Aluška.org: Věděním ke svobodě

První díl seriálu najdete zde: Oxaláty 1: Žijete zdravě a přesto jste nemocní?

Příklad oxalátové toxicity ze stravy představuje příběh pacientky May, která se stravovala zdravě a vegetariánsky. Jen ze samotného špenátu, který May konzumovala často, přijata přes 1000 mg oxalátu denně. Do toho šťavelany z jejích oblíbených mandlí, mandlového mléka, arašídů, bobulovin, brambor, mangoldu, černého čaje a čokolády a její celková denní dávka  šťavelanů (oxalátů) byla nejméně 2 500 mg/den. To jsou zhruba dvě třetiny potenciálně smrtelné dávky u někoho s již existujícími zdravotními problémy – a ona tohle konzumovala každý den. Není divu, že od té doby, co začala s touto údajně zdravou dietou, trpěla bolestmi zad, zamlženým myšlením a těžkými odpoledními výpadky energie. Ale spojitost se stravou si uvědomila, až když ji přítel seznámil s oxaláty.

Špenát-milující May si vzala rady k srdci a přestala pít smoothies. Špenát nahradila rukolou, bok choy a římským salátem, vysadila ořechy, mandlové mléko, brambory, černý čaj i čokoládu. Do 10 dnů po změně jídelníčku se její mozková mlha spravila a přestala mít chronický únanový syndrom. Během dvou měsíců odezněla i její chronická bolest v kříži.

Přetížení oxalátem nakonec vytvoří dva základní kořeny všech onemocnění: toxicitu a nedostatek. Oxalát sám o sobě je toxický. Ať už je to ve vašem trávicím traktu nebo v krevních cévách, kostech nebo mozku, nadměrné množství oxalátů může narušit buněčné struktury, energetické systémy a narušit základní buněčnou funkci. V průběhu času rutinní nadbytečná konzumace oxalátů způsobuje akumulaci oxalátů v těle a vytváří chronickou zánětlivou toxicitu. Aby toho nebylo málo, oxaláty mohou umožnit a zesílit účinky jiných toxinů, a přesto uniknout vině. Přetížení oxaláty vytváří nebo zhoršuje různé nedostatky živin, to obere vaše buňky o živiny, které je potřebují ke své práci. Dlouhodobá expozice toxinům (mnoha typů) hraje ústřední roli ve vývoji a progresi neurodegenerativních onemocnění a dysfunkce střev. Vystavení olovu, thalliu nebo rtuti v raném věku a po celý život způsobuje významnou část toho, co je často považováno za „normální“ kognitivní pokles související s věkem. Trvalý metabolický stres a chronický zánět nízké úrovně vyplývající z toxicity vás nakonec mohou uvrhnout do nemoci. Toxicita může trvat roky, než se projeví, do té doby ji lze snadno přehlédnout.
Mnoho dietních rad nás vede k větší konzumaci oxalátů také zvyšuje pravděpodobnost, že budeme mít nedostatek klíčových živin. Pokud toxicita a nedostatek zůstanou nepovšimnuty a neřeší se, nemoci a zrychlené stárnutí jsou nevyhnutelné. Toxicita v tandemu s nedostatkem zajišťuje lidské utrpení.

Mnoho nedávných dietních programů se pokouší vyřešit potravinové intolerance vynecháváním pšenice, lepku, mléčných výrobků, sóji, vajec, kukuřice, arašídů a jiných přísad, protože prý spouštějí zánět. Vyhýbání se alergenním potravinám údajně snižuje zánět a zlepšuje metabolismus. Koncept je v zásadě dobrý, ale chybí mu povědomí o  toxinech v rostlinách, proto to moc nefunguje. Doporučují se zelené nápoje, koktejly vyrobené z veganského proteinového prášku a chia semínek, dieta s vysokým obsahem vlákniny, obsahující maliny s vysokým obsahem šťavelanu, ořechy, chia semínka a quinoa s 1 až 5 gramy vitaminu C denně. Bohužel přebytek vitamínu C je potenciálně významným zdrojem oxalátu a potraviny s vysokým obsahem oxalátu jsou hlavními podněcovateli chronického zánětu.

Rostliny obsahují spoustu dalších rizikových sloučenin, které se stávají aktivními toxiny. Třísloviny například vyrábějí rostliny pro mikrobiální sebeobranu. Tyto hořce chutnající polyfenoly jsou hojně zastoupeny v čaji a kávě; kakau a karobu; ovoci – včetně bobulí a červeného vína; fazole, hrachu; čiroku a prosa. Taniny jsou známé jako karcinogenní a mohou způsobit metabolické problémy a poškození jater.
Vláknina je dalším příkladem toho, jak nás naše zaměření na teoretické přínosy svádí ke konzumaci velkého množství oxalátů. Říká se nám, že vlákninu prostě musíme mít a to je další mýtus. Vláknina je velmi vychvalovaná, ale jen zřídka slyšíme o zdokumentovaných podvýživných účincích vlákniny a její schopnosti podporovat zánět, přemnožení bakterií a zácpu.
Současné propagandě, propagující zdravotní přínosy „přírodních“ potravin na bázi rostlin, ořechů a semen, není snadné odolat. Stravování zaměřené na rostliny je víra, které se neradi vzdáme, a komplikuje snahu vyhnout se otravě oxaláty, nebo ji zvrátit. Vegetariánské potraviny neobsahují dostatečné množství bílkovin ani kompletní spektrum esenciálních aminokyselin a chybí jim řada dalších základních živin. Plně rostlinná vegetariánská strava je nutričně neúplná a vyžaduje obohacení o základní vitamíny a minerály. Klíčovými zdroji vegetariánských bílkovin – fazole a ořechy – jsou minová pole plná šťavelanů (=oxalátů) a dalších toxických antinutrientů, které přispívají k zažívacím problémům a snižují jejich nutriční hodnotu. Samotné doplňky výživy nezabraňují ani nenapravují toxické účinky oxalátů.

„Víme“, že rostlinné potraviny jsou „zdravé“ a „měly by fungovat“, takže když jsme nemocní a čím dál tím víc nemocnější, je to určitě osobní selhání našeho individuálního těla… A častou reakcí na zdravotní zhoršení je snaha sníst ještě více těch „dobrých rostlinných věcí“. Pro mnoho lidí, kteří takto trpí, je obrovským zjevením zjištění, že v tom nejsou sami. Problémem není selhání jednotlivce; problém je v radách, které jsme dostali, a v obecné neznalosti toho, jak nás toxické superpotraviny ve skutečnosti ničí.
To neznamená, že nemůžete jíst rostliny a zeleninu (nebo používat bylinné léky). Znamená to, že se nemusíte cpát zeleninou. Naučte se ji pečlivě vybírat, než se o ni opírat jako o ultimátního zachránce. Protože je možné jíst příliš mnoho zeleniny… Naše základní přesvědčení o zdravých potravinách jsou v nejlepším případě neúplná a v určitých ohledech zcela nesprávná.

Téměř dvě stě let vysoce uznávaní autoři – toxikologové, lékařští výzkumníci, autoři kazuistik a další lékaři – prosili o zvýšení povědomí o nebezpečí potravin s vysokým obsahem oxalátů. Oxaláty můžou mít vážné toxické účinky, zahrnující minerální podvýživu; tenké, měkké nebo křehké kosti; hemolytickou anémii; nebo dokonce smrt.
Kyselina šťavelová se stále používá v jedenadvacátém století pro mnoho průmyslových aplikací a v produktech pro domácnost, jako je čisticí prostředek Zud. Pokud musíte používat čisticí prostředky obsahující oxaláty, je důležité používat rukavice, protože dlouhodobý kontakt s pokožkou může způsobit vážné poškození. Toxikologický test z roku 1979 popsal problémy vyplývající z absorpce oxalátů kůží: „dlouhodobý kontakt s roztoky kyseliny šťavelové měl za následek parestezii [brnění a necitlivost], cyanózu prstů [namodralé zbarvení v důsledku nedostatku kyslíku v krvi], světle žluté zbarvení nehtů a dokonce gangrénu.“
Stejné vlastnosti, které z kyseliny šťavelové dělají silný čistič, z ní také dělají silný jed. Tento problém inspiroval v roce 1823 skotskou publikaci velké experimentální toxikologické studie – první svého druhu – ukazující, že požití zředěné kyseliny šťavelové vede k systémové otravě. Od roku 1814 kyselina šťavelová plně obhájila svou  pozici jako aktivní jed a způsobila více náhodných úmrtí než snad kterákoli jiná.

Ve vodnatém prostředí se rozpustné oxalátové soli (šťavelan draselný nebo sodný a kyselina šťavelová) rozpouštějí na velmi drobné ionty, které se volně pohybují a reagují se svým okolím. Dokonce i volné ionty kyseliny šťavelové mohou mít dvě různé formy (buď s jednoduchým nebo dvojitým elektrickým nábojem), což zvyšuje složitost různých biologických důsledků. I celé hodiny po jídle s vysokým obsahem oxalátů se příliv těchto iontů dostává do krevního řečiště. Cestují po těle, poškozují buněčné struktury, vytvářejí oxidační stres, způsobují záněty a vstupují do buněk, kde narušují buněčnou funkci a narušují produkci buněčné energie. Oxalátové ionty snadno přitahují minerály z krevní plazmy, tělesných tekutin nebo buněk. Obzvláště jsou přitahovány vápníkem a hořčíkem a výsledné nerozpustné oxaláty se nerozpadají (alespoň ne při typické tělesné kyselosti a teplotě). Když se vytvoří nerozpustné molekuly oxalátu, esenciální minerály se ztratí a přemění se na toxiny, které mohou poškodit buňky. Například šťavelan vápenatý je zvláště náchylný k tomu, aby tvořil nanokrystaly s elektrostatickým nábojem, které mohou zničit samotný stroj života – buněčné membrány. Když se dostanou ke zdravým červeným krvinkám, krystaly oxalátů způsobují poškození membrán, takže tyto buňky vylijí svůj obsah. Buňky tak ztrácejí ionty draslíku a hemoglobinu, které jinak přenášejí kyslík do tkání.

Nanokrystaly mají potenciál se hromadit v tkáních a růst do větších, sklu podobných mikrokrystalů kdekoli v těle. Tento hrubý odpad představuje výzvu pro tkáně a imunitní systém. Po jídle s vysokým obsahem šťavelanů se snižuje hladina vápníku v krvi – zvláště pokud jídlo samotné neobsahuje dostatek vápníku. Výsledná nerovnováha elektrolytů a nedostatek vápníku v krvi a v jiných tělesných tekutinách vyžadují, aby tělo vyplavilo vápník a další minerály z kostí, aby je kompenzovalo. Dokonce i dočasná nízká hladina vápníku v krvi může narušit elektrickou aktivitu srdce, svalů a nervů, což někdy vede k viditelným příznakům ve formě třesu, záškubů, škytavky, záchvatů, kómatu, palpitací nebo srdečního selhání. Mezi další, častější příznaky poškození nervů spojené s oxalátovou toxicitou patří špatný spánek, citlivost na hluk a světlo, náladovost, nedostatek motivace, úzkost a deprese. V trávicím traktu způsobuje přechodný nedostatek vápníku a elektrolytů ve svalech a nervech problémy s funkcí střev, jako je reflux, říhání, kolika, střevní křeče, bolest, průjem a fekální inkontinence. Ve vnitřním uchu může nedostatek hořčíku způsobit závratě, tinitus a ztrátu sluchu.

V roce 1842 se v populaci zvýšil výskyt šťavelové diatézy, což je zdravotní komplikace spojená s dietou a zahrnující zvýšené množství oxalátů. Postižení pacienti trpěli zažívacími problémy; artritidou; bolestí zad; úzkostí, nervozitou, sklíčeností nebo jinými duševními potížemi; únavou; měkkými kostmi; měli hrubou a šupinatou kůži; srdeční problémy; bolest nebo tíhu v bedrech; kameny nebo jiné potíže v močových cestách, semeno v moči a zakalenou moč. Močový expert Golding Bird a hrstka jeho kolegů věřili, že nadměrné množství oxalátů v těle je špatné pro obecné zdraví.

V roce 1933 se nemoc nazývala syndrom kyseliny šťavelové a seznam příznaků zahrnoval dyspeptické a střevní potíže, slabost nebo nedostatek energie, úzkost a deprese, migrénu, revmatická onemocnění, bolesti, ledvinové kameny, dráždivý močový měchýř, hypotenze, nerovnováha nebo přemnožení mikrobů v tlustém střevě a nevyzpytatelné chování. Ledvinové kameny často provázejí další problémy. Urolog Carl Burkland v roce 1941 poznamenal, že „mnoho pacientů trpících oxalátovými kameny jsou nervózní, neurasteničtí, pesimističtí jedinci, kteří často trpí chronickými střevními poruchami“. Neurastenické znamená, že jsou depresivní, úzkostní nebo unavení a náchylní k bolestem hlavy, bušení srdce a bolesti nervů. V té době byla neurastenie (moudře) považována za důsledek vyčerpání energetických rezerv centrálního nervového systému, ale později byla Světovou zdravotnickou organizací (WHO) kategorizována jako „neurotická porucha“ (a stále je).

pokračování zde: Oxaláty 3: Zloděj minerálů a úhlavní nepřítel ledvin

zpracovala aluska.org podle knihy Toxic superfoods – How oxalate overload making you sick and how to get better, Sally K Norton MPH