Aluška.org: Věděním ke svobodě

Mé hospodařeníčko v zásadě narušuje jen velmi málo vlivů a to spíše okrajově. Avšak nedávno byla krutě zneuctěna moje hrdost a to tak zásadním způsobem, že ani nevím, jestli to ještě rozdýchám.

V období svého hledání a nalézání jsem úplně ztratila přehled o svých věcech, a tak se stalo, že jsem během dostěhování a „sčítání lidu“ překvapeně zjistila, že mám zásoby zeleného čaje jako na třicetiletou válku a že mám koření tolik, že ho nebudu muset kupovat klidně dalších několik let.
Takže jsem si předsevzala, že odteď nekupuju žádný čaj ani žádné koření a čerpat budu pouze z válečných zásob, které upřímně ani nechápu, jak jsem mohla nabrat.

No ale dobře, stalo se, časem se to srovná. Chybička se vloudila, ale časem se napraví. Nakonec jsem koření stejně dokupovala, ale jenom to, čeho nebyly velké zásoby. Evergreenem se stal černý pepř a bobkový list.

Nutno uznat, udělat pořádek ve všem tom koření mi dalo značnou práci, protože co dělat, když mám gastropakl a tři malé sáčky jednoho druhu a jednu malou skleničku, do které to stejně nenarvu. Neříkám, že je můj systém dokonalý. Je to spíš pořádek v chaosu. Částice pořádku v kořeněném chaosu spočívala v tom, že strategicky základní koření, které se používá denně, je v kořenkách vlevo a zbytek, který se tahá jenom občas a jenom na něco, byl v košíčcích a šuplíčkách rozmístěn tématicky.
Zelené bylinky vpravo, tmavé barevné a všelicos uprostřed. V šuplíčkách spíš to, na co se sahá jenom párkrát za rok, nebo jednou za rok, aby se to nepletlo do strategicky základních přísad.

Neumístitelná válečná zásoba skončila na půdě, kde čeká na svůj osud, „až někdy“.
Tož jeden by si myslel, že je bydlenka jak řemeň a že když má naklizeno, vypráno, navařeno, zoráno, zaseto i vyjednoceno, že bude Miláček spokojen.
Nebyl.

I jal se jednoho dne miláček kuchtit vepřový koleno, otevřel skříňku s kořením a viděl jen chaos.
Neviděl můj taktický pořádek v podobě kořenek se základním kořením. Viděl prostě tři řádky pytlíčků, desítky druhů všeho, nějaké skleničky – sice popsané ale kdo by se s tím četl že jo – z toho půlku beztak ani neví na co mám a hrabat se mu v tom evidentně nechtělo…

Nebo to možná zkusil, ale vzdal to po pouhé půlhodině, což je dle mého názoru výkon vskutku chabý.

Šel po bobkovém listu, zjistil však, že tam není… no byl tam, ale to by musel hledat dál a došel by k malému papírového pytlíčku, kde jich ještě 10 bylo. Ano uznávám, pak by bylo vhodné dokoupit, jelikož půdní válečná zásoba už vavřínem nedisponuje. To je však malá piha na kráse mé sbírky koření všelikého a rozhodně je to piha až příliš malá na to, aby na jejím základě bylo odsouzeno a zavrženo celé toto voňavé království.

Takže místo aby vděčně objevoval kouzla a vůně dalekých krajů, pokochal se krásnou sbírkou bylin, nechal se inspirovat novými vůněmi a objevil i něco jiného kromě pepře a vavřínu, miláček mé voňavé království zavrhl a následně i zradil.

Objevil se doma se sáčkem základního koření. Bobkový list, ten samozřejmě pro jistotu dvakrát, nové koření, velký pakl mletého pepře, kmín, majoránku…
Čumím na to jako puk a ptám se, nač to kupoval, když jediné, co potřebujeme, je vavřín.

A ta odpověď, které jsem se dočkala?
Prej že „se v tom mým bordelu nevyzná“.

Otevřela jsem své voňavé království a předvedla jsem: Kořenku mletého černého pepře (plná), kořenku pepře čtyř barev vcelku (plná). Kořenku kmínu vcelku, kořenku kmínu mletého , papriku, nové koření.. a pozor, v pytlíčkách tohle vše duplicitně na dosypání, včetně absolutně VŠEHO, na co by si člověk mohl jenom vzpomenout. Orientální, čínské a indické směsi nevyjímaje.
„Tymián, rozmarýn, provensálská směs, oregano, koriandr v lístku i kuličce, hřebíček celý i mletý, zázvor, skořice cejlonská, i kassie, i v celku, proboha proč kupuješ koření…
Prostě se absolutně nemůže stát, že člověk se rozhodne uvařit COKOLI a že by tam nenašel co hledá. Není koření, které bysme neměli… až tedy na ten blbej vavřínovej list, co šel najít hůř.“

Ale pozor. Moje utrpení a poroba mého voňavého království neskončilo v této hrdelní urážce, ale Miláček měl ještě takovou drzost, že zašel dál a vyprosil si u mě uzavíratelnou plastovou dózu, do které si následně svoje pokládky uložil a dal si je bokem na verandu. Prý aby „měl po ruce ty svoje základní druhy koření a nemusel nic složitě hledat v tom mým bordelu“.

A tak jsem skončila opět v tom, proti čemu jsem na počátku naší společné cesty zabojovala, totiž proti nejednotnosti koření.
Na verandě je opět druhá sada koření, která tam bude stárnout a podléhat povětrnostním vlivům… bývala tam už dříve, já jsem vše pečlivě očistila a opuštěné koření adoptovala, integrovala. Stalo se součástí mé unie… A tak to má být. Všechno pěkně na jednom místě společně.
A teď je to tam zase. A bude to tam a vydrží to tam určitě až do další třicetileté války, protože miláček vaří asi třikrát za rok a já z toho budu stírat prach.

Večer jsme se ještě v hospodě nad čajem (to zmiňuju pro případného kolemjdoucího hnidopicha) přeli o to, kdo má kde větší bordel a kdo si koupí novou sadu kořenek, aby ukázal, jak vypadá skutečný pořádek v koření.
Vyčetla jsem svému drahému jeho kořenkový odchod z mé kuchyně a že to si jako dovolovat nebude.
Mé následné dotazy, jestli vůbec ví na co je které koření, odbyl větou, že „to ani nepotřebuje, že mu stačí bobkovej list a pepř.“

Večer jsme jako vždy usínali jeden na druhém nebo druhý na prvém a já jsem rozjímala… „Až utichnou všichni ptáci, až v potoce přestane zurčet voda, až přijde hlad a smutek, já budu mít stále na půdě to NESPOTŘEBOVANÉ KOŘENÍ a teď ho dokonce máme ještě víc. Díky ti za ty dary!“ 😅

O autorce

Alue K. Pavlíčková je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org.