Pohádka: O staré křivdě a síle odpuštění

22.1.2020 v Poselství 31

– Neodpustím – řekla. – Budu si to pamatovat.

– Odpusť, – prosil ji Anděl. – Odpusť a bude ti lehčeji.

– Ani za nic, – stiskla umíněně rty. – To odpustit nejde. Nikdy.

– Chceš se snad mstít? – zeptal se Anděl polekaně.

– Mstít se nehodlám. Nad to se povznesu.



– Toužíš po nějakém krutém trestu…?

– Nevím, jaký trest by byl dostatečný.

– Všichni musejí platit za svá rozhodnutí. Dříve nebo později, ale zaplatit musejí všichni… – řekl potichu Anděl. – To je nezvratné.

– Já vím.

– No tak odpusť! Zbav se té zátěže. Vždyť teď už jsou ti, co ti ublížili, daleko.

– To nemůžu. Ani nechci. Pro ně žádné odpuštění není.

– Dobře, je to tvoje věc, – povzdechl si Anděl – Kde chceš uchovávat tu křivdu?

– Tady a tady, – dotkla se hlavy a srdce.

– Jen buď prosím tě opatrná, – žádal ji Anděl. – Jed křivdy je velmi nebezpečný. Může jako kámen táhnout ke dnu a dokáže jako zuřivý plamen spálit všechno živé.

– Ten Kámen je Paměť a ta zuřivost je Ušlechtilá zuřivost, – přerušila ho. – Ty jsou na mojí straně.

A tak se křivda usídlila tam, kde řekla: v hlavě i srdci.

Byla mladá a zdravá, zařizovala se v životě, žilami jí proudila horká krev a plíce naplno vdechovaly vzduch svobody. Pak se vdala, měla děti, přátele. Někdy se na ně samozřejmě zlobila, ale zase odpouštěla. Jindy se rozzlobila a pohádala a pak zase oni odpouštěli jí. V životě ji potkalo leccos. Na svou křivdu se snažila nevzpomínat.

Uběhlo mnoho let, než znovu uslyšela to nenáviděné slovo: „odpustit“.

– Podvedl mě muž. S dětmi se ustavičně hádám. Peníze mě nějak nemají rády. Co mám dělat? – zeptala se staršího psychologa. Pozorně jí naslouchal, mnohé si upřesňoval, bůhví proč ji stále žádal, aby mu vyprávěla o svém dětství. To ji zlobilo, převáděla řeč do současnosti, ale on ji znovu vracel k jejím dětským létům. Zdálo se jí, že nakukuje do tajných zákoutí její paměti, že se snaží uvidět a vytáhnout na světlo tu dávnou křivdu. Ale to ona nechtěla, kladla mu odpor. Jenže ten hloubavý doktor na to stejně přišel.

– Musíte se očistit, – shrnul to nakonec. – Vaše křivdy se rozrostly. Přidaly se k nim další, pozdější, přilepily se jako polypy na korálový útes. Ten útes blokuje proud vaší životní energie. Proto máte v osobním životě problémy, proto vám nevycházejí peníze. Útes má ostré okraje, ty zraňují vaši jemnou duši. Uvnitř útesu se usadily a všelijak propletly různé emoce, ty vám otravují krev samým balastem a tím k sobě přitahují další, podobné.

– Nojo, něco takového já cítím, – přikývla žena. – Občas jsem nervózní, jindy zas propadnu depresi, pak bych zas nejraději všechny pozabíjela… Dobře, mám se očistit. Ale jak?

– Odpusťte tu první, tu nejhlavnější křivdu, – poradil jí psycholog. – Zmizí základna a útes se rozpadne, rozplyne.

– Ani za nic! – vzplanula žena. – To je spravedlivý hněv, vždyť to všechno se mi stalo! Mám právo cítit se ukřivděná!

– Chcete mít právo, nebo štěstí? – zeptal se jí psycholog. Ale žena mu neodpověděla. Prostě vstala a odešla. Svůj korálový útes si odnášela s sebou.

– Uběhlo několik dalších let. Žena znovu seděla v ordinaci, tentokrát už u lékaře. Ten prohlížel snímky, listoval ve výsledcích laboratoře, mračil se a kousal se do rtu.

– Co je se mnou, pane doktore? – nevydržela žena.

– Máte příbuzné? – zeptal se lékař.

– Rodiče zemřeli, s manželem se rozvádím, mám děti a vnuky. Ale proč se ptáte na příbuzné?

– No, víte, je tam nádor. Tady – ukázal jí lékař snímek lebky. – Podle laboratoře to vypadá, že je maligní. Vysvětluje to ty časté bolesti hlavy, nespavost, že se rychle unavíte… Nejhorší je, že jak se zdá, je to novotvar s tendencí k rychlému růstu. Zvětšuje se, což je špatné.

– Tak to musím na operaci? – ptala se a krev jí stydla představou, co hrozného ji čeká.

.. to ne, – a lékař se zachmuřil ještě víc. – Tady mám vaše kardiogramy za poslední rok. Máte velmi slabé srdce, bohužel. Je tam nějak podivně stísněné, nedokáže pracovat na plný výkon. Takže operaci by nemuselo vydržet. Proto musíme nejdřív léčit srdce a teprve pak…

Nedořekl a žena pochopila, že ono „pak“ nemusí vůbec nastat. Buď nevydrží srdce, nebo ji zabije nádor.

– Krevní obraz taky není nic moc. Máte nízký hemoglobin, vysoké leukocyty… Předepíšu vám léky, – řekl. – Ale sama na sobě taky pracujte. Musíte organismus dostat do nějakého relativního pořádku a zároveň se morálně připravovat na operaci.

– Аle jak?

– Kladné emoce, dobré vztahy, kontakt s blízkými lidmi. Třeba se zamilujte, proč ne? Prolistujte si album, zavzpomínejte na šťastné dětství.

Žena se jen křivě uchechtla.

– Zkuste všem odpustit, zejména rodičům, – pohlédl na ni pozorně lékař. – Člověku se tím udělá lehko na duši. Měl jsem v praxi případy, kdy právě odpuštění způsobilo zázrak.

– Neříkejte? – zeptala se ironicky žena.

– Představte si, že ano. Medicína má hodně různých pomocných nástrojů. Kvalitní péče například… Nebo starost. A taky odpuštění se může stát lékem, dokonce bezplatně a bez receptu.

Odpustit. Nebo zemřít. Odpustit, nebo zemřít? Zemřít, ale neodpustit? Je-li volba otázkou života a smrti, je třeba se jen rozhodnout, na kterou stranu se dívat.

Bolívala ji hlava. U srdce cítila tlak. «Kde chceš uchovávat tu křivdu?». «Tady a tady». Teď ji to tam bolelo. Asi se tam křivda moc rozrostla a chtěla by ještě víc. Řekla si, že se zbaví své paní a sama ovládne celé tělo. Hloupá křivda nechápe, že to tělo nevydrží, že zemře.

Vzpomněla si na ty, kdo jí tak ublížili. Na ty hlavní, v dětství. Otce a matku, kteří buď pracovali nebo se hádali. Neměli ji rádi tak, jak by si bývala přála. Nic jí nepomohlo, ani jedničky, ani čestná uznání, ani plnění veškerých jejich příkazů, ani protesty, ani otevřená vzpoura. Nakonec se rozešli a každý měl novou rodinu, kde pro ni nebylo místo. V šestnácti ji zapsali na průmyslovku s internátem, strčili jí do ruky lístek, kufr s oblečením a tři tisíce pro první dobu… Od té doby byla samostatným člověkem. A tenkrát se také rozhodla: „Neodpustím!“ Nosila tu křivdu v sobě po celý život, zapřisáhla se, že s ní také umře… a jak to tak vypadá, to se jí splní.

Ale měla děti, byla tu vnoučata, kolega v práci, který se neobratně snažil se jí dvořit… nechtělo se jí umřít. A taky – proč by měla umírat tak brzo? „Musím odpustit“, rozhodla se. „Aspoň to zkusím.“

– Rodiče, všechno vám odpouštím,- řekla nejistě. Slova zazněla uboze a nepřesvědčivě. Vzala tedy tužku a napsala: Vážení rodiče! Milí rodiče! Už se na vás nezlobím. Všechno vám odpouštím.

– V ústech měla hořko, srdce se jí sevřelo a hlava bolela ještě úporněji. Ale přesto stiskla tužku pevněji a vytrvale, znovu a znovu psala: «Odpouštím vám. Odpouštím vám.». Žádné ulehčení nepocítila, jen její podráždění se zvýšilo.

– Tak ne, – pošeptal jí Anděl. – Řeka vždycky teče jedním směrem. Oni jsou starší, ty jsi mladší. Oni tu byli dřív, ty až potom. Tys je neporodila, to oni tě přivedli na svět. Oni ti dali možnost tady být. Tak buď vděčná!

– Já jsem vděčná, – řekla žena. A opravdu jim chci odpustit.

– Děti nemají právo soudit své rodiče. Rodičům nemáš co odpouštět. To ty je musíš žádat o odpuštění.

– Za co? – zeptala se. – Copak já jsem jim udělala něco špatného?

– Sobě jsi udělala něco špatného. Proč jsi v sobě přechovávala tu křivdu? Z čeho tě bolí hlava? Jaký kámen nosíš na prsou? Co ti otravuje krev? Proč se tvůj život nevalí jako řeka, ale všelijak protéká ubohými stružkami? Chceš mít právo, nebo zdraví?

– Copak to všechno je kvůli tomu, že jsem cítila rodičovskou křivdu? To mi tak ublížilo?

– Varoval jsem tě, – připomněl jí Anděl. – Andělé vždycky varují: nehromaďte, nenoste v sobě, neotravujte sami sebe pocitem ublíženosti a křivdy. Kvasí a bobtná ve vás, otravuje všechno živé kolem sebe. Varujeme. Ale když se člověk rozhodne si svou křivdu uchovat, nesmíme mu bránit. Až když se rozhodne odpustit, musíme mu pomoci.

– A můžu ještě rozbít ten korálový útes? Nebo už je pozdě?

– Nikdy není pozdě to zkusit, – laskavě řekl Anděl.

– Ale vždyť oni už dávno umřeli! Nemám koho prosit o odpuštění, jak to mám udělat?

– Jen pros. Oni tě uslyší. Možná taky, že neuslyší. Konec konců, neděláš to pro ně, děláš to pro sebe.

– Milí rodiče, – začala. – Odpusťte mi prosím vás, jestli jsem ve všem nebyla tak akorát… A vůbec všechno mi odpusťte.

Nějakou chvíli mluvila, pak ztichla a zaposlouchala se. Žádné zázraky nevnímala. Srdce naříká, hlava bolí, nic zvláštního necítila, všechno bylo jako vždycky.

– Sama sobě nevěřím, – přiznala se. – Tolik let… je to dávno.

– Zkus to jinak, – poradil jí Anděl. – Staň se znovu dítětem.

– Jak?

– Klekni si a oslov je, jako když jsi byla malá: tatínku, maminko.

Žena trochu zaváhala, pak si klekla. Přitiskla dlaně k sobě, obrátila tvář vzhůru a řekla: „Maminko. Tatínku.“ A ještě jednou: „Maminko, tatínku.“ Oči se jí rozšířily a začaly se zalévat slzami. A znovu: „Maminko, tatínku… to jsem já, vaše dcerka… odpusťte mi… odpusťte mi!“ Otřásala se vzlyky a slzy se jí hrnuly po tvářích. A celou dobu jen opakovala: „Odpusťte, odpusťte mi, neměla jsem právo vás soudit. Maminko, tatínku…“.

Bylo potřeba nemálo času, než proud slz vyschnul. Úplně vysílená seděla na podlaze a opírala se o gauč.

– Jak je ti? – zeptal se Anděl.

– Nevím. Nic nechápu. Zdá se mi, že jsem úplně prázdná.

– Opakuj to každý den, čtyřicet dnů po sobě, – řekl jí Anděl. Jako léčebný proces. Místo chemoterapie.

– Dobře. Ano. Budu to čtyřicet dnů opakovat.

V hrudi jí cosi pulzovalo a zalévalo ji horkými vlnami. Možná to byly úlomky toho útesu.
A poprvé po velmi dlouhé době ji z ničeho nic přestala bolet hlava…

Z knihy Marty Foučkové – Jsem
převzato z: https://www.adaline.cz/leciva-pohadka-o-krivde-a-odpusteni/



Komentáře

Ikona diskutujiciho Nirvana 2020-01-22 01:55:46 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

:D:D:D neberte mě špatně, příběh je to hezkej a chápu ho, ale tyvado:D ano, každý jsme jinak citlivý, blablabla… vím. ale prostě tyo ten pocit… kdyby to nejhorší, co se mi v životě stalo, bylo to, že mě rodiče šoupli na internát:D tak si pískám:D a typka má problém odpustit:D mně to přijde vtipný.

a mně třeba nikdy nikdo neřekl “omlouvám se a jsem ráda, že ses z toho i přes nízký věk zvládla dostat sama” 🙂 haha. nic jiného mi ani tehdy nezbylo.

jinak…. když budu mluvit vážně a mimo svůj život a minulost, tak je to moc hezké a když to člověk správně pobere, tak i poučné 🙂

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2020-01-22 12:02:04
Ikona diskutujiciho
sipka

No já se omluvy za některé věci ze strany bývalých členů rodiny dočkala (poté co jsem je ostře konfrontovala), ale upřímně si s tím můžu vytřít… podlahu. Pomohlo mi to jedině v tom, že jsem si řekla svoje, vmetla jsem jim to do oblíčeje, upustila jsem svou páru a ukázala jim je samé v tom pravém světle. Jejich hnusy, intriky, pomluvy, zrady a týrání. Všechno, před čím zavírají oči, co nepřiznají, hrají že to neexistovalo a pak dělají že vůbec neví co je za problém…
Vůbec nic to ale nespraví a ani ti to situaci nijak neulehčí. Omluva, kterou nedoprovází žádné činy, žádná snaha o vyrovnání ani vynahrazení škod, nemá efekt. Je sice hezké slyšet ,,tys nic nedostala a ostatní mají chudinko”, ale to je celé, dál to nikam nevede… Nebude ti líp. Je to prostě na tobě hodit to za hlavu a neřešit to.
Čím dávnější je to minulost, tím je snadnější to pustit a hodit za hlavu. Říct si jsem jinde, jsem už někdo jiný, oni zůstali tam kde byli tehdy, já se tomu už můžu zasmát… Optikou času postupně člověk pochopí proč byly věci tak jak byly, proč to nefungovalo a uklidní se. Ale nejde to hned teď. Čas hojí nejlíp.

Ikona diskutujiciho Octomaník 2020-01-22 15:52:57
Ikona diskutujiciho
sipka

Alue K. Loskotová 2020-01-22 12:02:04

Byla Ti Tvoje mamka schopná lhát do očí a tvářit se u toho, že je to pravda?

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2020-01-22 16:52:16
Ikona diskutujiciho
sipka

To ani zdaleka není to nejhorší, co ti může rodič udělat.

Ikona diskutujiciho aťa 2020-01-22 18:51:12
Ikona diskutujiciho
sipka

Bola som už veľká,teda dospelá mama a otec našu debatu ukončil takou vetou: “Počkaj,veď ty budeš za mnou plakať,keď tu už nebudem.” Bez rozmyslu, bez prípravy som priamo spustila:”A začo otec? Zato ako si nás opitý vyhadzoval z domu?…” Videla som ako mu opadli plecia a bez ďalšieho slova odišiel. Neprešlo veľa času a odišiel aj s pomocou našich lekárov, navždy,mesiac mu chýbal do 64 rokov. Plakala som. Skoro celý rok. Sem tam je mi ľúto,že som bola taká tvrdá.
Aj moja mama klame. Človek, ktorému najviac veríte klame. Rana ako z dela. Takto pokazila môj pohľad na sestru, sestrin na mňa,…A gól na záver, poprosila som ju,aby sestre povedala pravdu, že ma bude nenávidieť, keď sa dozvie, čo jej spravila:”ona ťa aj tak nenávidí.” Teraz býva pri mne, prišla a neodišla. Čo s ňou? Mám ju rada. Bez nej by som tu nebola. Jasné, aj otec k tomu prispel.. Aj toho mám rada. Hoci zavše, keď si spomeniem…, tak to zabolí. Všetko ma formovalo, vďaka tomu som taká, aká som.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2020-01-22 18:55:27
Ikona diskutujiciho
sipka

No vidíš. Tebe z domu vyhazoval opilý tata, my zase nemohli z domu vyhodit ožralého otčíma… nešel ani když mu letěly kufry z okna. 🙂

Ikona diskutujiciho Nirvana 2020-01-22 20:27:34
Ikona diskutujiciho
sipka

… děkuji za odpověď Aluško.

Ikona diskutujiciho Nirvana 2020-01-22 20:36:40
Ikona diskutujiciho
sipka

jinak ale.. jsou lidi, kteří měli i horší dětství než já.. a neměli fakt na koho se obrátit. já aspoň měla tvoje stránky a tvoje knížky a byla jsem hrozně ráda za to, že mi někdo poskytl pomocnou ruku a způsob, jak si poradit sama(moje máma mě sice měla ráda, ale sotva si věděla rady sama se sebou, ani to ne). jiné knížky o seberozvoji nebo tak bych si v tom věku nekoupila(i by na mě byly složité), ale tvůj blog mě prostě přitáhl, určitě to nebyla náhoda. spíš než kniha o seberozvoji mi to přišlo jak komplexní návod na lidskou bytost a život zde 😀 a prostě mi to tehdy hrozně sedlo do mé situace… tím chci říct, že já jsem aspoň ráda za to, že jsem měla tebe a když mi bylo jó blbě, mohla jsem se obrátit na tebe/číst tvé knížky a články. já totiž tehdy nepotřebovala nic spešl, jen jednoho(dva, ideálně) rozumnýho dospělýho který vklidu poradí a pomůže a VÍ, uplně normální věc.. nevím, kde bych dnes byla, kdybych tehdy nenašla tenhle blog – ani dneska nejsem 100% psychicky v pořádku, logicky, ale rozhodně jsem na tom díky tobě o moc líp… tehdy mě to hrozně nakoplo dát životu nějaký směr a naději, že budu mít i nějakou dobrou budoucnost.

tobě patří můj obdiv za to, že ses dokázala sebrat sama a sepsat ty knížky. tys ničí podporu neměla, jen sama sebe.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2020-01-22 20:47:58
Ikona diskutujiciho
sipka

Díky 🙂 Já to měla blbý, taky jsem potřebovala takovou stránku kde se dozvím věci. Jenomže v době kdy jsem já nutně sháněla podporu, net teprve začínal a existoval jenom osud.cz co byl zamčenej a pouze pro platící, což si 13tileté děcko pochopitelně nemohlo dovolit. A stejně to co mě zajímalo, nebo co jsem potřebovala, bych tam nenašla. Dnešní net je luxus, paráda.

Ikona diskutujiciho Karel 2020-01-22 10:47:21 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Z knihy Marty Foučkové – Jsem. Doporučuji přečíst celou.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2020-01-22 19:01:46
Ikona diskutujiciho
sipka

díky za doplnění zdroje, opravím ho… když to neudělal ten primární zdroj, achjo!

Ikona diskutujiciho Nirvana 2020-01-22 20:28:21
Ikona diskutujiciho
sipka

ježiš proč lidi ty zdroje neuváděj, já to nechápu(teď myslím původní zdroj, nikoliv Alušku)

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2020-01-22 20:44:50
Ikona diskutujiciho
sipka

já nevím… když něco přebírám tak se snažím vždycky dohledávat originály. spousta webů jenom krade a podepisuje cizí práci svým nickem
Přitom by to snad nebyl žádný problém normálně uvést, že je to úryvek z knížky. Tak když už použiju úryvek, tak udělám knize reklamu, aby si ji lidi šli koupit, ne?

Ikona diskutujiciho Václav 2020-01-22 10:47:35 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

klid mysli je odpuštění. čistá mysl není zatížena žádnou formou, myšlením. jakákoli vizualizace jde proti odpuštění. a tlak, teplo v adžňa čakře signalizuje, že není odpuštěno. nemyslet ale neznamená nekonat.

Ikona diskutujiciho elbar 2020-01-22 14:31:35
Ikona diskutujiciho
sipka

Když medituji,pociťuji energii v hlavě,je to znatelný tlak,ale nedomnívám se,
že to znamená že jsem někomu neodpustil.
Pokud se někdo ke mně zachová nepříjemně,nanejvýš si pomyslím,
že je to blbec a dál si ho nevšímám,ale to se stává málokdy.

Ikona diskutujiciho Václav 2020-01-22 21:27:12
Ikona diskutujiciho
sipka

elbar 2020-01-22 14:31:35. o jaký směr(filozofii) meditace jde? je to něco konkrétního nebo si vybíráte průběžně svoji cestu?

Ikona diskutujiciho elbar 2020-01-23 14:33:36
Ikona diskutujiciho
sipka

Má meditace je velmi jednoduchá, sednu si do křesla,oči mohu zavřít
nebo nechat otevřené,předloktí položím na stehna,která jsou
pohodlně rozevřena.
Ihned na mě začne působit energie,nejvíc v hlavě,i v hrudníku.
Nechám energii působit,při tom mohu i přemýšlet.
Není to meditace na nějaké téma.

Ikona diskutujiciho Václav 2020-01-23 23:40:14
Ikona diskutujiciho
sipka

elbar 2020-01-23 14:33:36 o jaký směr(filozofii) meditace jde?

Ikona diskutujiciho elbar 2020-01-24 13:06:27
Ikona diskutujiciho
sipka

Co se týče druhu meditace,jde o přirozené energetické působení.
Mohu doporučit filozofii átmavičáry,koncentraci na vědomí.
Átmavičára se ptá “co jsem já?”.Koncentrací na vědomí – já se
má dosáhnout sebepoznání.Já jsem ten kdo pozoruje svět,
pocity,myšlenky,jsem vědomí,které není ničím co pozoruje.
Tato filozofie je posána v knihách pana Jiřího Vacka,duchovního mistra.

Ikona diskutujiciho Václav 2020-01-24 22:35:20
Ikona diskutujiciho
sipka

elbar 2020-01-24 13:06:27, myslel jsem si to, odhadoval jsem to na e. tomáše nebo vacka. zase budu za kacíře, ale tito jsou žáky ramany maharišiho a kočího. mahariši je čistý guru, ostatní už jsou mimo. atmavičára je sice dobrá teoreticky, ale prakticky je k ničemu z dnešního pohledu. už jenom z jednoho důvodu, že platí nebo se vztahuje pouze k adžna čakře. je to jednostranné, a neřeší systém jako kompletní. znám jednoho od vacka, který od něj “odešel”, začal to dělat komplexně, což i uznal že je to správné, ale po nějaké době se vrátil zpět. prostě staré zvyky se odnaučují velmi těžko. což i potvrzuje váš tlak v čakrách. tomáš třeba radil koncentraci do adžna čakry, ale toto pouze toto centrum vyčerpává. sice teorie je fajn, ale praxe jde mimo. ale nikomu to nechci vnucovat, to si musí řešit každý sám…

Ikona diskutujiciho elbar 2020-01-25 13:50:45
Ikona diskutujiciho
sipka

Ahoj Václave,rád bych se zeptal jakého výsledku jste svou komplexní metodou
dosáhl.Znáte-li nějakého duchovního mistra a chodíte na jeho meditace
může vás to duchovně posunout.
Duchovní mistři dosahují jednoty s universem.
Sai Baba ve svých knihách psal,že člověk se má cvičit ve vlastnostech:
pravda,láska,spravedlnost,mír,nenásilí.
Ke zdokonalení člověka přispívají zkušenosti z reinkarnací.

Ikona diskutujiciho Václav 2020-01-26 10:47:02
Ikona diskutujiciho
sipka

elbar 2020-01-25 13:50:45, ne ne, bába je falešný guru, stejně jak mahešvaranda, oscho a mnoho, mnoho dalších. a protože vše nabírá obrovských rozměrů, tak to svědčí i o tom, že dnešní problém se správným rozlišováním není triviální a že je možné zavádět lidi v obrovských skupinách a hnutích.

Ikona diskutujiciho Niki/Nicola 2020-01-22 17:00:53 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Welcome back, my friend!

Ikona diskutujiciho lenka f 2020-01-22 19:27:02 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Někdy člověk neodpustí ani po dlouhém čase. To by mohlo znamenat, že tam brání odpuštění nějaká ještě jiná emoce. Někdy se stačí přestat zlobit na toho člověka (to zabere různě dlouhou dobu) a to odpuštění pak přijde. To člověk pocítí, že už tam není nic a člověk je schopen na toho druhého hezky myslet. Tím se samozřejmě nesmaže, co špatného ten druhý udělal, ale už ty špatné emoce (např. vztek, sebelítost, zášť, žárlivost apod.) nám nebrání odpuštění, protože už to špatné chování těch lidí neposuzujeme. Už se na ně proto nezlobíme.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2020-01-22 20:42:33
Ikona diskutujiciho
sipka

Někteří lidé to taky mají jako životní styl. Obcházet všechny kolem a všechny které potkají. A vykládat jim svůj příběh o tom jak jsou všichni šmejdi, jak je rodina zradila, všichni přátelé vrazili kudlu do zad, jaké mají nemoci, dluhy, jak je svět nenávidí… a vyžadují politování. Když je nepolituješ a nehraješ jejich hru nebo se je snažíš rozveselit a přimět na jiné myšlenky, tak se dozvíš, že jsi bezohledná necitelná mrcha, které je jedno, že mají problém, nebo že umírají.
A takoví lidé neodpouští a nedostanou se z toho, protože oni nechtějí. Je to už součást jejich identity, jejich životní styl. Litovat se do konce života a nevytvářet už žádné hodnoty, je totiž pohodlnější. Je to jejich komfortní zona.
Pak se ale strašně diví, že nemají žádné kamarády, že jsou opuštění a všichni se jim zdaleka vyhýbají. Každý má nějaké starosti, chce si od nich občas odpočinout a nepotřebuje, aby na něj ještě věšel nějaký toxický člověk to svoje závaží. Poslechnout si to jednou možná může být zajímavé, dát radu, ale když slyšíš po desáté ten samý příběh o tom jak je celej svět proti němu a nic už nemá řešení, tak ti to už leze na nervy a příště nezavoláš.

A pak jsou ještě lidi, kteří sice to svoje obří životní trauma nekřičí do celého světa a nevykládají ho všem na potkání, ALE ten jejich problém z nich úplně cáká. Vyprávějí to tím, jak se prezentují. Jak chodí, postoj těla, jak mluví, jejich nízké sebevědomí, jak se oblékají neslušivě a nedodržují základní hygienu, ani nemají čisté oblečení nebo boty, jak se nemají rádi…. prostě zkrachovaná existence, kterou poznáš na dvacet metrů. Nemusí ani otevřít pusu a už víš, že se s tím člověkem bavit nechceš, protože má v hlavě klubko smotaných problémů, přes které nevidí ani základní věci. A necítíš se s ním dobře, i když tomu dáš několik šancí.
Pak mě taky fascinuje ten typ mužů, co chodí v umaštěným špinavým triku, smrdí jakoby se nemyli pět dnů, zuby mají úplně prohnilé i vepředu, vlasy nemyté, ale stěžují si, že je žádná ženská nechce, že ženské jsou náročné zlatokopky, nebo to v tom horším případě zkouší na tebe. – To jsou asi případy, kdy nevyřešené trauma tak proroste do identity jedince, že si daný člověk začne žít úplně ve svém světě, přestane vnímat sociální pravidla a začne zcela ignorovat svůj problém. Takže ho už nikdy nevyřeší.

Ikona diskutujiciho Nirvana 2020-01-23 00:36:46
Ikona diskutujiciho
sipka

“Pak mě taky fascinuje ten typ mužů, co chodí v umaštěným špinavým triku, smrdí jakoby se nemyli pět dnů, zuby mají úplně prohnilé i vepředu, vlasy nemyté, ale stěžují si, že je žádná ženská nechce, že ženské jsou náročné zlatokopky, nebo to v tom horším případě zkouší na tebe.”
– ne asi:D!

a některé i uráží, když řeknu, že chodím do fitka. některé lidi obecně uráží když třeba řeknu “jím zdravě a cvičim a snažim se někam dopracovat”… jakože proč je to uráží 😀 ? vždyť to může každej. jako kdyby si pod tou větou “chodím do fitka” někteří představili, že jsem 1000% šťastnej člověk s dokonalym životem nebo co. právěže ne… proto chodim do toho fitka:D navíc, já tam chodím i vyloženě odpočívat. všichni ti tam dají pokoj, přestaneš přemýšlet a prostě cvičíš + ta hudba k tomu a. mimo dietu teda, na konci protein… boží.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2020-01-23 09:08:35
Ikona diskutujiciho
sipka

já nechodím… bych se tam styděla 😀

Ikona diskutujiciho 🙂 2020-01-22 21:11:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jeeej alus zas presne do tématu… Sem se rozbulela jak malá holka… No jo, taky mám co odpouštět… Pořád jsem přemýšlela jak na to, ten první typ mi taky nikdy neseděl… Nepomohl… Tak uvidíme, uprimne jsem o to v slzach prosila všechny svatý už několikrat pac mi to hodně ztrpcuje život a vztahy… Teď pokazdy když si na to zas vzpomenu, tak slyším nakej hlas kterej mi říká, že už je o to aby se tak stalo postaráno, ať už to prej neresim., netlacim.. Tak nevím, jsem hrozně netrpelivá, už se toho brime chci prostě jednou provždy zbavit

Ikona diskutujiciho lenka f 2020-01-22 21:35:35 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jo v tom, co píšeš máš pravdu. Já s takovými lidmi (většina je taková) musím jednat, je to moje práce. Určitě bych si je za přátele, ale nevybrala. Rozlišuju soukromí a práci. Nejseš ani povinná každého bezmezně milovat a nechat se vysávat. Necítila bych ani vinu za to, že si je nechci připustit blíže k tělu, protože je jenom moje právo, koho si k sobě pustím. Sice dotyčný, co není připuštěn, může být naštvaný, cítit se ponížen, ale to není tvůj problém. Můžeš mu pomoci, ale dál je to už na něm. Každý jsme tu za sebe a máme každý svou cestu. Určitě není možné čekat od každého, že si určité věci uvědomí a zapracuje na sobě. Ale to je zase jenom jeho volba. TAkže je přirozené vybírat si k sobě lidi, se kterými souzníš.
Já jsem hlavně mluvila o tom, co bylo obsahem článku a sice o tom odpuštění obecně. Myslím si, že základ pro to je naučit se pracovat se svými emocemi – to se člověk v podstatě učí celý život. Zamyslet se, proč jsem mu něco neodpustila a zapracovat na tom. A pak takového člověka nechat jít, pokud se s ním nechceš stýkat a mít to v sobě vyřešené. Odpuštění k člověku samo nepřijde, je za tím někdy tvrdá práce.

Ikona diskutujiciho Nirvana 2020-01-23 00:37:39
Ikona diskutujiciho
sipka

“Necítila bych ani vinu za to, že si je nechci připustit blíže k tělu, protože je jenom moje právo, koho si k sobě pustím.”
– no přesně tak. lidi si prostě musíš vybírat.

Ikona diskutujiciho Izairi 2020-01-22 23:45:48 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Když už jsem byla
na Fatimě,tak za
mnou jezdila
kamarádka co jsme
spolu byly v Hare
Kršna.Ona tehdy
měla 2,5 letého
prcka no a jednou
přišel otec Jiří jestli
bych nešla s Petrou
bydlet do vedlejší
vesnice na bývalou
faru.Nakonec nás
tam bylo pět,ale
problém byl,že
Petra se do o.Jiřího
zamilovala a ostatní
chtěla vyštvat.
Nejdřív odešli tři,no
a pak co já že jo.
Prostě mě začala
pomlouvat u sousedů se kterými
se kamarádila,
protože měli taky
chlapečka.Dodnes
nevím jaké lži jim
napovídala,ale ten
chlap vtrhnul na faru když tam byl
o.J.a vyváděl jak
blázen,že hned
musím pryč,že s
člověkem jako jsem
já na jedné vesnici
bydlet nebudou,že
jestli neodejdu,tak
mě dají k soudu.
Tak jsem šla a byla
jsem v takovém
šoku že jsem se ani
nesnažila nic
zjišťovat. Chvíli jsem byla doma a
pak jsem se vrátila
na Fatimu.Po pár
dnech jsem šla do
obchodu a slyšela
jsem od tehdejší majitelky,že se o mě
po celé vesnici
povídá,že jsem
strašná zlodějka,že
mám pořád oplétačky s policií
a že jsem snad už
byla i zavřená.
(asi taky práce Petry)
Tak jsem vyšla ven
a já která bych
v životě neukradla
ani rohlík a policajta
vidím tak leda v
autě si říkám:”Tak
teď se buď odstěhuju nebo tu
sprostou pomluvu
hodím za hlavu”.
Udělala jsem to
druhé,je to už 18let
a nikdy jsem ani
nezaslechla,že by
to někdo někdy řekl.
Petru jsem už nikdy
neviděla (pak se
odstěhovala)kde je
teď a co dělá nevím.
To co udělala jsem
jí dávno odpustila,
ona byla prostě
chudák a já si
nemíním otravovat
život neodpuštěním,
ale asi si dokážete
představit jak mi
bylo když mi tohle
udělala dobrá
(tedy to jsem si
myslela)kamarádka.
Omlouvám se za
délku,ale nějak mi
to nešlo napsat
kratší.

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek