Aluška.org: Věděním ke svobodě

Na nedávný článek ,,10 ,,Dárečků”, které nám předali rodiče svou výchovou“ přišla reakce od čtenáře Vladimíra. Vypráví zde o svých životních zkušenostech. Jeho vyprávění je natolik moudré a přínosné, že jsem se rozhodla věnovat mu zde speciální prostor. Často se píšou články popisující chyby rodičů, to jak nám ublížili… ale když se řekne A, mělo by se říct i B, protože zákonitě přijde otázka: ,,Jak to teda máme dělat my?“ Každý člověk má na děti a na jejich výchovu svůj názor a svoje metody. Ostatně všechny děti nejsou stejné a stává se, že na ně platí rozdílné metody. Někomu stačí říct, jiný to graduje tak dlouho, dokud ho taťka neplácne. Zde můžete najít inspiraci od člověka, kterému se to povedlo.

Před nějakým časem jsem na internetu sledoval diskuzi na stránkách rodina.cz . Když jsem četl ty nářky především na tchýně a cítil tu jejich nenávist, tak mi to nedalo, abych nepřispěl do jejich diskuse dále uvedeným článkem. Zajímavá byla reakce. Žádná! Pouze jedna mladá paní napsala, že to nemůže být pravda. V každé rodině se prý lidé hádají.

No myslím, že pohled z druhé strany neuškodí. Předem bych chtěl uvést jedno pravdivé moudro. Nejvíce nenávidíme ty, kterým jsme paradoxně sami nejvíce ublížili, potom ty, kteří nám odpustili, dále ty, kteří nás morálně převyšují. A až potom ty, kteří si to pro svoje jednání skutečně zasluhují.

Když jsem se seznámil se svojí současnou ženou a ona mě vzala ke svým rodičům, tak jsem byl v šoku. S rodiči a 4 sourozenci bydleli v bytě 3+1 bez ústředního topení. Bylo to takové malé mraveniště. Ten důvod šoku spočíval v chování a vztazích v rodině. To bylo samé maminko, tatínku. V duchu jsem si říkal, že to není možný. Kdy se někdo zamračí, kdy zvedne hlas a kdy přijde hádka. Za 15 let jsem nikdy jiné chování nezažil. Od té doby vím, že vzor rodičů je moc důležitý. A přežítí tolika lidí v tak malém bytě v pohodě, to samo o sobě byl nadlidský výkon.

Žena způsob chování svých rodičů převzala a já jí za to jsem moc vděčný. Za celých 46 let, co jsme spolu, si nepamatuji, že by na mě zvedla hlas, nebo zakřičela. Je to zvláštní, poznám, že se jí něco nelíbí ne podle toho co řekne, ale podle toho, co neřekne. Dá se to těžko popsat, to se musí zažít. Má to jeden vedlejší účinek. Když potkávám lidi, vycítím, že mají problémy, nebo že se přetvařují. Po svatbě se narodila dcera a dva roky potom syn. Práce bylo dost, protože se ještě vyvařovaly plenky.
Rád vzpomínám, že ať žena dělala cokoliv a já jí pohladil, tak vždy se usmála a třeba řekla, když mi pomůžeš, tak potom budeme na sebe mít víc času. A tak jsme dělali všechno spolu. Takové to zavrčení „ nevidíš, že mám práci, kdybys mi radši pomohl, jsem úplně uštvaná, neotravuj…“ to je nejlepší a nejrychlejší způsob, jak chlapa naučit chodit do hospody, nebo ho úplně vyhnat z domu. Chlap se pokusí ji pohladit jednou, podruhé a potom s tím přestane a potom se jí přestane všímat i večer. Jde o to, že taková ženská se neslyší. Ona vůbec netuší, že dělá chybu.

Řekl bych, že zažila krušné dětství a to co dělá jí připadá jako lázně, kterými svého manžu oblažuje, proti tomu co zažívala. A přitom určitě touží po tom, aby jí měl pořád rád. Ale ten chlap touží taky po milující ženě. Rozhodně nemůže být na závadu přečíst si něco z „Červené knihovny“ a získat inspiraci. Kdo nečte neví, co neví. Tady si neodpustím malou odbočku.

Co to vlastně je láska? Nabízím netradiční vysvětlení. Každý člověk má kolem sebe energetický obal – auru. Dokud jí má žije. Čím větší aura a větší přísun energie, tím vitálnější člověk. Každý se snaží tuto energii získat, děje se to nevědomě. Láska je dobrovolné předávání své energie tomu druhému. Pokud tak činí oba partneři, je vše v pořádku. Většinou je jeden sobečtější a přestane dodávanou energii vracet a ten druhý slábne. A je po lásce. Nejjednodušší a nejčastěji používaný způsob dobití energie, je hádka. Ten kdo vyhraje hádku srší energií a ten druhý je vyždímaný jako citron.

Problém je v tom, jak takové ženě ukázat, že dělá chybu, protože většinou ,,ví všechno nejlíp a nechce poslouchat nějaké nesmysly“. Situaci posuzuje podle svých zkušeností. A když náhodou potká skutečně hodné lidi, tak podvědomě má vztek na své rodiče, že takoví nebyli a svou zlobu přenáší na nevinné a nemůže pochopit, že se nepřetvařují. Zvláštní kapitolou by byla otázka: Kdo může nenávidět pro dobro?

Je to smutný pohled, když vidíte normálního veselého chlapa, jak jde se svou ženou a bojí se promluvit. Je to marný, ale chlap se musí domů těšit. Žádným násilím, nebo vydíráním se doma neudrží. Mezi jistý druh vydírání patří i „řekni, že mě máš rád“. Ne každý chlap to dokáže říct, ale snaží se to říct právě snahou o pohlazení. Víte, proč je tolik starých chlapů nahluchlých? To je obranný mechanizmus, aby nemuseli poslouchat to věčné komandování.

Ze začátku měla moje žena tendenci všechno za děti dělat. Tak jsme udělali rodinnou poradu a stanovili postup, který budeme dodržovat. Cílem bylo nedělat dětem otroka, ale naučit je všechno co budou v životě potřebovat a jít jim příkladem.
Uklízení hraček, luxování, vynášení koše, mytí a utírání nádobí, příprava snídaní večer a uložení do lednice, balení věcí na školandu, to byl základ povinností dětí. Večerníček byl v 19 hodin. Podmínkou bylo, že rozhodnutí jednoho z rodičů bylo závazné a neexistovaly vyjímky. Takovéto ,,počkej, až tatínek nebo maminka odejde, tak potom můžeš“, to neexistovalo. Samozřejmostí bylo, že za každý splněný úkol následovalo poděkování.

Otázka je, jak dosáhnout poslušnosti. Bylo to v podstatě jednoduché. Musí se začít odmalička. Vysvětlit dětem, že pokud si máme hrát a povídat, tak musí být splněny úkoly. Když provedly něco co neměly, tak se okamžitě zasáhlo. Vyhrožování „počkej až přijde táta …“ je špatný. Pokud máte pejska a necvičíte ho odmala, tak když vyroste, nic s ním nesvedete.
S dětmi je to podobné. Potom jsme byli kamarádi, nikdo nezvyšoval hlas, o křiku ani nemluvím a všechno se dělalo v pohodě. Kamaráda můžete mít jenom v někom, kdo ví co to slovo znamená a kdo ví co to je respekt a disciplína. Nezávidím dnešním rodičům strach z násilí od vlastních dětí až budou mít 15, dneska i míň a nebudou moci jim splnit jejich požadavky.

Byl jsem v obchodě a tam mladá maminka s tříletým dítětem. Vzteky dupalo a řvalo na celé kolo. Tak jsem mu řekl co řve, že na to nikdo není zvědavej. Schovalo se za mámu. Když jsem byl u pokladny, tak za mnou ta paní přišla a děkovala mi, že jsem zklidnil její dítě. Ona ho nezvládne ve třech letech.

Četl jsem studii o nezvladatelných dětech a jak problém řešit. Odborně tomu lékaři dávají diagnózu ADHD. Většinou se takovým dětem dává lék Ritalin. Rodiče nejsou upozorněni na to, že se po něm z dětí stanou biologičtí roboti bez vlastní vůle, že po něm přestanou růst, že má další vedlejší účinky, že je návykový a neřeší problém trvale.
V té studii doporučili a odzkoušeli jednodušší věc, problém řešící. Vyloučili z potravy veškeré sladkosti (bonbony, čokolády, sušenky…), barvené limonády. A ověřili si, že příčinou jsou umělá sladidla v nich obsažená (aspartam, acesulfam K), která navíc narušují dědičnost. Po měsíčním sladkostním půstu byly děti zase normální. Děti uvažují jinak a kladou rovnítko mezi sladkým a láskou. Proto nedávejte dětem sladkosti, ale skutečnou lásku.

Zvláštní bylo, že naše děti povinnosti braly jako samozřejmost a když začaly chodit do školy, tak ostatním nevěřily, že jinde to je jiné a zvlášť je fascinovalo, že někteří se mohou dívat třeba do 22 hodin na televizi.
Když syn chodil asi do 3. třídy, tak na Silvestra prohlásil, že by se chtěl taky dívat na televizi do půlnoci, jako ostatní. Tak jsme mu řekli samozřejmě, žádný problém. Ale jak byl zvyklý chodit spát v 19 hodin, tak kolem půl desáté začal polehávat a že by šel spát. Tak jsme mu říkali ne ne, chtěl jsi se dívat, tak musíš. Vtip byl v tom, že on sám chtěl jít spát, a ne že jsme ho nutili.

V pubertě žádné problémy nebyly. Jsem si vědom toho, že se naše výchova do dnešního světa nehodí. Dnešní svět je světem bezohledných rváčů. Slušnost a pochopení v něm nemají místo, naopak tyto vlastnosti jsou vnímány jako slabost. Každý se musí rozhodnout sám, co vlastně chce. Buď si vychová kamaráda, nebo bezohledného sobce.

Dcera, když odešla z domova, tak nám jednou řekla, že určitě nebude nutit děti chodit spát v 19 hodin, že se jí to nelíbilo. K dnešnímu dni má dva kluky 12 a 10 let a v kolik je posílá do postýlky? Samozřejmě v 19 hodin.

Ještě pár příhod z výchovy vnoučat. Jednou zeťák dával spát tříletého syna. Ten nechtěl. Tak jsem ho vzal do náruče a přišel k oknu a ukázal do tmy a říkám „Vidíš tam toho bubáka, jak mu svítěj oči?“ „Já nic nevidím.“ „To se musíš pořádně podívat a vidíš jak si hraje s divokými prasaty“. „Už ho vidím“ „On chce, aby jsi šel spát a nerušil ho, budeš spát?“ „Jo,jo.“ U nás byl hlavní autoritou bubák, který měl rád klid a když se rozčílil, tak jsem ho musel uklidňovat a někdy se s ním na chodbě dokonce porvat, aby neublížil dětem.
A taky jsem byl někdy pověřen provést výprask. Dcera říkala, že bychom děti neměli strašit bubákem. Stalo se, že odjížděli domů a nejmladší vnouček u auta povídá: ,,Maminka říká, že bubák není a já už ho viděl dvakrát.“ a bylo vymalováno. Když se sjedou všechna čtyři vnoučata, tak musí být nějaký pořádek. Sami si připraví listinu, kam se zapisuje chování, úklid, pochvaly a případné černé puntíky. Všichni se snaží, aby měli co nejvíc jedniček a hvězdiček a potom je vyhodnocení plus odměna.
Jednou si děti hrály s dřevěnými meči a ten nejmladší nechtěně praštil babičku do hlavy. Babička sebrala meč a přerazila ho. Děti zmizely za skleníkem a za chvíli přišel ten nejmladší a říkal babičce, že nechtěl. Na to jsem řekl ,,Jseš hrdina, protože jen hrdina se dokáže přiznat a omluvit“. Podobných příběhů je víc.

napsal čtenář Vladimír, úpravy Alue