Přebíráme své chování i přístup k výchově po rodičích. Takto jsem s manželkou docílil nádherně poklidného rodinného života, píše čtenář

19.7.2019 v Čtenáři 49

Na nedávný článek ,,10 ,,Dárečků”, které nám předali rodiče svou výchovou” přišla reakce od čtenáře Vladimíra. Vypráví zde o svých životních zkušenostech. Jeho vyprávění je natolik moudré a přínosné, že jsem se rozhodla věnovat mu zde speciální prostor. Často se píšou články popisující chyby rodičů, to jak nám ublížili… ale když se řekne A, mělo by se říct i B, protože zákonitě přijde otázka: ,,Jak to teda máme dělat my?” Každý člověk má na děti a na jejich výchovu svůj názor a svoje metody. Ostatně všechny děti nejsou stejné a stává se, že na ně platí rozdílné metody. Někomu stačí říct, jiný to graduje tak dlouho, dokud ho taťka neplácne. Zde můžete najít inspiraci od člověka, kterému se to povedlo.



Před nějakým časem jsem na internetu sledoval diskuzi na stránkách rodina.cz . Když jsem četl ty nářky především na tchýně a cítil tu jejich nenávist, tak mi to nedalo, abych nepřispěl do jejich diskuse dále uvedeným článkem. Zajímavá byla reakce. Žádná! Pouze jedna mladá paní napsala, že to nemůže být pravda. V každé rodině se prý lidé hádají.

No myslím, že pohled z druhé strany neuškodí. Předem bych chtěl uvést jedno pravdivé moudro. Nejvíce nenávidíme ty, kterým jsme paradoxně sami nejvíce ublížili, potom ty, kteří nám odpustili, dále ty, kteří nás morálně převyšují. A až potom ty, kteří si to pro svoje jednání skutečně zasluhují.

Když jsem se seznámil se svojí současnou ženou a ona mě vzala ke svým rodičům, tak jsem byl v šoku. S rodiči a 4 sourozenci bydleli v bytě 3+1 bez ústředního topení. Bylo to takové malé mraveniště. Ten důvod šoku spočíval v chování a vztazích v rodině. To bylo samé maminko, tatínku. V duchu jsem si říkal, že to není možný. Kdy se někdo zamračí, kdy zvedne hlas a kdy přijde hádka. Za 15 let jsem nikdy jiné chování nezažil. Od té doby vím, že vzor rodičů je moc důležitý. A přežítí tolika lidí v tak malém bytě v pohodě, to samo o sobě byl nadlidský výkon.

Žena způsob chování svých rodičů převzala a já jí za to jsem moc vděčný. Za celých 46 let, co jsme spolu, si nepamatuji, že by na mě zvedla hlas, nebo zakřičela. Je to zvláštní, poznám, že se jí něco nelíbí ne podle toho co řekne, ale podle toho, co neřekne. Dá se to těžko popsat, to se musí zažít. Má to jeden vedlejší účinek. Když potkávám lidi, vycítím, že mají problémy, nebo že se přetvařují. Po svatbě se narodila dcera a dva roky potom syn. Práce bylo dost, protože se ještě vyvařovaly plenky.
Rád vzpomínám, že ať žena dělala cokoliv a já jí pohladil, tak vždy se usmála a třeba řekla, když mi pomůžeš, tak potom budeme na sebe mít víc času. A tak jsme dělali všechno spolu. Takové to zavrčení „ nevidíš, že mám práci, kdybys mi radši pomohl, jsem úplně uštvaná, neotravuj…“ to je nejlepší a nejrychlejší způsob, jak chlapa naučit chodit do hospody, nebo ho úplně vyhnat z domu. Chlap se pokusí ji pohladit jednou, podruhé a potom s tím přestane a potom se jí přestane všímat i večer. Jde o to, že taková ženská se neslyší. Ona vůbec netuší, že dělá chybu.

Řekl bych, že zažila krušné dětství a to co dělá jí připadá jako lázně, kterými svého manžu oblažuje, proti tomu co zažívala. A přitom určitě touží po tom, aby jí měl pořád rád. Ale ten chlap touží taky po milující ženě. Rozhodně nemůže být na závadu přečíst si něco z „Červené knihovny“ a získat inspiraci. Kdo nečte neví, co neví. Tady si neodpustím malou odbočku.

Co to vlastně je láska? Nabízím netradiční vysvětlení. Každý člověk má kolem sebe energetický obal – auru. Dokud jí má žije. Čím větší aura a větší přísun energie, tím vitálnější člověk. Každý se snaží tuto energii získat, děje se to nevědomě. Láska je dobrovolné předávání své energie tomu druhému. Pokud tak činí oba partneři, je vše v pořádku. Většinou je jeden sobečtější a přestane dodávanou energii vracet a ten druhý slábne. A je po lásce. Nejjednodušší a nejčastěji používaný způsob dobití energie, je hádka. Ten kdo vyhraje hádku srší energií a ten druhý je vyždímaný jako citron.

Problém je v tom, jak takové ženě ukázat, že dělá chybu, protože většinou ,,ví všechno nejlíp a nechce poslouchat nějaké nesmysly”. Situaci posuzuje podle svých zkušeností. A když náhodou potká skutečně hodné lidi, tak podvědomě má vztek na své rodiče, že takoví nebyli a svou zlobu přenáší na nevinné a nemůže pochopit, že se nepřetvařují. Zvláštní kapitolou by byla otázka: Kdo může nenávidět pro dobro?

Je to smutný pohled, když vidíte normálního veselého chlapa, jak jde se svou ženou a bojí se promluvit. Je to marný, ale chlap se musí domů těšit. Žádným násilím, nebo vydíráním se doma neudrží. Mezi jistý druh vydírání patří i „řekni, že mě máš rád“. Ne každý chlap to dokáže říct, ale snaží se to říct právě snahou o pohlazení. Víte, proč je tolik starých chlapů nahluchlých? To je obranný mechanizmus, aby nemuseli poslouchat to věčné komandování.

 

Ze začátku měla moje žena tendenci všechno za děti dělat. Tak jsme udělali rodinnou poradu a stanovili postup, který budeme dodržovat. Cílem bylo nedělat dětem otroka, ale naučit je všechno co budou v životě potřebovat a jít jim příkladem.
Uklízení hraček, luxování, vynášení koše, mytí a utírání nádobí, příprava snídaní večer a uložení do lednice, balení věcí na školandu, to byl základ povinností dětí. Večerníček byl v 19 hodin. Podmínkou bylo, že rozhodnutí jednoho z rodičů bylo závazné a neexistovaly vyjímky. Takovéto ,,počkej, až tatínek nebo maminka odejde, tak potom můžeš”, to neexistovalo. Samozřejmostí bylo, že za každý splněný úkol následovalo poděkování.

Otázka je, jak dosáhnout poslušnosti. Bylo to v podstatě jednoduché. Musí se začít odmalička. Vysvětlit dětem, že pokud si máme hrát a povídat, tak musí být splněny úkoly. Když provedly něco co neměly, tak se okamžitě zasáhlo. Vyhrožování „počkej až přijde táta …“ je špatný. Pokud máte pejska a necvičíte ho odmala, tak když vyroste, nic s ním nesvedete.
S dětmi je to podobné. Potom jsme byli kamarádi, nikdo nezvyšoval hlas, o křiku ani nemluvím a všechno se dělalo v pohodě. Kamaráda můžete mít jenom v někom, kdo ví co to slovo znamená a kdo ví co to je respekt a disciplína. Nezávidím dnešním rodičům strach z násilí od vlastních dětí až budou mít 15, dneska i míň a nebudou moci jim splnit jejich požadavky.

Byl jsem v obchodě a tam mladá maminka s tříletým dítětem. Vzteky dupalo a řvalo na celé kolo. Tak jsem mu řekl co řve, že na to nikdo není zvědavej. Schovalo se za mámu. Když jsem byl u pokladny, tak za mnou ta paní přišla a děkovala mi, že jsem zklidnil její dítě. Ona ho nezvládne ve třech letech.

Četl jsem studii o nezvladatelných dětech a jak problém řešit. Odborně tomu lékaři dávají diagnózu ADHD. Většinou se takovým dětem dává lék Ritalin. Rodiče nejsou upozorněni na to, že se po něm z dětí stanou biologičtí roboti bez vlastní vůle, že po něm přestanou růst, že má další vedlejší účinky, že je návykový a neřeší problém trvale.
V té studii doporučili a odzkoušeli jednodušší věc, problém řešící. Vyloučili z potravy veškeré sladkosti (bonbony, čokolády, sušenky…), barvené limonády. A ověřili si, že příčinou jsou umělá sladidla v nich obsažená (aspartam, acesulfam K), která navíc narušují dědičnost. Po měsíčním sladkostním půstu byly děti zase normální. Děti uvažují jinak a kladou rovnítko mezi sladkým a láskou. Proto nedávejte dětem sladkosti, ale skutečnou lásku.

Zvláštní bylo, že naše děti povinnosti braly jako samozřejmost a když začaly chodit do školy, tak ostatním nevěřily, že jinde to je jiné a zvlášť je fascinovalo, že někteří se mohou dívat třeba do 22 hodin na televizi.
Když syn chodil asi do 3. třídy, tak na Silvestra prohlásil, že by se chtěl taky dívat na televizi do půlnoci, jako ostatní. Tak jsme mu řekli samozřejmě, žádný problém. Ale jak byl zvyklý chodit spát v 19 hodin, tak kolem půl desáté začal polehávat a že by šel spát. Tak jsme mu říkali ne ne, chtěl jsi se dívat, tak musíš. Vtip byl v tom, že on sám chtěl jít spát, a ne že jsme ho nutili.

V pubertě žádné problémy nebyly. Jsem si vědom toho, že se naše výchova do dnešního světa nehodí. Dnešní svět je světem bezohledných rváčů. Slušnost a pochopení v něm nemají místo, naopak tyto vlastnosti jsou vnímány jako slabost. Každý se musí rozhodnout sám, co vlastně chce. Buď si vychová kamaráda, nebo bezohledného sobce.

Dcera, když odešla z domova, tak nám jednou řekla, že určitě nebude nutit děti chodit spát v 19 hodin, že se jí to nelíbilo. K dnešnímu dni má dva kluky 12 a 10 let a v kolik je posílá do postýlky? Samozřejmě v 19 hodin.

Ještě pár příhod z výchovy vnoučat. Jednou zeťák dával spát tříletého syna. Ten nechtěl. Tak jsem ho vzal do náruče a přišel k oknu a ukázal do tmy a říkám „Vidíš tam toho bubáka, jak mu svítěj oči?“ „Já nic nevidím.“ „To se musíš pořádně podívat a vidíš jak si hraje s divokými prasaty“. „Už ho vidím“ „On chce, aby jsi šel spát a nerušil ho, budeš spát?“ „Jo,jo.“ U nás byl hlavní autoritou bubák, který měl rád klid a když se rozčílil, tak jsem ho musel uklidňovat a někdy se s ním na chodbě dokonce porvat, aby neublížil dětem.
A taky jsem byl někdy pověřen provést výprask. Dcera říkala, že bychom děti neměli strašit bubákem. Stalo se, že odjížděli domů a nejmladší vnouček u auta povídá: ,,Maminka říká, že bubák není a já už ho viděl dvakrát.“ a bylo vymalováno. Když se sjedou všechna čtyři vnoučata, tak musí být nějaký pořádek. Sami si připraví listinu, kam se zapisuje chování, úklid, pochvaly a případné černé puntíky. Všichni se snaží, aby měli co nejvíc jedniček a hvězdiček a potom je vyhodnocení plus odměna.
Jednou si děti hrály s dřevěnými meči a ten nejmladší nechtěně praštil babičku do hlavy. Babička sebrala meč a přerazila ho. Děti zmizely za skleníkem a za chvíli přišel ten nejmladší a říkal babičce, že nechtěl. Na to jsem řekl ,,Jseš hrdina, protože jen hrdina se dokáže přiznat a omluvit“. Podobných příběhů je víc.


napsal čtenář Vladimír, úpravy Alue



Komentáře

Ikona diskutujiciho Nirvana 2019-07-19 01:32:46 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ten článek je hrozně moudrý a poučný, do prčic, až to bolí. Au. To je zas téma. Díky.

⬆⬆⬆⬆⬆

Já mám blbej blok z dětství – nechci mimina, nechci děti, mám tendence hledat nezávazné vztahy… Přitom mám jakoby malé děti uvnitř ráda(neva mi starat se o cizí), ale… To prostě není jednoduché vysvětlit, je to pocitové a nějak se furt nemůžu dopracovat, kde má tenhle blok kořeny, je to dost komplexní. Navíc mi furt v hlavě jede ten naučený program, že “chlap stejně z baráku vždy uteče a nakonec VŽDY skončíš s dítětem sama nebo tě bude podvádět nebo vám to přestane fungovat protože chlapi jsou smradi” – jako dítě jsem to slyšela furt dokola a je to těžké přeučit(hlavně pocitově). Přitom kecy typu “všichni muži jsou hajzlové” mi přijdou nanejvýš stupidní. Chyba dotyčné ženy, že si vybrala jako sploditele dítěte idiota a nechala si v jednom kuse ubližovat, furt dokola. Těžko podle toho soudit všechny muže, pche.

Jednu dobu jsem s tím měla takové divné problémy, že jsem dokonce měla chuť se dát vykastrovat, abych byla “kompletně sterilní” 💁 lol, já vim, zní to blbě, asi to tehdy souviselo s nepřijetím ženství a dospívání. A pak mi zase hráblo opačně, chtěla jsem děti hned a opravdu až moc brzo, na to naštěstí nedošlo… Teď jsem někde mezi, co já vim, co bude za deset let. Stačí vědět, co mám dělat právě teď. Ale ten blok “rodinu nechci, ew, na to nevěřim, stejně se každá rodina rozpadne, to je blbost, kariéra je lepší a rodina by jen překážela” ve mně je furt a holt to pochází z dětství, z vyrůstání v dysfunkčním prostředí. Jako dítě jsem díky tomuto měla k rodinám odpor, i k partnerství a věrnosti obecně.

Je to i z toho, že jsem jako dítě musela být ve všem nejlepší, rodiče si tak zvykli a já po čase taky, takže pak byla výhra i blbé např. hláskovací soutěže důležitější než cokoliv jiného a podle toho se mi tvořil pohled na svět – že výhra a progres jsou důležité, ne city a druzí lidé. Že je důležité ne být se všemi kamarád, že ať mě klidně všichni nenávidí, že musím být hlavně nejlepší a na tom záleží… Brala jsem pak druhé ve všem jen jako soupeře a nějaké city byly jen hloupá překážka. Smutný, když to dítě pobere takhle. Je to brána k chorobnému perfekcionismu a nešťastnému životu. Pak jsem ale i se svými úspěchy byla nešťastná… A on mi chyběl lidský dotek a láska, vřelost, mazlení. Dnes díky Alušce vím, že každý zde máme svůj úkol a na ten jsme dělání, takže nikdo není lepší ani horší, což je super 🙂

Každopádně nikdo mě nemůže donutit se množit a zůstat stát na místě, když nebudu chtít – to mě vždycky uklidní.

⬇⬇⬇⬇⬇⬇

Ohledně toho ADHD kompletně souhlasím. Instinkt mi to vždy hlásil stejně. Článek samotný bych okomentovala víc, ale je to pro mě zatím těžký a citlivý téma… Takže radši nic, jen říkám, že je fakt moudrej. Taky bych chtěla mít doma moudrého dospělého rodiče, chlapa, který rozumí životu a hodně už toho zažil, abych s ním mohla takhle mluvit a on mě učil a vyprávěl… Některý děcka nevědí, co mají.

Ikona diskutujiciho kalia 2019-07-20 00:32:25
Ikona diskutujiciho
sipka

Mě připadají divní lidi, kteří děti nechtějí (teda pokud se mají dobře a např. se neobávají války v budoucnosti apod.). Ale nechápu ani lidi, kteří chtějí dítě pro dítě (tzn. jedno s kým, hlavně musím mít dítě).

Já to mám tak, že pokud mám správného partnera a zároveň jsem se vším na světě spokojená, tak dítě/děti budu mít a jinak ne. Což tedy spíše znamená, že děti mít nebudu (ale neznamená to, že nechci, spíš více chci než nechci). Když ale vím, na jakých principech funguje svět (že člověk musí dělat něco co nechce celý život), tak otrokářům neporodím dítě = přispěji tomu, aby neměli koho zotročovat. Ať si ten svět klidně “dravci” nechají, když po něm tak touží, a když takto odejdou všichni normální lidé, tak na světě zůstanou jen ti “dravci”, kteří pak budou bojovat mezi sebou (ale už nebudou mít nikoho, koho by zotročovali nebo mu odebírali energii – je to jako když by nějaké kočky např. pouze lovily myši a všechny myši by řekly “nejsme v této realitě spokojené, tak nebudeme mít děti, sbohem” a už by v jejich realitě pak nebyly – tak se kočky můžou začít požírat mezi sebou a nebo vymřít).

Ikona diskutujiciho Nirvana 2019-07-21 22:11:34
Ikona diskutujiciho
sipka

Tvůj postoj úplně chápu a i souhlasím. Ono každý světu prospíváme jinak, někdo dělá kariéru a jiný má děti 🙂 Jak říkám – že někdo nechce děti je často tím, že má traumata a bloky z dětství, jako já. Ale co bude za 10 let fakt nevim 🙂

Ikona diskutujiciho Hvezda 2019-07-19 02:51:41 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Uzasny jdu si to precist jeste jednou. Proc je normalni a laskyplna rodina dnes takovou raritou? Ale asi to mozna tak bylo i drive ale nevime o tom. Vim davno ze vse je o lidech. Jaci jsou a jakou maji povahu. Kdo nezazil hezke detstvi ma na vybranou jit tou cestou co prozil nebo delat pravy opak. Skoda ze vetsina ty spatne vzory kopiruje

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-07-19 09:12:32
Ikona diskutujiciho
sipka

… nebo se bojí vůbec nějakou zakládat, ani nezaloží, z hrůzy že se historie zopakuje

Ikona diskutujiciho Ivanitko 2019-07-19 07:07:15 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Krásný příběh. Vždycky mě neskonale potěší, když najdu někoho, kde to jde jinak, normálně hezky a mile. Už jsem se bála, že to ani nejde jinak než v klasických rodinách, ale tento příběh mě mile pohladil po duši :3

Ikona diskutujiciho Jana 2019-07-19 09:09:04 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Krásný článek, pohlazení po duši, slzím a moc děkuji.

Ikona diskutujiciho Andy 2019-07-19 09:48:16 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Pěkný, hodnotný článek 🙂 u těch psů to v dospělosti jde také ovlivnit, jen se při nastavení pravidel musí používat silnější argumenty. U těch větších probíhá puberta okolo rok a půl, kdy se můžou otočit se zuby do vlastního pána. Ten moment jak pán zareaguje, je klíčový pro další vývoj vztahu. Když si to spolu ihned spravedlivě nevyřeší, pak jsou to ty případy, kdy i pes ovládá celou rodinu, která ho nakonec dá utratit nebo v lepším případě do útulku…

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-07-19 09:59:59
Ikona diskutujiciho
sipka

Pes se převychovat dá vždycky, záleží na páníčkovi, jestli se tomu bude věnovat, nebo je to línej hňup. Díky internetu jsou všude návody zadarmo a ještě jsou i cvičitelé, takový luxus… 🙂

Ikona diskutujiciho df 2019-07-19 11:56:08 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Hezký článek.

Hlavně ať nikoho nenapadne nasáčkovat do postele mezi rodiče dítě, u nás to byl začátek konce. Mohl bych se o tom dost rozepsat, ale moc se mi nechce.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-07-19 17:06:39
Ikona diskutujiciho
sipka

ale jo, rozepiš se, mě to zajímá

Ikona diskutujiciho Jantulka 2019-07-20 00:50:56
Ikona diskutujiciho
sipka

Aj mňa toto zaujíma, tiež som za rozpísanie…

Ikona diskutujiciho Jarka 2019-07-19 13:07:15 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tento článek by měl viset na nástěnce v každé základní škole. Je to příběh ze života a velmi krásně napsaný. Když jsem si ho četla, skoro !!!! jsem viděla vlastní rodinu. Manžela a dva syny. My takto podobně také vychovávali a dnes, kdy jsou synové dospělí se nám to vrací.
Starší syn se mě kdysi po maturitě zeptal : ,, Maminko, myslíš si, že jste mě dost dobře vychovali pro tuto dobu?” Já mu odpověděla, že určitě ano. A také jsem mu řekla, aby stále zůstával takový jaký je. Prošel si hodně úskalíma, ale nakonec ti ,, dravci,” kteří jsou všude kolem nás uznali, že je osobnost a člověk, kterého musí brát.
Mladší syn to má stejné a my s manželem jsme na oba velmi pyšní. Nyní máme dva vnoučky a historie se opakuje. Vlastně tak, jak píše pán v článku.
Víte, takové ty řeči, že doba je jiná apod….Tohle si myslím, že až tak není pravda. Posouvá se něco dál, to ano, ale my lidé, jsme stále stejní. Jen ty hodnoty si každý musí nastavit sám.
V naší rodině je pohoda, také stále přetrvává úcta k rodičům a prarodičům. Srdce člověk neošidí a pokud rodiče nemají čas na děti, ovlivní to jejich přirozený vývoj. Poznala jsem to i na svojí malé neteři. Její maminka mi na otázku, proč jí nevzala knížku řekla, že ji to nebaví. Já jí večer začala číst pohádku na dobrou noc a malá byla úplně unešená. Hltala každé slovo.
Děkuji za tento článek, který mi znovu potvrdil, že s Láskou jde vše zvládnout.
A Vám mladým držím palce, aby jste ten Váš život ustáli. My jsme s manželem 41 let a stále se máme rádi a těšíme se na další krásné dny, které můžeme prožít spolu, s našimi dětmi a vnoučaty.

Ikona diskutujiciho Tereza 2019-07-19 13:19:17 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

„Když syn chodil asi do 3. třídy, tak na Silvestra prohlásil, že by se chtěl taky dívat na televizi do půlnoci, jako ostatní. Tak jsme mu řekli samozřejmě, žádný problém. Ale jak byl zvyklý chodit spát v 19 hodin, tak kolem půl desáté začal polehávat a že by šel spát. Tak jsme mu říkali NE NE, CHTĚL JSI SE DÍVAT, TAK MUSÍŠ. Vtip byl v tom, že on sám chtěl jít spát, a ne že jsme ho nutili.”
Ne, že jste ho nutili? A co znamená věta, že se chtěl dívat, tak musí? Nutit dítě být vzhůru, protože projevilo touhu být vzhůru jako dospělí? No to snad ne… Stačilo by dítěti připomenout, že chtělo být vzhůru, ale nutit ho…

Další mě zarazil bubák… Dítě o bubákovi a priori neví, to mu do hlavy natlačí až dospělák. Ale je to nutné? Musí se s dítětem takhle manipulovat? Vždyť je to nechutné, je to jen čisté vyvolávání strachu. A strachem se manipuluje nejlíp, že…

Se zbytkem souhlasím. Nebo možná spíš souhlasím jen s tím, jak by to vše mělo vypadat – liší se cesta, kterou se k tomu lidé dostanou. Jsem odpůrce manipulace strachem a fyzického násilí.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-07-19 17:04:45
Ikona diskutujiciho
sipka

No jo, ale pokud máš dítě které na normální orální pokyny nereaguje a mlátit ho nechceš, tak co uděláš, když ho potřebuješ uložit do postele?

Ikona diskutujiciho Tereza 2019-07-19 19:09:38
Ikona diskutujiciho
sipka

Orální pokyny, no, pod to se schová hodně, žejo… 🙂 Domluva, vysvětlování, rozkazy, výhružky, strašení, manipulace… Existuje celá řada výchovných prostředků, kterými se dá dosáhnout toho, co rodič chce (a samozřejmě se pohybujeme v myšlence, že rodič chce pro dítě to nejlepší). A může to být klidně i formou odměn a trestů při dodržování stanovených (a nejlépe rodiči i dětmi odsouhlasených) pravidel – ale ten trest může být i jiný než fyzický. Nebudeš ve 20:00 v posteli? Jedno upozornění, že je po 20. hodině. Nebudeš v posteli stále? Fajn, druhý den bude jenom jedna pohádka (namísto třeba 3 – a je to jen příklad).

Nejdůležitější ve výchově je,
1) aby dítě cítilo hranice, ve kterých se smí pohybovat dle své libosti. Ty hranice jsou pro každé dítě a každé rodiče jiné. Koneckonců i proto ještě nikdo nenašel spolehlivý návod, jak vychovávat dítě – a ani nenajde 🙂
2) aby dítě mohlo projevit své emoce, nestydělo se za ně a vědělo, že nejsou špatné (a ani ono, když je projeví)
3) aby dítě cítilo lásku a důvěru k rodičům i přes to všechno “zlé” (třeba i přes to, že se vztekne v krámě nebo že nebude ve 20:00 v posteli)
4) a aby bylo vedeno k respektu k ostatním.

Já jsem zkrátka odpůrce fyzických trestů. Vždycky to jde vyřešit jinak. Mlátí moje dítě cizí děti na hřišti? Má to nějakou příčinu. Třeba že nechce půjčit svou hračku a ostatní mu ji berou? Vysvětlím, že ji půjčovat nemusí, protože je jeho, ale jsou jiné cesty, jak to řešit. Vysvětlit, brát si ji zpět, odejít, při nejhorším přijít za mnou a já mu pomůžu situaci vyřešit. Vždycky, když slyším třeba na tom hřišti maminku, jak říká dítěti “Pepíčku, půjč Andulce ten kyblíček, ona žadný nemá. Vidíš, jak je jí to líto? No tak, buď hodný kluk!”, představím si, jak někdo říká mně “Půjč kamarádce na pár dní svůj mobil, ona teď žádný nemá. Vidíš, jak je jí to líto? No tak, buď hodná holka!” Absurdní, že? 🙂 A přitom to vyvolává úplně stejné pocity. My bychom se bránili, ale dítěti bránění zakazujeme. Ano, násilí je špatná cesta, ale je na nás rodičích mu ukázat ty jiné cesty.
Samozřejmě ne vždycky je důvod nevhodného chování hned “detekovatelný”. Pak je ve výše popsané situaci, kdy dítě mlátí ostatní (a já nepřijdu na příčinu), řešením třeba odchod.

Když se ještě vrátím k tomu bubákovi, protože to je paradoxně něco, co mi v žaludku leží víc než fyzické tresty… Co se odehrává v tu chvíli, kdy rodič řekne dítěti, že se bubák bude zlobit? Dítěti začne šrotovat hlavou, co se stane, když se bubák rozzlobí. Bude to vypadat, jako když se zlobí táta? Nebo to bude ještě horší? V dítěti to vyvolá strach. A vážně chce být rodič zdrojem strachu vlastního dítěte? (I když je zdrojem bubák, ale kdo toho bubáka vymyslel?).

Je to jen můj pohled na výchovu, ale mám ověřeno, že to v praxi funguje. Třeba teď máme za sebou druhý příměstský tábor (vždy pondělí – pátek od 7 do 16) a nejpozději ve středu kolem oběda vše šlapalo, jak mělo. Děti měly hranice, fungoval princip dohodnutých pravidel, odměn a trestů. Tresty spočívaly v 2x napomenout, potřetí děláš 10 dřepů. Pokud to pokračovalo, následovalo klidné pokárání přede všemi. Ve čtvrtek a pátek byly děti hodné, v mezích normy klidné, bez agrese a pozor – byly nadšené 🙂

Ikona diskutujiciho Mateřídouška 2019-07-19 23:50:56
Ikona diskutujiciho
sipka

Taky se mi tyto věci v článku, který je jinak velice pěkný, moc nelíbí. Manipulace dítětem přes bubáka podle mě opravdu není nutná, možná by bylo lepší spojit ukládání ke spánku s nějakým příjemným rituálem, třeba čtení pohádky, mazlení, škrábání zad, povídání si… cokoliv, kvůli čemu se dítě může na usínání těšit.
Vůbec systém odměn a trestů, černé puntíky a hvězdičky… nelíbí se mi to. Chápu, že je to efektní, ale dítě se tím naučí chovat se dobře, když mu z toho bude plynout nějaká výhoda, naopak cítit se méněcenné, když se černé puntíky nastřádají. Ve školce, kde jsem byla na praxi, si v adventu děti lepily na papírové andílky zlaté hvězdičky za dobré skutky. Ty, které jich měly hodně, se jimi chodily chlubit, někdy trochu úsměšně ukazovaly na méně šikovné děti: “Tenhle jich má málo…” Vyvolalo to ve mně smíšené pocity, chápala jsem dobrý záměr, ale provedení mi vnitřně moc nesedělo.
Ovšem vlastní děti nemám, tak je to jen takové zamyšlení, třeba se budu za pár let sama divit.
Jinak článek krásný, plně souhlasím s tím, že prostředí výchovy je strašně důležité a že klíčový je vztah rodičů… pokud se mají ve vzájemné úctě a děti nejsou svědky hádek, vzájemného ponižování, ale láskyplné komunikace a vzájemné pomoci, tak to odkoukají a naučí se to taky. Jak řekl pan Marek Herman (doporučuji jeho přednášky), žena by měla doma být královnou a tou královnou ji musí učinit muž. Když muž ženu vnímá jako služku, budou ji tak vnímat i jejich děti… A naopak.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-07-20 08:10:02
Ikona diskutujiciho
sipka

ad. Tereza k tomu půjčování věcí: vtip je taky v tom, že schopnost podělit se děti do určitého věku nemají, mozek na to musí postupně uzrát do jisté míry uvědomění si sebe a druhého. A pokud ještě mozek na to není vyvinutý a rodiče nutí dítě aby se dělilo, tak vzniká zbytečné násilí a dítě si z toho vůbec nic nevezme. To je jako nutit opici, aby jedla příborem, když jí v pralese stačí ruce. Nic z toho nemá. .. A ano, rozhodně si myslím, že máme právo odmítnout něco půjčit a je jedno, kolik je nám let. Ze strachu že se rozbijou nebo je už nedostanu zpátky.

Ikona diskutujiciho Tereza 2019-07-20 09:50:32
Ikona diskutujiciho
sipka

Mateřídouško, souhlas.
Alue, s tím dozráváním máš naprostou pravdu. Dokonce každé dítě k tomu dospěje jindy, stejně jako jedno začne chodit v 10 měsících a jiné si počká třeba skoro na druhé narozeniny. A přitom mohou být obě naprosto v pořádku. V tom se určitě shodneme, o tom žádná 🙂
Tady jde spíš o to násilí ze strany dítěte a výchovu. U těch nejmenších je nejčastější reakcí pláč. Pak se postupem času přidává násilí jako výsledek nahromaděných emocí (to právě souvisí s tím dozráváním mozku, jak jsi psala). A v tu chvíli by měl výchovně zasáhnout rodič – ukázat i jiné cesty, jiná řešení, vysvětlit, povídat si o tom. A ne že 3x houkne na dítě, že se to nedělá, pak mu dát dvě na zadek a s pláčem odcházet domů.
Samozřejmě je to trošku zveličené, ale snad se chápeme, jak to myslím 🙂 Pořád cílím na to téma fyzické tresty ve výchově.

Ikona diskutujiciho kalia 2019-07-20 19:09:06
Ikona diskutujiciho
sipka

Souhlas s Terezou – ale jako 1. bod bych dala to, že dítě musí vědět a věřit, že jeho rodič pro něj chce to nejlepší (a proto mu rozkazuje / vede ho). Rodiči je to možná jasné, ale dítě neví, proč když si chce např. hrát, ho nejbližší člověk nutí jít do postele kvůli nějaké krabičce, která měří “čas”. V tom spočívá celé kouzlo výchovy s tím, že i děti mohou něco vědět lépe (co je pro ně nejlepší), a tak by pak měl umět rodič toto přiznat (a nechat dítě, ať tedy udělá, co je pro ně nejlepší). Plus čím je dítě starší, tím více by si mělo o svých věcech rozhodovat samo.

Takže například dítě si chce hrát a nechce se mu spát. Rodič ho v 19 hodin posílá do postele. Dítě se ptá proč. A rodič mu řekne, že zítra musí vstávat do školky a jinak bude nevyspalé (může mu to i povolit jít spát později, aby si dítě vyzkoušelo, že pak se mu bude ráno blbě vstávat). Když dítě nechce chodit do školky, tak mu rodič vysvětlí, že tam musí, protože on musí chodit do práce, aby mohli žít = že je otrok a proto musí “poslouchat” i dítě. Děti tohle pochopí a vše bude vyřešené, ale rodičům se to z nějakého důvodu špatně říká.

Nebo pokud pracuje rodič dobrovolně, tak mu vysvětlí, že rád dělá něco pro společnost, aby fungovala, a z toho důvodu musí dítě chodit do školky, později do školy. Protože rodič na něj z toho důvodu nemá čas, protože si sám dobrovolně vybral práci pro společnost (a dítě s sebou do té práce vzít nemůže). Dítě si ale vybrat nemůže, protože je malé a děti v naší společnosti tyto práva nemají (leda že by rodič zaplatil dítěti např. chůvu aby nemuselo chodit do školky).

Pokud dítě do školky chodit chce, tak tady není co vysvětlovat, prostě si párkrát vyzkouší, že když půjde spát pozdě, tak se mu bude ráno špatně vstávat. Pokud je dítě čilé a vstává se mu dobře i když ponocuje, tak nevidím důvod, proč by mělo chodit spát v 19 hod (pokud samo nechce). Podle mě je 19-21 hod ideální čas ke spánku, na což jsem si došla sama v dospělosti. Pokud je to pravda, tak na pravdu dojde každý člověk, když mu dáme prostor a necháme ho.

Není nutné manipulovat dítě nějakým bubákem, stačí mu říct pravdu a nechat dítě, ať si samo vyzkouší, co je pro něj nejlepší. Ten bubák je ve skutečnosti vnitřní strach rodiče z odhalení (nějaké) pravdy. Zároveň ale nevím, jestli je manipulace bubákem tak zlá, protože mě prý babička říkala, když jsem byla malá a nechtěla jsem jíst maso, že pro mě přijde polednice, která si mě odnese (a četla mi tu povídku od Erbena o polednici jak matka uškrtila to dítě když ho schovávala před polednicí). Já jsem pak jedla maso, ale na nějaké strašidelné příběhy (že by mi vyprávěla), si vůbec nepamatuji, prostě jsem najednou jedla maso a nevěděla jsem proč. Ale když jsem byla starší, tak jsem se (pouze u babičky) bála, že mi někdo ťuká v noci zvenku na okno (to jsem si pak ale myslela, že to je upír a ne polednice, takže nevím, jestli to s tím souvisí). Chtěla jsem říct, že kromě toho ťukání na okno (které s tím nemusí souviset, ale dělo se to/bála jsem se toho jen u babičky) jsem z toho žádné následky neměla, protože jsem si na nic nepamatovala. Většina lidí si své ranné zážitky do cca 3 let nepamatuje, takže to dítě zapomene. Stejně bych ho ale s ničím nestrašila a nevymýšlela si blbosti, protože si dítěte vážím jako člověka, tak se k němu přeci nebudu chovat hůř než k cizím lidem na ulici (i kdybych věděla, že si to pak nebude pamatovat).

Ikona diskutujiciho Radek Hamršmíd 2019-07-19 15:42:57 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Téma článku pohladí po duši, cítím z toho lásku neboli základní sílu vesmíru 🌌

Ikona diskutujiciho myší královna 2019-07-19 17:40:31 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tak já jsem z toho článku teda dost zklamaná. Začal dobře, ale jak začal s tím, že ADHD jsou děti výhradně nezvladatelné a cukrem zblblé a zakončil to strašení bubákem, tak ztratil autor můj zájem. A vlastně nějak nevidím, co si z něj odnést. Poradí mi někdo?

Ikona diskutujiciho pavel-)) 2019-07-19 19:48:24 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

děti sice nemam ale jednou sem musel hlídat bratrance a ten večer nechtěl spát já sem ho nenutil jen se mu řekl dívej se jak dlouho chceš je to tvoje věc ale víš že zítra rano si pro tebe přijedou a ty musíš vstávat paličatě říkal že se bude dívat vydržel docela dlouho do 12 pak šel spát ja sem zvědavej jak ráno budeš vstávat tak sem ho ráno vzbudil vo 5 hodině ráno vyhnal staváme příbuzný sou tady to bylo já nechci já chci estě spát to sis měl rozmyslet večer tak šup ven byl protivnej rozknápanej říkám mu tohle se stane když půjdeš pozdě spát tak si to přiště rozmysli tim se uplně napravil chodil spát akorát i přibuzný mi byli vděčný že nevěděli co si sním počít když nechtěl spát jediné řešení nechat jak dlouho chce a pak ho brzo vyhnat s pelechu-))) nechte sve dítě třeba nocovat do 12 pak ho ve 4 ráno vyžente s pelechu je to sice silný kafe ale získá tu zkušenost příště si rozmyslí než bude nocovat

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-07-20 08:03:44
Ikona diskutujiciho
sipka

Zkušenost je ten nejlepší způsob 🙂

Ikona diskutujiciho kalia 2019-07-20 19:13:48
Ikona diskutujiciho
sipka

přesně to si taky myslím, ale pokud dítě vstávat nutně nepotřebuje, tak bych ho ráno “za trest” nebudila hodně brzy jenom proto, aby se naučilo chodit spát brzy, protože dítě bude vědět, že to je manipulace (že tak moc brzy normálně nevstává)

Ikona diskutujiciho Sibyla 2019-07-21 10:28:22
Ikona diskutujiciho
sipka

mladší syn byl extrémně silně ADHD a žádná dieta absolutně nepomohla. Ta může pomoci dětem, které mají potravinovou alergii, která se projevuje neklidem, ale ne dětem s pravým ADHD – to je totiž porucha v mozku, kdy nespolupracují správně mozkové hemisféry mezi sebou. Nám naopak ritalin pomohl – syn se ve škole soustředil, bral tedy jen jednu tabletku ráno. Je po tom léku nechutenství a on byl hubený od malička, ale zvládl díky léku výuku v poklidu, nepsal už domácí úkoly 3 hodiny/10 vět. V pubertě už najednou léky nepotřeboval, mozek se naučil ty hemisféry propojovat. Odmaturoval výborně, je přijatý na tři VŠ bez přijímaček (už si vybral ČVUT) a měří 192cm, hubený už taky není.
Bez toho ritalinu by nejspíš gympl nevystudoval, protože tím, jak by se ve škole nesoustředil, nepojal by ty základy, na kterých pak ve vyšších třídách musí dítě stavět. Měl by nálepku zlobiče (no tak tu měl i tak :D) a neschopného trouby.
Spát chodil cca ve 21:30-22, protože předtím prostě neusnul a bylo by to jen trápení děcka v posteli. Každé dítě je jiné, tohle potřebovalo méně spánku.

Souhlasím, že láska je pro děti to nejdůležitější, ale z článku mám pocit, že nevychovali osobnosti, ale v podstatě roboty, kteří dobře fungovali v rámci rodiny. Kdyby měli dítě s opravdovým problémem, tak by ho asi umořili.

Ikona diskutujiciho Scipia 2019-07-20 00:28:49 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

S pánem v mnoha věcech naprosto souhlasím.

Rodiče by rozhodně měli táhnout za jeden provaz, naši to tak měli a považuju to za základ fungující výchovy. Stejně tak mi připadá nesmysl přehazovat autoritu na druhého rodiče, tím přece snižuju svou vlastní, pokud musím používat věty “počkej, až přijde táta” – to jako mi dané chování nevadí nebo snad nemám pravomoc zasáhnout? Podobně mi to ovšem připadá s tím bubákem. Je sice hezké, že se v dětech pěstuje důvěra v rodiče a v to, že tatínek je před bubákem ochrání, ale tím jim přece zároveň dávám najevo, že jejich zlobení vadí bubákovi, ne mně. Navíc bych se taky “bála”, že nejpozději na prahu puberty bubák přestane být dostatečným zastrašujícím mechanismem a co pak? Taky si tak trochu myslím, že pán měl do jisté míry štěstí na hodné děti – třeba moje tchýně se rozplývá, jak všechny čtyři její děti neměly nikdy problémy s včasným odchodem do postele, prostě je odmalinka před osmou dali do postýlky a ony tam spokojeně usnuly. Můj roční syn teď taky hezky usíná v postýlce v osm, ale předcházely tomu tři měsíce každovečerního křiku, protože chtěl usínat v náručí nebo u kojení a v postýlce se vztekal. A to jsem tomu chtěla předejít a on narození jsme ho nechávali usínat samotného, ale pak do toho přišla chřipka, to mu usnout nešlo a v horečce jsme ho nechtěli nechat vybrečet, tak jsme sklouzli k nošení či uspávání kojením a výsledkem byly ty tři měsíce bojů, než se s tím smířil. Nevím, jak se to dalo udělat jinak, aby to probíhalo ve stejně idylickém duchu, jak to pán popisuje. I když nechám stranou, že strašení bubáky neschvaluju, roční dítě člověk bubákem moc neohromí, tak by mě docela zajímalo, jak by autor řešil naši situaci láskyplně. Moje patnáctiměsíční neteř zase když nechce spát, prostě z postele odejde – bubák by ji zatím taky nezastavil, vysvětlování nezabírá, takže jak? Držet ji řvoucí v posteli? Dá se namítnout, že by měla spát v postýlce, kterou není schopná opustit, ale řvala by stejně. Tím nechci říct, že má člověk dítě naučit, aby si vyřvalo, co chce, jen že pokud se mají nastavit a dodržovat určitá pravidla, není to vždycky tak růžové, že se to dítku řekne a ono se bez protestů zařídí. Na druhou stranu pan Vladimír mluví o tom spaní u starších dětí, takže možná srovnávám hrušky a jabka. Zkušenosti mám jen s jedním kojencem, takže doufám a věřím, že se mi nynější důslednost vyplatí do budoucna a že to, že ho v té postýlce prostě nechám navzdory protestům, zajistí, že mi pak z ní nebude zdrhat, až bude mít takovou, ze které by odejít mohl.

Scéna ze supermarketu mi připadá vylíčená poměrně černobíle, ve třech letech mívají děti tzv. období vzdoru, to není jednoznačně známka nezvládání a záruka problémů do budoucna. A pán podceňuje faktor cizího člověka, k rodičům se děti vždycky chovají jinak, než když je osloví někdo cizí.

Dovolím si ještě jednu kontroverzní poznámku, a sice, že je dokázáno, že lidé zapomínají nepříjemné věci a že se to týká i výchovy dětí. Tedy že když nám maminky a babičky vykládají, jak s výchovou naší či našich rodičů neměly nikdy žádné problémy a všechno probíhalo hladce, je to dost často již zjemněno optikou růžových brýlí a amnezií. Nebudu se rozhodně s autorem dohadovat, jestli jeho děti opravdu nikdy nepředvedly záchvat vzteku, jako ten klučina z obchodu, ale celkové to líčení harmonie beru trochu s rezervou. Ostatně, u části se spaním a s bubákem pán píše, že byl někdy pověřen provést výprask – takže se to zjevně bez zvednutí hlasu taky vždycky neobešlo.

V úvodu pán uvádí, že když děti něco provedly, okamžitě se zasáhlo, ale už neříká jak, to by mě zajímalo. Protože roční dítě mlátit nebudu, plácnutí přes zadek (které za mlácení nepovažuju) nemá vzhledem ke dvěma látkovým plenám žádný efekt, vysvětlování teprve ne, bránění v nežádoucím úkonu (třeba když otrhává kytky na parapetu) považuje za hru a zkouší to o to úporněji a odnesení jinam má za následek buďto záchvat vzteku (což pod vlivem Nevýchovy respektuju jako projev emocí – a jako na takový se Nevýchova dívá i na výše zmíněné vztekání v obchodě) nebo okamžité nalezení další, stejně nevhodné zábavy. Navíc, není možné dítě neustále někam přenášet nebo odstraňovat z jeho dosahu vše, co by mohlo zničit nebo si tím ublížit, to by si člověk musel zařídit vypolstrovanou místnost pouze s několika hračkami. Je mi jasné, že tohle nejsou stránky zaměřené na výchovu, ale pokud by se panu Vladimírovi chtělo rozvést zkušenosti s výchovou takhle malých dětí, ráda bych si to přečetla, protože jinak z jeho článku opravdu dýchá moudrost a životní nadhled.

Ikona diskutujiciho Jantulka 2019-07-20 00:45:54 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Po prečítaní tohto poučného článku (i prínosnej diskusie), som sa dostala do miernej depresie.
Je veľmi veľmi smutné, že to, čo by malo byť samozrejmosťou a prirodzeným životným štýlom, je dnes považované za výnimku, je to maximálne nepochopené a pre väčšinu ľudí je spokojná rodina science fiction.
Je nesmierne skľučujúce, že láska a rodina je dnes neznámy pojem a vlastne sa možno ani nečudujem, lebo skutočne preberáme svoje chovanie a prístup k výchove po rodičoch. A že to je a bola smutná výchova….. všetci vieme, je nás určite väčšina…. a to už zopár generácií.
Keď môj muž prišiel prvýkrát ku nám, trošku nepochopil. Prebiehalo tak a tak, odchádzali sme preč a vo výťahu mi môj, vtedy ešte len čakateľ na manžela, hovorí, že “To prečo sa tvoji rodičia predomňou hádali?” A ja že : “Prečo hádali? (nechápala som), však oni sa takto rozprávajú normálne.” Teraz, po rokoch, to už všetko chápem a chápem aj to, že nerozumel domácim hádkam, lebo u nich to vtedy prebiehalo tak, že svokra, submisívna osoba chcela mať kľud, tak radšej v tichosti robila to, čo sa od nej žiadalo, takže to bolo bez hádok.

Na otázku ako dosiahnúť poslušnosť, dostanem pravdepodobne odpoveď až o pár rokov, ale držím sa zásady, a zatiaľ to vychádza, že dieťa treba počúvať, rešpektovať ho v každom veku a v prípade nedorozumenia všetko v kľude vysvetliť. Nie je to jednoduché, no keď sa chce, dá sa to naučiť ale naozaj treba začať od úplného začiatku.

Takže najlepší spôsob ako dosiahnúť, aby deti boli poslušné, je urobiť ich šťastnými, s láskou a pochopením sa im venovať. Teda hlavne sa im venovať.
Preto veľmi súhlasím s názorom, že pokiaľ nemajú rodičia čas na svoje deti, ovplyvní to ich prirodzený vývoj.

A páčil sa mi odsek v článku , že keď mi pomôžeš, budeme mať na seba viac času. Veľmi múdre, výstižné a pravdivé. Tiež robíme takmer všetko spolu, nenútene, bez hádok a myslím, že je to uspokojujúce i obohacujúce, rovnako pre nás ako aj pre naše deti.

Lebo keď vstúpili deti do nášho života , povedali sme si , že nebudeme žiť a vychovávať ich ako vychovávali nás, tak sa toho držíme zodpovedne, aj keď tu zastaralú výchovu ešte sem tam cítiť.

Ikona diskutujiciho VEVERKA 2019-07-20 05:58:31 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Krásný článek, se kterým musím jedině souhlasit 🍀. Je to pohlazení na duši. Pokud doma souzníte, neokrádáte se o energii, věnujete čas dětem, děti to cítí a pak i výchova je mnohem jednodušší. Jsem moc ráda, že se i v dnešní uspěchané době najdou lidé, kteří si zachovali zdravý přístup k výchově, nestydí se za to 👍 a sdílejí s ostatními, i přes to, že má někdo výhrady. Bubáci občas přijdou nejen k dětem, ale i do vztahů, když se to ústojí, je to krása 💞. Není stále nebe bez mráčku…i to se musí děti naučit a mít přirozený respekt, i když se to učí s třeba bubáky. Každé dítě reaguje jinak, každá rodina má jiná pravidla. Důležitý je výsledek 😉. Děkuji za krásný článek i jeho zveřejnění 🌷 Aluško. Pokud někdo namísto výhrad chce otevřít svoje srdce a sdělit nám, jak to chodí u nich, budu s radostí číst více pozitivně laděných článků a přiučím se 🤔, i když děti mám už odrostlé. Člověk se učí celý život 😃. DĚKUJI

Ikona diskutujiciho Terka 2019-07-20 09:15:51 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Je mi líto, ale nechápu, jaké pohlazení po duši nebo inspiraci ostatní v tomhle článku našli. Pán mluví velice obecně a když už sklouzne k něčemu konkrétnímu, pak jsou to věci, které se mi rozhodně nezdají správné.
Nad bubákem už se tu pozastavovali jiní. Představil si třeba pan Vladimír, že se dítě v noci probudí a bude si s hrůzou představovat, že má za oknem strašidlo hodující s divočáky? Ta představa je nepříjemná i mně, natož malému dítěti s bujnou fantazií a velkým strachem. To má být výchova láskou?
Navíc pan Vladimír píše o tom, že se u nich nekřičelo a že s manželkou byli ve výchově zajedno – pak ale napíše, že BYL POVĚŘEN výpraskem. Takže možná doma nekřičeli, ale děti bili. A kdo ho tím pověřil? Žena? Pak se jedná o typické: “počkej, až přijde táta”, které pán kritizuje.
Závěrem dodávám, že mi opravdu vadí lidé, kteří se pletou do toho, když dítě v období vzdoru udělá někde scénu. Rodiče jsou z toho obvykle dost vyřízení a ještě mají v te stresové situaci poslouchat chytré názory cizího chlapa?
Je mi líto, všechny příklady, které pán uvádí mi přijdou jako velké chyby ve výchově a nechápu, proč by měly být příkladem.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-07-20 09:18:27
Ikona diskutujiciho
sipka

Období vzdoru – když jsi z pozici cizího člověka, známého, nebo tety a nejsi rodič, tak jaká je ideální reakce? Prostě máš být ticho a přetrpět to? – To není ironie, vážně se ptám. Protože nevím co mám dělat 😀

Ikona diskutujiciho Terka 2019-07-20 09:54:31 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Zrovna v obchodě je mi to třeba úplně jedno. Na maminku se usměju, abych jí podpořila, protože vím, že i to nejvychovanější dítě se někdy šprajcne, a jdu si po svém. Jasně, třeba v restauraci je vztekající se dítě protivné, ale pořád mi to nedává právo vychovávat cizí dítě. Navíc jsem pár takových vzteklounů zažila a vždycky se po chvíli zklinili – buď měli hlad, nebo se jim třeba nelíbilo, že se jim rodiče nevěnují. Mimochodem třeba na příkladu syna mé kamarádky: měl období, kdy těžko snášel změnu prostředí. Kamkoli jsme přišli (třeba i do dětského koutku) prvních deset minut řev a válení se po zemi. Pak se zklidnil, zjistil, že je to tam fajn a mohli jsme sedět třeba čtyři hodiny a kluk byl jak zlatíčko. Víš, kolikrát jsme si vyslechly nevyžádané rady? A co měla kamarádka dělat – zůstat rok zavřená doma, aby její dítě někoho pár minut náhodou neobtěžovalo?

Ikona diskutujiciho Sibyla 2019-07-21 10:55:57
Ikona diskutujiciho
sipka

Já spíš podpořím tu maminku, protože když dítko má záchvat (a pokud má to dítě ADHD, tak je velmi hlasitý), spousta lidí má přitroublé komentáře typu “Já bych mu nasekal na zadek a byl by klid” (nebyl, to dítě by řvalo ještě víc).
Já mamince řeknu: “To nic, každé dítě někdy zlobí, ono z toho vyroste”

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-07-21 12:16:40
Ikona diskutujiciho
sipka

Podle mě jsou záchvaty vzteku o povaze, to je věc daná. Člověk je prostě takový, je vzteklý, agresivní, neovládá se. A to výchova asi moc nespraví, alespoň co jsem si všimla na lidech kolem.

Ikona diskutujiciho niky 2019-07-21 14:46:50
Ikona diskutujiciho
sipka

“Podle mě jsou záchvaty vzteku o povaze.”

Mně to taky tak přijde. Například já jsem jako malé dítě neměla takovéto vztekání asi nikdy. Fakt si nikdy na nic takového upřímně nevzpomínám a to si pamatuju svoje zážitky skutečně hluboko do minulosti, víc než většina lidí, pamatuju si i to, co bylo v děloze a před tím, ani mamka mi nikdy o ničem takovém neříkala, že bych se jakkoli vztekala. Byla jsem dost klidné dítě, které nikdy nezlobilo a přesto jsem dostávala nařezáno, někdy fakt brutálně a to prakticky za nic (třeba mi nešla matematika a máti se mnou neměla trpělivost, nebo jsem omylem vylila otcovi pivo, uklouzla na vlhké podlaze, rozbila talíř atd.)

Všimněte si třeba v obchodě, jak lidé reagují, když je někdo předběhne ve frontě, nebo to, co si mysleli, že je ve slevě je najednou u pokladny o 20 korun dražší. Někdo to nechá být a neřekne ani slovo, někdo se slušně zeptá, co to znamená. Někdo se ohradí a někdo začne nadávat jako lesy, že se mu děje křivda. Někdo začne být dokonce agresivní. Je to o povaze.

Ikona diskutujiciho Marcela 2019-07-20 16:04:35 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Škoda, že takových rodičů a prarodičů není víc.Pracovala jsem 14 let ve školství a je to rok od roku horší. Letos jsem odešla, už tam být nechci

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-07-20 19:05:51
Ikona diskutujiciho
sipka

v čem je to horší, jaký je rozdíl třeba dneska a před deseti lety?

Ikona diskutujiciho hanka 2019-07-27 09:09:49
Ikona diskutujiciho
sipka

Mám v rodině učitelku a je úžasná. Učila i mě, byly to nejlepší hodiny a děcka ji měly rády. Jak to dělá, myslím, že základ je – respektovat žáky, ptát se jich na názor, vyslechnout je, klást jim podnětné otázky a nic jim nevnucovat. Ukázat jim, že jejich názor je cenný. Dát jim důvěru, nekritizovat a jednat fér. A za druhé, být důsledný a vyžadovat dodržování pravidel. Pro učitelskou profesi člověk musí mít povahu a trpělivost, myslím že je to extrémně náročná profese. Zvlášť dneska kdy je každé děcko na mobilu a z domova si většinou dobrý základ a disciplínu nepřinese. Taky záleží na jaké škole člověk učí. Věřím že na základkách a učňácích to musí být peklo.

Ikona diskutujiciho lenka f 2019-07-20 23:20:09 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Já bych učitelku dneska taky nemohla dělat. Ani bych se nedivila, kdyby to tu paní dál nerozváděla. Nemá to cenu.

Ikona diskutujiciho niky 2019-07-21 15:10:28 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Klasickým učitelům se stanou po čase akorát dvě věci: buďto se sami zblázní, nebo začnou být strašně zlí na všechny děcka, hlavně na ty hodné a budou je energeticky vysávat. A to je přitom jedno, jestli učí ve školce, nebo na vysoké. Všude je to stejné a s nástupem mobilů a kdovíjakých jiných blbostí je to o to horší.

Já jsem znala tři ženy, které všechny bývaly učitelky a říkali, že museli odejít, jinak by jim z toho hráblo. A to nejen z dětí, ale z toho celého systému.

Ikona diskutujiciho pavel-)) 2019-07-21 16:10:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

marcela učitelka si musí získat respekt respekt děcek to sem na základní škole jako dítě zažil u nás byla jedna učitelka která získala takový respekt že jste slyšela spadnout špendlík na zem jak byli všichni ticho a kdo vyrušoval nebo dělal jiného co neměl třeba měl v ruce mobil šel k tabuli a většinou dostal kuly ze skoušení pokud dostanete novou třídu musíte ji s pacifikovat jinak to nejde dobré odměnujte špatné utněte hned v začátcích a co nemoc jako porucha pozornosti taková nemoc neexistuje když to děcko to nebaví je jasny že nebude dávat pozor tahle učitelka to věděla a když někdo nedával pozor okřikla ho dávej pozor nebo deš k tabuli a pak do konce hodiny se přinutil soustředit děcka museli makat každou hodinu bylo náké pravopisné cvičeni nebo přeskoušení a tak namátkově zjištovala kdo se učí a kdo ne jo děcka ji sice nenáviděli ale naučila toho hodně
Na druhou stranu jsme taky měli učitelku která si neuměla zjednat respekt a dopadlo jak si asi umíte představit děcka si dělali co chtěli nedavali pozor nic nakonec stoho asi skončila na prážkách

Ikona diskutujiciho df 2019-07-25 18:36:56 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Protože, sem se rozhoupal k odpovědi na dotaz alušky a jantulky až teď, dávám sem.

Proč si teda nenasadit dítě do manželské postele. !!!!!!!!!!

Když jsme bez dítěte “jen” jako partneři, můžeme si dělat co chceme. Pak doneseme domů malý uzlíček a zachvilu si zas můžeme dělat co chceme. Pořád se ještě funguje v rámci našich normálů. Jakmile děťátko povyroste a začne ho být plný dům jsme, no v pr.deli s životem jaký byl do teď. No a moje bejvalka to uspíšila, tím, že v necelých dvou letech dcery nám ju nasadila do letiště. Když se nám vzbudila a my byli vnejlepším a smála se na nás, jó, to se dalo zkousnout. Když to … Prostě postel je poslední soukromá bašta, ODPOČINKU, RELAXACE, ZÁBAVY ,VYJEDNÁVAJÍCÍHO MÍSTA atd. Na nějaké kecy v magazínech bych se fakt z vysoka. Šlo by popis situace a odrazující příklad napsat lépe, ale proč zabíhat až příliš do pdrobností.

PS: když odsud odcházeli, bylo dceři pět a půl, pořád spala mezi námi, je normální chtět po chlapovi z jeho strany věci a … mě to normální nepříjde. Samože svoji postel i pokojíček měla. Na to si fakt dávejte pozor. To je asi tak celý, víc to nejde.

Ikona diskutujiciho hanka 2019-07-27 09:26:47
Ikona diskutujiciho
sipka

Já jsem měla vždycky představu spát s dítětem v posteli. Protože vím jak jsem jako malá trpěla v dětské postýlce. Mamka doteď vzpomíná, že od té doby co nás (mě a ségru) měla tak se nevyspala protože jsme vždycky celou noc proplakaly. No proč asi. Když jsem se ptala proč si nás teda nevzala k sobě, odpověděla, že tenkrát se to nedělalo. Nechápala jsem takovou odpověď, copak matka nemá přirozený instinkt? Nechápu to doteď. Nicméně moje kamarádka má dvě děti a s oběma spí v posteli i s mužem. Ptala jsem se jí jestli třeba s miminkem nemá strach aby ho nezalehla a říká že ne, že to je praktické protože když zaplače v noci, dá mu prso, on se napije a spí se dál, nikdo nemusí vstávat ani nic řešit. A že manžel taky s dětma spí rád. Někde jsem četla že když dětem dopřejme v raném věku společné spaní a intenzivní fyzický kontakt, tak potom ve vhodný čas už se samy hlásí o to, že chtějí spát ve svém. Vždyť přece když jednou mám děti, tak musím počítat s tím, že nějakou dobu můj život, i ten partnerský, nebude takový jako dřív. Že intimní chvíle pouze v dvou budou velmi vzácné. Je to něco za něco. Kdo se dětem nechce věnovat a nic jim obětovat, ať je nemá, vždyť mít rodinu není ničí povinnost. Myslím že to si musí partneři domluvit ještě před založením rodiny, jestli budou spávat s dětmi. Já například vím že rozhodně ano, nehodlám je vychovávat v takovém trápení co jsem si zažila já.

Ikona diskutujiciho df 2019-07-27 14:58:41
Ikona diskutujiciho
sipka

Co tě mám na to hanko říct, nechtělo se mi to psát celé s podrobnostmi, pak by to bylo určitě jasnější. U nás v určitý okamžik přestalo mít vše řád, to se šly třeba v jedenáct dolů smažit dětské kuřecí řízečky, vše škodlivé co bejvalka dala nanástěnku se najednou začalo kupovat.

Když dítě spí, nespí celou noc rovně, ráno se klidně probudí hlavou v nohách a po celé rotaci kope nožičkami, když tě vzbudí kopanec několikrát za noc a ráno do práce, tak je to fakt na pendrek, ženy to dospí přes den.

Měl by s tím nakládat každý opatrně, co když ti muži kteří navenek souhlasí a říkají jak jim to nevadí, tak vnitřní skutečnost je jiná. Nepřestanu tvrdit, že rodiče si musí umět udělat čas taky sami na sebe! Dítě v posteli dvojici nespojuje, ale rozděluje.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-07-27 15:06:20
Ikona diskutujiciho
sipka

Ono taky dost záleží, jak má člověk lehký spánek. Někoho dítě může kopnout a neprobere se. Mě vzbudí, když se člověk vedle mě pohne (zašustí peřina), nebo hlasitě nadechuje. Jestli máš DF podobný spánek jako mám já, tak se ti vůbec nedivím, že jsi trpěl, protože to bys nespal ani deset minut s dítětem v posteli. U sebe vím, že krásná idealistická představa o společném spaní by vzala za své téměř okamžitě, ve chvíli kdy bych byla co deset minut vyrušena pohybem. Tak než skočit z okna, to raději složit špunta do jeho postýlky.

Ikona diskutujiciho df 2019-07-27 15:18:02
Ikona diskutujiciho
sipka

Aby to nebylo tak smutný, tak víš co sem rád dělal našim jako špunt? Vnedělu o šesti ráno sem jim přišel do ložnice a tahal je z postelí, že dem něco dělat, je přece ráno. Nikdy mi nijak nevadilo, že spím sám.

Ikona diskutujiciho kalia 2019-07-27 18:14:29
Ikona diskutujiciho
sipka

Podle mě když se chce žena s mužem vyspat, tak si čas a místo o samotě najdou. To jste chodili spát všichni ve stejný čas? (např. celá rodina po večerníčku? nebo celá rodina v deset?) Podle mě není problém v tom, že spí dítě s rodiči v posteli, protože rodiče se můžou zavřít do ložnice kdykoli během dne (musí si pořídit zámek na dveře) nebo můžou jít do koupelny. Dítě se často kouká na pohádky nebo si hraje ve svém pokoji.. Dítě asi nebude chtít být se svými rodiči 24/7 v jedné místnosti (to do svého pokoje to dítě vůbec nechodilo?). A když je dítě starší, tak už samo od sebe nebude chtít spát v jedné posteli s rodiči.. (nedovedu si představit 10ti leté dítě, které by chtělo – naopak snem každého dítěte je mít svůj pokoj=prostor ..v pozdějším věku = cca od 5-6ti let a více).

Já jako malá špatně snášela spaní o samotě, ale později, kolem toho školního věku a dál, jsem zase nejvíce toužila po svém pokoji = tzn. rozhodně jsem nechtěla být celý den v jedné místnosti s rodiči + jsem samozřejmě chtěla spát ve svojí vlastní posteli.

Ikona diskutujiciho df 2019-07-27 19:43:17
Ikona diskutujiciho
sipka

To máš jednoduchý aluško, seš pistolník, ještě o tom nevíš. Podle nespavosti-vzbuditelnosti bojovnice. Su na tom podobně (hůř), mě zas vzbudí dotyk. Ani sem si nechtěl nějak povídat, potřeboval sem upozornit spíš na něco a teď je o kolo toho ix psaní. Nestěžuju si, není potřeba brát zle.

Dnes sme jeli brzo ráno do lesa, že snad o tej šestej bude nějaká rosa, nebylo nic, začli sme obžínat.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-07-27 20:36:42
Ikona diskutujiciho
sipka

Tak já se vzbudím dřív než se mě dotkneš podle zašustění peřiny nebo pyžama. A taky se vzbudím chvilku před tím, že vezmeš za kliku od vchodových dveří, i když spím v patře a je to přes čtvery dveře. Já bych za dávných časů hlídala vchod do jeskyně a neprošel by tudy ani šváb. Je to peklo.

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek