Aluška.org: Věděním ke svobodě

Přemýšleli jste někdy nad tím, kde se vzala představa čarodějnice, jak letí na koštěti? Proč nelítá třeba ve vědru jako baba Jaga z Mrazíka, nebo na pekáči? Je to čistá fantazie, nebo to má nějaký skutečný historický základ? Používala se opravdu košťata při okultních rituálech, nebo jsou dobrá jen na zametání?

V dnešním článku si povíme o košťatech více. O jejich využití při různorodých rituálech napříč kulturami i historií.

Nejstarší kouzelná pomůcka
Přeskakování přes koště v moderním wiccanském svatebním obřadu je velmi blízké cikánským zvykům.

Porodní báby ve starém Římě používaly speciální koště k zametání prahu domu po narození dítěte, aby tak přerušily vazbu mezi světem živých a světem mrtvých, odkud se věřilo, že dítě přišlo.

Součástí athénských slavností bylo, že zesnulí navštěvovali své žijící blízké, ti je vřele přivítali, ale potom vymetli ven z domu koštětem.

Ve starém Mexiku byl obřad košťat, označovaný jako ,,ochpaniztli“, zasvěcen bohyni země Tetetoinnan, která rozmetala všechno zlo a nemoci. Při tomto rituálu kněží zapalovali černé vonné tyčinky a skákali s koštětem přes oheň.

Podle čínské tradice bohyně dobrého počasí ,,dívka zametající počasí“ jménem Šao Čch’ing Niang žije na hvězdě, která se jmenuje Koště (Sou Čchou). V období dešťů stříhaly malé holčičky z papíru  postavy představující tuto bohyni a pověsily ji nad dveře za dobrého slunného počasí. Tuto bohyni vyvolávali také v období sucha a na Nový rok, aby přinesla příznivé počasí.

S čarodějnicemi začalo být koště spojováno až za dob inkvizice, v návaznosti na starý pohanský zvyk, kdy se na koštěti jezdilo jako na koni po poli, což mělo přinést dobrou úrodu. Symbolicky se tím zametala smrt (loňské sklizně) a země se tak připravila na znovuzrození.
Koštětem se také zahánělo špatné počasí, které by úrodu zničilo. Oblíbené označení pro středověkou čarodějnici bylo ,,amazonka na koštěti“.

V Italském čarodějnictví bývá koště vyrobeno ze tří druhů dřeva. Javoru, jasanu a vrby. Mají představovat tři aspekty bohyně. Podle jiné tradice musí být zase koště vyrobeno ze dřeva šesti různých druhů stromů. Břízy, jalovce, hlohu, lísky, jeřábu a vrby.

Je pravděpodobné, že koště je nejstarší pomůcka používaná v čarodějnictví. Dodnes se v moderním čarodějnictví používá velké koště na zametení a očištění kouzelného kruhu a jeho čtvrtí. Tato tradice se datuje až do doby 1336 př. n. l., kdy egyptští kněží koštětem zametali posvátné místo (kruh) a pak ho čistili svěcenou vodou. Poté malým smetáčkem pravděpodobně pokropili svěcenou vodou všechny osoby, které do posvátného kruhu vstupovaly.

Jindy se koště pokládalo na okraj čarodějnického kruhu, kde sloužilo jako jeho dočasné uzavření. Koště mělo sloužit jako ochránce před zlou energií.

Využití koštěte místo telefonu
V Americe začaly první čarodějnice používat košťata k úplně jinému účelu, a to jako formu komunikace. Koště bylo v různých pozicích stavěno před dům, čímž se předávaly informace sousedům a přátelům.
Koště opřené poblíž vchodových dveří směrem nahoru znamenalo ,,jsem doma“. Pokud leželo smetákem dolů, znamenalo to ,,mám moc práce, dojdi někdy jindy“. Koště opřené o okno kartáčem vzhůru znamenalo ,,nejsem doma, ale brzy se vrátím, jsi zde vítán, pojď dovnitř a počkej na mě“.
Tato košťata byla zdobena různobarevnými pentlemi.
Po vynalezení telefonu ztratilo využití koštěte tímto způsobem svůj význam a bylo proto zapomenuto.

Shrnutí
Koště se používalo k vymetení špatné energie a duší zemřelých ven z domu a jako ochranná pomůcka během různorodých rituálů v mnoha kulturách. Dodneška můžete občas narazit na návody, které s ním pracují.
Jednou jsem se například dočetla o návodu, při kterém se koštětem kutálela cibule po celém domě. Cibule měla symbolicky absorbovat špatnou energii a pak se vymetla ven z domu a už jste se jí nesměli přímo dotknout, jenom nabrat na lopatku a hodit do popelnice.
Jindy se zametala předsíň a prosili se dobří duchové o ochranu domova, nebo bylo koště žádáno, aby odneslo všechnu destrukci pryč spolu se smetím. V různých formách tudíž tyto rituály přežívají dodnes.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2020