Aluška.org: Věděním ke svobodě

Čím více děti věděly o své rodinné historii, tím silnější měly pocit kontroly nad svými životy, měly vyšší sebehodnocení a vyšší schopnost odolávat stresu.

V posledních letech došlo k prudkému nárůstu zájmu o téma rodinných svátků a hostin. Nedávný výzkum ukázal, že děti zvyklé na rodinné večeře mají bohatější slovní zásobu, lepší způsoby slušného chování, zdravější stravu, vyšší sebeúctu a menší problémy s chováním.

Zjistilo se, že stav deprese, úzkosti a jiných duševních poruch, je častější u dětí z rodin, kde není obvyklé jíst spolu, nebo oslavovat rodinné svátky.

Zajímavou studii provedl profesor psychologie Dr. Marshall P. Duke z Emory College, který přemýšlel o tom, jak odolávat destruktivním procesům vedoucím k rozpadu rodiny.
Jeho manželka Sarah tehdy pracovala s dětmi, které měly problémy s učením. Při pozorování svých studentů dospěla k následujícímu závěru: ,,Ti, kteří toho hodně vědí o své rodině, se lépe vyrovnávají s nastalými obtížemi.“

Marshalla tento objev zaujal a spolu se svým kolegou Robinem Thewushem se rozhodl otestovat tuto hypotézu. Vypracovali speciální dotazník s názvem ,,Víš?“

Děti byly požádány, aby odpověděly na 20 otázek, včetně následujících:

– Víte, kde vyrůstali vaši prarodiče?

– Víš, ve kterém městě chodila tvá máma a otec do školy?

– Víte, kde se setkali vaši rodiče?

– Znáte nějakou nemoc nebo něco skutečně hrozného, co se kdysi stalo ve vaší rodině?

– Víš, jak ses narodil?

Marshall a Robin dospěli k ohromujícímu závěru: Čím více děti věděly o své rodinné historii, tím silnější měly pocit kontroly nad svými životy, měly vyšší sebehodnocení a vyšší schopnost odolávat stresu. Tyto děti byly emocionálně šťastnější a zdravější.

Jak tedy může informace o tom, do které školy chodila jeho babička, pomoci dítěti vyrovnat se s něčím menším, například s poraněným kolenem, nebo něčím vážným? A jakou roli hraje společné stolování a jiné rodinné rituály při získávání těchto znalostí?

Podle Marshalla se odpovědi na tyto otázky týkají toho, zda si dítě uvědomuje sebe sama jako součást velké rodiny. Psychologové zjistili, že každá rodina má nějaký sjednocující příběh, který patří k jednomu ze tří typů:

Prvním typem je rodinný příběh zdola – nahoru: ,,Děti, když jsme přišli do této země, neměli jsme nic. Naše rodina tvrdě pracovala. Váš děda studoval na střední škole. Váš otec šel na vysokou školu. A teď ty…“

Druhým typem je příběh shora – dolů: ,,Zlato, tehdy jsme měli úplně všechno. Ale pak jsme to ztratili…“

Třetí typ rodinné historie, poznamenává Marshall, je nejzdravější. Je to proměnlivý příběh: ,,Děti, chci vám říci, že naše rodina měla vzestupy i pády. Vytvořili jsme rodinný podnik. Váš dědeček byl duší týmu. Vaše matka byla ve vedení nemocnice. Měli jsme však i pády. Váš strýc byl jednou zatčen. Rodina měla dům, který vyhořel do základů. Váš otec přišel o práci. Ale ať se stalo cokoliv, vždy jsme drželi spolu.“

Marshall tvrdí, že děti, které jsou psychicky vyrovnané a sebevědomé, mají to, co on a Robin nazývají ,,silné mezigenerační já“. Vědí, že patří k něčemu většímu, že nejsou odkázány jen samy na sebe.

Marshall a Robin zdůrazňují, že večeře je nejlepší čas pro sdílení rodinných příběhů s dětmi. Každý se setkává v uvolněné atmosféře.
Je snazší pro děti slyšet o vzestupech a pádech svých příbuzných, když jsou obklopeni péčí a jsou zaneprázdněni něčím životně důležitým, a tím jídlo je.

Užitkem však není ani tak samotná večere. V procesu poslechu všech těchto starých příběhů se objevuje pocit jednoty a emoční stability. Kromě toho je důležité, aby se dítě v kontextu rodiny vidělo. Jinými slovy, když hovoříme o rodinné večeři, vůbec nejde o večeři. Je to o rodině.

Jakékoliv události a aktivity jsou skvělou příležitostí k vyprávění příběhů ze života rodiny. Patří sem svátky, rodinné výlety a jiné společné činnosti, které spojují různé generace. Dokonce i výlet autem nebo cesta do obchodu jsou pro takové rozhovory příznivým momentem.

do češtiny připravila www.aluska.org podle Zdroje