Aluška.org: Věděním ke svobodě

Z pohledu Zákonů vesmíru není moc velký rozdíl mezi tím, když si pouze na něco hrajete a když to myslíte doopravdy. Ani náš mozek mezi fikcí a realitou nerozlišuje. Jakékoliv násilí a zlo kterého je svědkem, vnímá jako skutečnost a poté vykazuje známky traumatu, jakoby to člověk skutečně prožil, i když se jen díval na film. Lidé, kteří hrají hodně brutální hry, kde se zabíjí, umírá a prýští krev, vykazují psychické problémy podobné, jako kdysi vojáci po skutečné válce.

Z toho důvodu jakékoliv vystavení se zlu, násilí a černé magii, má na člověka zhoubný vliv, i když si myslí, že je všechno jenom ,,jako“. To platí také pro hru Macbeth, která obsahuje mnoho násilí, smrti a rituály, které jsou podle vzoru skutečných praktik černé magie. Když herci hrají Macbeth, aktivují zlo, které je ve hře zakomponováno. Na světě je známá celá řada nebezpečných filmů a divadelních her, které zabíjí své herce a nosí smůlu. Všechny mají společné právě to, že obsahují zlo a smrt. I když se neštěstí hry Macbeth soustředí zejména na tvůrce, není dobré zúčastnit se i jako pouhý divák.

Je snad nejslavnější Shakespearovou tragédií. Strhující příběh o skotském králi Macbethovi a jeho ambiciózní manželce bral dech divákům v 17. století stejně jako dnes. Obě hlavní role jsou pro herce těžké, ale i nádherné. Nicméně na divadelních prknech se s touto hrou zas tak často nesetkáváme. Macbeth je totiž hrou prokletou.

Legenda praví, že již od prvního uvedení Macbetha Williama Shakespeara je hra prokletá. Během staletí ji skutečně provází řada neštěstí.

Podle legendy to jsou čarodějnice, které se ve hře objevují hned v 1. jednání. Mají prý Shakespearovi za zlé, že do hry zahrnul rituály a kletby černé magie. Zveřejnil tak jejich tajemství. Proto uvrhnou kletbu na všechny další inscenace. Smůla provází hru již při premiéře 7. srpna 1606.

Chlapce Hala Berridgeho, který hraje lady Macbeth, zachvátí horečka a ještě ten den umírá v zákulisí. Jeho role se pak ujme sám Shakespeare. Když se zanedlouho přijde na hru podívat anglický král Jakub I. Stuart (1566-1625), k překvapení všech prý uvádění Macbetha na pět let zakáže. Pro dobro a zdraví všech herců, to tak nejspíš mělo i zůstat.

V zákulisí se nesmí říkat slovo „Macbeth“, jinak vás stihne neštěstí. Kletba při vyslovení názvu hry může postihnout kohokoliv – herce, štáb

Herci jsou v případě této hry velmi opatrní. Před premiérou se považuje za velmi zlé znamení, když o ní někdo mluví jako o „Macbethovi“: důsledně bývá označována jako „ta skotská hra“.

Název „skotská hra“ vznikla na základě faktu, že se příběh odehrává ve Skotsku. Říká se jí ale také „Bardova hra“ (podle Shakespearovy oblíbené přezdívky). Ostatně – v divadelnickém prostředí jí nikdo jinak ani neřekne. A pokud už musí, vyslovuje raději ony méně nebezpečné názvy.

Role Lady Macbeth je speciálně nebezpečná. Jedna z hereček, která ji ztvárnila, byla vyhnána rozzuřeným davem diváků z divadla, protože si mysleli, že je žena skutečná vražedkyně. Další herečka spadla ze 4,5 metrů vysokého pódia během populární „náměsíčné“ scény. V roce 1926 pak během improvizované scény jiný herec málem skutečně zaškrtil svoji kolegyni hrající stejnou, prokletou roli.

Shakespeare hru napsal na počest nového krále Jakuba I., v jehož osobě došlo ke sjednocení skotského a anglického trůnu. Hra tedy měla hlavně odkazovat na králův původ a spojení obou zemí.

Seznam obětí pokračuje

V roce 1849 v New Yorku propuklo obecenstvo během představení v takový záchvat zuřivosti, že vznikly výtržnosti. Zahynulo 30 lidí.

V roce 1937 si roli Macbetha zahrál Laurence Olivier. Těžké závaží nad pódiem se uvolnilo a dopadlo jen kousek od herce. Ostatně tehdejší produkce nebyla nejšťastnější ve všech ohledech. Pro souboje byly použity skutečné meče. Odlomená špička jednoho z nich odletěla do publika a způsobila jednomu muži zástavu srdce.

Rok 1942 byl extrémně tragický. Tři herci zemřeli během sezóny a kostymér spáchal sebevraždu po premiéře.

V roce 1953 nastoupil do role Macbetha Charlton Heston. Utrpěl komplikované popáleniny na nohou. Později se přišlo na to, že jeho punčochové kalhoty byly z nepochopitelného důvodu napuštěné petrolejem.

Divadelníci jsou většinou pověrčiví lidé a vyslovování hry nebo postav se vyhýbají. Pokud už se tak ale stane, existuje samozřejmě řešení, jak zhoubnou kledbu odvrátit – provinilec musí opustit divadlo, venku se třikrát otočit. Rovněž nesmí zapomenout plivat a nadávat, to vše přes levé rameno. Nakonec musí počkat, až ho někdo do divadla přizve zpátky.

Shakespeare používá ve hře skutečná zaklínadla.

Mladý herec Harold Norman hraje v lednu 1947 v divadle Oldham Coliseum Theatre roli Macbetha. Při scéně souboje odpadne kryt meče a nikdo si toho nevšimne. Vzápětí se Norman řítí k zemi, zasažen jeho ostřím.

Publikum tleská povedené scéně, než si po chvíli někdo všimne krve. Normanovi se do rány dostane infekce a herec později umírá v nemocnici na zánět pobřišnice. Norman nerespektoval staletou pověru, která zakazuje v zákulisí vyslovit název hry Macbeth. Smí se říkat jen při zkouškách a samotném představení.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org