Aluška.org: Věděním ke svobodě

Po narození mozek dítěte dozrává a připravuje se na fungování. Mozkové buňky mají krátké výběžky, nervové buňky (dendrity) dlouhé výběžky, které nazýváme axony. Když se dítě narodí, buňky velkého mozku nejsou propojeny. Mozek si můžeme představit jako mladý strom, větvičky nervových buněk dítěte mají schopnost dalšího dělení a tím zajišťují propojení odlišných částí mozku, které jsou základem pro normální pohybové a smyslové fungování.

Větvení je nejintenzivnější během prvního roku života a v optimálních podmínkách – soustředěná pozornost, kterou věnuje pečovatel dítěti, umožňuje četné hmatové, sluchové a zrakové podněty. Během prvních tří let života se jednotlivé nervové buňky šedé mozkové hmoty propojují a tato spojení se upevňují. Jsou to právě zážitky dítěte, které stimulují nervové buňky, aby se propojovaly.

Do tří let množství propojení prudce narůstá, od 3 do 10 let se propojování nervových buněk zpomalí. V pubertě začínají zanikat ty Synapse (spojení), které jsou nepoužívané. Při propojování mozkových buněk vyvíjejícího se mozku hrají pro dítě důležitou roli zážitky.

Aby mohl být člověk v životě úspěšný, potřebuje hodně příležitostí k učení a podnětných sociálních zkušeností a mozková propojení, která vznikla při těchto zážitcích, zůstanou propojená natrvalo.

Do 3. a 4. roku života se vyformují ty části mozku, kde sídlí schopnost a způsob učení, ustálí se typ osobnosti a upevní se způsob, jakým dítě zvládá stres a své vlastní pocity. Mozkové buňky takto zůstanou propojené a fungují během celého života dítěte.

V určitém věku se náš mozek nejsnáze naučí určité schopnosti. Vědci rozdělují období vývoje mozku na senzitivní a kritické. Pokud víme, v čem jsou tato období odlišná, porozumíme, co malé děti potřebují pro svůj rozvoj.

Senzitivní období je takový věk dítěte, kdy je efektivní příležitost na učení určitých dovedností. Jsou to časově méně přesně ohraničená a delší období, během nichž se učíme snadněji nové věci, např. cizí jazyk. Pokud vhodný věk nevyužijeme, schopnost mozku naučit se tuto dovednost se úplně neztratí. I dospělí se dokážou naučit nové jazyky.

Schopnosti, které si získáme během senzitivních období, způsobují, že někteří lidé jsou šikovnější, než jiní. Patří sem společenské schopnosti, zvládnutí pocitů a inteligence, to, co nás právě dělá zajímavými lidmi. Profesionálové pracující s dětmi by měli vědět o senzitivních obdobích, aby mohli dětem poskytnout a vytvořit příležitosti, z nichž budou mít užitek po celý život.

Nepřátelské a nevhodné prostředí u dítěte aktivuje produkci stresových hormonů, které negativně ovlivňují práci mozku, schopnost učit se a pamatovat si. Následky mohou být trvalé. Výzkum potvrdil, že u dětí, které v dětství zažily extrémní stres, se častěji vyskytují emocionální potíže a problémy s učením a chováním.

Během prvních let života vznikají naprogramované vjemy, ty utvářejí biologii, typy chování a charakter našeho života. Je důležité znát tři hlavní zdroje našich vjemů.

První naprogramované vjemy dědíme. Náš genom obsahuje behaviorální programy, které jsou základními typy reflexního chování – instinkty. To, že odtáhnete ruku od otevřeného plamene, je geneticky daným typem chování. Ke složitějším instinktům patří schopnost novorozeňat plavat jako delfíni nebo aktivace vrozených hojivých mechanismů, jež zabraňují rakovinnému bujení.

Druhý zdroj vjemů pochází ze zkušeností, jež se ukládají do naší podvědomé mysli jako vzpomínky. Tyto mocné osvojené vjemy jsou příspěvkem výchovy. Mezi nejranější z nich patří emoční schémata, jež jsme obdrželi ještě v děloze.

Matka neposkytuje plodu pouze výživu. Placentou prochází také složitá chemie emočních signálů, hormonů a faktorů způsobujících stres.

Tato chemie ovlivňuje fyziologii a vývoj plodu. Když je šťastná matka, je šťastný i plod. Jestliže prožívá strach, prožívá ho i plod. Pokud smýšlí o svém plodu destruktivně, programuje se jeho nervový systém pocitem odmítnutí.

(Úžasná kniha Sue Gerhardtové Why Love Matters (Proč na lásce záleží) zdůrazňuje fakt, že nervový systém plodu zaznamenává zkušenosti nabyté v děloze.)

Nicméně k nejvlivnějšímu naprogramování podvědomé mysli dochází v období mezi narozením a 6 lety věku. Během této doby mozek dítěte zaznamenává všechny smyslové počitky, stejně jako se učí složité motorické programy umožňující řeč, batolení, postavení i pokročilejší aktivity, jako je běhání či skákání.

Pozorováním schémat chování v bezprostředním okolí – rodičů, sourozenců a příbuzných – se děti učí rozlišovat mezi tím, co je přijatelným a co je nepřijatelným sociálním chováním. Důležité je si uvědomit, že vjemy, které si osvojíme do šesti let, se stávají základními podvědomými programy utvářejícími charakter našeho života.

Během tohoto období zrychleného učení umožňuje Příroda člověku ukládat ohromné množství informací do podvědomé mysli. Víme to díky průzkumu mozkových vln u dospělých a u dětí.

Elektroencefalogramy (EEG) mozku dospělého života ukazují, že elektrická aktivita má vztah k různým stavům uvědomění. Tyto záznamy ukazují, že lidský mozek funguje přinejmenším na pěti odlišných frekvencích, z nichž každá je spojena s jiným stavem mozku:

Mozková aktivita / Rozsah frekvence / Stav dospělého spojený s danou frekvencí

delta 0,5-4 Hz spánek/bezvědomí
theta 4-8 Hz představivost/snění
alfa 8-12 Hz klidné vědomí
beta 12-35 Hz soustředěné vědomí
gama nad 35 Hz vrcholný výkon

U dospělých přecházejí vibrace EEG z jednoho stavu do druhého během celého rozsahu frekvencí.
U vyvíjejícího se dítěte se však mozkové frekvence chovají jinak.

Během prvních dvou let je převládající činností vlnění delta.

Od 2 do 6 let mozková činnost dítěte mohutně narůstá a mozek pracuje zejména na frekvenci theta. V tomto theta stavu děti často směšují svět imaginární se světem reálným.

Převládající činnost delta a theta u dětí mladších šesti let naznačuje, že jejich mozky pracují pod rovinou vědomí. Mozkové frekvence delta a theta definují stav mozku, kterému říkáme hypnotický stav, stejný stav nervového systému, který hypnoterapeuti využívají k přímému ukládání nových typů chování do podvědomé mysli svých klientů.

Jinými slovy, prvních 6 let života trávíme v hypnotickém tranzu!

Během této doby jsou dětské vjemy světa přímo ukládány do podvědomí, bez rozlišení a filtrování analytickou sebeuvědomělou myslí, která ještě není plně rozvinuta. V důsledku toho jsou naše základní znalosti naučené bez možnosti tyto názory přijmout nebo odmítnout. Prostě jsme byli naprogramováni. Všechny informace, které se dostanou do mozku do 6 let věku, nevyhnutelně ovlivňují chování jedince z 95% po zbytek života.

Důsledky jsou tak hluboké, že ovlivňují nejen život jedince, ale mohou změnit i celou civilizaci. Problém je v tom, že si ukládáme naše vjemy a názory na život léta před tím, než získáme schopnost kritického myšlení.

Malé dítě neumí rozlišit, co je dobré a co je špatné. Prostě jen kopíruje chování svého okolí a vnímá vše jako přirozené události.

Vjemy osvojené během tohoto kritického období mohou převládnout nad geneticky danými instinkty. A bohužel nás dokážou převálcovat i v dospělosti, kdy se nám některé vlastnosti nemusí moc hodit, ale bohužel s nimi jen velmi těžce bojujeme.

Vezměme si například fakt, že každý z nás umí v momentě, kdy projdeme porodními cestami, instinktivně plavat jako delfín. Proč tedy musíme učit děti plavat? Proč se tolik dětí bojí vody?

Jestliže jste rodič, vzpomeňte si, jak asi zareagujete, když se vaše batole dostane k vodě. Ve strachu o jeho bezpečnost přispěcháte, abyste ho odvedli. Ovšem v mysli dítěte se vaše frenetické chování interpretuje jako skutečnost, že voda je životu nebezpečná. Strach získaný z tohoto vjemu, přepíše instinktem danou schopnost plavat a učiní z dítěte, které umělo plavat, dítě, kterému hrozí utopení.

Kolikrát jste si jen pomysleli „Chová se stejně jako babička, máma apod.“ A myslíte, že si to daný jedinec uvědomuje? Mnoho se jich bude tomuto nařčení bránit. Jako mladí si říkáte „Nikde se nebudu chovat jako můj otec.“ A jak myslíte, že to dopadne?

Od autora Bruce H. Liptona, Ph.D (mezinárodně uznávaný odborník, vystudoval buněčnou biologii, působil jako pedagog na lékařské fakultě University of Wisconsin a později jako profesor na Stanford University. Vede mezinárodní konference, je autorem několika knih a získal ocenění Goi Peace Award.)
zdroj: rozvojnadani.cz