Aluška.org: Věděním ke svobodě

Najednou se objevím v situaci, kdy sedím ve svém pokoji, před sebou mám svůj pracovní stůl a na něm je zapnutý notebook.

Přišlo mi to nějaké divné, protože za A stůl byl v ten den už na jiném místě a ne v tomto pokoji. za B na tomto notebooku nemám internet, pracuji na něm offline… Ale hlavně, bylo vidět, že je noc. Tedy alespoň za okny skrz žaluzie, šla vidět tma.

Dívám se na sebe a zjišťuji, že mám dokonce oblečené pyžamo.

Chvilku tam zaraženě sedím a ptám se: ,,Proč v noci sedím tady, když mám přece spát?“

Dívám se na hodiny notebooku a vidím, že je tam půl třetí ráno… Chvilku na to hledím a nechápu, co tam dělám. Ale nepřišla jsem si kupodivu unavená. ,,No tak když už tu tak sedím, tak to asi má nějaký smysl, jinak bych si sem nesedla, ne?“ (prostě ,,snová“ logika, kdy si člověk chce vysvětlit, proč se mu zdá to či ono, aby mu to přišlo normální)

Vstávám od stolu. Odsunuji židli, cítím v nohách svoji váhu, jdu, chytám žaluzky a dívám se skrz okno. Venku byla tma jako v pytli, jenom na jedné straně nebe prosvítalo trošku mírné světlo, jakoby se rozednívalo. Ale bylo to takové podivné rozednění, spíš jakoby zpod mraků hodně intenzivně svítil měsíc. ,,No to je divný…“ Hledím na to a sedám zpátky na židli.

,,No tak si trochu zasurfujem, když už…“ Říkám si a do vyhledávače zadávám konkrétní adresy. Zajímavé bylo, že jsem zadala tři různé stránky, ale jak jsem je načítala, tak všechny měly design v kombinaci světle modré a bílé, byly ve srozumitelné souvislé angličtině a obsah měly jiný, než jaký jsem čekala. A taky se ,,ty internety“ načítaly strašně pomalu, skoro jakoby mi na drátě seděl někdo druhý a stahoval tam filmy.

Ještě jednou se nad tím zamýšlím a ptám se sama sebe, PROČ TADY SAKRA SEDÍM KOLEM TŘETÍ RÁNO?!

Došlo mi, že nevím a že si nepamatuji, že bych sem přišla a že bych si vlastně nikdy nesedla k počítači takhle pozdě, když mám půlnoc a potřebuji pravidelný spánkový režim, jinak jsem nepoužitelná. Toto se mi prostě nepodobá…

,,Figu borovů, takže já nejsem vzhůru!“ Došlo mi to už konečně… ,,No jo, ale jestli nejsem vzhůru, tak kde to sakra jsem?“ Už asi potřetí kontroluji hodiny na notebooku, kde vidím pro změnu tři hodiny ráno.

Skutečně jsem asi půl hodinu strávila tím, že jsem se divila podivnému internetu a zkoumala výhled venku, jaká je tam tma. A za tu dobu – až na ten internet – všechno perfektně odpovídalo bdělé realitě, takže nešlo podle žádné anomálie zjistit, že jsem ve skutečnosti někde úplně jinde.

,,A kde bývá tak stabilní realita?“ říkám si a rozhlížím se okolo po potemnělém pokoji.

Jelikož nevím kde jsem a mám trochu obavu, že možná fakt nespím a že možná fakt jsem v bdělé realitě, šetrně vypínám noťas, dávám ho uspat, vstávám a přemýšlím, co teď. Jak to zjistím.

,,No tak prostě si tady vyjdu na balkon a podívám se kolem. Něco tady musí být blbě a podle toho poznám, že nejsem vzhůru. A dokud si nebudu jistá, tak z něho nebudu vyskakovat, jak mám ve zvyku, abych taky náhodou.. No, tak to ne. Jenom se tady nevinně projdu a uvidím, jak tohle prostředí obstojí.“

Vybírám si dveře na balkon a jdu k nim. U toho pořád přemýšlím: ,,Tak je to sen? Ne… Blbost. Ten by nevydržel perfektní tak dlouho.“ Blížím se ke dveřím… ,,Anebo jsem tady někde v astrálu a jelikož spím hluboce a tvrdě, tak je tady neobvykle dokonalá realita. Tak dokonalá, že jsem ani nezachytila výstup z těla? No to by byl mazec…“

V tu chvíli začalo prostředí trochu chybovat. Něco mě zatahalo za pramen vlasů, ale nic tam nebylo… A tak dlouhé je nemám, abych si po nich šlapala… Nechávám to být, zbytečně to neanalyzuji a jdu dál.

Chytám za kliku, otevírám dveře, slyším jak skřípou panty. – Perfektně věrné, jako doopravdy.

Přede mnou je perfektně realistický a věrný balkon, tak jak ho znám normálně, akorát protější vchod je otevřený.

Vyjdu ven a říkám si, že to musí být nějaká podivně stabilní rovina v AC, protože sen už by dávno propadl do chaosu a proměnil se stokrát na něco úplně jiného.

,,No počkat ale když jsem v AC, tak jakto, že nemám problém s vizí?“ Napadá mě. V tu ránu se mi to před očima zamlžilo a zahoupalo. ,,ha! Teď jsem si to sama přivolala, takže to JE AC! A mám tě!“ (V Astrálním světě se okamžitě materializují všechny myšlenky, i to co nechceme.)

Rychle dělám techniku pro upevnění stavu, abych mohla pokračovat dál. Technika zabrala…

Udělám ještě dva kroky přes balkon, když tu se mi pravá ruka nečekaně otře o něco velkého, teplého a chlupatého, co bylo skrčené hned u zábradlí. Prvně to nebylo vidět, jakoby se to tam zhmotnilo až ve chvíli, kdy jsem procházela.

To něco se pohlo a začalo se to pomaličku stavět na zadní. Patrně jsem to drbla omylem do zad… Připomínalo mi to na první pohled medvěda, či nějaké podobné zvíře.

V tu chvíli už situace postrádala logiku bdělé reality, aneb kde by se tady vzal ,,medvěd“ a jak by se sem asi tak vlezl?

Celkem mě to překvapilo, ale v AC beru všechny neobvyklosti jinak, než ve fyzické rovině. Zatímco ve fyzičnu bych se úplně šíleně lekla a vzala nohy na ramena, tady ve mně nečekané setkání probudilo jen zvědavost. Protože v AC je člověk v bezpečí za každé situace, což se o fyzičnu nedá říct v podstatě nikdy.

V astrální rovině jsou jiná pravidla, je více proměnlivá, ale zato naprosto bezpečná. Zatímto ve fyzické rovině jsou pravidla jasnější, je tam pomalejší kauzalita ohledně našich myšlenek a činů (zatímco v astrálu to dostaneme zpátky HNED) a realita je víceméně stabilnější. Zato je ale extrémě nebezpečná a nedá se z ní nijak snadno vystoupit ve chvíli, kdy se něco závažně podělá. A ve chvíli kdy z fyzična člověk skutečně vystoupí, tak už pak nemůže rovnou začít tam, kde minule skončil, nemůže se tak snadno vrátit. Prostě vstupy a výstupy jsou strašně zdlouhavé a složité. – Z AC se dá vystoupit kdykoliv jakkoliv a je snadné se tam během chvilky vrátit, stačí to jenom umět a mít vhodné podmínky.

Přijde mi vtipné, že lidé žijící v extrémě nebezpečné a násilné fyzické realitě, mají strach z astrálního světa, který je ale bezpečný a poměrně klidný, podle toho jak člověk myslí a co si přitáhne.

Chtěla jsem se zastavit, podívat se na to velké chlupaté stvoření (podle mě to medvěd ve skutečnosti nebyl, určiě bych potkala něco, co jsem ještě neviděla), zeptat se jak se má a trochu si pokecat, jenomže najednou se prostředí rozpadlo úplně.
A došlo k chybě:

Něco mě odtáhlo zpátky k tělu, ale ne úplně do něj, zatímco fyzické tělo otevřelo oči. Oči jsou u mne spojení mezi oběma těly. Nikdy jsem si nevšmla, že by mi od pupíku vedla strální šňůra, jak to popisují některé knihy a někteří cestující lidé. Já mám AC bezdrátové 🙂

Což je vtipné. Ve fyzičnu všechno vedu po kabelech, ale AC mám bezdrát! 😀 hahaha-ha!! 😀

Nastala podivná vtipná situace, kdy otvírám oči, ale nevidím přímo z nich, ale houpe se mi pohled a je posunutý asi o 20-30cm směrem nahoru. Takže fyzické se otevřely, ale viděla jsem pořád astrálně.

Přede mnou vidím svůj pokoj, rozedněno, všude spousta světla, všechno sedělo. Ještě si u toho říkám ,,No hele, takže ono už je dokonce ráno?“

Akorát jsem byla pořád ještě v astrálním těle a fyzické jsem necítila, cítila jsem pouze fyzické oči a mohla jsem s nimi mrkat.

Stihla jsem si takhle zamrkat a zahýbat očima ještě třikrát a přišlo mi to náramně zábavné, že můžu být takhle dvakrát. Astrální tělo mělo zvednuté ruce a něco ho táhlo ještě pořád ven a nahoru, zatímco otevřené oči fyzického těla, táhly astrální tělo zpátky do hmoty. Takže se o mě ,,přetahovaly“ dvě roviny naráz.

Velká chyba byla, že jsem nezavřela včas oči, případně že se mi vůbec otevřely. Protože kdybych je třeba rychle zavřela, mohlo se mi udržet spojení s astrálním tělem a mohla jsem se nechat ještě jednou vytáhnout. Nebo jsem mohla klidně zapadnout do těla a vykulit se hned ven.

Místo toho jsem pomrkávala, měla z toho zábavu a už mi nestihlo dojít tohle. To je třeba nepříjemné u cestování astrálem, že člověk musí okamžitě správně reagovat a okamžitě vědět, co má dělat, jinak se to zhroutí a přeruší. Prostě tam jde o vteřiny.

Fyzické tělo začalo vyhrávat nad astrální rovinou a já vidím a cítím, jak klesám dolů do těla. ,,Éééé! Néé! Já chci nahorůů!“ Snažím se tomu pomoct silou vůle. Ale to už mě luplo zpátky do těla definitivně… Pohled na můj pokoj se rozvlnil, rozpil a já na chvilku zavřela oči, abych se líp stabilizovala.

Pomalu se mi vrátil cit do svalů, znovu cítím jak dýchám. Říkám si ,,Kdybych u toho počítače zůstala a nešla nic zkoumat, mohla jsem tam ještě být, ale místo toho jsem teď vzhůru. A teď budu pracně usínat. Grrrrr…“

Znovu otevírám oči a zjišťuji, že ještě vůbec žádné světlo NENÍ!! Že je tma. Takže ten nadnesený pohled, co jsem viděla, byl pouze ,,astrální den“. To je síla.. Cítit fyzické oči, jak jsou otevřelé a moct jimi mrkat, zatímto vidím astrálníma očima. Sice ten samý pokoj, ale jakoby v jiném čase – ve dne.

Také jsem si dodatečně uvědomila, proč jsem vlastně hned nezavřela ty fyzické oči. Totiž jak jsem mrkala, tak mi došlo, že když zavřu fyzické oči, zavře se mi i vize astrální. A když ho zase otevřu, vidím do astrálu. A člověk má – očividně – jakýsi podvědomý pud ,,za každou cenu vidět, nebo mít dobrý výhled.“

Kdybych trochu víc uvažovala, tak jsem oboje oči zavřela, vystoupila jsem si znovu z těla, pak jsem mohla udělat techniky pro prohloubení fáze, díky kterým bych opět získala zrak a mohla jsem pokračovat dál. – No jo, chyba. Příště to snad zvládnu líp.

Nad ránem jsem ještě měla pár hezkých lucidních snů, ale ty jsem si skládala kompletně podle svého. Ráno se mi podařilo zvizualizovat a sestavit úplně luxusní hambatý sen, který se odehrával přesně jak jsem chtěla, ale okolí mě probudilo. Bylo už půl deváté…. Jak já byla naštvaná, že jsem ho nemohla dospat celý!! 🙂

Mám ale dojem, že ty přívaly energie Bovis, o kterých se teď hodně diskutuje, mají na ty moje cesty podstatný vliv. Normálně nemám problém poznat, jestli spím, nebo astrálně cestuju, taky proto, že vědomě lezu ven z těla, nebo se vykutálím a pak pracně získávám zrak a musím u toho zkrátka myslet a vědět, co dělám.

Takže když mě to najednou lupne do perfektně stabilní reality, která vydrží strašně dlouho věrná, mám problém poznat, kde vlastně jsem.

To už jedině podle následujících dvou kritérií: Moje astrální cesty bývají většinou (pokud se zrovna neteleportuji někam do obchoďáku nebo na Octoberfest) opuštěné. Proberu se v pokoji, jdu z něj ven a tam si hraju. Většinou sama, nebo potkám jednu bytost. Málokdy je jich víc, astrální prostředí je jinak velice tiché a klidné místo.

Zatímto sny mám hodně barevné, hodně pestré, plné děje, plné lidu, bohaté a veselé zajímavé prostředí, které se neustále mění. A to i v případě, že si řeknu ,,Hele já spím“, jdu a nenápadně si ten sen prohlížím… Pořád si udržuje svoji proměnlivost a pestrost.

Takže ve chvíli, kdy nemůžu rozeznat extra stabilní fázi AC od reality, mi nezbývá, než hledat ,,chyby v systému“ a na základě těch chyb určit, kde jsem. A v tuto chvíli nastává vtipný paradox: Ve chvíli kdy v astrálním světě hledám chybu, chyba se tak vyrobí a dojde k výstupu z fáze.

To znamená, že hledání chyb je samo o sobě chybou a musí se na to jít jinak.

Kam dál:

• Otevřít rubriku ,,Zážitky: Astrální cestování“ – Zde

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihy! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

.

Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue