Aluška.org: Věděním ke svobodě

Jako policista trávím spoustu času řešením věcí, které lidi děsí. I věcí, které se nedají snadno vysvětlit. Obvykle sloužím v noci a většinou pracuji sám, uprostřed ničeho. Viděl jsem věci, které si nedokážu vysvětlit. Tento zážitek byl první za mou kariéru, kdy jsem zažil něco nadpřirozeného. Staly se mi podivné věci i dřív, ale tohle bylo poprvé, kdy jsem byl ve službě.

Jedné noci, koncem července, jsem křižoval zadní okresní silnice a snažil jsem se najít nějakou lumpárnu, do které bych se mohl vložit. Jako jediný policista na hlídce, jsem měl zpočátku za tu noc plné ruce práce. Ale kolem půlnoci lidé přestali volat. Pak jsem dalších pár hodin neviděl ani živáčka.
Bylo horko, měl jsem stažené okénko, zhasnutá světla, jel jsem pomalu za svitu úplňku a doufal jsem, že se tak možná nenápadně nachomýtnu k někomu, kdo by mohl porušovat zákon. Jel jsem takto několik hodin v kuse a neměl jsem štěstí, nikoho jsem nenačapal. Vyplašil jsem akorát několik zajíců a lišku.
Rozhodl jsem se zastavit, protáhnout si nohy a vyslyšet volání přírody. Zastavil jsem v obzvlášť prázdné části města. Několikrát jsem tudy už jel. Většinou tu byly jenom staré opuštěné statky a stodoly. Nikdo tu nežil a byl to dobrý cíl pro zloděje, kteří se snažili krást měď nebo cokoli jiného, co jim přišlo pod ruce.

Po levé straně silnice, kam až jsem dohlédl, byla jen kukuřičná pole. Blížil se čas sklizně. Stébla byla vysoká skoro sedm nebo osm stop. Po pravé straně se rozkládal starý opuštěný jabloňový sad. Nikdy jsem se nedozvěděl celý příběh o tom, proč je ten pozemek opuštěný. Mělo to cosi společného s několika milenkami, několika závěťmi, nemanželskými dětmi a dalšími nesmysly… Výsledkem bylo sto padesát akrů ovocných stromů, které se za těch asi dvacet let, co byly bez dozoru, staly malým lesem.

Seděl jsem v autě s opřenou hlavou a užíval si svou přestávku. Na chvíli jsem zavřel oči a když jsem je otevřel, podíval jsem se do kukuřičného pole. Navázal jsem přímý oční kontakt s… něčím.
Nejdřív jsem si myslel, že je to člověk a málem jsem z toho dostal infarkt. Ta bytost byla vysoká asi metr a půl. Oči měla lidské, ale v noci zářily stejně, jako zvířecí. Nejsem žádný slaboch a udělal jsem zamlada kopu blbostí, některé bych i raději zapomněl. Už jsem zažil i velký strach a nemám problém to přiznat… Na těch očích však bylo něco, co mě naprosto mimořádně děsilo.

Takže jsem udělal to, co by asi udělal každý normální dvaadvacetiletý boreček a rozhodl jsem se to pronásledovat.
Udržoval jsem s tou věcí oční kontakt. Pomalu jsem stáhl okénko, aniž bych přerušil náš souboj ve vzájemném zírání, ohlásil jsem se vysílačkou u dispečinku a sebral z držáku nad sebou hlídkovou pušku.
Vzpomínám si, jak jsem se prvně zhluboka nadechl, pak jsem rozrazil dveře, vyskočil z auta a zařval ,,Úřad šerifa!“ tím nejautoritativnějším hlasem, jakého jsem byl schopen.
Po celou dobu jsem udržoval oční kontakt, s výjimkou okamžiku, kdy můj zrak překročil sloupek na straně řidiče. Jakmile se ale mé boty dotkly hlíny na silnici, tvor zmizel. Zahlédl jsem jenom rozmazanou šmouhu. Ten černo-hnědý patvar přeběhl přes silnici a pak vběhl mezi stromy.
Opět jsem se nechal ovládnout pocitem vlastní nepřemožitelnosti. Kopl jsem do dveří, ty se zapráskly a vyrazil jsem za tím. Křičel jsem, ať zastaví.
Klopýtal jsem do lesa a náhle mě ovanul otřesný smrad. Byla to kombinace nemytého člověka, potu a zvířecího pižma. I po letech si ten smrad živě pamatuju. Byl jsem i v blízkosti hnijících těl, ale ta na mě nepůsobila tak silně, jako právě tenhle zápach.

Nikdy jsem nebyl příliš rychlý běžec. Nikdy jsem se o to ani moc nestaral, vždycky jsem byl spíš typ na krátké běhy. Ať už jsem ale běžel za čímkoli, bylo to rychlé. Až později mi došlo, že si to se mnou nejspíš jenom hraje a vede mě to dál do toho neudržovaného lesa.
V dálce jsem viděl pohybující se černou šmouhu, slyšel jsem, jak se někde láme větev, nebo jak se po straně něco ozývá. Takhle jsem se různě potácel po tom lesíku dobrých patnáct minut, než ze mě vyprchala odvaha i adrenalin a já se rozhodl, že bych se měl vrátit k autu, protože jsem byl sám a byl jsem i vyděšený.
Celou cestu zpátky mi nepříjemně trnulo mezi lopatkami, jako by mě někdo sledoval. Jako bych byl vetřelec na cizím území.

Vyšel jsem ze stromů zpět k autu. Bylo na stejném místě, kde jsem ho nechal, ale dveře na straně řidiče byly otevřené. Světla svítila, motor byl vypnutý a klíč byl stále strčený v zapalování. Pamatoval jsem si, že jsem ty dveře nezamkl, ale vím, že jsem nechal běžet motor. Během směny jsem ho obvykle nevypínal.
Zkontroloval jsem vůz a ujistil jsem se, že je prázdný… Kabinu auta naplňoval ten známý smrad. Byl v sedadlech a kobercích, jako by si něco sedlo na mé sedadlo a pak se v něm válelo. Nastartoval jsem auto a co nejrychleji jsem odjel.
Nikomu jsem o tom setkání neřekl. Jen jsem dispečinku řekl, že jsem si myslel, že jsem něco viděl, pak se ale ukázalo, že to nic nebylo a nechal jsem to být.

Asi o rok později přišla jedna z mála služeb, kdy jsem dělal přes den a měl jsem i parťáka, který objížděl druhou půlku okresu, takže jsem nebyl na všechno sám.
Zrovna jsem řešil na silnici nějaký dobytek a hrál si na kovboje, když mi zavolal můj parťák a chtěl vědět, kde jsem. Byl vyděšený, poznal jsem to podle jeho hlasu.
Řekl jsem mu, kde jsem, a on se mě zeptal, jestli bych se s ním mohl setkat dole v jihozápadní části okresu. Bylo to v té oblasti, kde jsem se setkal asi před rokem s tou smradlavou postavou. Nikdy jsem mu o tom neřekl…

Souhlasil jsem, že se s ním sejdu. Dozvěděl jsem se od něj, že zajel do stejného kukuřičného pole jako já před rokem, nedaleko místa, kde se odehrálo i to moje setkání.
Zacouval do polňačky, po které jezdívají traktory a chtěl si tam na chvíli odpočinout. Bylo nedělní dopoledne a jako většinu našich neděl se nic pořádného nedělo, lidi totiž začínali být aktivní až po obědě.
Můj parťák si na pár minut zdřímnul. Probudil se ve chvíli, kdy se jeho auto prudce otřásalo sem a tam a kolem něj vířil oblak prachu. Nejdřív si myslel, že si z něj dělám legraci já.
Když vystoupil, aby to zkontroloval, ucítil odporný zvířecí smrad. Protože nenašel nic dalšího neobvyklého, šel zpátky do auta a odjel. Sjel dolů z kopce, k místu kde roste velká borovice, vystoupil a obešel to tam, aby se ujistil, že tam nikdo není. Když se chtěl vrátit do auta, všiml si otisku ruky na horní části okna.
Každý, kdo někdy jel po polní cestě, vám řekne, že se otisky rukou na vozidlech zanášejí prachem a tak lépe vynikají.
Uviděl ten otisk, vyděsil se a zavolal mi.

Přímo nad jeho hlavou na horní části předních dveří byl největší otisk ruky, jaký jsem kdy v životě viděl. Já sám mám průměrně velké ruce. Tento otisk byl velký asi jako moje dvě ruce.
Povyprávěl jsem mu svůj zážitek. Parťák popsal ten zápach téměř stejně, jako jsem si ho pamatoval i já.

Ani jeden z nás nikdy nezjistil, co tam žije. Za dobu, co jsem tam pracoval, jsem slyšel ještě několik příběhů o setkání s tou věcí. Dokonce jsem narazil i na jednoho chlápka, který byl přesvědčený o tom, že to je západotexaská verze Bigfoota. Během několika následujících let jsem v okolí toho místa přijal několik telefonátů o pohybu podezřelých osob, ale nikdy jsem se tam už znova nesetkal s něčím takovým.

článek je zpracován na základě zkušenosti svědka žijícího v Texasu © aluska.org 2021