Syndrom odloženého života

21.11.2017 v Psychologie 13

V padesátých a šedesátých letech, ještě než nastoupila móda nábytkových stěn, byly moderní sekretáře. Kus nábytku, kde nahoře byl prosklený a zrcadly zdobený prostor na parádní hrnky a talíře, vedle něj skříňka se sklopnými dvířky à la bar a dole odvířkovaná část na cokoli.

Maminka měla sekretář plný křišťálu. Sklenice, mísy na salát, mísy na ovoce, podnosy. Všechno masivní a nepraktické. A také porcelán tam byl. Docela hezký, s jemnými kvítky a zlatou linkou. Ten si maminka koupila jako mladá přímo u výrobce. Když jsem ještě byla holka, dávala jsem, když k nám občas někdo přišel, na stůl bělostný damaškový ubrus, který zrovna volal po tom krásném svátečním porcelánu.

Ale maminka říkala:

– Ne ten ne, ten je jenom pro návštěvy.
– Ale vždyť máme návštěvu!
– Prosím tě, jakou návštěvu? Novákovic a teta Jára? Copak to je nějaká návštěva?

Tehdy jsem pochopila jedno: aby tenhle porcelán opustil příborník, musel by anglickou královnu znechutit Buckinghamský palác natolik, že by se rozhodla zajet si do ospalé Hrázkovité ulice ve Vršovicích k mamce na návštěvu. To by pak byla opravdovská návštěva, hodná kvítků i zlaté linky.


Dřív to tak chodilo. Něco se koupilo, uložilo, vystavilo. A nepoužívalo. Protože se čekalo, až… Až bude opravdová příležitost. Nebo snad až nastane nějaký nový život. Protože ten přítomný, ten se jaksi nepočítal. Člověk se od rána do noci musel otáčet, aby vydělal na živobytí. Peněz bylo málo a radosti a oslavy nijak velkolepé. Čekalo se, až bude líp. Pak vypukne svátek. Křišťál a porcelán budou v permanenci. Ale zatím…

Když pak později maminka onemocněla, téměř už nevycházela z domu. Přemisťovala se téměř výhradně na kolečkovém křesle.

– Zavez mě do tržnice – požádala mě jednou.
– Co potřebuješ v tržnici? – divila jsem se.

Pár let už to fungovalo tak, že oblečení jsem mamince kupovala já. Vždycky jsem to trefila. Ne že bych to nakupování měla v oblibě. Bylo to totiž tak, že jsem si mohla být jistá, že co se mi fakt nelíbí, s tím bude mamka spokojená, ne-li přímo nadšená. Takže to byl takový antinákup.

– Potřebuju nějaké prádlo, dost jsem zhubla, řekla mi tehdy.

Jely jsme do obchodu. Byl v přízemí obchodního centra, hned na kraji. Z auta zaparkovaného před vchodem do ócéčka jsme k němu stejně šly čtyřicet minut. Maminka se rozhlížela a zahlédla některé cenovky.

– Tady je to hrozně drahé a smlouvat nejde. Měly jsme jít do té tržnice – říkala. – Pojď to zkusit ještě jinde.
– Nene, vem si tohle, já to zaplatím – odpověděla jsem. – Tohle je jediný obchod v tvé chodecké dostupnosti, mami.

Uznala, že mám pravdu a přestala odporovat.

– A kolik tohle stojí?
– To není důležité, řekla jsem.
– Nene, to je důležité! Musím to vědět!

Maminka si musela si být jistá, že o nákupu rozhodla sama. Prodavačka u pokladny bohužel její otázku zaslechla.

– Pět tisíc – odpověděla jí.
– Pět tisíc za spodní prádlo!!!???
– Ale paní, to je luxusní souprava z nejnovější kolekce…
– A jaký je v tom rozdíl, stejně to mám pod šatama!!!! – rozhořčovala se maminka dost hlasitě.

Ze všech sil jsem dávala prodavačce tajná znamení a předváděla pantomimu. Naštěstí pochopila.

– Ježíš, promiňte- řekla omluvně. – Já tam viděla nulu navíc. Samozřejmě to stojí pět set!
– No proto! Stejně to nemá cenu víc než tři stovky, ale jsme už unavené… a vy byste nám asi stejně neslevila…

– Mami, vmísila jsem se do toho, tohle je kamenný obchod, to není Sapa. Slečna ti slevit nemůže, to jsou pevné ceny.

Platila jsem kartou, aby maminka nic neviděla. Účet jsem hned zmačkala, aby si té nuly navíc nevšimla. Sebraly jsme nákup a pomalu se sunuly do auta.

– Je to pěkná souprava. Schválně jsem dělala, že se mi moc nelíbí, aby si nemyslela, že o něj kdoví jak stojím, víš. Co kdyby přeci jen dala slevu. Nikdy nesmíš ukázat, že se ti něco líbí. Jinak tě mají v hrsti.

– Dobře – slíbila jsem jí.
– Vždycky smlouvej. Někdy dají slevu.
– Dobře.

Už dlouho jsem dostávala rady, které v mém světě neměly žádné uplatnění. Říkala jsem jim pagery. Existují, ale ve věku mobilů už jaksi… neproduktivně.

Jednou u maminky někdo zvonil. Pomaličku došla ke dveřím. Za dveřmi stál trpělivý, usměvavý mládenec. Prodával soupravu nožů. Maminka ho bez rozmýšlení pustila dál. Téměř nechodící penzistka pustila do bytu ramenatého ouřezka s kudlama… No dobře, bez komentáře.

Mládenec mamince vyprávěl krásné příběhy o oceli, o tom, jak takový nůž jedním švihem přesekne kapesníček hozený do vzduchu.

– No vidíte, to je věc. Já bydlím sama a nože mám věčně nenabroušené, postěžovala si maminka.

Dala najevo zájem. Ačkoli mě sama učila žádný zájem nikdy najevo nedávat. Když ten mládenec předváděl takovou pěknou malou show… V životě mé maminky moc show nebylo. Tedy ano, viděla jich dost, ale to bylo v televizi. A tady to měla naživo! Jen pro sebe!

Mládenec neprodával ani tak nože. Prodával tu show. A prodal. Maminka má štěstí, sdělil jí s úsměvem. Obyčejně stojí tahle souprava nožů pět tisíc, dneska je ale den speciální slevy – padesát procent dolů! A jako dárek – kuchařská kniha!

«To se hodí! Kuchařská kniha!» – pomyslela si maminka, která v životě nevařila podle receptu. Pochopila, že nože zkrátka vzít musí, je to výhodná koupě. S kuchařkou navrch. Takže je koupila.

Druhý den jsem ji navštívila. Hned se pochlubila výhodným nákupem. Vyprávěla o kapesníčku, přeseknutém jedním švihem takového nože. Nechápala jsem, proč se mají přesekávat kapesníčky hozené do vzduchu. Má mysl odmítala zabývat se tímto marketinkovým trikem. Bylo mi jasné, že jí prodali nějaký šmejd mejdinčajna v líbivém kufříku. Ale mlčela jsem. Maminka ráda rozhodovala a neměla ráda, když její rozhodnutí někdo odsuzoval.

– A proč sis ty nože nedala hned do kuchyně?
– Zbláznila ses? Ty se mi hodí pro někoho jako dárek. Každou chvíli jsem v nemocnici, možná nějakému doktorovi… nebo na sociálce, když mi vyjednají nějaký ten důchodcovský pobyt třeba…

Zase na potom. Znovu to nejlepší nekoupila sobě, ale pro někoho. Někoho, kdo si to víc zaslouží, kdo už vede ten lepší, skutečný život, v němž se jí na bílém ubrusu z kvítků a zlatých linek a pije z křišťálu.

Přiznávám, že i mě geneticky poznamenal tento neblahý návyk vyčkávání na jakousi jinou, lepší existenci.

Dcerka nedávno dostala opravdu drahou panenku. Na krabici stálo: „Princezna“.

Panenka v luxusních šatech, na hlavě zlatou korunku… Dcerce je půldruhého roku. Své panenky tahá po zemi za vlasy nebo za nohu a oblíbené plastové miminko nedávno strčila do mikrovlnky – ještě že ji ustavičně hlídám ostřížím zrakem. Tak jsem jí Princeznu schovala na potom. Až bude větší. Rozumnější. Klidnější. Dneska je to ještě škoda…

Vraťme se k mamince a jejím nožům. Když usnula, otevřela jsem kufřík a vytáhla první nůž, který mi přišel pod ruku. Měl bleděmodrou rukojeť. Vyndala jsem z ledničky kousek sýra a zkusila ho ukrojit. Střenka zůstala v sýru, rukojeť mně v ruce.

Nůž jsem umyla, zastrčila střenku zpátky do rukojeti, uklidila do kufříku. Ještě jsem prolistovala tu kuchařku. Byly v ní zpřeházené stránky. Některé byly také vzhůru nohama. Jak můžou tihle lidé bez svědomí, kteří podvádějí staré, bezbranné lidi, s tím vědomím vůbec žít?

V prosinci, těsně před Vánoci, bylo mamince o mnoho líp. Byla veselejší, smála se. Měla jsem z jejího smíchu velikou radost.

Dala jsem jí krásnou bílou blůzu s krajkovým límečkem a jemnými knoflíčky. Moc se mi líbila.

– Děkuju- řekla maminka a uklidila ji do skříně.
– Nezkusíš si ji?
– Proč, ještě bych ji zamazala. Schovám si ji, až někam pojedu…

Mamince se blůza očividně nelíbila. Měla ráda výrazné barvy a vzory. Ale možná, že se jí naopak moc líbila. Vyprávěla mi, jak když byla mladá, musela celou parádu odbýt jedinou blůzou, ke které střídala různé šátečky, aby to nebylo pořád stejné. Já jsem jí k blůze také dala pár šátečků. Říkala jsem si, že jí dávám trochu jejího vlastního mládí.

Ale maminka své mládí schovala na potom. Na jindy. Jako to dělala celá její generace…

Zemřela náhle, počátkem ledna. Měli jsme se u ní všichni sejít. Ale už jsme to nestihli.

Byla jsem úplně bez sebe. Slepá a hluchá. Chodila jsem od ničeho k ničemu. Hned jsem brečela jako želva, hned jsem byla ledově klidná. Měla jsem jet na patologii. Dovézt tam oblečení do rakve a vyzvednout úmrtní list.

Rozjela jsem se k mamince do bytu. Vešla jsem do pokoje a posadila se na židli. Vtom se náhle a potichu samy od sebe otevřely dveře od skříně. Zamrazilo mě. Vstala jsem a přistoupila blíž.

Na horní polici ležela igelitka opatřená nápisem: „Oblečení do rakve“. Rozložila jsem věci z ní na stole. Byla tam bílá blůza a luxusní prádlo. Všimla jsem si, že jedna cenovka tam zůstala. Takže mamka stejně zjistila, jak drahé to doopravdy bylo.

A schovala si je na potom. Na něco lepšího. Na svůj nejlepší den…

Jak tohle dopíšu, vytáhnu ze skříně škatuli s Princeznou a dám jí dcerce na hraní. Ať ji tahá za vlasy po zemi, zapatlá nádherné šaty a rozbije korunku.

Radovat se a žít musíme dnes. Každý den svého opravdového života.

zdroj: https://www.pronaladu.cz/syndrom-odlozeneho-zivota/

Komentáře

Ikona diskutujiciho Kaia 2017-11-21 16:25:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tak toto mě opravdu chytilo za srcde…

Ikona diskutujiciho Elea 2017-11-21 17:04:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Nádherné, opravdu dojalo mě to a sama to znám, když zemřela moje babička, která mě vychovávala, také si schovávala věci "na potom".

Ikona diskutujiciho Brusinka540 2017-11-21 18:00:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

nádherné čtení …. a pravdivé. Taky mám tendence třeba napřed vystříkat tu horší voňavku a tu luxusní mám na potom…houby na potom! Hned po vykoupání ji použiju a přestanu na ni koukat :-D

Ikona diskutujiciho Alue 2017-11-21 18:38:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[2]:  Zdroj článku je uvedený naspod pod obrázkem.

Ikona diskutujiciho Čajová Víla 2017-11-21 20:37:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Neuvěřitelně krásný, pravdivý a dojemný příběh. Děkujeme!

Ikona diskutujiciho @ 2017-11-21 20:40:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Šumný to článeček.Potěšil duši.

Ikona diskutujiciho Ivour 2017-11-22 08:07:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Taky jsem někdy měla takové tendence šetřit nové věci, ale pak mi došlo přesně to co se tu píše. Když jsem si to chtěla nechat na potom, tak jsem si řekla: "Počkat? Jaké potom? Žádné potom není o nic lepší než je teď." A už nic takového nedělám. Snažím se řídit heslem, že žít se má teď a tady. A to neplatí jen o věcech, spousta lidí si odkládá peníze na někdy, na potom, (jasně není na škodu mít nějakou rezervu), ale většina prostě jen syslí a syslí bez nějkého snu či cíle. Znám sposty lidí, kteří jsou ochotní trávit od rána do večera v práci, kde se snaží vydělat co nejvíc peněz, které ale nikdy neutratí (kdy taky když nemají svůj volný čas) Prodávají svůj život a svůj čas za bezcené papírky, za které si nakonec koupí nějakou zbytečnost do svého bytu kam se vrací až po setmění. Je to ironie.

Ikona diskutujiciho Pimprllina 2017-11-22 09:00:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Skvělý článek jako bych četla o své babičce :-),:-(.Trochu se mi z toho orosily oči:-).

Ikona diskutujiciho Alue 2017-11-22 10:43:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[8]:  Myslím že je to pro danou generaci našich babiček zcela typické, charakteristické. Sekretář vyložený porcelánem byl prostě všude, všude, všude…. Teprve naši rodiče to přestávali pěstovat, leda by to po bábi zdědili a další generace +-20-30 už sekretáře nemívá.

Ikona diskutujiciho mariankosnac 2017-11-22 13:00:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jo my a naša známa máme tieto staré sekretáre kde sú rôzne krištálové a keramické poháre a ďalšie veci. Niečo sa občas použije a väčšina nebola použitá desaťročia alebo nikdy. Toto proste slúžilo na ozdobu, ľudia sa tým ukazovali, že to majú. Bola to holt móda, podobne ako neskôr akvária. Nič proti tomu nemám len keby tam ženy stále nepridávaly ďalšie a ešte zbytočnejšie veci, až je to preplácané. Hlavne tie keramické figúrky a podobné kraviny, nechápem prečo má niekto úchylku kupovať takéto lapače prachu. Ale tie staré sekretáre boli a sú stále krajšie než tie dnešné moderné prázdne a chladné domácnosti.

Ikona diskutujiciho Ayeri 2017-11-22 16:45:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Krásně napsáno a je v tom spousta pravdy 🙂

Ikona diskutujiciho Helene 2017-11-23 11:29:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

To znám. Dodnes mají naši u nich doma poličku která je celá vyskládaná porcelánem a plno talířů na ,,speciální události''. Takhle jsem se poučila i s oblečením. Vždycky jsem si koupila nějaké pěkné šaty a pořád je nechtěla nosit že budou taky na nějakou ,,speciální událost''…no a zůstaly mi ležet ve skříni rok aniž bych je měla jednou na sobě. Takže moje špešl hadry už nosím i v každodenním životě, proč se nevystrojit ;-)

Ikona diskutujiciho hanka 2017-11-23 20:11:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Pravdivý a krásný článek, i když trochu smutný. Taky jsem to doma zažila a zažívám, jak generace mých rodičů schovává doma neuvěřitelné množství nepotřebných věcí, oblečení po příbuzných, knížky které nikdy nikdo nebude číst, porcelánové nádobí a několik sad broušených sklenic a váz, ze kterých jsme nikdy nepili a pít nebudeme. Rodina má zakázáno mi takové věci dávat, letěly by do koše nebo do vetešnictví. Naše generace už je jiná, máme doma jedině věci praktické a užitečné. Co se ale od starších můžeme učit my, je nekonzumní uvažování, když se něco zkazí, snažit se to opravit a nevyhazovat. Já vyznávám spíš minimalistický životní styl, čím míň věcí, tím lehčeji se mi žije.

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek