Aluška.org: Věděním ke svobodě

Také vás nenechávají v klidu tajemná a záhadami opředená místa? Vypravte se spolu s námi na putování po místech, která jsou opředena rouškou tajemství, záhadami a mystérii. Některá z nich jsou doslova prosycena příjemnou energií, kterou pocítí i ti, kteří běžně nejsou na takové vjemy citliví. Existují však i místa spojována s neštěstím a tragédiemi, kde již samotný pobyt nepřináší příjemné pocity a některá místa v sobě ukrývají záhady, které se dosud nepodařilo objasnit. Říká se, že v každé z legend leží pravda – pojďte objevovat místa s nimi spojená.

Největší český menhir Kamenný pastýř

Energetická magnetická pole dovedli mistrně využívat Keltové ke svým obřadům a rituálům. Většinou se jednalo o obřady spojené s přírodními úkazy. Aby energii Země podchytili a využili, vztyčovali na různých místech megalitické stavby. Na našem území se jich dochovalo několik, k těm nejznámějším patřil Kamenný pastýř se svým stádem. Jednalo se o menhir obklopený dvanácti menšími, které však časem musely ustoupit orbě. Dnes u vesnice Klobouky najdete pouze Pastýře – tři a půl metru vysoký červenohnědý pískovec. Dodnes se vědcům nepodařilo určit jeho původní význam.

Zajímavým faktem je souvislost mezi menhirem a horou Říp, kterou od kamene můžete zahlédnout. Pozorováno od Pastýře vychází Slunce ve dnech 30.4. a 13.8 přímo za Řípem, tedy přesně na významné keltské svátky Beltine a Lugnasad.

Je pravdou, že v okolí Klobouk byly odkryty keltské hroby, takže mnozí lidé trvají na tom, že obrovský menhir vztyčili právě Keltové (na našem území kmen Bójů). Ovšem pravdou je i to, že záhadná megalitická kultura, která stavby z obřích balvanů budovala po celé západní Evropě, působila přibližně ve třetím tisíciletí před naším letopočtem, tedy o mnoho dřív, než sem přišli Keltové, kteří od těchto lidí jistě jejich znalosti čerpali. České menhiry jsou nejspíš nejzazším výběžkem rozšíření podobných staveb v severním Německu. Kultura, která je budovala, žila podél mořských pobřeží a řek – k nám patrně přišla po Labi a pronikala i proti proudu Ohře a Vltavy.

Většina hypotéz přisuzuje megalitům energetickou roli – pomocí kamenů je prý možné získávat energii potřebnou k posílení a ochraně lidí, rostlin a zvířat. Jinde naopak mohly menhiry plnit úlohu ochrannou; jako jakési zátky uzavírat energii negativní a bránit jí ve škodlivém vlivu na vše živé. Pomocí přesných cesiových magnetometrů bylo zjištěno, že Pastýř nejen vytváří zápornou magnetickou anomálii (je svým magnetickým polem otočen proti poli zemskému), ale při východu slunce se tato anomálie nevysvětlitelně posouvá o jeden metr na východ. Kámen kolem sebe vytváří ochranné pole ve tvaru kruhu. Pokud jsou po obvodu tohoto kruhu seřazeny další kameny, předává menhir energii těmto kamenům, které jsou pak rovněž energeticky spojeny. Může tak vznikat a od kruhu se šířit ochranné energetické pole, schopné tlumit destruktivní zóny, včetně dnes již i oficiálními vědci uznávaných zón geopatogenních.

Veřejova skála – vstup do bájné hory Blaník

Na severozápadním úpatí hory Velký Blaník se nachází výrazný skalní útvar zvaný Veřejová skála. Podle mnoha legend se právě v této skále nachází vstup do bájného podzemí hory, kde odpočívají blaničtí rytíři. Na temeni Velkého Blaníku jsou kupy kamenů a takzvané Rytířské skály, které nápadně připomínají jakousi dávnou rozbořenou stavbu. Dříve se vysvětlovalo, že jde o pozůstatky středověkého hradu, nejnovější zkoumání však ukázalo, že jde o málo znatelné zbytky dávného halštatsko-laténského hradiště, staré více než 2000 let.

Mezi místními obyvateli se vyprávějí nejrůznější příběhy o tom, že někdo vstoupil do hory, za nedlouho z ní vyšel, ale ve skutečnosti uběhlo mnoho let. Badatelé se domnívají, že tyto příběhy lze vysvětlit pouze tím, že na Blaníku či v jeho bezprostředním okolí je možný vstup do paralelního světa, či časoprostorový tunel. Blaník je sopečného původu, navíc se nachází v oblasti s jistými geomagnetickými anomáliemi, a to by mohlo vysvětlovat příčinu oněch „záhadných“ jevů.

Dub, který pamatuje Oldřicha a Boženu

Němým svědkem dávných časů je také Oldřichův dub, strom o němž se zmiňuje i Kosmova kronika. Dřevina zapsaná na Seznamu nejvýznamnějších stromů UNESCO stojí už 1000 let poblíž obce Peruc a pamatuje například bájné setkání knížete Oldřicha a pradleny Boženy. Ke slavnému setkání mělo dojít roku 1002, když Oldřich spatřil ve zdejších temných lesích u studánky čarokrásnou děvu „perúc prádlo“. Jeho srdce pro ni zahořelo a i Boženě se urostlý kníže zalíbil. Problémem nebylo ani to, že Oldřich byl ženatý a Božena vdaná. Jak praví Kosmas, považovalo se tehdy za hanbu, spojil-li se někdo trvale s jedinou ženou.

Dutina stromu, který jako němý strážce času shlíží na dění kolem sebe, byla silně poškozena požárem založeným vandaly. Strom přežil díky laskavé péči lidí, kteří ho pravidelně ošetřují. Daří se mu celkem dobře a vypadá to, že s námi ještě několik staletí zůstane.

Klid v duši u nejstarší rotundy v Čechách

Na vyvýšenině nad Zákolanským potokem u obce Kováry stojí zbytky hradiště Budeč, které bylo založeno za prvních Přemyslovců. Zdejší hradiště bylo jedním z mnoha, které budovali Slované na návrších jako opevněná sídla. Rotunda Petra a Pavla je vůbec nejstarší dochovanou stavbou v celých Čechách a také se jedná o nejstarší školu na našem území. Vzdělával se zde v 10. století sám sv. Václav a ještě před ním keltští druidové, kteří zde soustředili školu přírodní a duchovní moudrosti.

Budeč samotná má velmi silnou pozitivní energii a z pohledu shora vypadá jako srdce. Na Budči se vytváří kola ohraničeného prostoru zvláštní energie. Kola mají v názvu i dvě nejbližší obce – Zákolany a Koleč. U citlivějších lidí tato energie navodí klid v duši a povznesení nad problémy okolního světa.

Tajemné podzemí pod hradem Trosky

Trosky jsou jednou z dominant Českého ráje. Tajemné podzemí hradu přitahovalo pozornost amatérských badatelů a dobrodruhů od 18. století. Hrad tvoří dvě věže Baba a Panna. Pověst vypráví o staviteli Čeňkovi z Vartenberka, který nechal kvůli tajnému zásobování a možnosti úniku vybudovat podzemní chodby a jeskyně. V chodbách je k vidění mnoho varovných nápisů, psaných dokonce i švabachem, které odrazují případné dobrodruhy k dalšímu pátrání. Podle svědectví obyvatel z doby před 2. světovou válkou chodba ústí k podzemnímu jezírku, které sloužilo jako zásobárna vody pro hrad. Skutečností je, že doposud nebyly na hradě nalezeny žádné stopy po studni. Za jezerem mají být nízké, železem pobité dveře vedoucí k nikdy neobjeveným pokladům.

Roku 1859 se čtyři studenti ze Sobotky po několika dnech prokopali úzkou chodbou do velké jeskyně, která byla dle jejich slov prostorná jako Malé náměstí v Jičíně. Šikmou chodbou se odtud studenti dostali do hlubokého sklepa, kde jim v dalším postupu zabránil obrovský balvan, na kterém bylo černou olejovou barvou napsáno: „Ani krok dále, sice tvoje smrt“. V podzemí hradu by tak dodnes měly být ukryty cennosti loupeživých rytířů Šofa a Švejkara a také Oty z Bergova, který se roku 1415 podílel na vyloupení Opatovického kláštera. Vstup do podzemí z hradu je ale velmi dobře ukrytý, dodnes se jej nepodařilo objevit. Jediným přístupným místem je asi 500 metrů východně od hradu v příkré zalesněné stráni vchod do jeskyně.

Nabijte se v Panenském Týnci

Panenský Týnec je staré městečko založené pány ze Žerotína ve 13. století. Z této doby pochází také nedostavěný mohutný gotický chrám, jehož magická síla se skrývá v mohutných kamenných zdech. Místo patří mezi nejsilnější a nejmystičtější místa v České republice. Známý psychotronik Stanislav Brázda naměřil v prostorách chrámu konstruktivní zónu číslo 8, tedy nejsilnější a uzdravující. Zóna v Panenském Týnci svým tvarem připomíná kříž a pobyt na tomto místě je doporučován zejména lidem trpícím depresemi se sklony k sebevraždě.

Brána pekelná na hradě Houska

Hrad Houska je jedním z nejtajuplnějších míst v České republice. Není ani zcela jasné proč byl hrad postaven – stojí na místě, které nemá žádný strategický význam, daleko od významných stezek, nebyl hradem královským, neplnil funkci hraničního hradu a navíc byl postaven v naprosto pusté krajině bez dostupného zdroje vody. Ještě zvláštnější je, že celý obranný systém je postaven tak, jako by hrad chránil něco, co se nesmělo dostat ven. Podle legendy byl hrad zbudován na skále, ve které vedla průrva až do pekla. Právě nad touto průrvou stojí hradní kaple, jejíž gotická výmalba je více než tajemná a nemá ve světě obdoby.

Ústředním motivem je jakási levoruká lukostřelkyně poločlověk-polozvíře, která míří šípem na člověka. Levorukostí se tenkrát vždy prezentovalo něco divného, zvláštního, cosi od ďábla. Brána pekel se jednoho dne otevřela puknutím skalní stěny a jak barvitě líčí legendy, nebyla tu nouze o zjevení démonů a ďáblů. Otvor, který se jevil jako zcela bezedný se podařilo zasypat až po třech letech usilovné práce a nad místem praskliny byla pro jistotu postavena hradní kaple jako „zátka pekel“. Traduje se také, že v podzemí hradu je množství podzemních chodeb a prostor, v nichž mají být pohřbeny „jisté věci“ a kostry „nelidí“. Místo, kudy bylo možno do těchto chodeb vstoupit mělo být označeno nad dnes již neexistující hradní bránou. Zajímavé je samotné pojmenování „Houska“, slovo prý pochází od keltského výrazu „gosca“, což znamená brána. Při prohlídkách hradu se dodnes stává, že se návštěvníkům udělá nevolno nebo mdlo či mají pocit lehkého omámení.

Pohanské ďůry pod horou Radhošť

Hora Radhošť bývá tradičně spojována s uctíváním pohanského boha večerní oblohy, ohňů a světel hvězd Radegasta. Kdo ale vystoupí na tuto starobylou horu, často vůbec netuší, že je pod povrchem protkána hustou sítí podzemních chodeb, které podle pověstí ukrývají Radegastovu svatyni a zbojnické poklady. První písemné zmínky o využívání radhošťských jeskyní člověkem jsou z 15. století. Nejčastěji se mluví o třech vstupech do podzemí – Radochově studni, Cyrilce a Volařce. Situaci komplikují další četné vchody, místním nářečím zvané „ďůry“, na které je možno narazit na mnoha místech.

Dříve je využívali hlavně pastevci nejen jako chladné sklepy pro ovčí mléko a sýry, ale i jako úkryty. Stavěli si své koliby přímo nad vchody do podzemí nebo v jejich blízkosti a průchody nitrem hory znali hlavně oni. Nebylo prý nic divného, když si pastýř z rožnovské strany zapálil pochodeň, prošel horou a dostal se na druhou stranu. Lidé si vyprávěli, že v dávných dobách chodby využívali především pohanští kněží. Upravili si je a uschovávali si v nich dary od poutníků, a snad i v nich žili. Postupně vznikly báje o velikých pokladech zde ukrytých a dokonce i knihy s návody, jak se do podzemí dostat, které vedly některé odvážlivce k tomu, aby se s primitivní výbavou (konopným provazem a svíčkou) vydali do hlubin země. Ne vždy se však tito odvážlivci vrátili zpět – ve tmě nenašli cestu anebo zemřeli hladem. Dodnes se můžete doslechnout o hrůzných nálezech mrtvol nebo koster zbloudilých ubožáků.

Radhošťské podzemí je vědecky dosud neprobádané a není jasné, jestli se dnes někomu podaří alespoň jeden průchozí vchod do podzemí objevit. Radhošťské podzemí je totiž tvořeno skalním rozsedlinami, které vznikají puknutím a pohybem pískovce. Postupná změna průřezu jeskyň a občasné mizení pramenů svědčí o tom, že pískovcové vrstvy, rozpraskané jako kry, jsou v neustálém pohybu. Zatímco nové pukliny se postupně zvětšují, staré se naopak zasypávají uvolněnými kameny. Ještě v roce 1886 pronikli tři občané z Trojanovic až k podzemní říčce, ale roku 1979 se bohumínští speleologové nedostali dál než asi 70 metrů.

jeskyně Cyrilka

Paranormální jevy v tajemném lese Bor

Les Bor zvaný též Branišovský les, provází tajemná minulost, vypráví se o něm podivné příběhy zavánějící něčím děsivým a nepříjemným. Lidé, kteří se sem vydají, slýchají za zády zvláštní zvuky a kroky, anebo je po lese provází temný přízrak či rudě planoucí oči.

Les Bor ležící jihozápadně od Českých Budějovic u sídliště Máj, patří k místům, kam se bázliví výletníci rozhodně nehrnou.

Duchové v lese Bor

Právě tady se soustředí záhadné události z celého okolí. Na fotografiích se objevují prapodivné průhledné siluety, a dokonce tu stával strom oběšenců, na kterém ukončilo život mnoho lidí, včetně jedné manželské dvojice. Obyvatelé nakonec větev stromu, na které k oběšení docházelo preventivně zlikvidovali, avšak v jeho blízkosti se dodnes dostavují nepříjemné pocity a cizí hlas uvnitř vaší hlavy jakoby našeptával, abyste ukončit svůj život. Další svědectví o Branišovském lese vypráví o časových posunech, mizejících postavách, tahání za nohy a pocitech brnění v těle.

Zmínky o této lokalitě pocházejí už ze středověku. Před 400 lety stála v Boru malá osada obklopená bažinami, kde se utopilo mnoho lidí. Duše utopených a jejich utrpení prostoupilo les a může být jedním ze zdrojů nepříjemných pocitů. Tyto duše dosud nenašly pokoje a snaží se škodit lidem, nahání jim strach a tím odčerpávají energii. Lidem se zde, zejména v noci, zjevuje postava černého rytíře, který má široký černý klobouk stažený do čela a dlouhý plášť. Postava se dokáže rychle pohybovat, jako by plula vzduchem. Říká se, že se však jedná o dobrého ducha ochránce, který má za úkol střežit zlo, sídlící v tomto lese. Dalším tajemstvím jsou rudě žhnoucí oči, které se objevují ve výšce asi dvou metrů a své oběti pronásledují.

K historickým faktům patří také tragédie, která se zde odehrála za minulého režimu, kdy v lese býval vojenský prostor, střelnice a muniční sklad. Jedné noci se zde postříleli navzájem vojáci, údajně proto, že se jeden z nich náhle proměnil v podivnou bytost. Vše stihl ještě před svou smrtí vypovědět jeden z raněných vojáků, který během osudné noci úplně zešedivěl.

Hagenovo šílenství v lomech Amerika

Soustava vápencových lomů Amerika, které jsou propojené podzemními štolami patří k neromantičtějším místům v Česku. Trampové si tu od nepaměti také vypráví legendu o Hagenovi. Hans Hagen byl voják wehrmachtu, který ke konci druhé světové války zůstal při ústupu německé armády osamocen a byl nucen se schovat před přicházejícími spojeneckými vojsky v komplexu štol vápencového lomu. O život se bojící, od světa odříznutý, bez informací a v cizí zemi ztracený muž se ponořil do temnoty chodeb, vykutaných ve skalním masivu Českého krasu. Štoly spojující kamenolomy se pak staly jeho domovem i vězením. Aby se uživil, kradl horníkům jídlo. Nebylo však pro něj žádné přijatelné budoucnosti, žádné naděje. Ve tmě, chladu a mokru, v nejvzdálenějších koutech podzemí žil voják svůj nedobrovolný poustevnický život.

Roky ubíhaly a do Hagenova vědomí se pomalu vkrádala okolní tíseň, samota a ticho. Přestal pro něj existovat čas i okolní svět. Stal se součástí temnoty. Zoufalého vojáka nakonec přemohlo plíživé šílenství a začal nenávidět každého vetřelce přicházejícího ze světa, který mu byl navždy odepřen. Domov nešťastníka měl být na 3. patře západní části komplexu štol poblíž lomu Malá Amerika. Na křižovatce nad jezírkem tam visící staré důlní zařízení – kovový gong, sloužící dříve horníkům ke zvukové signalizaci. Dodnes se traduje, že kdo gong u Hagenovy štoly rozezní, ve zdraví se z podzemí nevrátí.

(použitý zdroj)