Aluška.org: Věděním ke svobodě

Slyšeli jste už někdy o tom, že zemřelí lidé nám mohou zavolat přes telefon? Jeden takový zážitek popsal i tomáš marný a vyšel zde v roce 2014… jak ten čas letí. Dnes mám pro vás menší sbírku obdobných zážitků, které popsali svědkové ze zahraničí. Telefonáty ze záhrobí jsou skutečná věc a dějí se.

Sestřenice zavolala posmrtně prababičce
Moje sestřenice Sharmie zemřela v květnu v roce 1994. Měla epilepsii, takže si nejsme úplně jistí tím, zda ji zabil záchvat nebo autonehoda, ale neřešíme to, protože její osud byl zpečetěn tak či onak.
Byla v rodině oblíbenkyně a byla si obzvlášť blízká s mým otcem, protože byli v podobném věku a vyrůstali společně. Bylo jí tehdy 30 let, takže její smrt byla nesmírně tragická kvůli tomu, jak byla předčasná.
Moje prababička, neboli ,,Mimi“ (tak jsme jí všichni říkali), byla centrem rodiny. Každý prostě miloval Mimi. Naše prababička údajně i mívala předtuchy. Když náhle ucítila vůni mrtvých květin, někdo brzy poté obvykle zemřel. Buď nějaký její přítel, nebo přímo člen rodiny.

Milovala svá vnoučata a Sharmie nebyla výjimkou. Zdraví Mimi se začalo brzy po smrti mé sestřenice Sharmie zhoršovat, ale zbytku rodiny se to neřeklo.

Jednoho letního dne v červnu 1995 moje matka navštívila Mimi a mého pradědečka, poté co byla v New Yorku, aby si koupila auto. Následující ráno si začali povídat, a Mimi zrovna uklízela v kuchyni.

Najednou Mimi řekla: „Nikdy neuhodneš, kdo mi včela volal.“
Moje matka odpověděla: „No, kdo?“
„Sharmie! Věřila bys tomu?“
Moje matka zavrtěla hlavou: „Tedy, Mimi, ty i já přece víme, že neexistuje způsob, jak by ti Sharmie mohla zavolat na telefon.“
Mimi se okamžitě naježila: „Ale ona mi volala, SKUTEČNĚ MI VOLALA!“
Moje matka viděla, že prohrála diskuzi, proto se zeptala: „Dobře, Mimi, dobře… A co ti řekla?“ Mimi okamžitě odpověděla: „Řekla mi, že se se mnou brzo uvidí.“
O necelé dva měsíce později Mimi skutečně zemřela.

Strýc zavolal posmrtně mému otci
Můj táta mi tohle řekl jenom jednou nebo dvakrát, už je to pár let… Můj strýc zemřel na počátku 80. let po nárazu do sloupu, když usnul za volantem. Prosím, pokud jste ospalí, rozhodně vždycky zastavte a udělejte si přestávku.
Mému otci bylo tehdy něco málo přes 20 let. Byl doma, poslouchal rádio a u toho usnul.
Řekl mi, že najednou uslyšel telefon, který zvonil v přízemí a ten ho probudil. Otec se ale rozhodl, že to bude ignorovat.
Telefon však nepřestal zvonit. Vyzváněl tam dole asi dvacet minut, až do bodu, kdy otec vztekle vstal a konečně sešel dolů.

Můj táta zvedl telefon a otráveně řekl: „Haló?“.
Zpočátku bylo slyšet jenom praskání a statický šum. Řekl, že nějak okamžitě věděl, že to byl můj strýc Tony.
Pak se Tony ozval. Jakoby ospale řekl mému tátovi: „No … stejně jsem s tebou nechtěl mluvit.“ A pak zavěsil.
Můj otec si je jistý tím, že se Tony pokoušel mluvit s babičkou, která byla v té době mimo město. Už se to nikdy znovu nestalo.
Nahání mi to fakt hrůzu, protože můj táta není ten typ, který věří na podobné věci.

Odpojený telefon
Můj otec zažil pravděpodobný telefonát ze záhrobí. Stalo se to, když jeho blízký přítel zemřel při potápění a můj otec zrovna pomáhal vyklidit jeho garáž.
Přímo v garáži začal zvonit telefon. Divné ale je, že telefon nebyl ani zapojený do zdi. Nešla do něj elektrika a prostě nemohl zazvonit. Otec to bohužel nezvedl, asi se bál.

Telefonát z nemocnice
Můj tchán, ke kterému jsem měla velmi blízko až do jeho smrti, mi často vyprávěl příběh o tom, jak když jeho matka zemřela, zavolala mu a dala mu najevo, že je v pořádku.

Tchán zemřel po mém rozvodu s jeho synem. Ale byla jsem v té době v nemocnici u jeho postele, vedle jeho syna a zbytku rodiny. Šeptala jsem mu do ucha a držela jsem ho za ruku. Byl napojený na ventilátor, ale stejně zemřel z vlastní vůle. Všichni jsme z toho byli zdrcení, protože jsme ho všichni měli moc rádi.

Krátce poté, co jsem se vrátila domů, mi začal zvonit telefon. Pevná linka s ID volajícího, na které bylo uvedeno: „[název nemocnice] 302.“
302 bylo číslo jeho pokoje.
Zvedla jsem to, ale byl tam slyšet jenom statický šum. Žádná odpověď nepřišla, navzdory mým opakovaným ,,haló, haló…“. Nakonec jsem zavěsila a zavolala jsem zpět.
Osoba, která to zvedla, mi potvrdila, že se skutečně jedná o pokoj mého tchána, ale už jeho tělo odvezli do márnice a pokoj 302 se vyklízel pro nového pacienta.
Svým způsobem se tedy tchán rozloučil. Dokonce stejným způsobem, jako se i s ním kdysi rozloučil někdo, koho moc miloval. Stává se to… beru to jako dar.

Zpráva od kolegyně
Pracovala jsem se ženou, se kterou jsme se časem hodně blízce spřátelily. Zavolala mi do práce na obědovou přestávku poté, co zemřela. Zanechala mi hlasovou zprávu, ve které hodně staticky šumělo. Bylo to z neznámého čísla.
Řekla: „Ahoj, toto je [jméno kolegyně]…“
Přehrávala jsem si tu zprávu znovu a znovu a dokonce jsem ji přehrávala pro další kolegy, se kterými se také za života přátelila. Všichni jsme tehdy byli v totálním šoku.
Zavolala mi takhle asi 1 nebo 2 měsíce po své smrti. Byla jsem první úplně zaskočená a velmi naštvaná, protože nesnáším vyzvánění z neznámých čísel a opravdu nesnáším hlasové zprávy od neznámých čísel.
Když jsem se ale posadila, abych si to poslechla, byla jsem naprosto šokovaná a třásla jsem se. Po hlase zněla stejně jako za života. Mluvila velmi jemně a klidně. V nahrávce bylo hodně šumu, ale řekla: „Chtěla jsem tě jenom pozdravit a možná si brzy dáme oběd.“
V tu chvíli mi i došlo, že v ten den, kdy zemřela, jsme chatovaly na FB a já jsem řekla: „Uvidíme se později.“ Myslela jsem tím v práci… Nikdy se už do práce nedostavila.

připravila © www.aluska.org 2021