Aluška.org: Věděním ke svobodě

V roce 1971 se v americkém tisku objevily zprávy o tom, že odborníci prováděli čtyři telepatické seance mezi pozemní­mi základnami a kosmickou lodí Apollo 14, když kosmický koráb mířil na Měsíc. Jeden z kosmonautů byl senzibil, te­lepat, a v myšlenkách vysílal na Zemi určité obrazy. Pro tyto účely byly vypracovány obrázky zvané Zenerovy karty.
Na naší planetě potom tyto myšlenkové obrazy přijímal jiný te­lepat. Ukázalo se, že ze dvou set obrázků, které astronaut vyslal, bylo jedenapadesát spolehlivě přijato senzibilem na Zemi, což rozhodně nemůže být náhoda.

Výzkum telepatie začal v Rusku ve dvacátých letech minulého století, jednalo se o systematické pokusy, kterých se zúčastnili profesor G. A. Koževnikov, B. B. Kažinskij, A. V. Leontovič, A. L. Čiževskij, uznávaní vědci, akademici P. P. Lazarev a V. M. Bechtěrev.

Akademik Lazarev je znám pře­devším jako tvůrce iontové teorie dráždivosti, zatímco V. M. Bechtěrev je specialistou v oblasti výzkumu mozku. V Jejich práci pokračoval Bechtěrevův žák, profesor Lenin­gradské univefzity L. L. Vasiljev.

Bádání těchto vědců vyvolalo obrovskou odezvu v odborných kruzích po celém svě­tě. Jednalo se o experimenty se sugescí na velké vzdálenosti, až stovky a tisíce kilometrů, které dělily Leningrad a Sevas­topol. Zahrnovaly také pokusy se sugescí z kovové místnosti se stěnami, které nepropouštěly velkou část paprsků elektro­magnetického spektra. Experimenty přinesly neobyčejně za­jímavé výsledky, L. L. Vasiljev také mimojiné dospěl k závě­ru, že ani izolace či jakékoliv jiné překážky, a dokonce ani pozemské vzdálenosti nemohou bránit telepatickému spoje­ní, což potvrdila ukázka seance mezi senzibily na Zemi a na Měsíci.

Za nejvýraznějšího telepata minulého století lze označit Wolfa Messinga, který ve svých vzpomínkách mimo jiné uvádí: „Už vůbec není potřeba znovu a znovu hledat důka­zy, že telepatie existuje; takových potvrzení už totiž bylo nashromážděno až příliš mnoho. Je třeba se od nich odrazit a snažit se proniknout do mnohem niternějších tajemství to­hoto jevu.“

Wolf Messing 1899-1974, slavný Stalinův telepat (obr. nahoře)

Tím se také zabývá současná věda. V časopise Soznanzje ifizlčeskaja realnosť (třetí díl, Č. 4 z roku 1998) popisuje doktor technických věd G. N. Dulněv ve článku „Registrace telepatických jevů“ výsledky, které prováděl Leningradský ústav jemné mechaniky a optiky.

Časopis Těrminator přinesl rozhovor se členem Ruské akademie přírodních věd a Ruské akademie lékařských věd V. P. Kaznačejevem, v němž tento vědec hovoří o výzkumu telepatie početných skupin lidí: „Sezení transpersonálního (telepatického) spojení se účastnili pracovníci našeho ústa­vu, obyvatelé ruských i zahraničních měst a obcí. Jen k te­lepatickému mostu Polární zář se například připojily při­bližně dva tisíce lidí, žijících v Novosibirsku, na ostrově Dixon, na Uralu, v Moskvě, ve Francii, Španělsku a USA… V daném okamžiku si účastníci sezení telepaticky předávali a přijímali na vzdálenost více než tisíc kilometrů nábožen­ské symboly, obrazy ze starých jeskynních maleb a výtvory slavných umělců. Podařilo se zjistit, že transpersonální spojení se nejlépe daří vytvořit mezi jedinci narozenými ve stejném znamení zvěrokruhu, obzvlášť tehdy, jestliže se tyto osoby nacházejí na ekologicky čistých a posvátných místech (v přírodních rezervacích, muzeích, a tak podobně).“

Telepatických sezení, které organizoval V. P. Kaznačejev, se účastnili obyčejní lidé. Senzibilové totiž prezentu­jí obzvlášť šokující výsledky, například v laboratoři výzku­mu anomálií Školy inženýrských a aplikovaných věd Uni­ verzity v Princetonu (School of Engineering and Applied Science) prováděli déle než deset let pod vedením doktora R. G. Jahna dopodrobna rozpracované experimenty, které zkoumaly vzájemné působení člověk-člověk a člověk-stroj. Pro ilustraci uvádíme dva příklady:

Jednoho letního rána roku 1977 se skupina pracovníků telekomunikační společnosti CBS na Mundelein College v Chicagu setkala s několika výzkumníky, kteří prováděli experiment v rámci programu Vzdálené vidění. Agent společně s pracovníky televize odjel autobusem do centra měs­ta a v určenou dobu jeden z pracovníků zapnul generátor náhodných čísel, s jehož pomocí musel určit číslo obálky z balíčku, který tvůrčí skupina předem připravila.
V každé obálce byl vložen popis cesty k cíli, jenž se nacházel třicet minut jízdy od centra. Náhodně vybraným cílem se stala Rockefellerova kaple na území chicagské univerzity. Když se agent i jeho průvodci dopravili na uvedené místo, začali se procházet kolem kostela, zašli i dovnitř, všechno točili na video a diskutovali o podrobnostech všeho, co spatřili.
Percipient (přijemce) se v přítomnosti zbylých členů te­levizního štábu musel snažit popsat, kde se bude nacházet agent za hodinu a patnáct minut. Když se pohodlně usadil před televizní kamerou, začal v určený čas diktovat svoje pocity.
Spatřil následující: „Vidím procházet lidi… Vidím masivní dřevěné dveře s černou závorou… nade dveřmi je něco jako kupole. Mám pocit, že agent otevírá dveře a vchá­zí dovnitř… Zdá se mi, že je to kostel… Vidím sochu, je to mramorový anděl ve vlajícím hávu, nad jehož hlavou je svatozář… před mýma očima se objevuje oltář“ a tak dále.

Rockefellerova kaple na území chicagské univerzity (obr. nahoře)

V následujícím příkladu se agent nachází v Moskvě, za­tímco percipient je v Chicagu, které je od Moskvy vzdáleno asi deset a půl tisíce kilometrů.
Agent se procházel podél Treťjakovské galerie, přičemž příjemce výjev popisoval následujícím způsobem: „Cítím klidnou a pokojnou atmosféru, jako když člověk pobývá ve starém chrámu… Je možné, že se jedná o starý zámek… Cítím, jak na mě dýchá historie… Hlavou mi probleskla představa staré, relativně velké budovy. Její okna se podo­ bají obloukům, jsou také na horní části dveří, vše vypadá velmi působivě. Světle šedá budova je bohatě zdobená… Vidím obrovské dvojité dveře, přede mnou se mihly čtver­cové sloupy s koulemi nahoře. Vypadají, jako by tvořily část vchodu, každý stojí na jedné straně…“

Treťjakovská galerie, Moskva (obr. nahoře)

Velmi jasně byl lokalizován most na Dunaji v Bratisla­vě, který se nacházel ve vzdálenosti 9000 km od Chicaga, ve vzdálenosti 8 km percipient dokonce slyšel zvuk agento­vých kroků po dřevěné podlaze ve stanici Glencoe.“

Je tedy pochopitelné, proč se o senzibily tak zajímala CIA, KGB, rozvědka a mnozí další. Už v polovině osmde­sátých let dopisovatel AV SSSR A. G. Spirkin, doktor psy­chologických věd, sestavil seznam pracovníků tajné labora­toře, kterou kontroloval Ústřední výbor Komunistické stra­ny Sovětského svazu a tajné policie KGB, a to podle důle­žitosti a schopností konkrétního jedince.
První pozici na seznamu zaujímal Alexej Jeremejevič Krivorotov, bývalý plukovník kontrarozvědky, který léčil samotného Brežněva.
Pod číslem dva se skrýval Ivan Dmitrijevič Fomin, bývalý novinář, jenž dlouhodobě léčil členy Ústředního výboru strany i s jejich rodinami.
Na třetím místě v utajeném se­znamu byla Džuna Davitašvili, léčitelka kremelských panovníků a Brežněvova dvorní čarodějka.

I. D. Fomin vzpomíná: „V létě devadesátého roku jsem přijal pozvání velitelství leteckého spolku v Kubince, jehož představitelé mě požádali, abych zjistil příčinu dvou letec­kých katastrof.“
Senzibil podle fotografií zemřelých letců určil důvod jejich smrti. Závěry se přesně shodovaly s vý­sledky šetření letecké inspekce, a od té doby jeho schopnos­ti často využívalo velitelství armády i kriminální policie.

„Posádky elitní letecké skupiny Ruští vítězové jsem do­plňoval podle principu psychologické slučitelnosti, určoval jsem bioenergetickou úroveň letců a prováděl diagnostiku jejich fyzického i psychického stavu. Vysílal jsem ze Země do nebe myšlenkové příkazy posádce ,vítězů‘ a snažil jsem se, aby bez problémů zvládli figury nejvyšší pilotáže. Poté, co pokus proběhl, mi jeden z majorů vyprávěl, že v nejzá­sadnějších okamžicích se na něho doslova tlačil olověný plát a bránil mu v řízení… Po těchto experimentech jsem každému z letců vytvářel bioenergetickou ochranu před vli­vy cizorodých polí. Ještě dnes ti muži létaji.“

Fomin disponuje i výraznými schopnostmi v oblasti jas­novidectví. Stačí, aby jen začal přemýšlet o objektu a „obraz“ vzniká sám od sebe. Třetí den po tom, co v Jugoslávii zmizeli novináři Viktor Nogin a Gennadij Kurennoj, senzi­bil spatřil hrůzné obrazy: chlapce někdo zastřelil a poté je­jich těla zapálil v autě. Jeden hrdlořez měl vousy a nosil brýle, druhý z vrahů byl vycvičený důstojník.
Fomin oka­mžitě zavolal do televize a den na to hlasatel ve zprávách oznamoval: „Podle neoficiálních zdrojů bylo zjištěno…“, načež následovala senzibilova verze a brzy bylo skutečně ohořelé auto nalezeno.

Ačkoliv je Fomin jedničkou v jasnovidectví, pro řadu vědců je zajímavý především svou schopností ovlivňovat polní kultury a zrychlovat jejich růst. Oficiálně se však této oblasti začal věnovat (kromě pokusů na své chatě) až po perestrojce.

Je třeba podotknout, že tajné služby vždy projevovaly zájem o nejrůznější způsoby psychického působení na člověka. Už od dob NKVD vyškolení pracovníci z tajné laboratoře na Lubjance vybírali děti se schopnostmi senzibilů, dlouhodobě je pozorovali a ty nejnadanější školili podle zvláštního programu ve školách pro rozvědčíky. Až do po­loviny padesátých let tento program fungoval pod vedením L. L. Vasiljeva, později výzkum společně se studiem speci­álních metod rovněž probíhal po linii vojenské rozvědky v takzvaném „Objektu 01168″.
Jen v roce 1975 podle zá­padních zdrojů k těmto účelům poskytla rozvědka přibližně tři sta milionů rublů. V poslední době tuto práci prováděli pracovníci vojenského útvaru 10003.
Na závěr vám nabízíme zajímavou tabulku „Srovnání paranormálních schopností některých senzibilů“, kterou vědci vytvořili v důsledku analýzy těchto fenoménů. Otázka však zní, podle jakých kritérií lze srovnávat dané fenomény a senzibily, kdo z nich je tím nejlepším a kdo na­opak „nic moc“. K relativně přibližnému hodnocení posloužila dvě krité­ria: Ukazatel maximální energie, která je ekvivalentní silo­vému účinku – Emax(J) a průměrný specifický výkon
– q (W/cm2)

Vysvětlivky k tabulce
1. Primárně bylo zjištěno, že nejsilnější energetické jevy způsobuje Čchan Bao-šen. Podivuhodné schopnosti čínského senzibila se projevily tím způsobem, že „dřevěná kostka o délce více než osmdesát centimetrů prošla skříní a pilulka prošla stěnou skleněné nádoby za pouhých 0,0025 vteřiny. Práce při transportu kostky byla posuzována podle odporu, který kladlo nezdeformované těleso, a činila 10kJ“ .
Pro ne­věřící Tomáše opakujeme: hovoříme zde o teleportaci dře­véné kostky (mohutného polena) skrze stěnu skříně a tablet­ky přes sklo zkumavky. Výzkumníci sice energetické ztráty přibližně vypočítali, ale jak k jevu dochází, to doposud vy­světlit nedokážou.
2. Při výzkumu levitace (současně s levitujícím jedin­cem byly ve vzduchu stůl, židle a další předměty) se energetické ztráty hodnotily podle změny potenciální energie: prá­ce potřebná na vyzdvižení 70 kilogramů do výšky dvou me­trů se rovná 1400 J.
3. Deformaci a ničení běžných předmětů vědci hodnotili na příkladu ohnutí lžíce z ocelové slitiny.
4. Gellerovo působení na rovný drát z materiálu „s tva­rovou pamětí“, z nitilonu, způsobilo, že se ohnul o devade­sát stupňů. V horké vodě se tento drát okamžitě zkroutil do spirály, jako by deformace proběhla v peci. Vědci analyzo­ vali strukturu okamžitého jemného porušení platinového prstenu, který se nacházel v blízkosti senzibila.
5. V souhrnné tabulce jsou rovněž uvedeny maximální ukazatele věhlasných senzibilů, které odpovídají normálnímu provedení zkoumaných jevů. Najdete v ní také hodnocení dalších paranormálních tepelných efektů: zapálení papíru (Underwood, Džao Čchan), celuloidu (Kuzmenko); nerovno­vážné tepelné záření dlaní (Kzandžijev, Kulaginová); indu­kování kondenzovaných vln v ionizační Wilsonově komoře (Worrel), „bioflecking“ polymeru (Kulaginová) a další.
Ne všechny silové efekty se ovšem podařilo dát do sou­vislosti s odpovídající energií. Jevy jako zhmotňování a de­ materializace nejrůznějších předmětú (Sai Baba, Amyr Amiden, U. Geller), změna vlastností látek, jejich spektra, průběhu chemických reakcí (lan Sinn) nemají v moderních vědeckých představách obdoby.
6. Závěry, k nimž dospěli vědci z rozboru souhrnné tabulky:
– energetičtí ukazatelé mohou sloužit jako charakteristi­ka pro srovnání paranormálních efektú a jejich nositelů – nejsilnější energetické projevy má na svědomí Čchan Bao-šen
– existuje „specializace“ senzibilů!

Existuje neznámý jemnohmotný svět, který doposud nejsme schopni pochopit a který se nachází velmi blízko, někde okolo nás. Nemůžeme už žít podle zásady nic nevidím, nic neslyším. Konkrétní jedinci mohou samozřejmě prožít svůj krátký pozemský život s klapkami na očích a se špunty v uších, věda se ale podle takovéhoto principu rozvíjet nemůže.

Vědci v současnosti stále hlouběji pronikají do jemnohmot­ného světa. Na rozhraní různých oborů, jakými jsou biologie, fyzika, informatika, psychologie, elektronika a další, se objevila nová věda – bioenergoinformatika neboli eniologie, která se podrobně zabývá zkoumáním jemnohmotného světa, jemno­hmotných těl člověka či lidského vědomí.

Na třetí mezinárodní konferenci „Změněné stavy vědo­mí u člověka. Experimentální a teoretické výzkumy v para­ psychologii“, která se konala v Moskvě od 18. do 20. dubna 1997, vystoupil doktor technických věd P. I. Uljakov s referátem na téma „Biopole v energoinformačním prostoru“. Jen stěží jsme schopni docenit význam tohoto příspěvku. Badatelé poprvé navrhli matematický model stvoření světa jako spojnici mezi informačním (duchovním) a materiálním světem.

Věda vždy operuje s modely a nejrůznějšími objekty, obzvláště se světem jako takovým, jež jsou však mimořádně složité. Na druhé straně vědecké metody jsou natolik omezené, že je nelze ke studiu takových jevů použít. V bá­dání je nejtěžší sestavit matematický model objektu, o nějž se zajímáme.

Matematicky vyjádřenou strukturu světa, kterou ve svém referátu popsal P. I. Uljakov, lze efektivně využít v systé­ mech počítačové modelace, což může podstatně rozšířit naše znalosti o člověku a okolním světě.
Teze Uljakovova referátu uvádíme v úplnosti s ohledem na obrovský vědecký přínos jeho sdělení:

„Velké množství anomálií nemohou badatelé vysvětlit v rámci čistě materialistického paradigmatu; analýza průběhu anomálních jevů potvrzuje podstatnou a někdy i určující roli nemateriálních faktorů. Individuální materiálně-duchovní komplex člověka, nazvaný biopole, je prostřednic­tvím vlastní hmotnosti spojen se zemskou přitažlivostí, to znamená, že je ,vtažen‘ do gravitačního pole Země. Před­stavy o biopoli bez problémů korespondují s fungováním lidí v materiálním a energoinformačním prostoru.
Tuto dualistickou funkci můžeme v modelovém zobra­zení popsat prostřednictvím komplexního potenciálu, jehož reálná část odpovídá gravitačnímu poli Země, zatímco zdánlivá informačnímu (duchovnímu) poli. Řešení Poisso­ novy rovnice duchovního potenciálu umožňuje odhalit jeho prostorovou strukturu.
V důsledku rozpadu biopole po klinické smrti, se oddělu­je informační neboli duchovní komplex (DK) – tomuto termínu se nejvíce blíží pojem duše. Dalším typem informačních bytostí jsou autonomní myšlenkové struktury neboli myšlenky, které jsou produktem mozkové a emoční aktivity lidí a společně s DK vytvářejí vzájemně působící soustavu nehmotných struktur; pojmenujeme ji jako duchovní svět (OS).
Z fyzikálního hlediska se tyto autonomní struktury označují jako solitony. Nashromážděná pozorování a řada pokusných zvukových a obrazových kontaktů s OS potvr­zují jeho nehmotnost a geometrickou identifikaci s naším trojrozměrným prostorem v podobě paralelního světa.
Výzkumu podléhají některé vlastnosti DS – podmínky dlouhodobé existence jeho struktur při myšlenkovém ,nahuštění‘ z našeho světa: modlitby, meditace a tak podobně.
Na první pohled lze časové fungování slabě hasnoucích solitonů charakterizovat s pomocí relaxační rovnice. Jako řešení rovnice poslouží kinetické hledisko ,života‘ v para­lelním světě.
Otázky o velikosti energetické nebo přesněji řečeno psy­chofyzické zábrany s nadbariérovým čili tunelovým charakterem kontaktů s naším světem zůstávají ovšem i nadále nezodpovězené.
V rámci modelu existence nemateriálních solitonů v DS zkoumají výzkumníci reinkarnaci, kontakty mezi světy a dal­ší jevy. Na závěr badatelé prověřují adekvátnost představ o paralelním nemateriálním světě a možnosti jeho výzku­mu.“

Zdá se neuvěřitelné, o jakých otázkách dnes výzkumníci diskutují na mezinárodních konferencích, vždyť ještě docela nedávno věda zkoumala svět jako čistě materiální vesmír, přičemž zcela ignorovala duchovno, které tak obhajova­lo náboženství. Ve vědeckých modelech, plánech a myšlen­kách nebylo místo na duchovní (informační) svět. V sou­časnosti věda zkoumá realitu jako soubor dvou plánů, ve kterém jemnohmotný (duchovní) svět nezaujímá pouze rovnocenné postavení, ale výrazně převyšuje a řídí materi­ální svět.

© aluska.org 2024