V roce 1971 se v americkém tisku objevily zprávy o tom, že odborníci prováděli čtyři telepatické seance mezi pozemními základnami a kosmickou lodí Apollo 14, když kosmický koráb mířil na Měsíc. Jeden z kosmonautů byl senzibil, telepat, a v myšlenkách vysílal na Zemi určité obrazy. Pro tyto účely byly vypracovány obrázky zvané Zenerovy karty.
Na naší planetě potom tyto myšlenkové obrazy přijímal jiný telepat. Ukázalo se, že ze dvou set obrázků, které astronaut vyslal, bylo jedenapadesát spolehlivě přijato senzibilem na Zemi, což rozhodně nemůže být náhoda.
Výzkum telepatie začal v Rusku ve dvacátých letech minulého století, jednalo se o systematické pokusy, kterých se zúčastnili profesor G. A. Koževnikov, B. B. Kažinskij, A. V. Leontovič, A. L. Čiževskij, uznávaní vědci, akademici P. P. Lazarev a V. M. Bechtěrev.
Akademik Lazarev je znám především jako tvůrce iontové teorie dráždivosti, zatímco V. M. Bechtěrev je specialistou v oblasti výzkumu mozku. V Jejich práci pokračoval Bechtěrevův žák, profesor Leningradské univefzity L. L. Vasiljev.
Bádání těchto vědců vyvolalo obrovskou odezvu v odborných kruzích po celém světě. Jednalo se o experimenty se sugescí na velké vzdálenosti, až stovky a tisíce kilometrů, které dělily Leningrad a Sevastopol. Zahrnovaly také pokusy se sugescí z kovové místnosti se stěnami, které nepropouštěly velkou část paprsků elektromagnetického spektra. Experimenty přinesly neobyčejně zajímavé výsledky, L. L. Vasiljev také mimojiné dospěl k závěru, že ani izolace či jakékoliv jiné překážky, a dokonce ani pozemské vzdálenosti nemohou bránit telepatickému spojení, což potvrdila ukázka seance mezi senzibily na Zemi a na Měsíci.
Za nejvýraznějšího telepata minulého století lze označit Wolfa Messinga, který ve svých vzpomínkách mimo jiné uvádí: „Už vůbec není potřeba znovu a znovu hledat důkazy, že telepatie existuje; takových potvrzení už totiž bylo nashromážděno až příliš mnoho. Je třeba se od nich odrazit a snažit se proniknout do mnohem niternějších tajemství tohoto jevu.“
Wolf Messing 1899-1974, slavný Stalinův telepat (obr. nahoře)
Tím se také zabývá současná věda. V časopise Soznanzje ifizlčeskaja realnosť (třetí díl, Č. 4 z roku 1998) popisuje doktor technických věd G. N. Dulněv ve článku „Registrace telepatických jevů“ výsledky, které prováděl Leningradský ústav jemné mechaniky a optiky.
Časopis Těrminator přinesl rozhovor se členem Ruské akademie přírodních věd a Ruské akademie lékařských věd V. P. Kaznačejevem, v němž tento vědec hovoří o výzkumu telepatie početných skupin lidí: „Sezení transpersonálního (telepatického) spojení se účastnili pracovníci našeho ústavu, obyvatelé ruských i zahraničních měst a obcí. Jen k telepatickému mostu Polární zář se například připojily přibližně dva tisíce lidí, žijících v Novosibirsku, na ostrově Dixon, na Uralu, v Moskvě, ve Francii, Španělsku a USA… V daném okamžiku si účastníci sezení telepaticky předávali a přijímali na vzdálenost více než tisíc kilometrů náboženské symboly, obrazy ze starých jeskynních maleb a výtvory slavných umělců. Podařilo se zjistit, že transpersonální spojení se nejlépe daří vytvořit mezi jedinci narozenými ve stejném znamení zvěrokruhu, obzvlášť tehdy, jestliže se tyto osoby nacházejí na ekologicky čistých a posvátných místech (v přírodních rezervacích, muzeích, a tak podobně).“
Telepatických sezení, které organizoval V. P. Kaznačejev, se účastnili obyčejní lidé. Senzibilové totiž prezentují obzvlášť šokující výsledky, například v laboratoři výzkumu anomálií Školy inženýrských a aplikovaných věd Uni verzity v Princetonu (School of Engineering and Applied Science) prováděli déle než deset let pod vedením doktora R. G. Jahna dopodrobna rozpracované experimenty, které zkoumaly vzájemné působení člověk-člověk a člověk-stroj. Pro ilustraci uvádíme dva příklady:
Jednoho letního rána roku 1977 se skupina pracovníků telekomunikační společnosti CBS na Mundelein College v Chicagu setkala s několika výzkumníky, kteří prováděli experiment v rámci programu Vzdálené vidění. Agent společně s pracovníky televize odjel autobusem do centra města a v určenou dobu jeden z pracovníků zapnul generátor náhodných čísel, s jehož pomocí musel určit číslo obálky z balíčku, který tvůrčí skupina předem připravila.
V každé obálce byl vložen popis cesty k cíli, jenž se nacházel třicet minut jízdy od centra. Náhodně vybraným cílem se stala Rockefellerova kaple na území chicagské univerzity. Když se agent i jeho průvodci dopravili na uvedené místo, začali se procházet kolem kostela, zašli i dovnitř, všechno točili na video a diskutovali o podrobnostech všeho, co spatřili.
Percipient (přijemce) se v přítomnosti zbylých členů televizního štábu musel snažit popsat, kde se bude nacházet agent za hodinu a patnáct minut. Když se pohodlně usadil před televizní kamerou, začal v určený čas diktovat svoje pocity.
Spatřil následující: „Vidím procházet lidi… Vidím masivní dřevěné dveře s černou závorou… nade dveřmi je něco jako kupole. Mám pocit, že agent otevírá dveře a vchází dovnitř… Zdá se mi, že je to kostel… Vidím sochu, je to mramorový anděl ve vlajícím hávu, nad jehož hlavou je svatozář… před mýma očima se objevuje oltář“ a tak dále.
Rockefellerova kaple na území chicagské univerzity (obr. nahoře)
V následujícím příkladu se agent nachází v Moskvě, zatímco percipient je v Chicagu, které je od Moskvy vzdáleno asi deset a půl tisíce kilometrů.
Agent se procházel podél Treťjakovské galerie, přičemž příjemce výjev popisoval následujícím způsobem: „Cítím klidnou a pokojnou atmosféru, jako když člověk pobývá ve starém chrámu… Je možné, že se jedná o starý zámek… Cítím, jak na mě dýchá historie… Hlavou mi probleskla představa staré, relativně velké budovy. Její okna se podo bají obloukům, jsou také na horní části dveří, vše vypadá velmi působivě. Světle šedá budova je bohatě zdobená… Vidím obrovské dvojité dveře, přede mnou se mihly čtvercové sloupy s koulemi nahoře. Vypadají, jako by tvořily část vchodu, každý stojí na jedné straně…“
Treťjakovská galerie, Moskva (obr. nahoře)
Velmi jasně byl lokalizován most na Dunaji v Bratislavě, který se nacházel ve vzdálenosti 9000 km od Chicaga, ve vzdálenosti 8 km percipient dokonce slyšel zvuk agentových kroků po dřevěné podlaze ve stanici Glencoe.“
Je tedy pochopitelné, proč se o senzibily tak zajímala CIA, KGB, rozvědka a mnozí další. Už v polovině osmdesátých let dopisovatel AV SSSR A. G. Spirkin, doktor psychologických věd, sestavil seznam pracovníků tajné laboratoře, kterou kontroloval Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu a tajné policie KGB, a to podle důležitosti a schopností konkrétního jedince.
První pozici na seznamu zaujímal Alexej Jeremejevič Krivorotov, bývalý plukovník kontrarozvědky, který léčil samotného Brežněva.
Pod číslem dva se skrýval Ivan Dmitrijevič Fomin, bývalý novinář, jenž dlouhodobě léčil členy Ústředního výboru strany i s jejich rodinami.
Na třetím místě v utajeném seznamu byla Džuna Davitašvili, léčitelka kremelských panovníků a Brežněvova dvorní čarodějka.
I. D. Fomin vzpomíná: „V létě devadesátého roku jsem přijal pozvání velitelství leteckého spolku v Kubince, jehož představitelé mě požádali, abych zjistil příčinu dvou leteckých katastrof.“
Senzibil podle fotografií zemřelých letců určil důvod jejich smrti. Závěry se přesně shodovaly s výsledky šetření letecké inspekce, a od té doby jeho schopnosti často využívalo velitelství armády i kriminální policie.
„Posádky elitní letecké skupiny Ruští vítězové jsem doplňoval podle principu psychologické slučitelnosti, určoval jsem bioenergetickou úroveň letců a prováděl diagnostiku jejich fyzického i psychického stavu. Vysílal jsem ze Země do nebe myšlenkové příkazy posádce ,vítězů‘ a snažil jsem se, aby bez problémů zvládli figury nejvyšší pilotáže. Poté, co pokus proběhl, mi jeden z majorů vyprávěl, že v nejzásadnějších okamžicích se na něho doslova tlačil olověný plát a bránil mu v řízení… Po těchto experimentech jsem každému z letců vytvářel bioenergetickou ochranu před vlivy cizorodých polí. Ještě dnes ti muži létaji.“
Fomin disponuje i výraznými schopnostmi v oblasti jasnovidectví. Stačí, aby jen začal přemýšlet o objektu a „obraz“ vzniká sám od sebe. Třetí den po tom, co v Jugoslávii zmizeli novináři Viktor Nogin a Gennadij Kurennoj, senzibil spatřil hrůzné obrazy: chlapce někdo zastřelil a poté jejich těla zapálil v autě. Jeden hrdlořez měl vousy a nosil brýle, druhý z vrahů byl vycvičený důstojník.
Fomin okamžitě zavolal do televize a den na to hlasatel ve zprávách oznamoval: „Podle neoficiálních zdrojů bylo zjištěno…“, načež následovala senzibilova verze a brzy bylo skutečně ohořelé auto nalezeno.
Ačkoliv je Fomin jedničkou v jasnovidectví, pro řadu vědců je zajímavý především svou schopností ovlivňovat polní kultury a zrychlovat jejich růst. Oficiálně se však této oblasti začal věnovat (kromě pokusů na své chatě) až po perestrojce.
Je třeba podotknout, že tajné služby vždy projevovaly zájem o nejrůznější způsoby psychického působení na člověka. Už od dob NKVD vyškolení pracovníci z tajné laboratoře na Lubjance vybírali děti se schopnostmi senzibilů, dlouhodobě je pozorovali a ty nejnadanější školili podle zvláštního programu ve školách pro rozvědčíky. Až do poloviny padesátých let tento program fungoval pod vedením L. L. Vasiljeva, později výzkum společně se studiem speciálních metod rovněž probíhal po linii vojenské rozvědky v takzvaném „Objektu 01168″.
Jen v roce 1975 podle západních zdrojů k těmto účelům poskytla rozvědka přibližně tři sta milionů rublů. V poslední době tuto práci prováděli pracovníci vojenského útvaru 10003.
Na závěr vám nabízíme zajímavou tabulku „Srovnání paranormálních schopností některých senzibilů“, kterou vědci vytvořili v důsledku analýzy těchto fenoménů. Otázka však zní, podle jakých kritérií lze srovnávat dané fenomény a senzibily, kdo z nich je tím nejlepším a kdo naopak „nic moc“. K relativně přibližnému hodnocení posloužila dvě kritéria: Ukazatel maximální energie, která je ekvivalentní silovému účinku – Emax(J) a průměrný specifický výkon
– q (W/cm2)
Číslo | Senzibil | Emax(J) | q max (W/cm2) |
1 | Čcha Bao-Šen přesun dřevěné kostky o rozměrech 3,5 x 4,8 x 82 cm, propalování mince, přesun tabletky |
104 >930 100 |
>35 1,2×10 na čtvrtou 2×10 na čtvrtou |
2 | Chaun, Eusapia Palladino a další levitace |
1400 | 0,2 |
3 | O. Worell vlny ve Wilsonově komoře |
400 | 0,5 |
4 | Guzik, Kevedo a další levitace těla a předmětů |
≤ 300 | ≤ 0,01 |
5 | Kazandžijev pětiminutové záření dlaní |
120 | 3,5 x 10 na prvou |
6 | Nina S. Kulagina pětiminutové tepelné záření dlaní, „bioflecking“ polymeru PMML, telekineze |
45 5 0,5 |
1,5 x 10 na třetí 0,01 10 na třetí |
7 | Underwood, Džao Chan zapalování papíru |
20 | 0,2 |
8 | Uri Geller ohnutí a zničení lžičky, rozlomení plastového prstenu |
10 0,2 |
0,02 10 |
9 | Transcendentální meditace Siddhi levitace |
700 | 0,7 |
10 | Kuzmenko vzplanutí celuloidu, vypalování fotografického filmu |
10 | 0,01-0,03 |
11 | Tkačenko a další biopřitažlivost ≤ P50kg |
2,5 x 10 na třetí | 12 |
Vysvětlivky k tabulce
1. Primárně bylo zjištěno, že nejsilnější energetické jevy způsobuje Čchan Bao-šen. Podivuhodné schopnosti čínského senzibila se projevily tím způsobem, že „dřevěná kostka o délce více než osmdesát centimetrů prošla skříní a pilulka prošla stěnou skleněné nádoby za pouhých 0,0025 vteřiny. Práce při transportu kostky byla posuzována podle odporu, který kladlo nezdeformované těleso, a činila 10kJ“ .
Pro nevěřící Tomáše opakujeme: hovoříme zde o teleportaci dřevéné kostky (mohutného polena) skrze stěnu skříně a tabletky přes sklo zkumavky. Výzkumníci sice energetické ztráty přibližně vypočítali, ale jak k jevu dochází, to doposud vysvětlit nedokážou.
2. Při výzkumu levitace (současně s levitujícím jedincem byly ve vzduchu stůl, židle a další předměty) se energetické ztráty hodnotily podle změny potenciální energie: práce potřebná na vyzdvižení 70 kilogramů do výšky dvou metrů se rovná 1400 J.
3. Deformaci a ničení běžných předmětů vědci hodnotili na příkladu ohnutí lžíce z ocelové slitiny.
4. Gellerovo působení na rovný drát z materiálu „s tvarovou pamětí“, z nitilonu, způsobilo, že se ohnul o devadesát stupňů. V horké vodě se tento drát okamžitě zkroutil do spirály, jako by deformace proběhla v peci. Vědci analyzo vali strukturu okamžitého jemného porušení platinového prstenu, který se nacházel v blízkosti senzibila.
5. V souhrnné tabulce jsou rovněž uvedeny maximální ukazatele věhlasných senzibilů, které odpovídají normálnímu provedení zkoumaných jevů. Najdete v ní také hodnocení dalších paranormálních tepelných efektů: zapálení papíru (Underwood, Džao Čchan), celuloidu (Kuzmenko); nerovnovážné tepelné záření dlaní (Kzandžijev, Kulaginová); indukování kondenzovaných vln v ionizační Wilsonově komoře (Worrel), „bioflecking“ polymeru (Kulaginová) a další.
Ne všechny silové efekty se ovšem podařilo dát do souvislosti s odpovídající energií. Jevy jako zhmotňování a de materializace nejrůznějších předmětú (Sai Baba, Amyr Amiden, U. Geller), změna vlastností látek, jejich spektra, průběhu chemických reakcí (lan Sinn) nemají v moderních vědeckých představách obdoby.
6. Závěry, k nimž dospěli vědci z rozboru souhrnné tabulky:
– energetičtí ukazatelé mohou sloužit jako charakteristika pro srovnání paranormálních efektú a jejich nositelů – nejsilnější energetické projevy má na svědomí Čchan Bao-šen
– existuje „specializace“ senzibilů!
Existuje neznámý jemnohmotný svět, který doposud nejsme schopni pochopit a který se nachází velmi blízko, někde okolo nás. Nemůžeme už žít podle zásady nic nevidím, nic neslyším. Konkrétní jedinci mohou samozřejmě prožít svůj krátký pozemský život s klapkami na očích a se špunty v uších, věda se ale podle takovéhoto principu rozvíjet nemůže.
Vědci v současnosti stále hlouběji pronikají do jemnohmotného světa. Na rozhraní různých oborů, jakými jsou biologie, fyzika, informatika, psychologie, elektronika a další, se objevila nová věda – bioenergoinformatika neboli eniologie, která se podrobně zabývá zkoumáním jemnohmotného světa, jemnohmotných těl člověka či lidského vědomí.
Na třetí mezinárodní konferenci „Změněné stavy vědomí u člověka. Experimentální a teoretické výzkumy v para psychologii“, která se konala v Moskvě od 18. do 20. dubna 1997, vystoupil doktor technických věd P. I. Uljakov s referátem na téma „Biopole v energoinformačním prostoru“. Jen stěží jsme schopni docenit význam tohoto příspěvku. Badatelé poprvé navrhli matematický model stvoření světa jako spojnici mezi informačním (duchovním) a materiálním světem.
Věda vždy operuje s modely a nejrůznějšími objekty, obzvláště se světem jako takovým, jež jsou však mimořádně složité. Na druhé straně vědecké metody jsou natolik omezené, že je nelze ke studiu takových jevů použít. V bádání je nejtěžší sestavit matematický model objektu, o nějž se zajímáme.
Matematicky vyjádřenou strukturu světa, kterou ve svém referátu popsal P. I. Uljakov, lze efektivně využít v systé mech počítačové modelace, což může podstatně rozšířit naše znalosti o člověku a okolním světě.
Teze Uljakovova referátu uvádíme v úplnosti s ohledem na obrovský vědecký přínos jeho sdělení:
„Velké množství anomálií nemohou badatelé vysvětlit v rámci čistě materialistického paradigmatu; analýza průběhu anomálních jevů potvrzuje podstatnou a někdy i určující roli nemateriálních faktorů. Individuální materiálně-duchovní komplex člověka, nazvaný biopole, je prostřednictvím vlastní hmotnosti spojen se zemskou přitažlivostí, to znamená, že je ,vtažen‘ do gravitačního pole Země. Představy o biopoli bez problémů korespondují s fungováním lidí v materiálním a energoinformačním prostoru.
Tuto dualistickou funkci můžeme v modelovém zobrazení popsat prostřednictvím komplexního potenciálu, jehož reálná část odpovídá gravitačnímu poli Země, zatímco zdánlivá informačnímu (duchovnímu) poli. Řešení Poisso novy rovnice duchovního potenciálu umožňuje odhalit jeho prostorovou strukturu.
V důsledku rozpadu biopole po klinické smrti, se odděluje informační neboli duchovní komplex (DK) – tomuto termínu se nejvíce blíží pojem duše. Dalším typem informačních bytostí jsou autonomní myšlenkové struktury neboli myšlenky, které jsou produktem mozkové a emoční aktivity lidí a společně s DK vytvářejí vzájemně působící soustavu nehmotných struktur; pojmenujeme ji jako duchovní svět (OS).
Z fyzikálního hlediska se tyto autonomní struktury označují jako solitony. Nashromážděná pozorování a řada pokusných zvukových a obrazových kontaktů s OS potvrzují jeho nehmotnost a geometrickou identifikaci s naším trojrozměrným prostorem v podobě paralelního světa.
Výzkumu podléhají některé vlastnosti DS – podmínky dlouhodobé existence jeho struktur při myšlenkovém ,nahuštění‘ z našeho světa: modlitby, meditace a tak podobně.
Na první pohled lze časové fungování slabě hasnoucích solitonů charakterizovat s pomocí relaxační rovnice. Jako řešení rovnice poslouží kinetické hledisko ,života‘ v paralelním světě.
Otázky o velikosti energetické nebo přesněji řečeno psychofyzické zábrany s nadbariérovým čili tunelovým charakterem kontaktů s naším světem zůstávají ovšem i nadále nezodpovězené.
V rámci modelu existence nemateriálních solitonů v DS zkoumají výzkumníci reinkarnaci, kontakty mezi světy a další jevy. Na závěr badatelé prověřují adekvátnost představ o paralelním nemateriálním světě a možnosti jeho výzkumu.“
Zdá se neuvěřitelné, o jakých otázkách dnes výzkumníci diskutují na mezinárodních konferencích, vždyť ještě docela nedávno věda zkoumala svět jako čistě materiální vesmír, přičemž zcela ignorovala duchovno, které tak obhajovalo náboženství. Ve vědeckých modelech, plánech a myšlenkách nebylo místo na duchovní (informační) svět. V současnosti věda zkoumá realitu jako soubor dvou plánů, ve kterém jemnohmotný (duchovní) svět nezaujímá pouze rovnocenné postavení, ale výrazně převyšuje a řídí materiální svět.
© aluska.org 2024
Poslední komentáře
-Alue K. Loskotová Je zřejmě zvýšená.
-Alue K. Loskotová Ahoj Alusko, muzes se mrknout co se to…
-Aneta Aluško, mám pocit, že jsi to už kdysi…
-Radeta Alue, nemusíš přeci zemřít, abys viděla mrtvé a…
-*****