Tisulská princezna: Je příběh o zachované ženě v sarkofágu pravdivý?

22.11.2019 v Paranormální jevy 4

Před několika lety jste si mohli přečíst překlad velkého příběhu z malé sibiřské vesničky Ržavčik. (Čtěte zde: Tisulská princezna: Dívka v sarkofágu je nejméně 800 miliónů let stará!) Během času se rozběhl ve velkém po českém internetu a od té doby se čtenáři ptají: Je to pravda, nebo nás zas někdo tahá za nos? Překladatelka z ruštiny, která příběh o Tisulské princezně překládala, nedávno vydala doplnění k případu. Pokusila se zjistit, co je vlastně pravdy na populární legendě a výsledky svého hledání shrnuje ve dvoudílném vyprávění, které si dnes můžete přečíst.



Je to pravda?
Odpovím upřímně, že nevím. Ale nic mi nebránilo po věci zapátrat. Letos od této události totiž uplynulo 50 let a na ruské internetové scéně se opět zvedla vlna zájmu o tento polozapomenutý případ. V tomto materiálu vám tedy nabízím, co dalšího se mi podařilo objevit. Předem však upozorňuji, že se v drtivé většině jen stále opakuje už známý příběh a nových informací je jak šafránu. Obzvlášť ze strany těch, kdo by mohli něco opravdu seriozního říci, je ticho. Někdo by řekl, že podezřelé.

V uhelném dole u vesničky Ržavčiku (55.6934939N, 88.2766642E, Kemerovská oblast, RF) byl v září roku 1969 objeven starověký sarkofág, v němž byla uložena mladá žena evropského vzhledu. Ačkoli ležela v hloubce 70 m pod dvacetimetrovou vrstvou uhlí – stáří nálezu se uvádělo ve stovkách milionů let! – nebyly na ní patrné vůbec žádné známky rozkladu. Ženu, jež vstoupila do povědomí pod jménem Tisulská princezna, si přišla prohlédnout téměř celá vesnice. Pak ji však i se sarkofágem odvezli vrtulníkem „odpovědné orgány“. A tím se po ní slehla zem.
Článek o tom byl poprvé publikován v novinách „Arkaim“ č. 124. Jeho autorem je novinář Oleg Kuliškin, který v něm zaznamenal příběh neznámého spolucestujícího. To bylo v roce 2002.

Hledání svědků
V roce 2007 a znova v zimě 2013/2014 se korespondent novin „Sibděpo“ Roman Jančenko rozhodl prověřit pravost této legendy a navštívil místa, kde údajně před 38 lety došlo k popsanému zázraku. Přestože hovořil s několika dosud žijícími obyvateli tehdejšího Ržavčiku, udělat ve věci jasno se mu nepodařilo.
Taťána Pavlovna Karnauchova, manželka onoho horníka Karnauchova, který je v legendě zmiňován, uvedla, že její manžel sice skutečně v dole pracoval, ale nezemřel tehdy při nehodě na motocyklu, ale teprve před pěti lety v důsledku dlouhé těžké nemoci.
Podle ředitelky vesnické školy Galiny Rebrikové vedoucí pracoviště Alexander Masalygin, také na dole pracoval, nezemřel však v roce 1980, ale později v letech 1983 nebo 1984 na leukémii.
A důl byl uzavřen v roce 1973, nyní je již zarostlý a proměnil se v obyčejný les.
Novináři se podařilo setkat s Nikolajem Michajlovičem Garmanovem – posledním žijícím z pracovní skupiny, která podle legendy našla tajemný sarkofág. Garmanov tehdy pracoval jako řidič rypadla. Řekl, že Masalygin pracoval jako strojník, Karnauchov byl kovář a jako kovář také zemřel – opilý spadl z motocyklu pod kola náklaďáku. Nezemřel hned, ale až za dva dny… Bylo to v 80. letech, ale nedokázal si vzpomenout na přesné datum. Současně však Garmanov řekl, že za celých 33 let, co pracoval jako technik rypadla, nenašel žádné sarkofágy ani jiné artefakty.
Takže svědci popsaných událostí tvrdili, že žádný tisulský nález nikdy neexistoval. Ale proč jsou jinak jejich svědectví tak odlišná? Navíc příběh každého svědka o dalších postavách se s legendou shoduje jen napůl. Pouze v jednom všichni souhlasí a opakují to jako mantru – nic takového se nikdy nestalo!

V březnu 2012 se autor senzačního článku o Tisulské princezně – Oleg Kuliškin ozval znovu. Zde je jeho sdělení:
Vážená redakce, od vydání článku o Tisulském nálezu uplynulo deset let a je čas vyjevit pravdu o jeho napsání! V tomto článku – a poprvé vyšel v novinách „Chakasia“ (republikánské noviny ve městě Abakan) v srpnu 2002, pod názvem „Dáma, které je 800 milionů let“- jsem nelhal ani slovo, zatajil jsem pouze skutečné okolnosti známosti s plukovníkem (taková byla podmínka!).
Den po zveřejnění tohoto materiálu mě srazilo auto, naštěstí ne smrtelně – odbylo se to jen s pár modřinami (možná jen náhoda?). V redakci se tomu zasmáli, mysleli si, že článek je kachna. „No jo, druhého Buškova vypěstovali!” vesele rozumoval vedoucí.
A pak to začalo… Následovaly telefony od „Federálního úřadu dobrých rad”, ukázalo se, že náhodou jsem zveřejnil velké státní tajemství. Nejprve po mně chtěli podobu onoho plukovníka, a když jsem popsal filmového Stirlitze, naléhavě „doporučili“, abych napsal zábavné senzační pokračování „Odhalení plukovníka KGB-2“ o tom, jak se kráska vzbudila, utekla a že ji stále hledají atd. atd. atd. Napsal jsem tedy Odhalení plukovníka KGB-2, ale na úplně jiné téma, po kterém skončila moje novinářská kariéra v nejlepších novinách Chakasie. Takový je v krátkosti příběh vzniku slavného článku „Tisulský nález“, který proslavil vesnici Ržavčik po celém světě.
S pozdravem,
Oleg Kuliškin (Gončar).

11. března 2013 byl na televizním kanálu REN TV pořad o Tisulském nálezu (Živé téma č. 33. Rodová abeceda, 03/11/2013). A jen o dva dny později, 13. března, Oleg Gončar (Kuliškin) poděkoval REN TV za informaci o spiknutí kolem nálezu a za odvážné hledání pravdy. Své poděkování pak doplnil patetickým provoláním:
,,Všem, všem, všem!
Nastala hodina vyjevit světu celou pravdu! Informuji slovanskou veřejnost, že v tuto chvíli jsem zahájil vytvoření všeruské kozácké strany… s cílem okamžitého nástupu k moci, obnovení slovanskoarijského védského životního stylu a odhalující světu pravdu o Tisulském nálezu! První den, kdy se kozáci dostanou k moci, budou odtajněny všechny materiály o tomto nálezu a ti, kdo jsou zodpovědní za vraždu svědků a skrývají pravdu, budou nalezeni kdekoli na světě a postaveni před soud. Skutečnost znesvěcení největší ruské svatyně všech dob nezůstane bez pozornosti.”
Ve své zprávě Oleg Kuliškin napsal, že v současné době v blízkosti vesnice Ržavčik, na místě nálezu sarkofágu s „ruskou carevnou“, vytvořily místní úřady skládku odpadu.

K vytvoření představy o tom, kdo asi je Oleg Kuliškin/Gončar, ještě malý dovětek. Nenašla jsem, jak je tomu nyní, ale před několika málo lety byl skutečně autor článku o Tisulském nálezu, vojenský staršina Oleg Gončar (Kuliškin) předsedou organizačního výboru ustavujícího sjezdu kozácké strany „Svobodná Rus“, kontaktní telefon: 8-953-257-92-42; E-mail: [email protected]; Web: http://www.svobodurusi.info (odkazy jsou však nefunkční). Tolik tedy k vykreslení toho, kdo stál na počátku celého příběhu.

A když už je tu řeč o REN TV, podívejme se, co nového v tomto tajemném příběhu přinesla ona. Záznam dokumentu v ruštině:

Tisulskému případu je v tomto poněkud chaoticky uspořádaném pořadu věnován pouze čas 1:20 – 3:00 a 38:55 – 44:20.
Co se tam dozvíme? Svědek dávných událostí, geolog uhelného dolu Vladimir Podrešetnikov, v tomto dokumentu uvedl, že kromě princezny byly nalezeny i další hroby. Také řekl, že v roce 1973 byla místa vykopávek v oblasti Ržavčik střežena armádou. Tvůrci dokumentu dále uvedli, že sarkofág s Tisulskou princeznou byl převezen do Moskvy na seriózní výzkum. A dále, že od roku 1969 do roku 1973 byli údajně v oblasti nálezu dokonce zachyceni zahraniční špioni lovící cenné artefakty a informace.
Celkově však, jak se ostatně dalo očekávat, televizní štáb REN TV tečku za tímto příběhem neudělal. Jejich tvrzení místo odpovědí přinesla jen další otázky.
K tématu se tento televizní kanál vrátil ještě jednou ve zkrácené podobě, v níž dospívá známý moderátor Igor Prokopenko za podpory Georgije Sidorova k ještě k úžasnějšímu zjištění:

,,DNA Tisulské princezny se na 100 % shoduje s genetikou současné populace Uralu a Ruské roviny.” Což má být důkaz praslovanského osídlení těchto území už před stovkami milionů let (!!!). A zaskočený divák se samozřejmě překvapeně zeptá: ,,Kde se vzaly ty vzorky DNA?”

V těchto televizních dokumentech, dlužno říci šitých velmi horkou jehlou, hovoří i generál-major ve výslužbě Valerij Malevannyj, často vystupující v médiích jako odborník na dějiny ruských speciálních služeb. Zasvěcené diváky však asi poněkud překvapí jeho tvrzení, že k události došlo v roce 1973 a že nález „ženy nevídané krásy“ tvůrci dokumentu dokládají opakovaným záběrem úplně jiné “princezny”- známé mumie Krásky Xiaohe z Tarimské pánve. Takže následná generálova záměna tisulského jezera Berčikul čeljabinským Čebarkulem (proslaveným jako místo dopadu čeljabinského meteoritu) je vedle toho už jen detail.

Přesto i po 50 letech tento úžasný příběh zřejmě v ruské společnosti stále žije
A tak mu televize Rossija 1 v červenci tohoto roku věnovala hodinový diskuzní pořad Andreje Malachova „Прямой эфир“.

K případu se v něm vyslovovali jednak představitelé některých sektorů majících větší, menší (či žádný) vztah k celé události, a zároveň i obyvatelé Tisulského regionu. Vedle nich pak na lavici usedl i nepostradatelný V. Malevannyj. Uvedl zde, že v r. 1972 na osobní příkaz Andropova byly práce v dole zastaveny (ale to by přece bylo podle generálových údajů rok před samotným nálezem!). O rok později – v r. 1973 – armáda obklíčila celý prostor a začaly vojenské vykopávky. Na tomto místě pak byly údajně nalezeny ještě další dva sarkofágy (jinde uvádí hned tři). Podle generál-majora Malevanného však je toto vše ještě utajované a lidé, kteří byli svědky události, všichni museli podepsat prohlášení o mlčenlivosti; v sovětském období by je za vyzrazení čekalo 10 let vězení. Odtud prý pramení jejich až do dnešních dnů trvající popírání jakékoli existence jakékoli princezny.
Podivné chování obyvatel Ržavčiku však potvrdili i dva mladí novináři vystupující v tomto pořadu, kteří – na rozdíl od některých zde přítomných “expertů” – vesnici osobně navštívili. Podle nich místní skutečně odmítají na toto téma podávat jakékoli informace, uzavírají se do sebe a rychle odcházejí…

Historici však mají ve věci jasno. Kemerovský rodák profesor Anatolij Martynov, doktor historických věd a akademik Ruské akademie přírodních věd, prováděl právě v těch letech v Tisulském regionu archeologické vykopávky.
„Pracovali jsme tam od roku 1956, 1957. Byly vykopány nádherné komplexy a památky z 1. tisíciletí př. n. l. Vykopávky byly po mnoho let velmi intenzivní. Ale nic, co by se týkalo Tisulské princezny, tam nebylo. V té době jsem tam organizoval a vedl expedice. Myslím si, že je tato legenda jen ozvěnou nálezů objevených v pohoří Altaj, kde jsou nádherné památky pazyrykské kultury. Tam ale byly tyto hroby zachovány v důsledku permafrostu. Tady máme trochu odlišný region a jiné kultury. Ne, v Kuzbasu to nemohlo být. Toto je moderní epos. Ti, kdo tohle propagují, si vymýšlejí, nemají žádné základní historické ani archeologické znalosti.“

A historik a archivář Nikolaj Galkin si zase dal práci a prošel staré místní archivy. Z dokumentů uložených ve Státním archivu Kemerovského kraje vyplývá, že v roce 1969 fungovaly na lomu obce Ržavčik dvě sekce: č. 4 a č. 6. Uhlí z povrchu země bylo relativně mělké: nejhlubší úseky těžko dosáhly 40 metrů (Kuliškin uvádí 70 a více). Důlní personál tehdy tvořilo více než 70 lidí, z toho osm inženýrů a zaměstnanců, ostatní byli horníci. I kdyby to byli směnoví pracovníci a v jednu chvíli jich v dolu byla třeba jen třetina, je těžko představitelné, že by těch svědků nebylo více, než jak se vypráví v legendě. Galkin uvádí i řadu dalších nesrovnalostí a uzavírá, že podle jeho názoru se jedná nejspíše o podvod.



Takže podtrženo a sečteno, celé to vypadá dost nevěrohodně. Jenže… !
Na jednom internetovém fóru se objevila od nějakého Alexeje zpráva tohoto znění:
„V roce 1974 jsem byl ve 4. ročníku na osmileté škole N76 v Kemerově a ředitelka školy Jekatěrina Ivanovna nám o tomto nálezu vyprávěla. Nepamatuji si údaje o genetické expertýze a ani informaci o stáří. Pouze přibližný věk ženy, její stav, oblečení a že byla v nějaké kamenné schránce s víkem naplněné barevnou tekutinou. Čekalo se tehdy na podrobnější článek v regionálních novinách, ale žádné články nebyly nikdy zveřejněny.“

A jiná podobná:
„Před 20 lety, když jsem byl mladým specialistou Aeroflotu, jsem jednou v noci v hotelu letiště v Orenburgu náhodou vyslechl vyprávění už postaršího velitele vrtulníku Mi-8. Podle jeho slov kdysi sloužil ve zvláštní letce pohraniční stráže — čti KGB SSSR. A jeho posádka se údajně podílela na přepravě kamenných sarkofágů někde v Altaji nebo v Zabajkalí a možná v Kuzbasu, to už si nepamatuji. Tyto rakve prý byly vyzvednuty z velkých hloubek v nějakém uhelném dolu. A v těch rakvích byli lidé. Ne mumie, ale lidé jako živí. Protestoval jsem tehdy, že uhlí je přece velmi starodávná fosilie, že tam lidé nemohli být, protože tehdy ještě neexistovali. Ale… pilot si stál na svém, že to prý je pravda. Během let jsem na tento příběh pozapomněl, protože jsem to tak trochu pokládal za folklór. Ale nyní jsem narazil na článek Olega Kuliškina a zůstal jsem ohromen. Několik posledních dní jsem přemýšlel, v jaké podobě tento příběh dát na blog, aby si o mně přátelé nemysleli, že jsem úplně blázen. Ale máme tu tentýž příběh, pouze od jiné osoby!“

Velmi zajímavá je i další skutečnost: Na různých internetových fórech psalo mnoho lidí, kteří žili v blízkém okolí nebo měli v tisulském rajonu příbuzné, že se tam o tomto nálezu tehdy opravdu mluvilo.
Jiní však, kteří se představili jako přímo místní obyvatelé, naopak kategoricky popírali, že by tam kdy o tom šly nějaké řeči, a vše o tisulském nálezu se dozvěděli až z internetu.
Jistě namítnete, že internetové anonymní informace nemusí být, a také často nejsou, pravdivé. Ale vezmeme-li to do důsledku, pak které ze svědectví v předchozí části tohoto článku bychom mohli s klidným svědomím označit za „istinu“? Kdo nám zajistí, že to nebyla právě skupina archeologů vedená profesorem Martynovem, kdo objevil ony sarkofágy (či něco jiného velmi významného) a z vyššího příkazu to překryl „nádhernými komplexy a památkami z 1. tisíciletí př. n. l.“?
Kdo může prokázat, že různé do očí bijící nesrovnalosti ve vyprávění příběhu si tam nevložil zcela úmyslně sám autor, aby tak už předem celý příběh zdiskreditoval?
A co ty absurdní informace z oblasti genetiky – neměly snad také celý případ zesměšnit a spláchnout do zapomnění spolu se svým slovanskoárijským protagonistou?
A vůbec – kdo dnes zjistí, zda se obyvatelé Ržavčiku nestali objektem vymývání mozku s vložením náhradní paměti? Technologie na to tehdy už dávno existovaly. Takže nehodnoťme, ale uložme si jen tato sdělení do povědomí a pokračujme dál.

Stalo se už někde něco podobného?
Je známo, že v uhelných slojích se často vyskytují neobvyklé nálezy. Například v r. 1891 byl v Morrisonville (Illinois) v hroudě uhlí nalezen zlatý řetízek velmi jemného zpracování. Nebylo pochyb o tom, že se do hroudy musel dostat v době vzniku uhlí, a to podle tehdejších znalostí nemohlo být před méně než 260 miliony let.
V roce 1856 ve Spojených státech, když se stavěl důlní tunel na Stolové hoře v Tuolamanské župě, byla v uhelné sloji nalezena kompletní lidská kostra identická s kostrou moderního člověka. Věk nálezu byl tehdy odhadnut na 33 – 55 milionů let.
Nebo v roce 1897 byl v jiné uhelné sloji v hloubce 40 metrů dolu Leching poblíž města Webster Job nalezen úhledně vyřezávaný kámen s dokonalými kosočtverci. Uprostřed každého kosočtverce byla velmi jasně znázorněna tvář starší osoby. Po důkladném prozkoumání bylo konstatováno, že v místě, kde byl tento kámen nalezen, nebyly dříve uhelné sloje nikdy porušeny. Podle odborníků patří uhlí z Lechingu do období karbonu a jeho věk je stanoven na 320 – 360 milionů let.
A tak bychom mohli pokračovat. I když dnes už se výpočty stáří uhelných slojí radikálně změnily, uvážíme-li místní geologickou a historickou situaci Kuzbasu, nějaký ten pátek tisulský sarkofág pod uhlím určitě ležel. A nebylo těch pátků málo.

Na internetu nalezneme analytický článek geologa V. Charina, který se také s legendou Tisulské princezny pokusil vypořádat. Navštívil tuto oblast a ke geologii kraje zjistil, že uhelná ložiska se tam nacházejí pod dnem zmizelého pravěkého oceánu. Zkamenělé stromy černé jako samet a třpytící se křišťály pod vápencovou vrstvou jsou toho dokladem, ačkoli se oficiálně tvrdí, že planeta byla před příchodem oceánu mrtvá. Jinak ale ve věci archeologického objevu Charin neohlásil nic nového. Od přátel se pouze dozvěděl, že tajemný sarkofág byl nejprve přepraven do Novosibirska, pak byl převezen do Moskvy a poté do Japonska. Upozornil však, že mnozí Tisulskou princeznu zaměňují s mumií

Je vůbec možné, aby se tělo uchovalo po tak dlouhou dobu bez poškození?
V historii jsou popsány případy, kdy se těla zesnulých z neznámého důvodu nerozložila: například relikvie některých svatých zázračně zůstaly nezměněny.
Existuje i legenda, že za vlády papeže Pavla III. (1534 – 1549) byl v Římě na via Appia objeven starodávný hrob dcery římského státníka Cicera (Markus Tullius Cicero, 106 – 43 př. n. l.). Tělo mladé ženy bylo ponořeno do nějaké průhledné tekutiny a díky ní bylo tak dobře zachováno, že se zdálo, jako by jen spala i po patnácti staletích od data úmrtí. Ale nejzajímavější byla hořící lampa, která prý stála u jejích nohou. Zhasla, až když byla hrobka otevřena. Možná je to jen legenda, ale Cicero měl opravdu dceru jménem Tulliu Cicero. Narodila se v roce 78 př. n. l. a v roce 45 př. n. l. při porodu zemřela.
Věčně hořící lampa z legendy také není fikce. Pocházela z druhu tzv. „nezničitelných lamp“, které jsou zmíněny ve spisech mnoha historiků a spisovatelů starověku. Například sv. Augustin (354 – 430) popsal takovou lampu hořící v chrámu Venuše. Ani vítr ani déšť ji nedokázal uhasit.
Řecký spisovatel a cestovatel Pausanias (II. stol.) viděl stejnou lampu v chrámu Minervy v Aténách a historik Plutarchos (46 – 120) v egyptském chrámu Jupiter-Ammona. Stejně jako Augustine tvrdil, že živly to nedokázaly uhasit. Podobné lampy byly použity v chrámech a hrobkách starověkého Egypta a když byly hrobky otevřeny, záhadně zhasly. Tyto staré technologie zůstávají tajemstvím dodnes a my je zmiňujeme jen jako další doklad toho, že to, čemu nerozumíme, ještě nemusí být nesmysl.

Tisulská princezna bývá často zaměňována s Altajskou princeznou z náhorní plošiny Ukok, která byla objevena o čtvrt století později, v r. 1993. V tomto případě se však jedná o skutečnou mumii, i když výjimečně zachovalou:

Známe však ještě jinou starověkou „princeznu“, která má k té tisulské jistý vztah. Je to Čínská princezna Xin Zhui. Podle odborníků byla Xin Zhui bohatá Číňanka z dynastie Chan, která zemřela kolem roku 160 př. n. l. ve věku kolem 50 let. Její mumie je jednou z nejlépe dochovaných vůbec.


Hrobka Xin Zhui měla zvláštní tvar – byla postavená 12 metrů pod zemí ve tvaru obrácené pyramidy. Hrob byl pokryt 5 tunami uhlí (!) a metrovou vrstvou jílu. Nad úrovní půdy pak byl nasypán patnáctimetrový kurgan. Vrstva dřevěného uhlí byla použita proto, aby absorbovala vlhkost ze země a dešťovou vodu. Dodatečně byly rakve (v kurganu byly tři) obsypány silnou vrstvou hlíny.
A co nás na této mumii zajímá ve vztahu k Tisulské princezně? Tělo Číňanky bylo zachováno zcela neobvyklým způsobem. Nebylo vysušeno jak bylo při mumifikování zvykem, ale také ponořeno do kapaliny: vznášelo se v 80 litrech nažloutlé tekutiny. Avšak 5 minut po otevření rakve se tato látka před očima vědců doslova vypařila a nezbyla po ní ani kapka.
Při pitvě byla v žilách zesnulé nalezena krev, vnitřní orgány byly zachovány, jako by k smrti došlo teprve před několika týdny. Na rozdíl od vysušených těl egyptských mumií zůstaly klouby této mumie pohyblivé a svaly a kůže elastické jako u živé bytosti. Všechny vnitřní orgány zůstaly na svém místě a na těle nebyl proveden jediný řez. Klouby si udržely schopnost pohybu, vnitřní orgány byly na místě a pokožka si zachovala elasticitu přestože ležela v balzamovací tekutině déle než 2000 let! A kolik dalších let by tato záhadná kapalina mohla udržet pružnost těla, je jen otázkou.

A je třeba ještě doplnit, že podivnou náhodou čínský vědec Wu Lin Zhu, který tuto mumii studoval, bezprostředně po práci vážně onemocněl a o týden později zemřel na neznámou nemoc. Příznaky tohoto onemocnění připomínaly SARS. Připomeňme v této souvislosti smrtelné onemocnění onoho horníka, který si lízl tekutiny, v níž byla ponořena Tisulská princezna…
Pro naše pátrání je však důležité především to, že hrobka Čínské princezny byla objevena až 2 roky po Tisulské princezně, v r. 1971. Z toho je zřejmé, že pokud si celý příběh princezny z Ržavčiku vymyslel nějaký ambiciozní kreativec z Tisulu, inspirací mu mohla možná být Puškinova Spící krasavice, ale rozhodně to nemohla být mumie z Číny…

Nesmíme vynechat ani úvahu o mimozemském původu
Ačkoli starší profesor z článku Olega Kuliškina vyloučil – zřejmě z vlasteneckých důvodů – mimozemský původ Tisulské princezny, nebuďme tak kategoričtí a zvažme i tuto možnost. Dnes už přece málokdo pochybuje o mimozemské přítomnosti na Zemi – ať už nynější nebo v dávné minulosti, a pokud sem už nějací humanoidé dorazili, museli také mít špičkové technologie. A abychom nechodili daleko, mohli to být například přeživší Marťané, kteří během obrovské katastrofy opustili svoji zdevastovanou planetu; anebo posádka kosmické lodi, která havarovala na Zemi.
V té souvislosti se pak nabízí myšlenka, že Tisulská princezna mohla být ve stavu pozastavené anabiózy, a černá krabička v sarkofágu byla jakýmsi časovačem pro její probuzení a prostředkem, jak poskytnout příležitost dostat se ven. Podle pozice těla princezny však lze předpokládat, že se k tomu v roce 1969 určitě nechystala. A předčasné otevření sarkofágu a vypuštění kapaliny tuto cestovatelku v čase zabilo.

A když už jsme zabrousili do konspirací, obraťme ještě pozornost na klíčovou postavu vypravěče záhadného příběhu, na niž se nějak zapomíná: onoho důstojníka KGB ve výslužbě, který tento příběh Olegu Kuliškinovi údajně vyprávěl.
Šťouraly totiž už jistě dávno napadlo, odkud měl takové přesné údaje o jakémsi zastrčeném uhelném dole ztraceném uprostřed Sibiře, protože tehdy tam ten důl opravdu byl? Znal dokonce celá jména a pracovní zařazení jednotlivých horníků. To je jistě pozoruhodná okolnost. Ale skutečnost, že v sovětských dobách by mohl zpravodajský důstojník někomu cizímu jen tak vyzradit státní tajemství, vyvolává velké pochybnosti. Ani v té době by totiž nebylo pro takovou organizaci obtížné zjistit ve vlaku totožnost konkrétního cestujícího. A pak by – pokud tedy skutečně existoval – jak je obvyklé v případě úniku důležitých informací, nezmizel jen on, ale i autor článku.
Napadá mě však jiná věc. Styl tohoto článku připomíná žurnalistiku populárních vědeckých publikací z přelomu 80. a 90. let. V textu je navíc, jak už jsme výše zmínili, mnoho nesrovnalostí. Například karbonské období (zkrátka karbon) je předposlední (páté) geologické období paleozoické éry, která začala před 360 miliony let a skončila před 300 miliony let. Jméno dostala kvůli výrazné tvorbě uhlí v této době. Profesorovo prohlášení o 800 milionech let je tedy očividný nesmysl. A konečně – jak se odborníkům podařilo provést příslušné analýzy za pouhých pět dní, kdy onen profesor už mohl obyvatelům Ržavčiku vykládat o stáří a příslušnosti „spící princezny“? A tak bychom mohli pokračovat.
Za sovětských časů se v novinách takové kachny neobjevovaly, a pokud snad výjimečně ano, pak to muselo být výlučně na pokyn strany. Přitom informace o tisulském nálezu byly publikovány v celé řadě sovětských populárně-vědeckých časopisů (jmenujme alespoň „Techniku mládeži“) a také v některých novinách („Komsomolskaja Pravda“ a další). Teď samozřejmě už není snadné tyto publikace najít, ale třeba televizní tým REN TV, který natáčel příběh na toto téma, se mohl – pokud by mu na tom skutečně záleželo – s tímto úkolem docela dobře vypořádat. Proč to neudělal?
Vypadá to tedy, že autor napsal článek podle pokynů zhora a pro důvěryhodnost přidal “křoví” tajných služeb, armády a pár úmrtí. Něco podobného, jako jsme již slyšeli třeba o incidentu v Roswellu: něco se stalo a něco se nestalo, ale skutečnost byla taková, že tu došlo k úniku přísně tajných informací, a tak úřady otočily celou věc „správným směrem“, aby zmátly stopy.
Tak tomu mohlo být i v našem příběhu o princezně z Tisulu.
Byl tam nějaký rozruch? Patrně ano. A proč? Chtěl si snad někdo z lidí jen vystřelit? V takovém případě by však určitě bylo snazší si nějaký takový fantastický příběh úplně vymyslet a nestavět na konkrétních místech a konkrétních osobách. V sovětských dobách mohla s takovýmto „vtipem“ přijít pouze jedna organizace, a to pouze na pokyn jediné struktury – Ústředního výboru KSSS…
Jak ukazují zkušenosti, na internetu je naprosto zbytečné hledat informace, které se někdo snaží skrýt. Veškerá data v tomto systému lze velmi snadno upravovat. Běžně čelíme skutečnosti, že filmy a dokumenty v archivech se liší od premiérových originálů a řada článků, webů či videí je zablokována – údajně kvůli hrozbě virové infekce nebo ohrožení autorských práv.
I v sovětských časech, kdy nebyl internet, se někdy objevily neautorizované zprávy. Pokud to však bylo něco důležitého, okamžitě následovalo buď kategorické vyvrácení, nebo bylo vypuštěno velké množství dezinformací, jež primární informaci zcela eliminovaly, a autor sám zpravidla v médiích skončil a odstěhoval se někam hodně daleko.
Můžeme tedy říci, že k nějakým důležitým nálezům patrně opravdu došlo, ale z nějakého velmi závažného důvodu byla okamžitě zahájena dezinformační kampaň. A pokud tohle připustíme, pak tu okamžitě vyplouvá otázka, proč tolik utajování kolem celého případu. Důvodů mohlo být nepřeberně. Nemuselo to být jen zázračně uchované tělo, ale zajímavá by určitě byla například i ona krabička u hlavy princezny, anebo barevná konzervační tekutina. A pak by bylo docela možné, že dnes se na nějaké význačné klinice k léčbě význačných osobností už nějaký čas používá „zázračná“ tekutina, jako vynikající prostředek, který lze široce použít. Doufejme alespoň, že ve prospěch lidstva.

Takže co vlastně víme nabeton?
Můžeme s určitostí říci, že noviny s názvem „Arkaim“ skutečně existují, jsou vydávány jednou týdně a vycházejí ve městě Zlatoust, a noviny „Chakasia“ jsou republikánské noviny, vydávané ve městě Abakan. Článek Olega Kuliškina nalezneme v srpnovém čísle roku 2002 a také ve vydání „Arkaimu“. Máme tu dále tvrzení známého historika KGB, který však i přes širokou publicitu působí poněkud, no… nevěrohodně. A stejně je tomu i v případě REN TV a jejího populárního moderátora. Máme tu také očité svědky, kteří však jako na potvoru říkají každý něco jiného. A máme tu analogie, jež však naznačují pouze jediné: ano něco trochu podobného se už někde potvrdilo.

Stačí to?
Seriózní vědci nepovažují příběh „Tisulské princezny“ za nic víc, než za výrobu mýtů. Tato legenda však kupodivu našla silnou odpověď v srdcích lidí. A tak na místě údajného nálezu dnes stojí pamětní kámen.

Michail Volkov, vedoucí odboru kultury Tisulského regionu, který se také účastnil výše zmíněné televizní diskuze na federálním kanálu, to upřesnil: ,,Vybrali jsme si Tisulskou princeznu jako značku cestovního ruchu v oblasti. A v posledních třech letech se skutečně počet lidí, kteří přicházejí do regionu, aby se o princezně dozvěděli něco víc, zvýšil. Nyní se již čtvrtým rokem v našem okrese koná tvůrčí festival „Legendy Tisulské princezny.
Říkáme sice, že je to legenda. Ale jsou lidé, kteří nám sdělují opravdu velmi zajímavé věci… A já věřím, že není kouře bez ohně.”


napsala Vlabi
převzato z originálního zdroje:
https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2019/11/tisulska-princezna-pokracovani-pribehu.html
https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2019/11/tisulska-princezna-konec-pribehu.html



Komentáře

Ikona diskutujiciho Miroslav 2019-11-22 09:24:02 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Moc zajímavé, klobouk dolů za toto, muselo být dost obtížné vše najít a zkloubit. Díky

Ikona diskutujiciho Nirvana 2019-11-22 12:42:54 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jako nejdřív jsem přečetla tlustá princezna…. 😀😀

Ikona diskutujiciho vanilková 2019-11-22 22:04:02
Ikona diskutujiciho
sipka

…jsem se uchechtla ted s tebou…

Ikona diskutujiciho leeth 2019-11-25 05:44:12 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Uzasny clanek. Ja uz verim uplne vsemu. Tech nalezu se zvlastnima tekutinama je uz po svete az moc, abych tomu neverila. Krabicka a nezhasinajici svicny me extremne zajimaji! Na ty svicny si musim posvitit! (ha, ha.)
Pisu ale komentar z jineho duvodu. Na koho taky tak silne pusobi ta fotka z onoho mista, s pamatnim kamenem? Uplne mi bere dech, v dobrem smyslu, nechapu. 😀

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek