Aluška.org: Věděním ke svobodě

Tahle událost mi i po tolika letech připadá velmi paranormální. Dodneška nevím, co si o ní vlastně mám myslet.
Když mi bylo devět měsíců, můj táta se utopil při nešťastné nehodě. Pomáhal kamarádům uvolnit kánoi, která uvízla v řece. Spodní proud ho zachytil a nikdo ho už neviděl živého. Našli ho o pár dní později, pár mil po proudu řeky.

O dvacet let později jsem tábořil se svou přítelkyní (dneska už bývalou), svým nejlepším kamarádem a jeho holkou. Byla krásná letní noc na pacifickém severozápadě a bylo asi 21:30, takže tma. S kamarádem jsme se vydali na krátký výlet k blízkému skalnímu převisu, odkud byl perfektní výhled na řeku. Zapálili jsme si cigára, popíjeli pivo, kecali a kochali se výhledem. Asi po dvou minutách se to stalo.

Na protějším břehu řeky jsem uviděl tátu, jak tam stojí a zírá na mě. Nevzpomínám si, že bych ho znal, ale vybavuje se mi jeho podoba podle obrázků a fotek. Vypadal přesně jako můj táta v době, kdy zemřel.
Vrazil jsem do kamaráda a zeptal jsem se ho, jestli ten výjev taky vidí, ale prý ne.

Pak na tátu jakoby zasvítil reflektor, on okamžitě přerušil pohled, pak šel doleva, asi dvacet stop po řece a kousek zpátky mezi stromy. Pak začal pomalu vytahovat ze skrýše, nebo tašky, nějaké nářadí a lano.
V tu chvíli jsem byl bledý a třásl se. Kamarád měl obavy, protože jsem zíral do tmy a nereagoval.
Ale ouha, to zjevení pokračováno dál.. a to co jsem pak viděl…!

Celá druhá strana břehu řeky byla jako osvětlená scéna, táta byl zády ke mně a na něčem pracoval. Nakonec se otočil a v rukou měl smyčku. Přehodil ji přes větev stromu, pokračoval v jejím navlékání kolem krku a beze slova se oběsil. Zatímco na mě zíral, zemřel.

Po zbytek té noci jsme měli zvláštní zážitky, ale nic podobného tomuhle. Teď je mi jedenačtyřicet a stále jsem se s tímto zážitkem nevyrovnal. Opravdu mě to rozhodilo a nemůžu si pomoct, ale musím se ptát: Opravdu se utopil, nebo mi to prostě někdo řekl?
V mládí jsem měl mnohokrát blízko k sebevraždě, ale nikdy ne oběšením. Řekl mi snad táta nějakou skrytou pravdu? Nebo to bylo něco jiného?

Tátův úmrtní list, moje rodina a fotografie z pohřbu ukazují na totéž, a to je smrt utopením. Pokud to byl můj táta, kdo se mnou komunikoval, přikláním se k názoru, že mě možná varoval před věcmi, které přijdou.

článek je zpracován na základě zkušenosti svědka žijícího v Americe © aluska.org 2021