Aluška.org: Věděním ke svobodě

Jistě jste to už slyšeli větu: ,,Nejez maso a oslabíš globální oteplování. Nebo – abych parafrázoval klasiku – „Greta Thunberg také nejedla maso.“ Rostlinná strava z jednoho hektaru prý může nakrmit mnohem více lidí, než maso či mléko ze stejného hektaru. Odmítnutí konzumace masa se tedy určitě zdá být s ohledem na přírodu správné.
Co si však o tom myslí věda? Bohužel, nemilosrdná čísla vykreslují trochu jiný obrázek. Odmítnutí chovu hospodářských zvířat povede ke snížení úrodnosti půdy a tím se následně zmenší množství rostlinné biomasy. Módní veganské produkty totiž ve skutečnosti vyžadují více hektarů, než chov hospodářských zvířat. A co se pak stane s vítězstvím Grety Thunberg?

Sníží veganská strava ekologickou zátěž?
Obecně se předpokládá, že rostlinná strava vyžaduje pro stravování jednoho člověka méně hektarů. A nejedná se jen o hektary: farmy skotu také spotřebovávají hodně vody a produkují spoustu skleníkových plynů.
Začněme tedy s hektary. Živočišná výroba jich samozřejmě vyžaduje mnohem více než výroba rostlinná – zejména ta, která se týká pastvy, nikoli výkrmu ve stájí. V průměru se požaduje na kilogram hovězího masa ročně 0,37 hektaru pastviny – což je v podstatě stejné jako pro vypěstování tuny nějakého obilí. Při výrobě kilogramu takového masa se vypustí 1,05 tuny oxidu uhličitého. Obyvatel Ameriky sní 120 kilogramů masa ročně, chudší Slovinec – 88 kilogramů a Rus – 75 kilogramů, to znamená, že celkově dostaneme vysoké číslo.
Maso a mléko zabezpečují celkem 18 % kalorií a 37 % bílkovin potřebných lidstvu, ale současně zabírají 83 % veškeré zemědělské půdy a vypouštějí 58 % všech emisí CO2 produkovaných zemědělstvím. Vychází tedy, že když budeme pást méně skotu, bude člověk odebírat méně ze všech nových hektarů přírody.
Ale bohužel ne všechno je tak jednoduché. Nejprve je třeba pochopit, že na zemi není nedostatek potravin, a stejně tak zemědělské půdy. Produkce potravin neustále roste rychleji než populace, zatímco plocha využívané půdy se zvyšuje mírně. Důvodem, proč lidé v Brazílii a v jiných rozvojových zemích rozšiřují plochu zemědělské půdy tím, že kácí džungli, totiž není to, že jim chybí jídlo – o to více, že vzhledem k hlubokým sociálním rozdílům bez ohledu na to, jak zvýšíte produkci, místní chudí stále nebudou konzumovat normální množství bílkovin –, ale v tom, že je tam silný zemědělský export. V těchto zemích je maso tím, čím je v Rusku ropa nebo plyn: jeden z mála místních produktů konkurenceschopných na světovém trhu.
Pokud se spotřeba masa na světě zastaví, Brazílie nebo Indonésie nepřestanou kácet džungli: prostě jen rozšíří své již tak obrovské plantáže na biopaliva. Ale na vteřinu zapomeňme, že žijeme ve skutečném světě, a předpokládejme, že nic z toho neexistuje a odmítnutí masa donutí už i tak ne příliš bohatého Brazilce jednoduše ztratit práci a zemřít nebo emigrovat. Může potom odmítání živočišné potravy snížit zátěž pro životní prostředí?
Zde vstupuje do hry druhý bod. Pokud mluvíme o potravě živočišného původu, pak ji ve skutečnosti lze získat z jednoho hektaru ne méně než rostlinné potravy vhodné pro člověka. Ano, slyšeli jste dobře.
Pokud je možné z hektaru mořské hladiny ulovit v průměru dva kilogramy ryb ročně, pak z hektaru jezera – již 200 kilogramů ročně a z hektaru specializovaného podniku pro umělý chov ryb před 40 lety dokázali „vytěžit“ 1,5 – 2,0 tisíce tun (až 20 tisíc centů) na hektar. To je stokrát více, než kolik můžete vypěstovat na poli, a ne méně než výnos nejlepších stávajících skleníků. Dnes akvakultura (která zahrnuje továrny na ryby) dodává více mořských plodů než divoká příroda.

Pěstování měkkýšů má podobnou účinnost: 98,5 centů na hektar za rok u zelených slávek je také mnohem více, než kolik můžete získat z jednotky plochy. Důležitý bod: člověk se rybou nasytí rychleji než většinou druhů rostlinných potravin. Jeden hektar akvakultury tedy může uživit mnohem více lidí než jeden hektar orné půdy.
Proč jsou rybí závody mnohem produktivnější než chov dobytka na pevnině, je snadné pochopit. Ryby, korýši a měkkýši jsou chladnokrevní, to znamená, že potřebují 5 – 10krát méně energie, protože se nemusí neustále zahřívat. Nepotřebují zachytit vysoce dekoncentrovanou a nestabilní energii slunečních paprsků, jak to dělají rostliny.
Řasy a další krmiva se jim dodávají hotové. Získání řas stejnou akvakulturou je navíc mnohem efektivnější než produkce rostlinných produktů na pevnině: první z nich ztrácí mnohem méně energie za přepravu živin a ochranu před kolísáním jasu slunce.

Obtížnější je pochopit jinou věc: proč při tak velké efektivitě „vodního“ chovu živočišných potravin ho bojovníci proti strašlivému a hrozivému globálnímu oteplování nepodporují, a protěžují veganskou stravu, která zabírá daleko více prostoru životního prostředí?
Nevíme to jistě, ale moje pracovní hypotéza zní takto: vegani nechtějí jíst zvířata z ideologických – nebo etických – důvodů, a tak se snaží vnímat sebe jako morálnější jedince. To, že taková morálka může vést k odcizení od přírody větších oblastí než při využívání akvakultury, zjevně prostě nevědí. Alespoň z jejich strany není a nikdy nebyla o této skutečnosti žádná zmínka.
Za pozicí veganů však stojí určitá racionalita: produkce masa vytváří více emisí skleníkových plynů, než pěstování rostlinných potravin. I ryby – a také v akvakultuře – produkují slušné emise CO2: 2,2 až 2,5 kilogram oxidu uhličitého na kilogram. To je však méně než kuřecí maso (4,1 kilogramu CO2) a přibližně stejně jako oblíbené ovoce a bobule. Přitom je pravda, že ryba uspokojí hlad rychleji: vegani mohou jíst uvedené ovoce a bobule po 3,5 – 4,0 kilogramech denně. Je zřejmé, že když se běžný člověk pokusí sníst stejné množství ryb, praděpodobně neuspěje, a to znamená, že při stravě složené z ryb vypustí méně CO2.
Takže prozatímní výsledek zní: s rozumným pěstováním živočišných potravin – ale ne hmyzem!, ale nejběžnějšími rybami a mořskými plody – můžete odnést z přírody tolik nebo dokonce méně půdy, než když jste vegan. Pokud si navíc k jídlu vyberete správné druhy ryb, vaše emise CO2 budou podobné těm, kdo konzumují pouze rostliny.
Zatím si připomeňme ještě jeden moment, kterému se v „zelené“ rétorice opatrně vyhýbáme. Jak jsme již psali, ve 20. století je díky antropogenním emisím CO2 biomasa suchozemských rostlin o 31 % vyšší než v předindustriální éře a nejvyšší za 54 tisíc let. Navíc: podle výpočtů vědců platí, že čím vyšší budou emise CO2 v 21. století, tím více bude na nakonec na zemi biomasy. Ve scénáři maximálních emisí (RCP 8,5) v letech 2075 – 2099 to bude o 50 % více než v letech 1850 – 1999. Ve scénáři mírných emisí (RCP 4.5) – o 31 %.

Jinými slovy, čím menší uhlíkovou stopu zanecháte, tím nižší bude biomasa naší planety. Myslete sami, rozhodněte sami. Odpůrci oteplování už samozřejmě vše rozhodli, a abych byl upřímný, nikdo z nich neslyšel, že bioproduktivita planety s antropogenními emisemi CO2 roste.
Pokud bychom sdíleli jejich názor, doporučili bychom nyní masivně přejít na tuňáka s „nízkým obsahem uhlíku“ a vyhnout se tilapii s vysokým obsahem uhlíku. Nejprve však malé varování: jak si ukážeme níže, odmítnutí masa ze skotu by vedlo naši planetu k velmi vážným problémům, nebo přímo – k ekologické katastrofě.

Proč rostliny potřebují velké býložravce?
Všechno živé na Zemi, pokud jde o suchý uhlík (kromě vody), obsahuje 550 miliard tun uhlíku. Z toho rostliny představují 450 miliard tun, z nichž 98 % je na zemském povrchu. To znamená, že 80 % veškeré biomasy planety tvoří právě tito zelení občané. Dalších 77 miliard tun tvoří bakterie a archea. Zbývají jen dvě miliardy tun živočichů a polovinu z toho tvoří členovci (hlavně hmyz). Asi jedna desetitisícina zbývá na lidstvo.
Čísla tedy hovoří jasně: králem přírody není člověk, ale suchozemské rostliny a v jejich biomase dominují stromy. Zdálo by se, že 1/220 živočichů nemůže ovlivnit flóru, ale to je chyba. I přes svou nevýznamnou hmotnost mají na produktivitu rostlin rozhodující vliv právě živočichové.
Proč? Zelená stvoření jsou docela sobecká. Pokud rostliny nikdo neutrhne, pomalu vracejí živiny ze svých těl do půdy. Spadané listí (ne u všech druhů) se navíc pomalu rozkládá a nakonec tvoří jen velmi malou část rostlinné hmoty.
Po svém zániku se rostlina (a připomeňme, že mezi nimi v biomase dominují stromy) často nerozloží úplně. Kmen je během života tak dobře chráněn, že houby normálně dokážou „spotřebovat“ jen jeho nejsnadněji stravitelnou část – ale zdaleka ne všechno. To platí zejména pro návrat fosforu z rostlinné tkáně zpět do půdy. A ne v každém prostředí mají houby na rozklad stromů dostatek času. Nerozložené zbytky se pak mění v rašelinu, uhlí, plyn nebo ropu. Ale to vše se děje velmi hluboko, to znamená, že se v dohledné budoucnosti nevrátí do rostlinného světa. Dalo by se smířit se ztrátou uhlíku, ale ztráta fosforu je už skutečná tragédie. Nemůžete ho dostat ze vzduchu jako CO2.
„Potrubí“, kterým fosfor vstupuje do biosféry, má konstantní průřez. Je vymýván z hornin erozí, ale množství takových hornin a rychlost jejich eroze je hodnota, která se po miliony let nemusí měnit. Pokud stromy svými mrtvými kmeny pohřbí fosfor, půda na nich bude natolik chudá, že se růst podobných rostlin vážně zpomalí.

Velcí býložravci intenzivně konzumují listy, výhonky a další, potom dusík, fosfor a draslík vylučují hnojem a močí. Vracejí tedy do půdy fosfor a dusík rychleji než jiné mechanismy, jako je třeba rozklad spadaného listí.
Neřekli jsme slovo „velcí“ nadarmo. Právě tvorové větší než sto kilogramů (tam, kde existují) spotřebují většinu rostlinné potravy, a není možné je nahradit menšími zvířaty. Proto nelze význam velkých býložravců pro ekosystémy docenit. Podle odhadů z nejnovějších vědeckých prací na toto téma vede jejich zničení při konkrétní biocenóze ke snížení toku fosforu vstupujícího do půdy najednou o celých 98 %.
Náš druh asi před padesáti tisíci lety zahájil velký experiment – zabil všechny velké býložravce na jednom z kontinentů, v Austrálii. Předtím byla zelená, mokrá, s hojnými bažinami.
Nyní je čas bilancovat, protože dnes tam dochází k ekologické katastrofě. Místní půdy jsou na fosfor extrémně chudé, proto tam divoce „fotosyntezující“ rostou mnohem pomaleji než v jiných částech světa a zemědělské plodiny bez fosforových hnojiv vykazují nižší výnosy než na jiných kontinentech. Často se dělaly pokusy vysvětlit nedostatek fosforu v australských půdách malým množstvím odpovídajících minerálů na kontinentu. Ale jak opakovaně upozorňovali vědci z jiných podobných oblastí světa, například džungle Amazonie a Konga také nemají téměř žádný zdroj těchto minerálů, ale s fosforem to tam je vše v pořádku. Příčina tkví právě v tom, že donedávna zde bylo mnoho velkých býložravců.
Výsledkem je, že mezi australskými rostlinami z hlediska biomasy dominují eukalyptové stromy, které tam byly před příchodem člověka celkem vzácné. Nejen že pečlivěji využívají (kvůli špatnému růstu) fosfor, ale mají také neobvyklý mechanismus pro vrácení tohoto prvku do půdy: oheň.
Eukalyptus je žhářská rostlina. Jeho dřevo je nasyceno vysoce hořlavými oleji a leskne se, jako by ho polili benzínem. Semena jsou v ohnivzdorných kapslích a kořeny efektivně přežijí oheň, aby mohly okamžitě znova obrazit. Kromě toho intenzivně odčerpávají vodu z půdy: to jim umožňuje získat více chybějícího fosforu, kterého je v Austrálii málo, a zároveň prostředí kolem nich je sušší a vhodnější pro oheň. Právě díky adaptaci eukalyptu k dominanci za pomoci ohně dokonce i malá větev takového stromu může vzplanout způsobem, jak běžné rostliny nemohou.
Nejen periodické sebeupálení umožnilo kdysi vzácnému eukalyptu obsadit 75 % prostoru australských lesů. Tento jev má ještě jednu stránku: odumřelé kmeny stromů nemají čas se ponořit „do hloubky“ nerozložené, a tak se fosfor kontinuálně vrací do půdy s popelem.
Pokud by podle přání veganů celý svět přestal jíst maso a mléko, opustila by arénu více než miliarda stávajícího dobytka. A spolu s nimi by začal půdu opouštět i fosfor a zanechával by ji stále méně úrodnou.

Proč dnes nemohou hospodářská zvířata nahradit velká divoká zvířata?
Dobře, vše je jasné: bez velkých býložravců se země rychle promění v neproduktivní kvazipoušť, kde je obtížné cokoli vypěstovat. Ale co s tím mají společného vegani? Říkají přece, že pastviny s hospodářskými zvířaty budou osazeny divokými býložravci, jejichž odpadní produkty hnůj hospodářských zvířat úspěšně nahradí.
V reálném životě to však tak bohužel nefunguje a pravděpodobně ani fungovat nebude. A to do značné míry – díky úsilí ekologů a zelených.

Jako příklad můžete použít opět Austrálii. V posledních desetiletích se v jejím divokém vnitrozemí rozmnožili velcí býložravci. Lidé sem zavezli velbloudy, prasata a koně, kteří zde zdivočeli, a tito jedlíci rostlin svým hnojem rychle vrací do biologického cyklu fosfor. Navzdory tomu jsou však všechny tyto druhy zvířat z nepochopitelných důvodů aktivně samotnými Australany vyhlazovány. Jsou ve velkém stříleny z helikoptér a ve vztahu k prasatům dokonce došlo k použití brutálních metod: jsou krmeni doplňkem stravy E250 (dusitan sodný), který způsobuje jejich smrt – prasata mají problémy s pocitem sytosti a smrtící dávku tohoto doplňku stravy sežerou.
Ptáte se, co se to děje, proč se místním tak nelíbí rostoucí vegetace po návratu býložravců? Je to všechno o rozšířených představách naší doby, a konkrétně – v „péči o životní prostředí“. Prostředí, kde je mnoho velkých býložravců, se začíná vzdalovat druhové skladbě, která se za dobu nepřítomnosti takových zvířat vytvořila.
Například eukalyptové stromy a další dnes v Austrálii běžné rostliny – ale před 50 tisíci lety tam vzácné – již nebudou mít tak velké výhody z efektivnějšího využívání fosforu. Ale právě na ony eukalypty a další „domorodé obyvatele“ se ve stravě spoléhají koaly a mnohé další druhy – emblémy Austrálie.

Samozřejmě koaly jako druh existují velmi dlouho. Soudě podle toho, že tam žily už před příchodem člověka před padesáti tisíci lety, není pro jejich přežití vůbec nutné, aby 75 % lesů kontinentu tvořily eukalypty. Ale vysvětlujte to místním zeleným! Podle jejich názoru by příroda z nějakého důvodu měla zamrznout v tom stavu, v jakém je v naší době. Nezáleží na tom, že toto „přírodní prostředí“ by ve skutečnosti nemohlo vzniknout bez zničení mnoha místních druhů domorodci před 40 – 50 tisíci lety.
Ale nemyslete si, že tak divně se chovají pouze lidé v Austrálii. Vezměte si třeba i takovou Severní Ameriku: ještě nedávno tu žily desítky milionů bizonů, kteří pak byli vybiti. (Mimochodem velbloudi tam byli také, ale vyhynuli před 13 tisíci lety, krátce po masovém příchodu lidí).
Dnes žijí v několika parcích jako třeba Yellowstonském, ale drtivá většina těchto zvířat žije na soukromých rančích, kde se chovají na maso. Nepotřebují na zimu kravín, mají dostatek své vlny, krmení zpod sněhu si vyhrabávají lépe než obyčejné krávy, přitom jejich maso je bohatší na bílkoviny a obsahuje méně tuku.

Proč je tedy nechtějí mít i ve volné přírodě? Faktem je, že člověk není zvyklý chovat se k někomu jako na stejné úrovni a dávat velkým divokým zvířatům svobodu. V Yellowstonském parku útočí na turisty více bizoni než medvědi a někdy dojde i k úmrtí. Kdyby bizoni žili mimo park, kde lidé nejvíce očekávají, že uvidí divoké zvíře, obětí by mohlo být ještě více. Těch 60 milionů bizonů, kteří žili v Severní Americe před evropskou kolonizací, už tam zkrátka nikdy nebude.
Ano, vědci sice předložili projekt Buffalo Commons, aby znovu osídlili alespoň část Středozápadu bizony. Ale byl shozen místními obyvateli, kteří se vůbec neusmívají při představě, že by své rozsáhlé farmy obklopili neobvyklými živými ploty. Vědí, že bizon vyskočí do výšky 1,8 metru, zrychlí na 64 kilometrů za hodinu a také prorazí ostnatý drát, či dokonce i „elektrického ovčáka“, aniž by sám sobě způsobil fatální poškození.
Jedinou spolehlivou překážkou na jeho cestě je plot vyrobený z ocelových tyčí vysokých několik metrů a tyto tyče se musí zabetonovat do hloubky 1,8 metru, jinak je bizon ohne několika údery z běhu. A ozdobit mnoho kilometrů vlastních polí takovou exotikou je drahé a žít vedle bizona bez něj znamená ztratit pocit naprostého bezpečí svého majetku a života. Proto je velmi pochybné, že se projekt Buffalo Commons někdy splní.

Není ani šance, že by se i do divoké přírody Evropy vrátili – v počtu doby kamenné – zubři. Dnešní rovnováha druhů v místních lesích může existovat jen proto, že tam byl zubr vyhuben. Dříve vypásal podrost do stavu blízkého anglickému parku.
Dnes mnoho stromů z podrostů bojujících se svými sousedy o světlo nakonec zemře, zatímco pod bizonem vyrostl téměř každý, kdo se mu uměl vyhnout. Přítomnost takových zvířat v lese přispěla k úspěchu těch druhů, které mají v kůře hodně tříslovin (to způsobuje, že rostlina chutná hořce, což býložravce odradí).
Pokud by zubři masivně přesídlili do lesů, druhové složení v nich by se velmi změnilo ve prospěch rostlin, které zde kdysi převládaly, ale v posledních stoletích značně ustoupily do pozadí. U dnešních evropských ekologů a zelených je však zachování druhové rozmanitosti, která dnes existuje, nezbytností číslo jedna. A vůbec je nezajímá, že dnešní druhová rozmanitost lesů je hluboce nepřirozená a vyvíjí se jen díky tomu, že předci dnešních Evropanů vybili zubry.

Podobný obrázek je v lesostepi. Před vyhlazením Euroasijci žil tur (předchůdce domácích krav) zde, a ne v lesích, kam později ustoupil. Pod ním mezi bylinnými rostlinami lesostepí dominovaly právě ty druhy, které nejlépe odolávaly ohlodávání turů – ale dnes jsou v sekundárních rolích. Obnova divokých populací velkých býložravců by vedla k tak závažným změnám v druhové rovnováze lesů, lesostepí a stepí, že na jejím pozadí by ostatní procesy, které ohrožují ekologickou stabilitu těchto regionů, jednoduše odezněly.

Samozřejmě můžeme říci, že myšlenka „zastavit život takový, jaký je, a navždy jej zmrazit v této podobě“ je falešná. Že „věčná“ ekologická rovnováha neexistovala ani před člověkem. Že restrukturalizace ekosystémů je normální součástí evoluce, ale pokus o zastavení této restrukturalizace je naopak abnormální a omezuje přírodu. To vše ale nemá pro většinu ekologických aktivistů žádný význam.
Byli vychováni k myšlence, že současná druhová rovnováha by měla být udržována co nejdéle, bez ohledu na míru její „přirozenosti“.
To vše znamená, že v případě odmítnutí chovu skotu žádné jeho divoké analogy nepřijdou, aby jej nahradily. Země bude „pustá a prázdná“ – to znamená, že bude mít omezenou bioproduktivitu, stejně jako ony oblasti Austrálie, kde jsou bezhlavě vybíjeni velbloudi a další velcí býložravci.

Takže zelenina nebo maso: kdo vyhraje?
Přestože živočišná potrava z akvakultury nevyžaduje více půdy než rostlinná potrava, a přestože jsou býložravci, mezi něž patří i dobytek, nepostradatelní při udržování normální hladiny fosforu, nic se nezmění, protože masy o tom jednoduše nevědí. Proto s vysokou pravděpodobností se bude veganské hnutí šířit dál – pod klíčovými hesly „snižování vlivu člověka na životní prostředí“ a „boje proti globálnímu oteplování“. Dařit se jim bude obzvláště v západní Evropě.

Vegani se nemohou dočkat vítězství: mimo západní svět je však móda „zeleně“ mnohem slabší. A ani ty nejzápadnější nezápadní země nejsou nakloněny vzdát se pro sebe důležitých věcí jen proto, že jsou „zelené“. Je pochybné, že vegani vyhrají v zemi, jako jsou Spojené státy: soudě podle „fenomenu Trump“ je místní obyvatelstvo, zejména venkovského vnitrozemí, vesměs dosti konzervativní. Rusko, jak už to tak bývá, většinou zůstane na okraji toho, co se děje, s výjimkou samozřejmě určité části populace velkých měst. Zda osobně spadáte pod vliv této módy nebo ne, je čistě osobní záležitost. Pamatujte však, že toto rozhodnutí nelze zakládat na myšlence, že veganství je nejudržitelnějším způsobem, jak nakrmit lidstvo.

autor: Alexander Běrezin

článek je převzatý ze Zdroje