Aluška.org: Věděním ke svobodě

Určitě jste už slyšeli o tom, že existuje říše víl, ale skazky na toto téma jsou vesměs hodně pohádkové a souvisejí s různými starými pověstmi či legendami. Z toho člověku vychází logický závěr, že jde o obrazná přirovnání a že ve skutečnosti není možné, aby člověk vstoupil do říše víl, jako do jiné dimenze.
Jenomže se zdá, že pravda je mnohem úžasnější a záhadnější, než by si člověk myslel, přestože jinak na víly věří, nebo je už někdy viděl.

Následující článek je založen na skutečném zážitku dnes dospělé ženy jménem Sára, která jako malá holčička vstoupila do světa víl spolu se svou sestřičkou:

Sáře bylo v té době 12 let, žila v Americe a její rodiče se rozváděli, takže spolu se svou sestrou vyrůstala ve velmi nepříjemném prostředí, které vytvářelo napětí mezi rodiči.
Bydleli ve velmi malém městečku, kde nebylo co dělat, v televizi měli jenom tři programy. Zajímavostí je, že Sářina sestra je její jednovaječné dvojče, takže obě dívky byly stejně staré, když se to stalo.

Jednoho dne se holky nudily, takže se rozhodly, že spolu půjdou ven na procházku. V okolí bylo hodně polí, byla to farmářská oblast.
Chodívaly na ta samá místa v okolí polí pořád dokola, znaly to tam velice dobře a všechno co se prozkoumat dalo, už měly mnohokrát prozkoumané.
Takže šly na běžnou procházku na místo, kam chodívaly běžně. Byl to pochmurný den se zataženou oblohou.

Najednou dívky přišly na místo u lesa, které vypadalo jako mýtinka. Děvčata to místo nepoznávaly, ale šly na tu mýtinu a procházely se dál.
Najednou se mraky rozestoupily a vysvitlo sluníčko. Dívky uviděly něco, co by popsaly jako ,,vílí zahrádku“.
Něco tak překrásného a barevného, co se dá vidět jenom ve filmech. Bylo to velice speciální místo, všude byly překrásné květiny. Místo na ně působilo magicky, kouzelně a bylo to prý nejkrásnější místo, jaké kdy v životě viděly.
Byla tam dokonce řeka, která ústila do jezírka, které bylo krásné a čisté, že by se v něm dalo koupat. Okolo rostly překrásné květiny, které Sára neznala a viděla je pouze na tomto speciálním místě.
V zahradě byla dokonce i houpačka a dívky potkaly cedulku, na které byl nápis. Sára si přesně nepamatuje, co na ní bylo napsané, ale má pocit, že tam bylo něco jako ,,Ráj“.

Viděly i vodopád, poblíž kterého stálo něco jako ,,krabí hrad“. Byla to pohádková stavba obývaná mnoha vodními živočichy, kteří chodili dovnitř a ven. Tento hrad si lépe pamatovalo Sářino dvojče.

Dívky tam strávily celý den, ale čas tam plynul jinak. Neměly pocit, že by tam byly dlouho, hlavně si užívaly přítomnou chvíli a ani jedna nechtěla jít domů.

Nakonec se ale dívky domů vydaly, protože byly rozhodnuté, že to místo musí ukázat dalším lidem.
,,Je to tak úžasné místo, musíme ho ukázat všem lidem které vůbec známe! Vezmeme tam úplně všechny! Je to nejlepší místo na světě!“

Dívky přišly domů a mluvily o říši víl: ,,Nachystejte se všichni, zítra tam půjdeme znova. Musíte to místo vidět! Je to tak úžasné!“
Dívky zburcovaly další dva kamarády a bratrance, které ubezpečovaly: ,,Nusíte to místo vidět. Nebudete tomu věřit, je to nejlepší místo na světě.“

Tu noc ani jedna z dívek nemohla spát. Byly si jisté, že to místo, kde byly, je skutečný ráj.

Druhý den ráno se vydali na to kouzelné místo. Dívky s sebou vzaly oba své kamarády a bratrance. Šly přesně tou samou cestou jako včera, doslova se snažily našlapovat ve svých původních stopách.
Jenomže tentokrát se zázrak nekonal. Dívky si říkaly: ,,Kde to je? Víme, že to bylo tady… tak prostě musíme jít dál.“
A tak pořád pokračovali, až nakonec došli na to místo, kde to původně mělo být, jenomže tentokrát tam našli běžné pole, které patřilo nějakému farmáři.

Byly tam sice stromy, které byly i v říši víl, ale vůbec to tam nebylo takové, jako včera. Všude po poli ležely kraví exkrementy, všude byly stopy po kravských kopytech a úplně to postrádalo veškerou poetiku včerejška.
Dokonce našli kus dřeva, na kterém ještě včera byla cedulka s nápisem ,,Ráj“, ale tentokrát to byl jenom kus dřeva ležící na zemi, bez cedule.

Dívky byly naprosto zmatené.
,,Ale ne, kde to je? Přísaháme, že to bylo tady! Včera jsme byly na tom nejkouzelnější místě na světě a bylo přesně tady… Tady!“

Sára je dodneška naprosto skálopevně přesvědčená o tom, že místo, které viděla, bylo skutečné, protože ho viděla spolu se sestrou, která si pamatuje i různé další detaily. Nikdo Sáře nevyvrátí, že tam nebyla… Byla to jiná dimenze, kouzelná říše víl.

Sára vždycky věřila na nadpřirozeno i před touto událostí, protože měla různé zážitky, například potkávala duchy. Ale tahle vílí říše, to byl úplně jiný level. Nikdy nic podobného nezažila ani předtím, ani potom.

Scénka z filmu Království lesních strážců z roku 2013

Sára si spolu se svou sestrou dodnes dokáže podrobně vybavit říši víl a myslí si, že právě jejich těžká rodinná situace přispěla k tomu, že tu říši viděly. Dívky hodně myslely na to, že chtějí utéct. Že chtějí jít na nějaké lepší místo.
Obě dívky intenzivně věřily, že je něco lepšího, než je tento hmotný svět, aby vydržely ten psychický nápor. A ten lepší svět k nim zkrátka přišel, nebo si ho přitáhly svou intenzivní vírou.

Sára si myslí, že důvod, proč se jiným lidem ten svět neukázal je, že ti lidé nepotřebovali vidět to co potřebovaly dívky (pozn. Alue: nebo neměli potřebnou rezonanci a víru, nebo se ten portál do jiné dimenze mezitím přesunul či deaktivoval, možností je hodně).

Ta chvíle zklamání, když dívky na místo přivedly přátele a nic zajímavého tam nebylo, bylo opravdu trapné. Ale obě ženy jsou dodnes velmi vděčné za to, co jim bylo dovoleno zažít.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2020