Aluška.org: Věděním ke svobodě

Každé dítě má právo cítit se bezpečně a být chráněno. Ne každé dítě to však skutečně dostane… Když vyrůstáme, je emocionální, psychologickou a biologickou odpovědností našich rodičů a členů rodiny, aby pro nás vytvořili bezpečné prostředí. Ne všichni rodiče však tuto odpovědnost přijímají, uvědomují si ji, nebo jsou schopni ji naplnit.
Bezpečí neznamená jen fyzickou ochranu před újmou, jídlo nebo další hmotné věci. Bezpečí znamená také podporovat nás na emocionální, psychologické a duchovní úrovni, která je vlastní všem lidským bytostem.

Co se stane, když se jako děti necítíme v bezpečí? A co se stane, když je tento pocit ohrožení trvalý a dlouhodobý? V psychice dítěte vznikne velká rána. Tuto bolestivou ránu v dospělosti často nevědomky potlačujeme, její dopady jsou však hluboké a dalekosáhlé.

Pokud máte zájem poznat a léčit své vnitřní dítě, zamyslete se nad svým vlastním dětstvím, nad časovou osou svých raných let a nad tím, jak jste se jako dítě cítili. Cítili jste se v bezpečí? Cítili jste ve své rodině sounáležitost? Směli jste být sami sebou? Jaký je váš současný vztah s vaším vnitřním dítětem?

Všechny tyto otázky jsou nesmírně důležité, a pokud jste si je ještě nepoložili, udělejte to. Práce s vnitřním dítětem je jednou z nejléčivějších a nejhlubších forem vnitřní práce, kterou můžete dělat. Mnoho aspektů našeho chování, averzí a neuróz v současnosti lze vyřešit zkoumáním, přijetím a komunikací s vnitřním dítětem.

Co je Vnitřní dítě
Vnitřní dítě je ta část vaší psychiky, která si uchovává nevinnost, tvořivost, úctu k životu a úžas nad životem. Doslova řečeno, vaše vnitřní dítě žije ve vás. Bez ohledu na to, zda je vám 18 nebo 80 let, bez ohledu na to, jak jste mladí nebo zralí, budete vždycky mít vnitřní dítě, protože na základní úrovni jsme všichni vícerozměrní a mnohotvární lidé. Psycholog Carl Jung nazval energie, které v nás přebývají, archetypy a jedním z primárních archetypů, který mají všechny lidské bytosti, je právě archetyp Dítěte.

Je velmi důležité, abychom se naučili, jak zůstat ve spojení s touto citlivou částí sebe sama. Když jsme ve spojení se svým vnitřním dítětem, cítíme se nadšení, povzbuzení a inspirovaní životem. Když jsme od něj odpojeni, cítíme se letargičtí, znudění, nešťastní a vnitřně prázdní.

Co zraňuje vnitřní dítě
V nějakém okamžiku našeho života se vnitřní dítě v nás zranilo, bylo opuštěno nebo traumatizováno, když jsme byli malí. Mohlo nám to způsobit okolí úmyslně, nebo neúmyslně. Mohlo jít o souhru okolností, které nás dovedly do velmi nepříjemné situace. Následkem takového duševního zranění jsou následující emoce a přesvědčení:

Stydíme se za to, kým jsme
Jsme nehodní lásky
Máme strach ze světa
Nevěříme druhým lidem
Jsme hloupí a postrádáme nadání
Jsme nechtění a jsme přítěž

Je toho hodně, seznam rozhodně není vyčerpávající. Můžeme se také stát náhradními opatrovníky svých matek a otců, můžeme být biti nebo zneužíváni, chronicky šikanováni, hanobeni nebo izolováni.. Výčet zraňujících dětských traumat je velmi pestrý. Jakákoli zkušenost, která způsobila, že naše vnitřní dítě bylo přetíženo a nebylo schopno vyrovnat se s tím, co se mu dělo, zranila tuto naši něžnou stránku.
Protože jsme kvůli citlivému nervovému systému nebyli schopni plně zpracovat tuto událost, usadila se v nás jako hluboké trauma. Z psychologického hlediska jsme se od traumatu psychicky oddělili a proto ho nevidíme v našem bdělém vědomí. Místo toho na nás působí podvědomě.
Pokud se nevydáme na cestu sebepoznání, abychom se s touto bolavou energií v sobě setkali, pochopili ji, zpracovali a vyléčili, má potenciál sabotovat náš život a způsobit, že zůstaneme zaseknutí v kruhu utrpení.

Toxický stud a vnitřní dítě
Jedním z nejtragičtějších důsledků zraněného vnitřního dítěte je pravděpodobně toxický stud. Pokud jste byli v dětství neustále zahanbováni, ponižováni nebo jste měli pocit, že jste pro své rodiče nikdy nebyli „dost dobří“, pravděpodobně se potýkáte s toxickým studem. Pokud jste nikdy nebyli plně přijati takoví, jací jste, pravděpodobně také máte problém s toxickým studem. Pokud jste byli chronicky šikanováni, nadávali vám nebo vás zneužívali, pravděpodobně také trpíte toxickým studem.

Co přesně je toxický stud? Na rozdíl od normálního studu, který přichází a odchází, toxický stud se usadí hluboko ve vaší mysli. Stává se součástí vaší identity. Jinými slovy, pokud bojujete s toxickým studem, cítíte se bezcenní, trpíte nízkým sebevědomím a nenávistí k sobě samým. Na nevědomé úrovni budete věřit, že jste od přírody „hanební“ nebo „špatní“.

Toxický stud vede k rozvoji destruktivních základních přesvědčení, která se usazují hluboko v psychice člověka. Základní přesvědčení jsou ústřední domněnky, které o sobě máme a které řídí naprostou většinu našeho chování a rozhodnutí.

Zde je několik příkladů toxických základních přesvědčení, která vznikají v důsledku toxického studu:

„Jsem špatný“
„Jsem nemilovaný“
„Je se mnou něco hluboce špatně“
„Jsem nenapravitelně vadný“
„Jsem hloupý“
„Jsem ošklivý“
„Zasloužím si být potrestán“
„Jsem omyl“

Tato toxická přesvědčení jsou základem našeho smutku, nízké sebeúcty, úzkosti, deprese, závislostí a sebedestruktivních návyků. Zraněné vnitřní dítě, toxický stud a destruktivní základní přesvědčení o sobě nebo o životě, jsou propojené nádoby. Toxický stud leží v samém centru zraněného vnitřního dítěte.

Nebezpečí
Dalším prvkem, který leží v samém jádru zraněného vnitřního dítěte, je skutečné nebo domnělé nebezpečí. Bezpečnost není jen fyzická, ale také emocionální, psychologická a duchovní. Když se například v rodinném prostředí cítíme skutečně bezpečně, respektují se naše fyzické a emocionální hranice, přijímá se naše autentické já a cítíme blízkost a lásku členů rodiny (především rodičů). K bezpečí patří také to, že nám je umožněno růst a měnit se a že jsou uspokojeny naše základní fyzické potřeby (jídlo, voda, bezpečný domov nebo sousedství).
Když v našem domácím prostředí v době dospívání chybí bezpečí, dítě v nás to velmi silně vnímá. Protože jsme však jako děti z velké míry zranitelní a bezmocní, nemůžeme s tím mnoho dělat, a tak vznikne hluboké trauma.

Nevěř všemu, co si myslíš.

Proč jste se v dětství necítili bezpečně
Život není ideální. Rodiny, do kterých se narodíme, se pro nás ne vždy skvěle hodí. A když jsme vyrůstali, mohli jsme se cítit nejistě v mnoha ohledech. Většina rodičů dělala to nejlepší, co mohla, na úrovni svých znalostí, vzdělání a emocionální či mentální vyspělosti.
Obviňování vašich rodičů a zášť jen umocňují bolest, kterou vaše vnitřní dítě může prožívat. Buďte proto při této práci obezřetní a nesklouzávejte do nenávisti, ta by vás nevyléčila.

Zde jsou některé z nejčastějších věcí, které způsobují, že se děti necítí bezpečně:

Učili vás, že není v pořádku mít vlastní názor.
Byli jste trestáni, když jste se snažili promluvit nebo jednat jinak než si představovali rodiče.
Byli jste odrazováni od hraní nebo zábavy.
Nebylo vám dovoleno být spontánní.
Nesměli jste projevovat silné emoce, jako je hněv nebo radost.
Rodiče nebo členové rodiny vás zahanbovali.
Pravidelně jste byli slovně kritizováni nebo hůř, zneužíváni.
Byli jste fyzicky trestáni, nebo byla jinak narušována vaše fyzická integrita.
Byli jste nuceni cítit se zodpovědní za své rodiče a úroveň jejich ne/štěstí.
Nebyla vám poskytována fyzická náklonnost, to jsou objetí, polibky a mazlení.

Čím častěji se tyto situace opakovaly, tím více se vaše vnitřní dítě cítilo nejisté, opuštěné a zanedbávané. Ani tento seznam však není v žádném případě vyčerpávající.

Tři druhy zanedbávání dětí
Jsou tři typy zanedbávání v dětství, které jste mohli zažít a které vedly k vašim psychickým traumatům:

1. Citové zanedbávání
Vaši rodiče nebo opatrovníci neprojevovali zájem o vaši emocionální potřebu lásky, podpory, ochrany nebo vedení. Buď vám nevěnovali pozornost, nebo odsuzovali vaše projevy citových potřeb. Pravděpodobným důsledkem toho bylo, že:

Jste si vypěstovali nízkou sebeúctu a nízké sebevědomí.
Začali jste ignorovat své emocionální potřeby.
Naučili jste se před svými emocemi skrývat, vyhýbat se jim nebo je potlačovat, protože jsou spojeny s pocity zanedbávání z vašeho dětství.
Vyvinuly se u vás psychické nebo fyzické nemoci spojené s neschopností naslouchat svým emocím, přijímat je a zacházet s nimi zdravým způsobem (např. potlačování emocí).

2. Psychologické zanedbávání
Vaši rodiče nebo opatrovníci nedokázali naslouchat, přijmout a vychovávat člověka, kterým jste byli. Když jste pak vyrostli, pravděpodobně se u vás objevily některé z těchto příznaků:

Nízké sebevědomí jste si vypěstovali kvůli formám zneužívání, jako je zesměšňování, shazování, příliš vysoká očekávání, ignorování, odmítání nebo neustálé trestání.
Vyvinuli jste si hluboce zakořeněné problémy se vztekem jak v důsledku nevyřešeného traumatu z dětství, tak v důsledku neschopnosti mít rád sám sebe.
Vyvinuli jste si závislosti a neurózy, abyste si v životě vytvořili nějakou iluzi pohodlí a bezpečí.
Vyvinuli jste u sebe psychické nebo fyzické nemoci.
Máte problémy s vytvořením a udržením zdravých a respektujících vztahů.

3. Fyzické zanedbávání
Fyzické bezpečí a výživa patří k nejzákladnějším prvkům láskyplného vztahu. Když to chybí, mohou se objevit následující problémy:

Nízká sebeúcta, která vede k fyzickému zanedbávání a týrání sebe sama, např. poruchy příjmu potravy (anorexie, obezita), konzumování nezdravé stravy, sebepoškozování.
Intenzivní chování zaměřené na hledání bezpečí (např. psychické komplexy jako OCD) nebo extrémní rizikové chování (např. nechráněný s*x, obsedantní jednání atd.).
Závislost na drogách, alkoholu, násilí, jídle atd.
Sexuální dysfunkce nebo sexuální závislost (často v důsledku sexuálního zneužívání).

I když některé nebo dokonce mnohé naše problémy pramení ze zanedbávání v dětství, zášť a obviňování nás nikam neposune. Lidé jsou oběti obětí, což znamená, že důvodem, proč se vaši rodiče nebo opatrovníci chovali tak, jak se chovali, byla nejspíše jejich zanedbaná výchova a jejich rodiče zažili stejná traumata. A toto se pak v generacích opakuje.

Příznaky, podle kterých poznáte, že máte zraněné vnitřní dítě
Věnujte těmto příznakům velkou pozornost. Pomohou vám zjistit obecnou míru zraněnosti vašeho vnitřního dítěte. Čím více znaků označíte za „ano“, tím více je třeba vážně uvažovat o práci s vnitřním dítětem:

V hloubi duše cítím, že je se mnou něco strašně špatně.
Úzkost prožívám, kdykoli pomyslím na to, že bych měl dělat něco nového.
Mám tendenci se přizpůsobovat lidem a postrádám silnou identitu.
Jsem rebel. Cítím se živější, když jsem v konfliktu s ostatními lidmi.
Mám sklon hromadit věci a mám problém se jich vzdát.
Cítím se provinile, když si stojím za svým.
Cítím se nedostatečný a „ne dost dobrý“ jako muž nebo žena.
Mám nutkání být vždy jedničkářem s hvězdičkou.
Věřím, že jsem hrozný hříšník, a bojím se, že přijdu do pekla.
Neustále se kritizuji za to, že jsem nedostatečný.
Jsem rigidní a perfekcionistický.
Mám problémy s tím, abych něco začal nebo dokončil.
Stydím se vyjadřovat silné emoce, jako je smutek nebo hněv.
Málokdy se rozčílím, ale když se tak stane, jsem opravdu hodně vzteklý.
Mám s*x, i když ho nechci.
Stydím se za své tělesné funkce (např. vylučování).
Trávím příliš mnoho času sledováním po**ografie.
Nedůvěřuji všem, včetně sebe.
Jsem nebo jsem byl/a na něčem závislý/á.
Při každé možné příležitosti se vyhýbám konfliktům.
Bojím se lidí a mám tendenci se jim vyhýbat.
Cítím se zodpovědnější za druhé než za sebe.
Nikdy jsem se necítil/a blízký/á matce a/nebo otci.
Mým nejhlubším strachem je být opuštěn – udělám cokoli, abych se udržel ve vztahu.
Mám problém říkat Ne.

Pokud jste na deset nebo více z těchto tvrzení odpověděli ano, měla by být práce s vaším vnitřním dítětem na prvním místě vašeho seznamu priorit. Pokud jste na pět nebo více z těchto tvrzení odpověděli ano, uděláte nejlépe, když budete vážně uvažovat o obnovení kontaktu se svým vnitřním dítětem.

Mít zraněné vnitřní dítě také výrazně přispívá k prožitku zvanému temná noc duše.

© aluska.org 2023