Aluška.org: Věděním ke svobodě

Přemýšleli jste někdy nad tím, čeho lze s kontroverzní tabulkou Ouija dosáhnout, ale nikdy jste nebyli dost hloupí na to, abyste si to osobně vyzkoušeli? Tak vás z dnešního příběhu bude mrazit v zádech. Vyvolávání duchů totiž není hra, ale nebezpečný rituál, který se může snadno zvrtnout.
Následující příběh na svém youtube kanálu vyprávěla dívka jménem Hailey Reese v roce 2017.

Chtěla bych s vámi sdílet příběh, který je extrémě děsivý. Nejsem tu od toho, abych vás přesvědčovala, pokud na paranormální věci nevěříte, zkrátka jen chci sdílet svoji zkušenost.
Od doby, kdy jsem byla hodně malá, mě moje rodina varovala, abych si nikdy nehrála s deskou Ouija. My všichni věříme na věci na druhé straně, jako jsou duchové, andělé, démoni, víly a bereme tyto věci vážně. Moje rodina má vlastní špatné zkušenosti s touto deskou.

Ráda bych vám ještě na úvod řekla krátký příběh v příběhu. Moje babička jednou měla nebezpečnou seanci s Ouija deskou. Spolu s několika lidmi si s ní hrála v domě, zatímco můj děda byl venku a opravoval auto. Když pak přišel dovnitř, ženy mu říkaly, že to je skutečné, že vážně někoho vyvolaly.
Tak se děda desky zeptal: ,,Když jsi tak chytrá, tak mi řekni, kolik mám v kapse šroubů?“ A deska řekla: ,,Až po zuby.“
Dědu to vyděsilo, takže se rozhodl se tu seanci ukončí a účastníky seance zaveze domů. Na to deska řekla: ,,Barry odjede, Candice zůstane.“ Barry je můj děda a Candice je moje babička.
Poté hned ukončili seanci, desku zavřeli a už ji nikdy v životě nepoužili.

Takže mi odmalička doma říkali, ať si s tím nehraju, protože je to nebezpečné.

Jednoho dne ale přišel večer, dny jsem s holkama přespávala u kamarádky a co jiného můžou holky takhle večer dělat pro zábavu, než zkoušet vyvolávat duchy a povídat si strašidelné historky… Holky to chtěly zkusit, aby viděly, co se stane.
Já jsem věděla, že to není dobrý nápad a v žádném případě jsem s nimi nechtěla hrát. Zároveň jsem ale chtěla vidět, co se stane, když hrát budou. Takže jsem si sedla opodál v místnosti, nechala je hrát a pouze jsem to sledovala. Myslela jsem si, že když nebudu hrát, nic se mi nestane a zároveň nepřijdu o tu podívanou.

Řekly mi, že jsem srababa a hrály tedy beze mě. První se nedělo nic moc zajímavého. Holky se ptaly na hlouposti a deska jim neodpovídala. Deska se totiž před seancí musí trochu ,,zahřát“. Pak to ale začalo.

Holky se zeptaly: ,,Je tam někdo?“
Deska hned odpověděla: ,,Ano.“
Takhle jsme věděli, že je deska konečně připravená a že to začalo.

Protože to byl dům Mony a ta deska patřila jí, bylo na ní, aby seanci vedla. Takže se zeptala: ,,Kdo je tady?“
Deska vyhláskovala písmena: L I S A
Mona úplně zatuhla, takže jsme se jí hned ptali: ,,Kdo je Lisa?“
,,Myslím, že to je moje babička,“ řekla Mona.
Poté se Mona zeptala: ,,Jsi moje babička?“
Deska hned odpověděla: ,,Ano.“

Mona byla nadšená, protože si s deskou už hrávala předtím a nikdy nikdo nepřišel, ani babička. Takže začala zapáleně s touto bytostí komunikovat a zdálo se, že je všechno v pořádku.
Jenomže nikdo z nás tehdy ještě nevěděl – ani já ne, bylo mi jenom 13 – že když přes desku mluví nějaká zlá bytost, může vám lhát a vydávat se za někoho, koho znáte.
Vzápětí jsme i zjistily, že si ve skutečnosti nepovídáme s Moninou babičkou.

Mona nám o babičce už dříve řekla, že nikdo nezná přesnou příčinu její smrti. Babička nebyla ani moc stará a zemřela ve spánku. Takže se Mona rozhodla, že se jí na to zeptá.
Zeptala se tedy ,,babičky“, co se stalo, proč zemřela.
Poté se energie v místnosti výrazně změnila a deska odpověděla: ,,Nikdy jsem ve skutečnosti nebyl naživu.“
Mona na to řekla: ,,Ale ano babičko, ty jsi přece byla naživu!“
Deska řekla: ,,Já nejsem tvoje babička.“

Když vám něco při seanci řekne, že to nikdy nebylo naživu, je čas to ukončit. Protože jde s největší pravděpodobností o démona.

Poté se místnost mrazivě ochladila a mně se udělalo hrozně zle, jakobych měla zvracet. Věděla jsem, že je to špatné. Řekla jsem jim, aby mi holky věřily, že je čas to ukončit, že tohle je hodně zlé, že už to nechci hrát.
Holky mi na to řekly, že přece ani nehraju s nima a byly tak zaujaté deskou, že pokračovaly dál v seanci, i když jsem je varovala a trvala na ukončení.

Poté Moně začala téct krev z nosu, což bylo další zlé znamení. Holky to tak vyděsilo, že desku neuzavřely a nerozloučily se s duchem. Prostě všichni vyděšeně vstali a od té desky odešli. Takže jsme to neukončily a ducha jsme neodvolaly.

Poté jsme uslyšely strašný křik z ložnice Moniny mladší sestry, které byly tři roky. Matka ji šla hned zkontrolovat.
Malá ve svém pokoji zděšeně zírala do prostoru. Měla hrozivě vykulené oči a byla v šoku. Nedokázala říct, co vidí.
Byla jsem si jistá, že to mělo něco společného s tím, co jsme před chvilkou provedly.

Takže jsme desku nezavřely, nechaly jsme to být, povečeřely jsme a šly jsme spát. Spaly jsme v prvním patře, kde měla Mona ložnici. Ložnice jejích rodičů byla v přízemí.
Zaslechly jsme, jak zespoda někdo volá Monino jméno. Mona se tedy šla podívat dolů do přízemí, aby zjistila, co její máma chce.
Pak se ale vrátila, bílá jako stěna a oznámila nám, že její máma spí. Všechny jsme však slyšely ženský hlas z přízemí, jak na Monu volá… Jenomže její máma skutečně tvrdě spala v ložnici. Byly jsme strašně vyděšené.

Druhý den ráno jsem šla domů. Nic divného se mi pak nestalo. Jenomže Mona měla to ,,něco“ v domě po celé roky. Nikdy to neodešlo. Byly jsme kamarádky až to 16-17 let a Mona mi vyprávěla, že její život po této seanci už nikdy nebyl takový, jaký býval předtím.

Vídala stíny, jak procházejí její místností, slýchávala ženský hlas jak ji volá z přízemí když tam nikdo nebyl. Probouzela se v různých částech domu aniž by věděla jak se tam dostala, probouzela se s krvácejícím nosem. Bylo to nepředstavitelně hrozné a nikdy to nepřestalo.

Po mnoha letech, když už jsme se asi pět let nevídaly, protože jsme se přestěhovaly a studujeme jiné školy, jsem se Moně ozvala a zeptala jsem se jí, jak se má. Řekla jsem jí, že o našem zážitku vyprávím na youtube a poprosila jsem ji, jestli by popsala, jak to pokračovalo dál.
Mona mi zavolala a řekla mi, že ten duch skutečně nikdy neodešel. To, co jsem se od ní dozvěděla, mě opravdu děsí.

Mona řekla, že její malá sestra od té doby, co jsme vyvolaly toho démona, každou noc hystericky ječela ve svém pokoji. Zkrátka se budila uprostřed noci s křikem. Nebyly to noční můry, byly to noční děsy, ty jsou mnohem horší než zlé sny.
Rodiče k ní vždycky přišli a chtěli zjistit co se stalo. Pokaždé ji našli, jak zděšeně zírá do prostoru. Když malá trochu vyrostla a začala mluvit, noční děsy stále pokračovaly.
Při dalším podobném záchvatu, když opět rodiče přišli do jejího pokoje a opakovaně se jí ptali ať jim řekne co vidí, ať řekne co to je, malá jim to konečně řekla.

Z pokoje malé sestry bylo otevřenýma dveřma vidět na chodbu, odkud viděla i na dveře své starší sestry Mony.
Malá řekla, že vidí každou noc strašlivého muže bez tváře, který chodí do pokoje starší sestry, ale než do pokoje vejde, otočí hlavu a dlouze na malou zírá.
Mona do té doby nikdy muže bez tváře na vlastní oči neviděla, takže si nebyla jistá, jestli to je skutečně on.

Ale pak přišla noc, kdy Mona uslyšela velkou ránu, která vyšla z její skříně. Takže se tam šla podívat a našla svou Ouija desku na zemi. Spadla z police.
Sama nechápu, proč tu desku ještě pořád měla u sebe!

Mona tedy desku zvedla a chtěla ji uložit zpátky. V tu chvíli, jakmile vzhlédla, uviděla toho ,,muže“ bez obličeje.
Mona popsala, že byl celý černý a pohled do jeho ,,obličeje“ vypadal, jakobyste se dívali do nicoty.
Mona začala ječet, pustila desku a utekla z pokoje. Bylo jí asi 15 a nevěděla, co jiného má v tu chvíli dělat. Rodičům to vůbec neřekla.

Když se uklidnila a posbírala trochu odvahy, vrátila se zpátky do pokoje, rozsvítila a ujistila se, že už nevidí nic. Desku vrátila zpět do skříně na poličku a rozhodla se, že se jí už raději zbaví.
Deska tedy nakonec skončila ve velké popelnici, kterou měli v garáži.
Říkala si: ,,Co jsem to sakra udělala se svým životem? Co jsem si to pustila do života? Ale teď už je to vyřízené. Vyhodila jsem ji a bude pokoj.“

Poté měla pocit, že se věci vracejí trochu do normálu a cítila se lépe. Přestala se cítit chronicky nemocně a její malá sestra přestala mít noční děsy. Přestala vídat muže bez tváře, jak chodí po chodbě a už na ni nezíral. Zdálo se tedy, že už to bude v pořádku.

Pak se ale Mona dostala na vysokou školu a odstěhovala se na studentské koleje. Říkala, že si věci balila sama. A když je pak na pokoji vybalovala a dostala se na spodek svého kufru, našla tam tu prokletou Ouija desku!
Mona hned zděšeně volala domů a ptala se: ,,Kdo mi sakra zabalil Ouija desku!?“
Jenomže nikdo z rodiny zprvu nechápal o co se jedná a pak jí odpověděli, že jí tu desku samozřejmě do kufru nedali. Dokonce ani nevěděli, že ji stále měla!

To ale není všechno. Uběhl zhruba měsíc. Poté se její spolubydlící Brie uprostřed noci vzbudila. Vypadalo to, jakoby měla panický záchvat.
Rychle rozsvítila a vyděšeně řekla, že si myslí, že viděla v rohu pokoje děsivého muže bez tváře.
Mona věděla, že je to on, ale nevěděla, jak jí to má říct.

Jenom když o tom mluvím, tak se bojím a to se to ani neděje přímo mně. Takže to Monu pořád pronásleduje a nepodařilo se to odvolat. Ouija tabulka rozhodně není na hraní.

připravila © www.aluska.org 2020