Aluška.org: Věděním ke svobodě

Ten večer jsem šla spát až o půl dvanácté, protože jsem si na Alze vybírala nový vysavač a trochu se mi to protáhlo. Ale úspěšně jsem vybrala, podrbala jsem morčátka po hlavičkách a šla spát. Těsně před tím, než jsem zhasla lampičku, jsem měla vnuknutí/myšlenku, abych si na sebe dala energetický krystal nebo kartu, pro lepší ochranu… Ale ignorovala jsem to, protože spát bez ničeho je pochopitelně pohodlnější a mám období kdy s tím spím pořád a pak to třeba na týden až dva nenosím vůbec, abych se nepřebíjela… Kdybych tu myšlenku poslechla, s největší pravděpodobností by nevznikl tento článek. Cítila jsem, že nedělám dobře (takový divný pocit, jakoby mě právě někdo pokáral), ale jednu kartu jsem měla pod polštářem, tak jsem myslela, že to snad stačí. Sice nefunguje tolik silně jako na těle, ale částečně funguje i tak.

Začaly sny, které ze začátku vypadaly docela normálně, ale pak jejich prostředí začalo postupně potemňovat a znepříjemňovat… Za jeden z velkých úspěchů v práci na sobě samé považuji to, že jsem se naučila spát. Už se nebojím usnout, protože už prakticky vůbec nemám noční můry a když, tak jsou velice vzácné. Jinak už mám obvykle sny úplně klidné, hezké a nic zlého se mi tam neděje. Určitě to souvisí s životním stylem a tím, jak si člověk porovná různé věci sám v sobě, tak má potom klidnější i podvědomí, které mu z toho potom nepřipravuje jedovaté koktejly na noc a místo toho vytváří pěkné sny, kde si člověk odpočine, nebo něco zajímavého zažije. Ale dneska to nebyl ten případ.

Byla jsem v baru, který byl celý temný, měl červenou výzdobu, všichni uvnitř se chovali divně, byli hrozně nesympatičtí a já tam čekala na svého známého, kterého jsem už dlouho neviděla. A ten když přišel, tak zase odešel a nechal mě tam. A postupně se sen začal nepříjemně zvrhávat. Chvíli jsem na to koukala a pak jsem se rozhodla, že se vzbudím, pročistím si hlavu, asi dám na srdce nějakou ochrannou věcičku a usnu znova, protože tohle nemám zapotřebí. Zjistila jsem ale, že se nemůžu probrat.

Když jsem se rozhodla, že přeruším spánek, sny sice ustoupily, ale já místo toho začala astrálně cestovat. Jenomže jsem cestovala v prostředí, které se mi nelíbilo a kde jsem se necítila ,,bezpečně“. AC se mi prolínalo s útržky jakoby snů, nebo spíše vizí, které mě přiváděly do nepohody a čím dýl to trvalo, tím víc jsem se chtěla probudit, ale když jsem se snažila probudit, pokračovalo AC. Trvalo to strašně dlouho, jak chodit kolem začarovaného pařezu pořád dokola.

Až se mi nakonec podařilo probrat v prostředí, které jsem znala. Přerušila jsem sen, nabrala jsem vědomí a zjistila jsem, že ležím na parketách v kuchyni na levém boku. Byla mi tam zima, nic jsem na sobě neměla, ani pyžamo a všechno kolem bylo strašně temné. Obrysy nábytku nebyly šedé, jako to je když jdete v noci v domě a nerozsvítíte si, ale měly modrou barvu. Necítila jsem se tam dobře, byla jsem vyjukaná z toho co jsem právě prožila a chtěla jsem se vrátit do postele.

Vstala jsem a nerozuměla jsem tomu. Co dělám na zemi v kuchyni… Že by náměsíčnost? – Blbost. Já nejsem nikdy náměsíčná. Když se někde zanechám, tak se tam pak vždycky ráno najdu, nechodím ve spánku do kuchyně… Takže je to AC? .. Ale úplně jistá jsem si nebyla. Všechno totiž vypadalo a chovalo se normálně, až na tu podivně hustější tmu.

Vyběhla jsem do chodby s myšlenkou, že půjdu do ložnice. A buď si lehnu do prázdné postele, nebo tam najdu svoje tělo a pokusím se do něho vrátit. Schody vedly nahoru, ale sotva jsem jich vyběhla pět, vylítla jsem jako katapultovaná do výšky a všechno prostředí se rozmazalo na černo modré fleky. Také bylo zvláštní cítit, jak je astrální tělo lehké. Jakoby vážilo jen pár kilo. Když vybíhám schody reálně a v AC, je to jako když se valí slon a jako když letí pírko.

V tu ránu mi došlo že jsem skutečně v astrálu a možná jsem si to teď způsobila sama, jak jsem myslela, že chci co nejrychleji nahoru, tak mě to přeneslo až moc nahoru… Chyba.

Chvíli byla tma a pak jsem se objevila někde, kde byla přede mnou velká obrazovka, podobalo se to hledání na googlu. Začaly se tam objevovat obrázky. Nahoře bylo napsané ,,ghost“ a pod tím byly fotografie nějakého ducha, který útočí na lidi když leží v postelích. A čím déle jsem tam byla, tím horší ty obrázky byly a pořád přibývaly.

Mělo to jeden z nejodpornější obličejů, co jsem kdy viděla. Hlava byla velká, měla podobu přerostlé zdeformované hranaté lebky. Podobně jako vypadá Animusák v Jemenu. Důlky byly černé a v nich byly posazené vykulené bulvy s oranžovou duhovkou a rudou panenkou. Hubu to mělo rozšklebenou podobně jako dinosaurus a místo normálních řezáků byla huba plná hnusných špičatých tesáků, které byly špinavé a zažloutlé.

Jeden by si myslel, že se mi to jenom zdálo, ale já jsem tam byla celou dobu jako přikovaná, nechtěla jsem se na to dívat, chtěla jsem pryč, chtěla jsem se probudit a nemohla jsem se odtud pohnout. Připadala jsem si tam jako v pasti.

Pak se obrázky na obrazovce začaly pohybovat, což mě ještě víc vyvedlo z míry, ale ne tolik, jako když přesně ta zrůda, která byla na fotografiích, vylezla z obrazovky do vnějšího prostředí. Bylo to jako potkat čisté zlo.

V tu chvíli obrazovka zmizela a jakmile jsem se mohla pohnout, snažila jsem se odtud co nejrychleji zmizet, přejít do jiného prostředí, jiné dimenze, nebo se ideálně probudit. Mezitím se mě to snažilo dostihnout, ale nemělo to ten samý děsivý obličej, bylo to jako temnota. Jako síla a tlak. Šířilo to kolem sebe hrozivou černou energii.

Nějakou dobu trvalo, než se mi konečně podařilo to nějak přerušit a probrala jsem se ve své posteli… Nebo jsem si to alespoň myslela. Kolem mě bylo světlo a všechno vypadalo normálně. Jakoby ráno…

Obrovsky se mi ulevilo, že teď už bude všechno v pořádku, žádné hnusné obrázky a žádná černá potvora. Uf. Když tu najednou – ?!?

Přímo nad mojí postelí u hlavy seděla ve vzduchu žena, kterou znám i z tohoto života. Smála se na mě a něco mi říkala přátelským tónem. Vůbec jsem nevnímala co říká, neposlouchala jsem. Jenom na ni hledím a došlo mi, že sedí u mé postele ve vzduchu a i když vypadá jako člověk kterého znám, ve skutečnosti to není ona. Něco z té bytosti vyzařovalo, co žádný člověk nemá.

,,Zdravím tě, můj strážný andílku.“ Usmála jsem se na ni, ona dokončila větu, obdařila mě širokých úsměvem a spiklenecky na mě mrkla levým okem. Zajímavé je, že jsem si myslela, že je to reál. Že jsem se fakt vzbudila a mám u sebe zjevení svého anděla, který na sebe vzal lidskou podobu. Úplně jsem to sežrala i s navijákem. – No přece jsem se probudila, no ne?

A už to začalo být osobní. Povídám ,,Prosímtě, já potřebuju na záchod, ale dneska v noci se mi děly takové hrozné věci, měla jsem děsivé sny a viděla jsem takovou potvoru škaredou, já vím že už nejsem děcko, ale jsem z toho taková vymletá, můžeš mě tam prosímtě doprovodit? Sama nepůjdu ani omylem.“

Andělice sestoupila na podlahu a vzala mě za ruku. Její ruka byla teplá a měkká. ,,Jo jasně, pojď se mnou.“

Vzala za kliku u dveří, chvíli u nich stála, jakoby na něco čekala a pak je rychle otevřela… Nikdo tam nebyl. Jenom normální chodba. Levou rukou mě objala kolem zad a pravou kynula. Byla úplně jako bodyguard. Najednou jsem se cítila dobře a bezpečně, že když je se mnou, tak už se mi nic nepříjemného dít nebude.

Udělala jsem co bylo potřeba, stojíme v té malé místnosti a já děkuju. Říkala jsem, že jsem moc ráda že přišla, protože dneska v noci je to fakt šílené. Že fakt moc děkuju za doprovod a… Najednou střih.

Už zase ležím v posteli… Teď už jsem byla úplně zblblá. Kam se poděla moje andělice a… Hele počkat, takže jsem se předtím nevzbudila… Takže jsem se vzbudila až teď? … No, všechno vypadá normálně, až na to, že… Zezadu se na mě nasunulo něco teplého a hladivého. Asi první tři vteřiny to bylo příjemné, jako když vás někdo zezadu obejme. Nebránila jsem se tomu, myslela jsem si totiž že jsem vzhůru a všechno už je v pořádku. Nebylo.

První mě to skutečně objalo, ale pak to začalo být celkem surové. Chňaplo mě to za krk a začalo škrtit. (Nepřítel chodí zezadu)

Tak neskutečně mě to překvapilo, že jsem vůbec nevěděla co mám dělat. Už mnoho let na mě nikdo v posteli nezaútočil, nejsem na to zvyklá.

Mezitím mě to za krk zvedlo do vzduchu a zesílilo stisk. Chtěla jsem se hýbat, ale nešlo to. Klasická paralýza, jenomže nikdy jsem ji nezažila v AC, protože v AC na mě nikdo takhle neútočil. Astrální tělo nezná fyzickou paralýzu, protože nemá nervy. To dělala tahle potvora, co mě držela pod krkem.

Došlo mi, že jsem se neprobudila a jsem pořád v astrálu. Nic z toho, co jsem až doteď zažila, nebylo fyzické. Kdyby mě takhle surově někdo chytl za krk a zvedl do vzduchu, tak už by mi dávno zlomil vaz, ale mně nic nebylo. Cítila jsem ten obrovský tlak, ale nebolelo mě to. Nemohla jsem přes to škrcení dýchat, tak jsem po chvíli úplně přestala dýchat… Ale astrálnímu tělu to nevadilo. Nemusí dýchat, nemá plíce. Je to jen program, se kterým se budíte do AC.

Zvláštní je, že VŽDY když přestanu dýchat ve snu, se do půlminuty proberu, protože přestane dýchat i fyzické tělo, začne se okamžitě dusit a probudí mě. Nepoužívám tu techniku cíleně, protože je nepříjemná, ale vím, že funguje perfektně. Myslela jsem, že se začnu dusit a proberu se i teď, ale vůbec. Očividně to platí jenom pro sny, ale ne pro astrál. – ,,Kde zatraceně je to moje tělo, když ho potřebuju?!“

Jakoby to moje maso vůbec nebylo moje a nemělo se mnou nic společného. Celou noc se do něj snažím vrátit a nejde to. Navíc si klidně dál dýchá, když já už dávno nedýchám.

Když mi tohle všechno prolítlo hlavou, uvědomila jsem si, že to je vlastně on. To je ten zmetek, co mi pokazil spaní. To je on, kdo mě přivedl do nepohody, kdo byl na těch obrázcích, pak vylezl z obrazovky, pak mě jako černý stín děsil, nemohla jsem před ním utéct. Celou noc mě tady sprostě šikanuje a teď, jakoby mu to pořád nestačilo, tak si ještě dovoluje na mě tímto způsobem? … Začala jsem se vztekat. ,,Co si to vůbec dovoluje, lézt mi do ložnice a snažit se mě uškrtit, zmetek? Zval ho tady někdo?“

Jeden by si myslel, že jen ve fyzickém těle je před těmito bytostmi dobře a bezpečno… Jenomže když si to tak člověk vezme, ono je bezpečno i v astrálním těle. Protože astrální tělo, na rozdíl od fyzického, je nesmrtelné. Nedá se zabít, nedá se uškrtit, nedá se roztrhat. Je to věčný duch, se kterým nikdo nic neudělá a přežije i smrt fyzického těla. Takže si mě možná mohl vytáhnout a mohl mě chytit pod krkem, ale vyhrát stejně nikdy nemohl. Člověk je nezničitelný a nesmrtelný… A já jsem ještě k tomu teritoriální.

Obrátila jsem na něj svůj vztek a rozhodla se ho sundat silou své vůle. Chtěla jsem něco říct, křičet, ale nešlo to. Tak jsem si to začala myslet v duchu. Vyslala jsem prudce myšlenku ,,BĚŽ PRYČ.“

Jeho stisk prudce a krátce povolil, ale pak se zase přimáčkl. Jakoby ho ten vzdor překvapil. Ale stačilo mi to na to, abych si potvrdila, že moje vůle má nad ním navrch a dokáže ho odehnat. Začala jsem opakovat povel a přetlačovat se s ním tak dlouho, až nakonec zeslábl a hrdlo pustil. Místo toho mě chytil za ruce.

Ty jeho, nebyly ruce. Byly to spíš dračí pařáty. Byly obrovské, měly tři prsty a palec. Mělo to drápy a jak mě to chytlo, objímalo to jedním pařátem celé předloktí. Měla jsem celou dobu zavřené oči, nechtěla jsem se na to dívat, takže jsem se ani nesnažila nic vidět. V tu ránu mi došlo, že to někdo poslal, protože ty rozměry, síla a drzost, kterými disponuje, nebyly normální. A to mě ještě víc namíchlo. – Co si tady někdo vůbec dovoluje, posílat na mě takový humus, to si jako myslí, že se toho leknu?

Když pustil krk, paralýza skončila a já se mohla hýbat a mohla jsem i mluvit. Začala jsem svůj povel křičet, co nejhlasitěji to šlo. ,,JDI PRYYYYČ!“ Můj hlas se rozléhal do dálky a jakoby nebyl můj. Vždy když jsem ten příkaz volala, slyšela jsem jakoby ho volal někdo jiný odněkud jinud, ale přesto to byl můj hlas. Jemnější, ale byl můj.

Soustředila jsem se jenom na svoje ruce a začala jsem s nimi lomcovat, co to šlo. Mělo to obrovskou sílu, ale čím víc a dýl jsem křičela, tím těžší bylo mě udržet. Víc jsem se pak soustředila jenom na levou ruku, kterou jsem se snažila uvolnit a vždy když se mi to alespoň trošku na vteřinu povedlo, pálila jsem pěstí dopředu. Chtěla jsem tomu dát pořádnou bombu, ale ani jednou se mi to nepovedlo, vždycky mě chňapl a nikam jsem se netrefila. Otázka je, jestli by to vůbec bylo možné, dát pěstí duchovi. Můžu já v podobě ducha dát bombu druhému duchovi? – Možná, ale ne dneska. Nikdy mi ruka nevylítla dost, takže jsem byla spíš jak David, co mává pěstičkami vedle Goliáše a vzteká se.

Chtěla jsem mu prostě nakopat. Zapomněla jsem na strach, chtěla jsem ho hlavně praštit, co nejvíc to šlo. Aby si zapamatoval, že si na mě nebude dovolovat a aby to vzkázal ostatním. Škoda, že jsem si v tu chvíli neuvědomila, že mám i nohy. Kdyby to bylo ve fyzickém světě, útočník už dávno ochutnal moji podrážku, ale úplně jsem na nohy zapomněla, jakobych je ani necítila.

Trvalo to dlouho, ale pak jsem se vzepjala vší silou, snažila jsem se mu prudce vykroutit jako žížala a zarýt do něho nehty, až – až se mi povedlo pohnout ukazováčkem a prostředníčkem na pravé fyzické ruce a místo do něho jsem zaryla nehty sama do sebe. Byl to jenom krátký prudký škubanec, ale stačilo to. Probrala mě bolest. Uvolnila jsem stisk a chvíli ležím… Zblbá a ztuhlá.

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se úplně probrala a rozlepila oči. Vytrhla jsem se z dost hlubokého AC, to nebyl žádný povrchový spánek. Ležela jsem celou dobu jako embryo a pravou ruku jsem měla položenou na lýtku. To bylo to, co mě nakonec zachránilo.

Překonala jsem závrať, počkala jsem až se všechno usadí, rozhýbala jsem se a nějakou tu dobu jsem neměla odvahu vystrčit zpod peřiny ani prstíček. – Co kdybych se neprobrala a co kdyby se ten zmetek vrátil, co pak budu dělat… Ale ne, tentokrát to bylo fyzické. Žádný astrál. Rozsvítila jsem a zjistila, že jsou to dvě hodiny od usnutí… Celé dvě hodiny zápolení. Škoda, že jsem se netrefila.

Pak jsem si uvědomila, že se mi chce doopravdy, nejenom v astrálu a dlouho jsem nemohla vstát. Nakonec jsem i dlouho stála u dveří a čekala než je otevřu, jakobych měla obavu, že za nimi někdo bude… Přesně jako předtím. Byl to zvláštní pocit, ale tentokrát jsem na to byla sama.

Dávala jsem si pozor, abych neusnula moc rychle a dala jsem si na srdce kartu. Zbytek noci už pak byl v pořádku.

Ráno jsem zjistila, že mě pěkně bolí levá ruka, jakobych měla pohmožděné otlučené prsty a klouby. Bolely mě nejvíc dopoledne a bolely až do večera, celý den. Dokonce se mi i několikrát během dne odkrvil malíček, jakoby se mi tam opravdu něco pochroumalo. A zrovna na té levé ruce, se kterou jsem nejvíc zápolila a snažila se s ní útočit. Zajímavé… Ale to je určitě jenom náhoda. 🙂