Aluška.org: Věděním ke svobodě

Úvodem série je vhodné připomenout, že podle teorie duté Země, je měsíc (stejně jako ostatní planety vnitřní země) duté těleso, které rotuje kolem černé hvězdy. Žijeme uvnitř a vnější vesmír nevidíme. Koho téma zajímá podrobně, doporučuji pustit se do rozsáhlého seriálu ,,Dutá země“. Problematika dutozemě je v rubrice Záhady a nejstarší články začínají od této strany.

Samozřejmě, že vám teorie duté Země nemusí být sympatická a nemusíte tomu věřit, účelem není vás nějak indoktrinovat. Myslete ale na to, že se mnohé zajímavosti zmíněné v následujícím seriálu s teorií dutozemě rozcházejí, jindy si nepřekážejí a jindy teorii duté Země přímo potvrzují, protože jsou postavené na oficiálních konceptech, které chápou vesmír opačně a ve hře jsou i mnohé zdroje, které nemusí být pravdivé. Je důležité umět si to interpretovat a složit do mozaiky.
Podle teorie duté Země je také nemožné, aby na měsíci někdo někdy přistál, takže jakékoliv příběhy o přistání, fotografie z povrchu měsíce, nebo vzorky hornin, jsou podvrhy, či fotomontáže. Názor na celou věc si ale udělejte svůj vlastní, zmiňuji to úvodem pouze pro vyjasnění základních pojmů.

Záhadný měsíc

Oficiální teorie sloužící k vytvoření představy o vzniku Měsíce pro masy lidí se ukazují být jako nesprávné. Je za tím něco tajemnějšího. Máme zde množství anomálií spojených s Měsícem, které vyvracejí tyto teorie a existuje mnoho tajemství, o kterých někdo nebo něco nechce, abychom věděli.
Měsíc a Saturn tvoří důležitou dvojici při manipulaci pozemské lidské společnosti, resp. její vnímání reality. Navzdory všem rozumovým pochybnostem tu máme představu, že Měsíc není tím, čím se zdá být; že není pouhým satelitem obíhajícím kolem planety Země. Je to kosmická entita, která mnohým znepokojeným vědcům a konspiračním teoretikům nedává spát.

Je měsíc dutý?
Měsíc je velmi starý, je starší než se dříve očekávalo. Je možná starší než Země, nebo náš solární systém. Zatímco věk Země odhadujeme na 4,6 miliardy let, měsíční horniny byly datovány přes 5,3 miliard let staré a prach, na kterém odpočívají, má minimálně o miliardu let více.
Chemické složení prachu, na kterém jsou horniny usazeny, se výrazně liší od složení samotných hornin, což je v rozporu s uznávanými teoriemi o nahromadění prachu zvětráním a rozkladem hornin.
Horniny tedy nejsou měsíčního původu. Měsíční kameny byly zmagnetizované. Ale Měsíc nemá magnetické pole. Nemohlo to být způsobeno ani blízkým kontaktem se Zemí, protože to by roztrhalo Měsíc na kousky.

Průměrná hustota Měsíce je 3,34 g/cm3 ve srovnání s průměrnou hustotou Země, která je 5,5 g/cm3.
Dr. Gordon MacDonald, vědec z NASA, v roce 1962 řekl: ,,Pokud jsou astronomická data menší, tak se zjistilo, že je nutné, aby byl vnitřek Měsíce dutý a nikoliv homogenní koule.“

Dr. Sean C. Solomon z Massachusettského Technologického institutu prohlásil: ,,Experimenty sond Lunar a Orbiter značně zlepšily naše znalosti o gravitačním poli Měsíce. Naznačují obávanou možnost, že Měsíc může být dutý.“

Kosmolog Carl Sagan řekl: ,,Přírodní satelit nemůže být dutý.“

Nejlepším důkazem toho, že Měsíc by mohl být skutečně dutý, je to, že meteority, které do Měsíce narazí, způsobí otřes podobný zvonění zvonu.
20. listopadu 1969 posádka Apolla 12 odhodila při výstupu část lunárního modulu a ten narazil do Měsíce. Tento náraz vytvořil umělé „měsícotřesení“ s překvapujícími vlastnostmi – Měsíc duněl jako zvon a to více než hodinu.
Tento pokus vyzkoušelo i Apollo 13 a to způsobilo ještě překvapivější výsledky. Seismické přístroje zaznamenaly, že ozvěny trvaly více než tři hodiny a dostali se do hloubky 40 kilometrů, což vedlo k závěru, že Měsíc má buď neobvykle řídké jádro, nebo dokonce nemá žádné jádro.

Apollo 12

Při běžném planetárním složení máme těžší složky v jádře a lehčí materiály se vyskytují na povrchu. Několik geologů se shodlo, že odolné prvky jako titanium na povrchu Měsíce, musely být přineseny na měsíční povrch neznámým způsobem.
Pod měsíčním povrchem se nachází obrovská kruhová koncentrace velmi hustého materiálu v hloubce od 32 do 64 kilometrů pod středy měsíčních moří (měsíčních planin). Jsou to rozsáhlé objekty diskovitého tvaru, které byly pravděpodobně uměle vytvořené.
Povrch měsíčních moří se skládá hlavně z ilmenitu, což je minerál obsahující velké množství titania.
Uran 236 a neptunium 237 byly objeveny v měsíčních kamenech a tyto prvky se v pozemské přírodě nevyskytují.
Některé měsíční krátery byly vytvořeny zevnitř, ale neexistuje žádný náznak, že by byl Měsíc někdy dost horký na to, aby produkoval sopečné erupce.

Teorie vzniku
Ohledně původu Měsíce byla uznávaná oficiální teorie, podle které vznikl Měsíc odtržením části Země před dávnou dobou. To je ale nepravděpodobné.
Další teorie tvrdila, že Měsíc se zformoval z vesmírného prachu, který zůstal po vytvoření Země. Tato teorie byla vyvrácena analýzou složení měsíčních kamenů.
Další teorií je, že Měsíc byl přitažen gravitačním polem Země, ale neexistují důkazy, které by tuto teorii potvrdily a šance, že by byl Měsíc pak nucen obíhat po téměř kruhové orbitě kolem Země, je mizivá.
Tyto teorie nevycházejí, protože jsou to zkrátka nesmysly.

Náš Měsíc je jediným měsícem ve sluneční soustavě, který téměř nemění kruhovou oběžnou dráhu. Hmotnostní střed je asi o 1800 metrů blíže k Zemi než jeho geomagnetický střed, což by mělo způsobit kolísání, ale měsíční vyboulení je na odvrácené straně Měsíce (Měsíc nemá tvar dokonalé koule). Něco muselo uložit Měsíc na jeho oběžnou dráhu s přesnou výškou, dráhou a rychlostí. Jednu stranu Měsíce nikdy ze Země nevidíme.

Autoři knihy ,,Kdo postavil Měsíc?“ Christopher Knight a Alan Butler vysvětlují, že Měsíc není skutečný v tom smyslu, že není ,,přirozeným“ měsícem. Říkají, že matematika a geometrie mezi Sluncem, Měsícem a Zemí je výjimečná ve smyslu jejich uspořádání a nikde jinde ve sluneční soustavě takové uspořádání nenajdeme.
Říkají, že Měsíc je na danou orbitu umístěn s přesností švýcarského hodináře. Při zatmění Slunce má Měsíc přesně velikost Slunce.

Zatmění Slunce

Platón, Aristarchos, Rabbi Levi, Eratosthenes a Poseidonus zaznamenali na Měsíci neobvyklá světla.
NASA, rok před prvním přistáním na Měsíci, ohlásila více než 570 světel a záblesků pozorovaných na povrchu měsíce mezi lety 1940 a 1967.
Měsíční zařízení umístěné astronauty zaznamenalo 7. března 1971 oblak páry putující po měsíčním povrchu; oblak se udržel 14 hodin a pokrýval území o rozloze 1600 km2.
V listopadu roku 1968 sovětský astronom Nikolai Aleksandrovich Kozyrev z Krymské astrofyzické observatoře vyfotil na Měsíci plynovou erupci nedaleko kráteru Alphosus. Také zaznamenal načervenalou záři trvající asi hodinu.
V roce 1963 viděli astronomové na Lowellově observatoři také načervenalou záři na hřebenu horského vrcholu, v oblasti Aristarchos.
Bylo prokázáno, že pozorování se opakují, když se Měsíc přiblíží k Zemi.

Podivná záře v oblasti Aristarchos

John J. O’Neill zpozoroval 29.července 1953 asi 20 km dlouhý most rozprostírající se nad kráterem Mare Crisium. Britský astronom Dr. H. P. Wilkens jeho přítomnost potvrdil.

Most u Mare Crisium (pokud jste ho nenašli, je tady zakreslený)

pokračování příště