Aluška.org: Věděním ke svobodě

Svoji životní lásku jsem potkala díky vedení a radě Nebeského Otce. Kdyby to neudělal, mineme se. Je to čistý zázrak… napsala jsem o tom srdceryvný článek, o tom jak se mi Otec zjevil a jak mi poradil… Ale nevydala jsem ho.
Spoustu věcí, včetně příběhu o mé cestě k Otci, sepisuju bokem, tak zvaně „do šuplíku“. Ne proto že by ty prožitky nebyly dobré, ale protože jsou citlivé. Je v nich hrozně moc emocí, bolesti i lásky. Nevím, jestli jednou zvládnu takové věci hodit na internet. Uvidím. Pokouším se o tom psát alespoň okrajově. Opatrně a pomalu.
Proto tento článek může vypadat jako přeskok v čase. Chybí kontinuum mého vyprávění, které leží v šuplíku. Ale snad vám to nebude vadit.

Cítím, že jsem konečně tam kde mám být. Jakoby to prostředí bylo postavené přesně pro mě. Skvělá parta kamarádů, klidné prostředí a lásky tolik, že občas jen šokovaně hledím. Zapadla jsem jako puzzlík. To se mi nikdy v životě nikde nestalo.
Jednu dobu už jsem podezřívala sebe samu, že asi trpím na impostor syndrome, protože jsem neustále cítila, že jsem navíc. Ale zjistila jsem, že ne. Že to byla ve skutečnosti intuice, která mi správně říkala, že jsem na špatném místě se špatnými lidmi a je potřeba putovat dál. že to není moje místo. Je to cenný poznatek. Místo pokusů se neustále kritizovat a psychologizovat, někdy stačí prostě jenom vnímat svoje pocity a zkoumat, odkud plynou, jestli náhodou nejsou podložené něčím reálným, co si člověk třeba jenom nechce přiznat.

Občas se podívám přes rameno a cítím hrozný smutek, že jsem na ten hezký život musela čekat tak dlouho a že jsem musela snést tolik tyranie, utrpení a plivanců, než jsem se toho dožila. A pak si řeknu, že vlastně mám štěstí. Protože spousta lidí se toho nedožije, Otce nenajde, svou životní lásku nepotká. Snažím se být vděčná za to co mám. Bez výhrad a bez stesků přijmout co jsem dostala a nepitvat se v tom, proč to nemohlo být dřív. I když odpověď znám: nebyla jsem připravená. Musela jsem absolvovat tu hroznou válku o život, abych se stala kým jsem dnes. Abych mohla dělat to co dnes. Abych získala zpět sebe samu a odvahu postavit si život podle sebe. Bez diktátu a bez parazitů.

Naše intenzivní láska je pro okolí někdy jako atrakce a někdy trochu jako plivanec do tváře. Atrakce pro ty, kteří nám to přejí a vzpomínají na své mládí plné něhy a sexu. Pro ty, které život a vztahy vzklamaly, jsme spíš provokace. Občas se pak chovají nepatřičně, nebo říkají nevhodné věci.
Miláček občas říká, „netul se tolik, ať nepůsobíme až moc zamilovaně“. Já mu na to říkám, že „prdím na to co si o nás kdo myslí“ a tulím se ještě víc.
Jsem šťastná a nebudu se cenzurovat. Nemám k tomu důvod. Moje štěstí je zároveň velké díky.

Náš vztah musel vydržet hodně věcí, ale byly to všechno vnější šípy, které po nás metali ex, závistivci, vydřiduši a jim podobné obludy. Dokud jsou to rány zvenku, je to dobré. Velká láska je síla, se kterou jde překonat a vydržet úplně všechno. A když se dva skutečně milují, naopak je to semkne blíž k sobě a vzájemně si kryjí záda. Někdo říká, že rány osudu vztahy drolí a oslabují, ale já mám zkušenost, že rány osudu spíš ukazují, co je co zač a jaká je povaha jeho vztahu, nebo jeho kvalita. Ne při pohodičce, ale na krizi se ukáže kdo je jaký charakter a kdo za co stojí.
Když někoho miluju, chráním ho a objímám ho, bez ohledu na krizi. A v krizi naopak ještě víc. Protože mi na něm záleží a nechci ho ztratit… takže když se ve své bolesti setkám s nezájmem a kopáním, dneska už vím, na čem stojím a nepokouším se nikoho obhajovat za jeho špatné nebo asociální chování, protože se mi to v minulosti skoro stalo osudným.

Horší by bylo, kdybysme ty šípy po sobě začali střílet my sami. Nestřílíme je. Vzájemně se hladíme po starých ranách, líbáme svoje šrámy a radujeme se, že je to za námi.

A pak přišla věc, která totálně rozhodila můj stav milostné harmonie. Miláček si začal stěžovat, že ho bolí srdce. Popisoval mi za jakých okolností, jak… a k smrti mě s tím vyděsil.
Nějakou dobu jsem neusínala v jeho náručí s vědomím bezpečí a lásky, ale usínala jsem s šílenou úzkostí. V mojí hlavě hrál kolotoč CO KDYŽ a kdo miluje, ví moc dobře, jaké příšerné otázky se mi honily hlavou. Bylo mi z toho na zvracení.

V hlavě se mi ozvala věta, která už mě vybičovala do akce několikrát. Byla to vlastně ona věta, která stála na začátku objevu mých léčitelských schopností. Poprvé se mi ozvala v hlavě, když jsem bojovala se zdravotním problémem, který vypadal fatálně a neřešitelně. Tehdy jsem prostě přiložila ruce a bylo to. Předtím nešlo absolutně nic.. pak už šlo všechno.

Takže to logicky přišlo znovu: „Sakra přece jsi léčitelka, no tak NĚCO UDĚLEJ!“
Jojo.. nečum, nestůj a dělej něco. Od čeho tady jako seš?

První fáze proběhla tak, že jsem miláčkovi udělala základní opravu zátěží, jenom tak z gauče na 20 minut. Bez zápisu. Bez vysvětlování. Prostě seděl a nechal mě dělat si svou práci.
Druhý den mi to nedalo, takže jsem si počkala, až bude někde bokem a večer jsem odsloužila plnohodnotnou hodinu se zápisem do karty, jakoby to byl můj obvyklý klient. Ale nebylo to úplně hotové.

Miláček si přestal stěžovat. Předtím si ale stěžoval skoro každý den… Zeptala jsem se ho proto, jestli to ještě pořád má. Překvapil mě odpovědí, že ano ale míň, spíš tak 20-30% toho co to bylo původně.

Svitlo mi v hlavě světýlko… zabralo to. Možná to není nemoc, možná je to subtilní příčina, která se projevuje dramaticky.
Snažila jsem se totiž vyměřit všechny druhy srdečních chorob, které mě napadaly, ale nic mi nevycházelo. Přitom taková věc přece nějakou příčinu mít musí. Doufala jsem, že nám poradí pan doktor.

Mezitím proběhla kontrola u kardiologa. Pan doktor se poté, co mu miláček oznámil, že na kontrolu přijel na kole z vedlejšího okresu, zeptal, jestli si skutečně myslí, že mu něco je. Pak ho nechal na trenažéru propotit triko. Nakonec mu oznámil, že odšlapal největší zátěž kterou by skutečně nemocnému ani nešlo dát, ale že ho bavilo Miláčkovo nasazení a jak mu to hezky šlo, tak ho nechal.. Do papíru mu napsal, že mu nic není a poslal ho domů.

Mezitím jsem se snažila opatrně sondovat, jestli se to ještě vyskytuje… trošku, občas. Ano.

Změnila jsem taktiku. Lehávala jsem u miláčka, pokládala jsem mu dlaň na hruď a prosila jsem Otce, aby nám pomohl. Aby se nad námi slitoval.

Odešlo to. Miláček si přestal stěžovat na bolest.
Když jsem se ho opatrně zeptala, jestli to ještě má, překvapeně prohlásil, že vlastně nemá.
Neříkám, že jsem vyléčila nemoc. Léčení sice proběhlo, ale na úrovni energetických blokád a modliteb. Lékař navíc žádnou nemoc ani nenašel, objektivně tam nebyla.

Neříkala jsem na to nic. Miláček se mě neptal.
Vzali jsme se za ruce jako vždycky a šli jsme dál lesem.
Už o tom nemluvíme. To téma z našeho života zmizelo samo.

O autorce

Alue K. Pavlíčková je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org.