Aluška.org: Věděním ke svobodě

Rekonstrukce prastaré konfigurace planet
Vše začalo zjevením se nebeské formace. ,,Nebesa byla blízko Země.“ Původní ‚jednota nebes‘ byla tvořena Velkou konjunkcí, kdy rovná přímka nebo šíp ,,propíchl srdce shromážděných sil.“
Na obrázku ZDE vidíme možnou starou nebeskou konfiguraci. Zleva doprava vidíme planetu Zemi, Mars, Venuši, Saturn. Rozmístění planet před kosmickou katastrofou bylo podle odhadů jiné, než dnes. Saturn, který je ve skutečnosti hnědým trpaslíkem, byl mnohem blíže k Zemi, zářil a neměl prstence.

Nehybné, nejvyšší slunce (velký světlý kruh na obrázku níže) vládlo ještě před současným Sluncem. Byl to ,,Otec králů“ a byl prvním v mýtické linii králů. Byl to umírající vládce či bůh ztrácející moc.

Později první astronomové identifikovali tohoto vládce oblohy a tvrdili, že to byl Saturn, vlastník kosmického kola, předtím, než byl odloučen od vzdálených království. Astronomická tradice pojmenovala centrální hvězdu s paprsky ve středu kruhu Venuše, matka-bohyně, a temnější, načervenalou sféru nacházející se před Venuší nazvali Mars, kosmický bojovník. Příběhy bohů jsou symbolickými příběhy těchto planet.

Konfigurace se vyvíjela přes několik etap. Jak si ukážeme později, podněcovala úctu a bázeň, model pro krále a království vládnoucí po tisíce let. Úžasné stavby, města a posvátné hory mají odkazovat na mýtický věk bohů a zázraků.
První astronomové věděli, že mýty, hymny a modlitby oslavující bohy odkazovaly na planety a aspekty planet. Planety vytvářely nebeské konfigurace. Tyto jevy jsou symbolicky zachyceny v mýtech, které se zachovávaly po tisíce let až dodnes. Z předchozích časů nejsou žádné záznamy o současných planetách ani poznámky o planetárních pohybech a cyklech. Starověcí uctívači nebes hovořili o nehybném nebeském ‚Světle‘, kterým byl egyptský Atum či Atum-Ra, sumerský An, Babylonský Anu, atd.
Na počátku shromážděné planetární mocnosti nebyly chápány jako oddělení bohové, ale jako prastaré Společenství Nebes, dokonalá konjunkce, nebo Velká konjunkce Zlatého věku.

Na nebi visela mohutná sféra a z jejího centra vyzařovala koule obklopená svazkem paprsků. V sumerských textech se mluví o ,,strašlivé nádheře uprostřed boha Ana.“ Kultury celého světa označovaly tuto kouli či ‚hvězdu‘ ženským přívlastkem ‚Matka bohyně‘ – byla to Venuše, ‚Hvězda bohyně Inanna‘, ‚Velká hvězda‘, ‚Matka všech hvězd‘, ‚Babylonská hvězda bohyně Ištar‘. Toto bylo centrální oko, srdce a duše prastarého slunce, oživující energie, síla a pýcha, koruna a štít boha-bojovníka, paprsky kola.

Prastarý okultní symbol, hvězda bohyně Ištar. Najdeme ji na mnoha artefaktech.

Jedním z témat starých kultur byla transformace život-dávající bohyně Venuše na ohavnou bohyni útočící na svět. Je to hrozivá bohyně zuřící na nebesích s neupravenými vlasy, nebo s mnoha rukama mláticími kolem sebe, vyzařující paralyzující světlo.

Když došlo k nestabilitě a posunu planet v konstelaci, jehož výsledkem byla kosmická katastrofa, paprsky vyzařující z Venuše se staly chaotickými a celá scenérie dostala hrozivou podobu. Bohyně Venuše byla kometa, v sumerských textech popsána jako ‚božská nádhera‘; byla to ‚Hvězda Venuše‘. Bohyně Afrodita je ‚kometa Venuše‘. Římané zobrazovali Venuši jako ‚kometu‘.

Před centrální ‚hvězdou‘ Venuší se nacházela menší, temnější načervenalá koule – planeta Mars.

Mars byl mýtický bojovník, mužské ‚Srdce srdcí‘, ‚Dítě v klíně‘, ‚Jitřenka v oku‘, ‚Osa kosmického kola‘. Byl to zabiják draků a vítěz nad ‚monstry chaosu‘. V Římě byl známý jako bojovník ‚Mars‘, v Řecku jako bojovník ‚Ares‘, v Indii jako ‚Kartikeya‘, byl to asyrský bojovník ‚Nergal‘. Měl množství jmen a vzpomíná ho každá stará kultura.
Na kulové sféře bylo ze Země možné vidět zářivý půlměsíc. Jak se Země otáčela kolem své osy, půlměsíc značil cyklus dne a noci. Půlměsíc dole značil půlnoc. Půlměsíc napravo značil ráno. Půlměsíc nahoře značil poledne. Půlměsíc nalevo značil podvečer.

Ačkoli bylo naše Slunce přítomno a vrhalo světlo na tuto sestavu planet, samotné nebylo součástí vizuálního divadla těchto bohů. Immanuel Talbott nazval tuto konfiguraci planet ,,pólová konfigurace“, protože zemská rotace byla rovnoběžná s tímto seskupením. Seskupení planet se jakoby vizuálně otáčelo kolem ‚nebeských‘ pilířů.

Konfigurace planet se vyvíjela přes několik etap. Počet paprsků se při pozorování opakovaně měnil. Každá změna v relativní pozici způsobila dramatické změny ve vzhledu konfigurace.

Elektrický vesmír
Kanadský filmový tvůrce Ben Ged Low strávil mnoho měsíců v Portlandu v roce 1996 a vytvořil 90-minutový dokument o rekonstrukci ‚pólové konfigurace‘. Později v tom roce přiletěl na třicet dní i australský fyzik Wallace Thornhill.
Přesvědčil Talbotta, že forma, kterou zrekonstruoval, byla elektrická. Představovala paprsky plazmových výbojů táhnoucí se mezi planetami. Vysvětlil mu, že v centrálním elektrickém výboji se počet paprsků a jejich konkrétní forma mění s intenzitou výboje. Vířivé formy, které Talbott zrekonstruoval ve vzájemné symetrii, měli díky Thornhillovi fyzikální vysvětlení.

Thornhill se v té době již 25 let věnoval objevu, který nazval ,,Elektrický vesmír“. Pokračoval v tradici průkopníků ve vědě o elektřině a plazmě, kteří ukázali, že elektřina hraje ve vesmíru zásadní roli. Galaxie, hvězdy a planety jsou vytvářeny elektricky.
Jeho interpretace elektřiny zasáhla i do představy vzniku bizarních povrchů planet a měsíců, dnes vysvětlených dobře testovanými principy elektrického oblouku.

Pokud dvě planety či měsíce v elektrickém solárním systému přistupují k sobě z oblastí s rozdílným napětím, objeví se elektrický výboj produkující plazmové formace táhnoucí se mezi přibližujícími se tělesy.

Laboratorní experimenty s plazmou nám mohou ukázat, jak tyto formace vypadají. Hlavní řetězec je tvořen pilířem točitých vláken. Objevují se na něm disky a vsazené prstence. Protějškem takové formace jsou starověká zobrazení kosmického blesku.

Tyto formace mohou vznikat mezi planetami, které jsou v blízkém kontaktu. Římský přírodovědec Seneca řekl: ,,Prostor mezi dvěmi planetami se rozsvítí a je v plamenech díky oběma planetám a vytvoří se ohnivý proud.“
Tyto kosmické blesky představují magické meče, šípy, kyje a oštěpy bohů válečníků. Starověký jazyk ztotožňuje tyto zbraně se speciální formou kosmického blesku.

Bůh Ares

Učenci přiřadili meč a šípy k bohu Apollónovi, oštěp k Diovi, trojzubec k Poseidónovi, jako aspekty kosmického blesku.
Řecký bůh Ares a římský Mars používali meč. Nejprve byl blesk zásadní archetyp. Poté byl interpretován jako zbraň bohů-válečníků.

Hinduistická Vajra (Vadžra) představuje kosmický blesk.

Pólová konfigurace a archetypy

Hřebenová koruna
Nebesa v prastarých dobách vypadaly jinak než dnes. Planetární tělesa byla blíže k Zemi. Jedna elektrická forma se proměňovala na jinou při pohybu planety Venuše a Marsu v konstelaci. Starověcí pozorovatelé viděli hlavu boha-bojovníka (Mars) obalenou září bohyně (Venuše), která vytvářela korunu slávy, helmu, či hřebenovou korunu.

Tančící aztécký bůh má na hlavě korunu tvořenou paprsky Venuše, v ruce drží poloviční hvězdu Venuši a na opasku nosí ochrannou hřebenovou záři jako sukni.  Brnění bojovníka také symbolicky představuje záři Venuše. Venušino světlo dalo vzniknout ‚zářící koruně bojovníka‚.

Roztažené ocasní peří
Jak se podoby konfigurace planet měnily, měnily se i mýtické interpretace. Antičtí kronikáři povídají v obrazech a slovech o kosmické konjunkci Venuše a Marsu. 

Boží ruka
Ruka s okem uprostřed – Venuše byla oko a Mars zornička v oku.

Toto seskupení je inspirací pro mýtickou ‚Boží ruku‘.

Pět prstů ruky tvoří viditelné aspekty osmipaprskového kola v různých etapách. Ruka má tajný vztah k osmiramennému ‚Kolu Dharmy‘ v buddhismu. Buddha byl nepohyblivou osou kola nainstalovanou nad nebeskou rukou, byl obklopen a chráněn nebeským ohněm bohů.

Květ života
Každá forma vyvolává různé mýtické interpretace, nikoliv pouze jednu myšlenku. Paprsky kola byly oživující duší a silou světového vládce, ‚květem života‘. Forem vznikalo při těchto jevech mnoho. I když nějaká původní konkrétní kosmická forma byla zapomenuta, symbolický obraz této formy přetrval po tisíce let. Nesčetný soulad detailů nám nedovolí pouze vymyslet vysvětlení pro mýty a symboly.
Některé symboly přetrvaly abstraktně, ale častěji k nim byla přidána interpretace ke zvýraznění formy. Mnoho mýtických obrazů, zdánlivě neporovnatelných, má zjevnou formu.
Květ života nebyl pouze přitažlivým návrhem symbolu, byl to útvar vznikající na obloze, inspirující historii s nesmírným vlivem.

Při svém narození, nebo vzkříšení, bůh-bojovník vyšel z oslnivého květu. O těchto událostech hovoří různorodé mýtické interpretace, všechny se symbolicky spojují do jednotné substruktury lidské paměti.

pokračování příště