Aluška.org: Věděním ke svobodě

Žítkovské bohyně

napsala Kateřina Tučková

nakladatel Host, 2012

Popis knihy:

Vysoko v kopcích Bílých Karpat jsou řídce rozeseta přikrčená stavení. Všude je daleko. Říká se, že právě proto si tam některé ženy dokázaly uchovat vědomosti a intuici, kterou jsme ztratili. Předávaly si ji z generace na generaci řadu století. Říkali jim bohyně, protože dokázaly bohovat – prosit Boha o pomoc. A jeho zásahům i trošku dopomoci… Říkalo se o nich, že vidí do budoucnosti. Proč tedy nezachránily tu svou?

Dora Idesová je poslední z bohyní. Brání se přijmout zastaralý způsob života a věštit příchozím z odlitého vosku jako její teta Surmena. Vše se ovšem mění, jakmile pochopí, že co se v jejím životě zdálo být nešťastnou shodou okolností, bylo pečlivě promyšleným plánem. Její umístění v internátě, Jakoubkova ústavní péče, hospitalizace v psychiatrické léčebně v Kroměříži… Na konci 90. let na ni v pardubickém archivu ministerstva vnitra čeká operativní svazek vedený StB na vnitřního nepřítele – její tetu Surmenu. Dora nevěřícně rozplétá neznámé osudy své rodiny i dalších bohyní…

Byly bohyně nebezpečím pro důvěřivé pacienty? Nebo byly skutečně ideologickou hrozbou normalizované společnosti? Či se o vyhlazení posledního reliktu pohanství postarala obyčejná závist a lidská zášť? Nový román Kateřiny Tučkové, autorky bestselleru Vyhnání Gerty Schnirch, je fascinujícím příběhem o ženské duši, magii a zasuté části naší historie.

Kniha bude zfilmována, objeví se na jevišti zlínského divadla a je překládána do několika jazyků

Na knihu Žítkovské bohyně jsem narazila v knihkupectví a zaujala mě její tématika ,,českých čarodějek a léčitelek“, která by měla být založená na skutečných událostech a dochovaných písemnostech. Do jaké míry je kniha přesná, nebo jestli a co je v ní dostavěné tak aby příběh měl lepší návaznost nebo byl čtivější pro čtenáře, netuším. Upřímně by mě zajímal nějaký rozhovor s autorkou, kde by mohla vysvětlit, které části knihy jsou přesné a kde musela dostavovat, aby měl příběh hlavu a patu. Možná nějaký takový je, když ho najdu, tak na něj upozorním dodatečně.

Nakonec jsem knihu nekoupila, protože jsem si nebyla jistá, jestli je to opravdu čtení pro mě. K mému velkému překvapení mi ji o pár dnů později nabídl Youtube v podobě audia, kde je kniha kompletně k dispozici. Stal se ze mě velký konzument audioknih, jelikož i rozsáhlou knihu můžu tímto způsobem stihnout za jediný den, aniž by se to nějak podepsalo na mém pracovním výkonu… A tak jsem si řekla že jo, že si ji poslechnu, když se mi tak krásně nabídla.

Kniha je velice dlouhá. Pouhé audio má 12 a půl hodiny, takže jsem u ní balila vánoční balíčky a objednávky.

Ze začátku mě vůbec nebavila, vlastně jsem se toho spíš lekla, říkala jsem si co to je za drasťárnu, no ještě že jsem ji nekoupila a vypla jsem to… Pak mi to ale nějak vrtalo v mysli a dala jsem jí druhou šanci, tak jsem se tím nesympatickým začátkem prokousala a nelitovala jsem toho. Kniha je velmi dobrá a obsahuje spoustu velmi zajímavých a jistě věrných dat o tom, jak fungovaly české léčitelky, předtím než jejich tradice vymřela.

Že jsou ve Starém Hrozenkově nejvíce koncentrované čarodějnice, to vím už dlouho, takže ve mě úplně zacinkalo, když v knize zaznělo, že Žítková je od Hrozenkova kousíček, že spolu vlastně sousedí. Hrozenkov je na hranicích se Slovenskem, je to vlastně celkem nedaleko od mého rodiště a vždycky mě zajímalo, jak to tam vlastně fungovalo, jak jejich tradice vypadala reálně.

Bohužel i ty poslední dámy které tam zůstaly, jsou už dnes převelice stařičké a jejich dětem to nevoní, už to neumí, odchází do města, pokračovatelky dané tradice už nejsou.

Nahlédnout do jejich života bylo pro mě moc zajímavé a přínosné, i když některé akční scénky, které byly patrně vloženy pro čtenáře aby byl příběh čtivější, kde po sobě dvě lesby tajně lezou ve světničce aby zbytek vesnice nevěděl, to mě fakt nenadchlo. Nebo si představovat kapitolu, kde jedna přiváže druhou ke stromu na kterém se předtím dříve oběsil otec jedné z nich a pak ji tam zprzní a udělá, no nevim… Mně to připadá fakt nechutné a takové věci bych v knize opravdu oželela. Tyhle úchylné lesbické části se prostě musí nějak přetrpět. Kdyby to bylo o jejich upřímné tajné romantické lásce a něžném laskání, tak neřeknu, ale tohle se mi nelíbilo a požitek z knihy mi to trochu pokazilo. Nevím, co tím autorka chtěla říct, možná to fakt někde vyštrachala a podle reality co nejvěrněji poctivě sepsala, nebo jestli tímto způsobem spíš ventilovala své vlastní fantazie? Pochybuji, že se to dočetla v nějakých archivech, ale nevím to, pod ruce jsem jí nekoukala.

Naopak části, kde se citují dochované spisy z archivů, pro mě rozhodně zajímavé byly, přitom ostatní čtenáři právě tyto části kritizují, že byly nudné a zdlouhavé. Já si naopak myslím, že tím je kniha originální, že nabídla čtenáři příběh v trochu jiné formě, na jakou nejsme běžně zvyklí a to umím ocenit. Neumím si ale představit, jak muselo být neskutečně pracné, dát to všechno dohromady.

V knize jsou věci, které znám ze svého života i já a kterými se v životě řídím, připadala jsem si dost zvláštně, když to zaznělo v knize. Například?

V jedné části knihy je řečeno něco v tom smyslu ,,když byla Bohyně a uměla věštit, proč sobě nevyvěštila že dopadne takhle blbě a skončila jak skončila? Jiným pomohla a sobě ne?“ a odpověď: ,,Protože svoji cestu a cestu své rodiny člověk nevidí.“

Takto přesně funguje vidění do budoucnosti, předtuchy, věštecké sny atd., na co si vzpomenete. Takže věštci nevidí svůj osud a svoji vlastní cestu a ani cestu své rodiny, protože nejbližší rodina bývá obvykle cesta společná spolu s daným věštcem. Tedy dopředu jsme schopni vidět pouze osudy, které se nás nedotýkají přímo, ale zároveň to mohou být osudy osob nám blízkých. Nemusíme být ani pokrevní příbuzní, třeba dva partneři kteří kráčí životem spolu a jeden z nich je jasnovidec, neuvidí cestu svého partnera, přestože příbuzní nejsou. Protože je to cesta jejich, společná.

Například já můžu mít věštecký sen o osudu či nebezpečí týkající se mé kamarádky, pokud o ně požádá a poprosí, ale jelikož to nemůže vidět přímo ona, může jí to přijít zprostředkovaně skrz osobu která je schopná to zachytit a dodat, ale přitom se jí daný osud nedotýká přímo.

Tento princip funguje i v situacích, na které stačí obyčejný selský rozum. Nemusíte být nutně jasnovidci. Určitě ze svého života znáte nějaký případ osoby, která dlouhodobě dělala nějakou hloupost. Vy jste věděli že to je hloupost a bylo vám úplně jasné jak to musí skončit, protože máte dvě oči a mozek, víc k analýze dané životní situace nepotřebujete. A klidně to té osobě můžete stokrát říkat, stejně to bude dělat, i když je výsledek jasný a pak se bude strašně divit že jí to spadlo na hlavu a pak teprve dodatečně jí třeba dojde, jak byla strašně slepá, že jí to nedošlo dřív než bylo pozdě, když to všichni ostatní kolem viděli. A to je ještě ten lepší případ… Horší je takový kdy někdo dělá soustavnou hloupost, nikomu o tom neřekne a požádá o pomoc až když to bouchlo a když už je pozdě a vy pak máte jít s křížkem po funuse a říkat ,,hele kdybys došel před pěti lety, řeknu ti hned že jsi vůl a ať to neděláš, ale teď už ti nijak nepomůžu, zpátky to nevezmeš, užij si svůj osud, co ti na to mám říct jinýho.“

I velice moudří lidé mohou udělat naprostou pitomost kterou vy zvenku jako pitomost vidíte naprosto krystalicky jasně a říkáte si, jak může být něco tak strašně nepozorný. Je to právě proto, že pro svůj vlastní osud jsme všichni určitým způsobem zaslepení a jen velmi špatně ho dokážeme předvídat, i s vypětím selského rozumu. Pak je tady ještě faktor zapření, nepřijetí viditelné reality takové jaká je. (,,Ne on není takový, to já jsem nějaká divná, určitě za to můžu já a ne on že mě mlátí, něčím ho určitě provokuju“.)

Další zajímavá věc je věštění z vosku. Je to na stejném principu jako věštění z kávy, vosk i obrázky v kávě formují duchové, které poprosíme o poselství.

Nebo jak hlavní hrdinka Dora dostane vztek na svoji tetu Bohyni, protože je naočkovaná ze školy (tahá ji matrix do svých drápů) že jsou pověrčiví, pořád mají z něčeho strach a pořád musí dělat nějaké očistné rituály aby se něco nestalo když potkají nějaký blbý symbol nebo blbé znamení a že už toho má dost, že je to paranoidní a že to nepatří do moderního světa a ve škole se jí za to smějou…

Toto je reálný život lidí, kteří žijí mimo matrix. Ti kdo jsou v něm, že smějí těm venku a nechápou význam rituálů a nechápou jak životně důležité je sledovat znamení. Žít mimo matrix, sledovat znamení, ctít zákony Vesmíru a dávat si pozor na to co se stane a dělat rituály, to vůbec není jednoduchý život. Je to náročné, často stresující, často se vynervujete kvůli něčemu, nad čím se normální člověk vůbec nepozastaví (ups, rozbil jsem zrcadlo, no co, zametu to a jdem do kina, zítra si koupím nový… v knize to bylo zase zabití bílého hádka)

Spousta lidí co touží vystoupit z matrixu má dojem, že pak vlastně zmizí všechny jejich problémy, ale není to pravda. Nic jako dokonalý život neexistuje. Naopak na vás začnou číhat obrovská množství nebezpečí která jste doposud neznali a ani si je kolikrát neuměli představit a vy mezi nimi kličkujete jako zajíc, aby vás to nevtáhlo zpátky mezi ozubená kola systému, abyste opět nezapadli do masové šedi. A buď vás to vyčerpá a zapadnete pod nátlakem zpátky, nebo tomu podřídíte svůj styl života a zůstanete na okraji, ale potom se musíte zabývat těmi nepopulárními a nemoderními rituály a sledovat ustavičně znamení… jako je sledovaly i Žítkovské bohyně.

Proto Surmena (nemoderní pověrčivá ježiteta) nedala Doře vědění spojené s bohováním, protože Dora toho díky svému vzdoru, nepřijetí a naočkovaným kecům o moderních přístupech, nebyla hodna. I to je ze života. To nejcennější a nejmocnější vědění si člověk musí zasloužit, obvykle po mnoha letech až když se osvědčí, až když ukáže že je toho skutečně hoden, až když ukáže se má potřebné charakterové kvality. Protože když je nemá, je jednak zbytečné ho to učit (nepobere to nebo to nebude umět správě aplikovat) a navíc by to mohl použít špatně, nebo zneužít. A tak máme v knize hlavní hrdinku, u které by se očekávalo že bude pokračovatelkou tradice a místo toho se plácá v nevědomosti a neskutečných problémech, které mají kořeny v historii rodu, o kterém toho sama ví pramálo. Postupně však rozplétá a odkrývá jeho historii.

Kniha nedopadne moc dobře, vlastně končí stejně blbě a drasticky, jako blbě a drasticky začíná. Závěr knihy je i blbě vysvětlený, záhadně nedotáhnutý, stejně se mi jevil i začátek a člověk čekal spoustu hodin, než zjistil o čem ten začátek konkrétně byl. Kniha zkrátka není dokonalá, všechno v ní není úplně dotažené, ale vypovídající hodnotu jednoznačně má a pokud vás historie českých lidových léčitelek zajímá, určitě stojí za poslech.

Kniha je teď na youtube jako povídání kompletně k dispozici, ale nevím jestli tam zůstane, netuším jak to mají domluvené ohledně autorských práv.

Kateřina Tučková – Žítkovské bohyně 1.díl

https://www.youtube.com/watch?v=NKyrl_zno7Q

Kateřina Tučková – Žítkovské bohyně 2.díl

https://www.youtube.com/watch?v=z_YQUbveVl0