8. díl, závěrečný
Závěry, že Tartárie byla v minulosti zasažena meteorickým rojem či jaderným bombardováním, někteří možná nazvou nesmyslem, protože je pro ně obtížné takovou informaci přijmout. Příliš se nehodí do obrazu světa, který výchova a vzdělávání vytvořily v našem vnímání. Mnozí se pak brání a lpí na svém stereotypu vnímání, nehledě na to, že podobných informací se začíná objevovat víc a víc.
Přitom z historie známe řadu případů – a archeologické nálezy je potvrzují – že zbraně, svými účinky velmi připomínající jaderné, byly známy už před tisíciletími. Jejich použití barvitě líčí například indický epos Mahábharáta nebo biblická Apokalypsa, a to, co uviděla Lotova žena, asi také nebylo nic pěkného. Připomenout můžeme i archeologické nálezy z míst jako Mohendžo-daro nebo Harappa. Není nijak složité si k tomu dohledat informace (např. zde)
Stejně tak vysvětlení témata „bohů“ překračuje rámec tohoto seriálu a vyžádalo by si daleko obšírnější zpracování, aby měli šanci se s tím nějak popasovat všichni čtenáři. Takže možná někdy příště…
Nás teď zajímá Tartárie.
Stále více historiků i badatelů se shoduje na tom, že před dvěma sty lety došlo na území dnešního Ruska a některých států v jeho okolí k obrovské katastrofě, která měla za následek nejen nesmírné škody na územích a změny klimatu, ale pochopitelně i nepředstavitelné ztráty na životech. Shoda už ale nepanuje v názoru, co bylo příčinou této katastrofy. Byl to přírodní úkaz, nebo úmyslná genocida Slovanů?
Z toho, co tu bylo popsáno, je jasné, že Tartárie skutečně existovala, ale kolem jejího zániku se vznáší cosi temného, co se patrně nemáme dozvědět. Právě tento fakt, že se někdo postaral – a to velmi – vymazat z paměti lidí a z celé historie upomínky na tuto katastrofu (ať už její příčinou bylo cokoli), sám o sobě o čemsi významném svědčí. Přitom se tak nemohlo stát bez účasti vládnoucí elity, protože právě ta kontrolovala a kontroluje šíření informací ve společnosti.
Hartmann Schedel: Sodoma a Gomora, 1493
Po prozkoumání velkého množství materiálů, z nichž jsme v předchozích částech vybrali jen malou část, lze vyvodit různé závěry. K jakému scénáři událostí dospěl Dmitrij Mylnikov na základě stop, které se nám zachovaly na zemském povrchu a které konfrontoval s pravděpodobnými historickými daty?
„Náš příběh začíná založením/obsazením Sankt-Petěrburgu, což podle oficiální historie způsobil Petr I. v roce 1703 a za hlavní město Ruského impéria je prohlásil v roce 1712. (I kolem tohoto města a zde použitých neuvěřitelných technologiích existuje tolik záhad, že by to vydalo na další seriál!) Ale pojďme dál. Jistě vás napadne, že k řízení tak obrovského státu, jako bylo Ruské impérium, mělo toto město tu nejnevhodnější možnou polohu. Nachází se na samém okraji země, navíc stále ohrožené mořem. Při neexistenci rychlého transportu a předávání informací proto volba takového umístění hlavního města velmi snižuje efektivitu fungování systému řízení. Z tohoto pohledu by bylo daleko výhodnější zvolit Moskvu, protože ta je v centru a vzdálenosti do jednotlivých oblastí evropské části jsou zhruba stejné. A také z hlediska obrany je umístění „hlavního stanu“ v centru území nesrovnatelně výhodnější.
Jenže my už víme, že toto je jen oficiální verze, protože budoucí Ruské impérium bylo tou dobou jen malý plácek kolem Finského zálivu, který navíc až do roku 1721 patřil Švédsku. Takže na Moskvu se zatím pomýšlet nemohlo, protože ta ležela na území sousedního státu – Moskovie (Moskevské Tartárie).
Ale vzhledem k plánům na budoucí postupné obsazování území Tartárie bylo místo pro hlavní město vybráno naprosto skvěle. Sankt-Petěrburg je skrze moře v přímém kontaktu s evropskými státy, což mnohonásobně zjednodušuje logistiku při vedení budoucích vojenských operací.
A tím se nám rýsuje scénář budoucích událostí. Sankt-Petěrburg byl „založen“ (obsazen) Němci (Prusy) pravděpodobně za účasti skandinávských zemí. Vznikl tak nevelký stát pod vládou Romanovců-Holsteinů z klanu Oldenburgů, který – a teď pozor! – okamžitě uznaly všechny západní mocnosti. Všimněte si, že přestože byl Sankt-Petěrburg „založen“ a prohlášen za hlavní město na území, které podle oficiální verze patřilo Švédsku – všechny západní mocnosti tento fakt družně ignorovaly a ihned tam posílaly své diplomaty. Ti předávali pověřovací listiny Petru I., zabydlovali se, zařizovali zde svá vyslanectví a také, a to především, obchodní zastoupení.
Poté maličké „impérium“ Romanových-Holsteinů-Oldenburgů vyráží na zábory nejbližších území. Postupně se dostalo až k Volze a pak se poprvé pokusilo obsadit Moskvu a jí kontrolovaná území v roce 1773 ve válce s Moskevskou Tartárií.
Ale nevyšlo to. Do války se zapojila sibiřská Tartárie s hlavním městem Tobolskem, která moskevské sestře poslala na pomoc vojsko pod velením Jemeljana Pugačova. Moskvu osvobodili a Romanovce poslali zpátky do Sankt-Petěrburgu.
Pak následuje delší etapa příprav, pro kterou je příznačná výstavba mohutného systému kanálů na počátku 19. století, což měla s největší pravděpodobností být logistická příprava pro nové vojenské tažení. To bylo zahájeno v letech 1810 – 1811. Válku, která se pak protáhla až do roku 1815, vedla spojená mnohonárodnostní vojska Romanovců a dynastií západní Evropy.
Aby se tentokrát zabránilo armádě sibiřské Tartárie přijít Moskovii na pomoc tak, jak to už jednou udělala v letech 1773 – 1775, byl „bohy“, kterým slouží evropské elity, proveden jaderný útok na teritoriích Povolží a Uralu. Svědectvím je na tomto území velké množství dodnes viditelných kráterů, zachycených na satelitních snímcích.
V roce 1812 je nejprve obsazen Smolensk, za což Kutuzov dostal titul „kníže smolenský“ a o něco později i Moskva. Žádná Borodinská bitva v tomto roce nebyla, došlo k ní až později, v roce 1867.
Zvláštní je otázka bombardování Moskvy v roce 1812, na což odkazuje mnoho faktů. Podle mého názoru to lze vysvětlit tak, že tam došlo k nedorozumění mezi pozemními vojsky okupantů a „bohy“.
Obránci Moskvy se totiž vzdali dříve, než bylo očekáváno, načež vojska uchvatitele vešla do města, ale „bohům“ to už nestačili říci. Anebo sami už nedokázali proces zastavit. Tím by se vysvětlil zbrklý útěk ruské části vojska, k němuž dal příkaz Kutuzov, který byl nepochybně do plánu zasvěcen. V důsledku vzdušného jaderného výbuchu nad Moskvou, který způsobil známý požár a také ozáření těch, kdo se ve městě nacházeli, pronikavou radiací, se u vojáků projevily příznaky velmi podobné nemoci z ozáření, ale ti ji z neznalosti pokládali za mor. Je známo, že mezinárodní francouzská vojska v roce 1812 opustila Moskvu právě kvůli údajné epidemii moru, z níž obvinili obyvatele města, kteří prý otrávili všechny studny. Je však zajímavé, že ona epidemie se nerozšířila za hradby Moskvy, což pro mor není příznačné. Pokud by se skutečně jednalo o mor, pak by se musel šířit po celé cestě, kudy se ustupující vojsko pohybovalo.
V roce 1815 Romanovci obsadili Kazaň. Tehdy vypukl na kazaňském hradě silný požár, který zničil téměř všechny budovy, zejména pak dělostřelecký dvůr, kde se podle oficiální verze vyráběla děla pro války v roce 1812. Je jen otázka, na čí straně ona děla bojovala, zvláště když si uvědomíme, že po požáru Romanovci v Kazani výrobu děl neobnovili.
V příběhu tohoto požáru mě například velmi udivuje fakt, že „požár“ byl natolik silný, že byla zničena veškerá výzdoba ortodoxního chrámu Zvěstování, včetně nástěnných maleb, které pak byly „obnoveny“ po roce 1815 (co na nich asi bylo, že to muselo zmizet?). To je velmi zvláštní vzhledem k tomu, že chrám je mohutnou kamennou stavbou, na níž nemá opravdu co hořet. Jak se navíc mohl oheň dostat dovnitř a zničit vnitřek, zůstává záhadou.
Kazaň, dnešní Chrám Zvěstování
Změnu klimatu, k níž došlo na tři roky v Evropě a části Severní Ameriky, způsobilo podle mého názoru masívní meteorické bombardování území západní Sibiře, které s konečnou platností zničilo Velkou Tartárii. Došlo k němu pravděpodobně na začátku roku 1815, nejspíš v dubnu. Několik let bylo toto území vyprahlou pouští s erozí ornice na velmi rozsáhlé ploše. V důsledku toho docházelo k prachovým bouřím, když vrchní vrstvy půdy vlivem vody, slunce a větru se proměňovaly v prach zvedající se do horních vrstev atmosféry, ten se přenášel do vzdálenosti tisíců kilometrů, kde následně vypadával v podobě blátivých dešťů. Podle zachovaných dokumentů podobné deště bláta se v Evropě objevovaly ještě v roce 1847.
Zasažené území bylo velmi rozsáhlé, o čemž svědčí i zásadní změny na východním pobřeží Kaspického moře. Zatímco podle mapy z 18. století tu bylo množství měst a do moře přitékalo několik velkých a řada menších řek (mapa je otočena kvůli orientaci na sever), dnes je tu vyprahlá, prázdná poušť a břehy navíc dost výrazně změnily tvar.
V průběhu 19. století, zhruba uprostřed třicátých let, Romanovci zahajují další etapu expanze s cílem obsadit Sibiř. Při tom se obnovují stará zničená města. Ve 40. letech začíná na Sibiři masívní výsadba lesů a i na území Altajského kraje dokonce působí lesní stráže.
Někdy ve 20. – 30. letech 19. století začal na obsazených územích proces záměny skutečného pravoslaví za jeho napodobeninu, která sice částečně napodobuje vnější atributy původního pravoslaví, ale ve své podstatě a ideologii je to žido-křesťanství, náboženství pro otroky. Tím se vysvětluje fakt, že už vytištěné vydání Nového zákona a Žalmů bylo zničeno a používání starých textů bylo zakázáno. Místo toho záhy vznikla nová, důkladně upravená verze, která je nyní známá jako „Bible krále Jakuba“ (pořízená z anglického překladu Bible). Slované, kteří přežili války, okupaci i katastrofu byli postupně přeprogramováni z bytostí uctívajících svobodu a vládu svědomí na pokorné sluhy. Měli zapomenout, že Slované spoluurčovali evropské dějiny už od jejich počátku a to nejen na východě, ale i na západě, kde rovněž zastávali vládnoucí pozice.
Tehdy patrně vrcholí i snahy o úpravu minulých událostí. Pokračuje se v přepisování dějin, které začalo už přechodem na juliánský kalendář. Události byly záměrně zkresleny, protože se jejich výklad nehodil nově vládnoucím dynastiím především v Rusku, ale i jinde.
Ovšem přepsat historii ani v době, kdy neexistovaly počítače a knihoven a archívů bylo velmi málo, nebylo jednoduché. A tak díky mnohým nedorazům dochází k podivnému čtyřicetiletému posunu, který si můžeme doložit dokumentem vlastnoručně napsaným Lermontovem, na němž jsou letopočty 1870 a 1872 opraveny na 1830 a 1832. A pokud se roky zapsané Lermontovem zvedají o 40 let, pak je třeba spolu s nimi zvednout i datování všech událostí. Týkalo by se to Puškina i Žukovského a možná také války s Napoleonem.
Přitom tato verze velmi dobře souhlasí s novým datováním Borodinské bitvy, která proběhla v roce 1867, a také s tím, že – jak je někdy uváděno – v prvním vydání Tolstého románu Vojna a mír stojí na titulním listu datum, kdy se odehrává děj knihy, 1865 – 1869, což je mylně vykládáno jako doba, kdy autor román psal.
V případě čtyřicetiletého posunu bychom mohli zvážit i druhou variantu událostí. To by znamenalo, že v roce 1812 Romanovci obsadili Smolensk a Moskvu. Tartárie vysílá vojska Pugačova a snaží se dobýt zpět Moskvu a osvobodit Moskevskou Tartárii. A právě na vojscích Pugačova z orbity zapracují „bohové“ zbraněmi, jejichž následky ve velkém množství nacházíme také na Urale i v Povolží. V této variantě vojska Pugačova skutečně utrpěla drtivou porážku, ale skutečnou její příčinou nebyla moc armády Romanovců, ale použití vysoce technické zbraně „bohů“.
Je tu ještě jeden moment, který je třeba zmínit. Je možné, aby onen roj meteoritů byl na Zemi někým poslán úmyslně? A odkud se vůbec takové množství zmrzlé vody, kamení a písku vzalo? Otázka tedy zní, zda tato vesmírná tělesa přilétla sama, nebo zda jim někdo speciálně pomohl.
V této souvislosti předkládám k zamyšlení:
– pokud civilizace běžně cestuje vesmírem, je pravděpodobné, že umí používat gravitaci;
– pokud je třeba vrhnout na povrch planety roj meteoritů složený z desítek tisíc objektů, v pásu širokém několik set kilometrů, jehož stopy můžeme pozorovat v západní Sibiři, ale zřejmě až ke Kaspickému moři, je rovněž nevyhnutelné umět ovládat gravitační pole;
– pás asteroidů v naší sluneční soustavě by mohl být pozůstatkem zaniklé planety, kterou pozemšťané nazývali Faeton a která se nacházela na orbitě mezi Marsem a Jupiterem, tedy právě tam, kde je dnes pás asteroidů.“
Ale to je jen tak, mimochodem…
Tolik Dmitrij Mylnikov.
Co říci závěrem k příběhu o Tartárii?
Jeden ze základních principů vědecké metody výzkumu říká, že pokud existuje třebas jen jediný fakt, který je v rozporu s vypracovanou teorií, znamená to, že teorie je nesprávná nebo neúplná, a je třeba ji přepracovat. Zatím však bohužel platí, že pokud historikové narazí na skutečnost, která nevyhovuje vypracované teorii, prostě ji pominou a přidrží se zaběhlé praxe. Aby nenarazili.
Zkusme se tedy alespoň my podívat skrze mříže postulátů, do nichž nás uvěznilo naše vzdělání, a nekamenujme ty, co měli odvahu to udělat před námi a nyní nám referují o zcela jiném světě, který tam objevují.
Zjišťují, že podle množství shromážděných faktů v 18. století dynastie Romanovců-Oldenburgů za podpory evropských vládnoucích dynastií začala obsazování území cizího státu. V podstatě nepokládám za důležité, jak se onen stát jmenoval – Tartárie nebo jinak. Konečně, není vyloučeno, že se také nazýval Rasénie/Rassia a Romanovci-Oldenburgové prostě tento název převzali. Toto obsazování začalo po získání kontroly nad Sankt-Petěrburgem. A Sankt-Petěrburg má výhodné položení ne jako hlavní město Ruského impéria, ale jako hlavní město nového Římského impéria, které mělo v plánu v sobě sjednotit všechna území severní Evropy a Skandinávie. A jednou, možná….
V invazní politice Romanovců se zrcadlí lačnost Západu po těchto rozlehlých a nesmírně bohatých územích. A tisíciletá snaha o podmanění části světa stavící na jiných civilizačních hodnotách, je jasně patrná i dnes, právě v těchto dnech, kdy možná dokonce vrcholí. Kdy po plíživém narušování toho, co bylo dáno obyvatelům Tartárie už na genetické úrovni, je nejen pomocí invazního náboženství, ale také narušováním tradičních hodnot, finančním a ekonomickým rozvracením či ničením genetického fondu infekcí alkoholismu a dalších drog, dokonce na pořadu dne fyzická genocída; před pár měsíci totiž Julie Timošenková prohlásila, že je třeba Rusy (rozuměj Slovany) vybít atomovkami. My to známe i z našich dějin. Kolik úsilí bylo věnováno germanizaci našeho národa, na diskreditaci husitství a na potření takzvaných pohanských mýtů.
Všimli jste si, kolik paralel s naší současností bylo zjevných na příběhu Tartárie? Ona to totiž není minulost. Je to ta nejžhavější přítomnost.
PS: A na rozloučenou přidávám tuhle krásnou mapu z roku 1575. Rozklikněte si ji zde, aby byly čitelné nápisy, a udělejte si malý výlet po světě. Možná vás cestou překvapí řeky, jezera a kvetoucí města uprostřed Sahary, zatímco jiná města, která by tou dobou měla patřit ke světovým metropolím, budete hledat marně. Ale místo nich třeba objevíte Tróju, co už prý i v době Homéra byla jen legendou…
KONEC SERIÁLU
___________
zdroje:
http://www.kramola.info/vesti/letopisi-proshlogo/kak-pogibla-tartarija-chast-1
http://www.kramola.info/vesti/neobyknovennoe/kak-pogibla-tartarija-chast-7
http://www.kramola.info/vesti/neobyknovennoe/kak-pogibla-tartarija-chast-8
http://armycarus.do.am/publ/intelligencija/tvorcheskaja_intelligencija/lev_tolstoj_vojna_i_mir/28-1-0-146
http://www.cez-okno.net/clanok/vedska-civilizace-a-vesmirne-bytosti
http://mylnikovdm.livejournal.com/3300.html
(©)2015 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.
převzato z: https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2015/03/zkaza-velke-tartarie-10.html
Poslední komentáře
-Myslitel Kouknu na půdu, bude to asi napsané na…
-Alue K. Loskotová Já jsem také pro trénink ale většinou jsem…
-zuzi Raz sa mi stalo že som mal nočnú…
-mariankosnac Naopak neřádily otevřeně, vždy bylo nezbytné odhalit místo…
-není