Aluška.org: Věděním ke svobodě

Duchovno má člověka léčit, posilovat a vést k pravdivosti. Jenže někdy se promění v nástroj kontroly, moralizace a manipulace. Tento článek vysvětluje, proč někteří lidé používají duchovno jako zbraň, co to vypovídá o jejich psychice a jak poznat nezdravé duchovní vzorce, které nemají s opravdovým růstem nic společného.

Duchovno má být cestou sám k sobě. Je to prostor, ve kterém člověk roste, léčí svá minulá zranění, učí se pracovat se svými aktuálními trbalemi, nabírá sílu na změny a také se učí být pravdivější a laskavější sám k sobě. Jenomže duchovno je velmi volný směr, který se dá pojmout různě a jeho konkrétní podoba je u každého člověka trošku jiná.

A pokud někdo duchovno pochopí jako způsob jak utéct od svých problémů, od sebe, od reality nebo odpovědnosti, může si z něj udělat nástroj kontroly, moralizace a manipulace. Může tomu říkat duchovno, ale duchovno to je skutečnosti vůbec není. Místo podpory vzniká nátlak. Místo svobody vznikají pravidla. Místo růstu roste akorát strach. Místo uzdravení vznikají nové rány.

Proč se to děje? Proč někteří lidé používají duchovno jako zbraň proti ostatním lidem?

Některým lidem totiž duchovno nahrazuje jejich identitu

Většina lidí přichází k duchovnu ve chvíli, kdy se cítí ztracení, nejistí nebo prázdní. To je v pořádku. Duchovní cesta často začíná hledáním řešení bolesti, na kterou neodpovídají jiné cesty. Problém nastává v případě, pokud si člověk duchovno splete se svou identitou.

„Já jsem ten vědomý.“ (na rozdíl od tebe, ty jsi nevědomý)
„Já jsem ten, kdo ví.“ (na rozdíl od tebe, protože ty nic nevíš)
„Já jsem ten, kdo žije správně.“ (takže ti mám právo diktovat, jak máš žít, protože to samozřejmě vím líp, než ty)
Duchovno sev té situaci stane štítem proti vlastní nejistotě. Místo aby pomáhalo tuto nejistotu léčit a řešit, udělá se z něj maska. Když je identita člověka křehká, musí se nějak bránit proti narušování a znevažování… často útokem. A duchovno, které je tvárné, poskytuje široké pole působnosti a je v něm prostor i pro vlastní kreativitu.
Takto vzniká potřeba dokazovat si vlastní hodnotu tím, že někoho jiného opravím, poučím nebo shodím. Když někdo používá duchovno jako měřítko vlastní hodnoty, začne ho logicky používat i jako měřítko hodnoty ostatních.

Duchovno maskuje strach z vlastních témat

Duchovní ego se rodí ze strachu. Strachu podívat se dovnitř sebe, přiznat si chybu, nebo cítit bolest, kterou člověk dlouho potlačoval. Je prostě mnohem jednodušší říct:

„Ty ještě nejsi dost vědomá,“ než „já mám téma, které jsem nezpracoval.“
Je jednodušší hodnotit cizí život a hledat na něm chyby, než se podívat na ten vlastní. Odvádí se tak pozornost. Duchovní moralizace je jen obranný mechanismus a projekce. Člověk vidí v druhých to, co nechce vidět sám na sobě a místo práce s vlastním stínem začne opravovat svět kolem sebe, nebo ho kritizovat a hanit.

Duchovno kompenzuje potřebu kontroly

Někteří lidé používají duchovno jako způsob, jak mít kontrolu nad prostředím, vztahy nebo lidmi kolem sebe. Duchovní terminologie se pak stává nástrojem moci a zní zhruba takto:

„Tohle je nízká vibrace, tím se zabývat nebudem.“ (když máte nějaký problém a snažíte se ho řešit nebo o něm mluvit)
„Tohle bys jako vědomý člověk neměla dělat.“ (třeba nesmíš jíst maso, nebo někoho posílat do pudele, protože to je údajně „neduchovní“)
„Tohle není správná cesta.“ (nelíbí se mi co děláš, takže tě zmanipuluju, abys dělal to co mně se líbí a co je pro mě výhodné)

Vsadím se, že jste už některou z těchto vět, nebo nějakou hodně podobnou, slyšeli. Ve skutečnosti tady vůbec nejde o duchovno, protože duchovno je o svobodě a sebepoznání. Tady jde pouze o kontrolu vašeho chování a myšlení. Udržet si pozici „toho, kdo ví“.
Jde tady o pěstování pocitu nadřazenosti. Protože když budete menší než manipulátor, nebudete pro něj hrozba a nemůžete ho konfrontovat s jeho vlastní malostí a slabostí. Proto si okolo sebe podobní lidé udržují okruh následovníků, kteří poslušně ohýbají záda a mají dojem, že to je „duchovní rozvoj“, protože věří, že se hřejí ve světle a slávě osvíceného duchovní vůdce.

Když někdo potřebuje řídit cizí životy, většinou nezvládá řídit ten vlastní.

Potřeba jednoduchých odpovědí

Duchovní cesta je komplexní, celoživotní a je složitá. Má hodně vrstev a vyžaduje schopnost introspekce a sebereflexe. Někdy to bolí. Někdy je tato cesta pěkně chaotická. Někdy člověk ani neví, co je správně. A to je všechno v pořádku, protože takto vypadá proces učení a zrání. Bez chyby není pokrok.

Jenže někteří lidé nesnesou nejistotu, protože vnitřně cítí, že tam je nebezpečí a nejsou ochotní nebo schopní čelit následkům a řešit problémy. Proto potřebují jasná pravidla, seznamy a mantinely. Potřebují přesně vědět, že „když budu dělat A, stane se B“. Protože tohle jim dodává dojem bezpečí a jasného přehledu. (Je to ale pouze iluze, ve skutečnosti na tom nic výhodného není, ani to člověka nijak nechrání před realitou a následky jeho činů.)

A tak si vytvoří duchovní manuál:

„Duchovní člověk nesmí jíst éčka a maso.“
„Duchovní člověk nesmí nosit černou.“
„Duchovní člověk nesmí cítit vztek, ani bojovat, protože by si tím přitáhl nečisté vibrace.“
„Duchovní člověk nesmí mít plastiku, tetování, poslouchat metal, používat wifinu…“
Čím větší strach z chaosu člověk má, tím rigidnější pravidla uplatňuje na sebe a na své okolí. A čím rigidnější jsou tato pravidla, tím větší tlak se vyvíjí na ostatní, aby je dodržovali taky. Protože když je poruší někdo jiný, ohrožuje to vlastní jistotu.

Tohle  se dá vidět i v sektách, kdy ve chvíli kdy se člen vzepře a nesouhlasí, je označen za špatného a vyloučen ze skupiny. Třeba Jehovisté z tohoto důvodu přerušují kontakt s členy své rodiny, pokud nevyznávají stejnou víru.

Duchovno může sloužit jako únik před realitou

Někdy se duchovno používá jako způsob, jak se vyhnout skutečným problémům. Místo řešení vztahů, práce, zdraví nebo psychiky se člověk schová za:

„Vesmír mi tím dává lekci.“
„Tohle je moje karma, kterou si prostě musím odžít.“
„Duchovní člověk má být chudý, takže je v pořádku že nepracuju, alespoň nejsem materialista.“
„Tohle je nízká vibrace, o tom se nebudu bavit.“
„Ti lidé se se mnou nebaví, protože prostě nepobrali mou vysokou duchovní úroveň, já přece problém nemám, problém oni. Jsou nízkovibrační.“
„Já jsem věčná duchovní bytost, takže se nikomu nezpovídám, ani státu. Cože občanku? Tu jsem přece vrátil, nejsem rodné číslo.“
A když někdo jiný realitu připomene, stane se „neduchovním“. Tímto se vytvoří iluzorně „bezpečný“ prostor, kde není potřeba nic řešit. Stačí jenom ukazovat prstem na ostatní lidi a všímat si: „jak žijí špatně, jak jdou na ruku systému, jak hromadí majetky a jak se pořád za něčím ženou aniž by pochopili skutečnou podstatu tohoto světa.“

Duchovno pomáhá pěstovat pocit nadřazenosti

Duchovní ego se pozná tímto typickým názorem: „Já jsem dál než ty.“
Je to velmi silná forma povyšování se nad druhé lidi za to, že s něčím nesouhlasí, nebo dělají něco jinak. Povyšování je vždycky obrana sebe sama. Když se někdo cítí malý, potřebuje se dělat větším. A to platí všude, nejenom v duchovnu… Když se někdo cítí nejistý, potřebuje se působit jistější. Když se někdo bojí, potřebuje vypadat silnější. Duchovno se pak stane nástrojem, jak si tuhle iluzi udržet.

„Dokud jsem duchovní, jsem lepší a jsem napřed. Tím pádem se už nemusím zaobírat tím, že je někdo v něčem lepší než já, protože můj rituál je víc než jeho vysoká škola a moje názory jsou víc než jeho prosperující firma a můj asketismus je přece víc než jeho tři děti. Já přece nic z toho nepotřebuju, já jsem lepší i bez toho, protože jsem vědomý a probuzený a vibruju na jiné frekvenci než tito obyčejní lidé.“

Hnusná pravda narovinu: Je to nebezpečné

Duchovno není jedna konkrétní cesta. Je to osobní, individuální cesta. Takže je potřeba umět se správně dívat a pokládat ty správné otázky, pokud chceme rozlišit, co je zdravé a co není zdravé.

Když se duchovno používá nezdravě, nebo jako zbraň, aby se zamaskovalo vlastní ego a neřešené problémy, poznáme to hlavně podle těchto vzorců:

Vzniká tlak místo svobody. Máte seznam všeho možného co se nesmí, místo aby se prozkoumávalo a experimentovalo.
Strach místo růstu. Než aby se něco zkusilo, raději se toho budeme bát, protože nejsme připravení něco případně řešit, nebo být konfrontováni s vlastním omylem.
Kontrola místo respektu. Duchovno je o sebepřijetí. O přijímání života, toku času a empatii k druhým lidem. Pokud se někdo ocitá v sebestředné křeči ze které se snaží druhé lidi ovládat, je to úplně špatně.
Manipulace místo podpory. Protože „druzí lidé přece nemají právo žít si svůj život podle sebe. Lepší je zmanipulovat, aby stagnovali a byli mi po vůli,“ protože takto káže duchovní ego a méněcennost.
Úzkost místo klidu. Špatná cesta se pozná podle toho, že místo aby se člověk uzdravoval a zklidňoval, pořád víc a víc se všeho bojí.
A to je přesný opak toho, k čemu duchovno slouží. Skutečné duchovno nikoho neponižuje. Nehodnotí. Neurčuje, co kdo smí nebo nesmí. Nevnucuje pravidla. Nezasahuje do cizích hranic. Skutečné duchovno člověka rozšiřuje, ne zužuje.

Když se setkáte s duchovním moralizováním, je dobré si připomenout důležitou pravdu: Tohle není o vás. Není to ani vaše téma, nebo vaše zodpovědnost. To je jen cizí strach, nejistota nebo potřeba kontroly.

Vaše cesta je vaše. Vaše tělo je vaše. Vaše rozhodnutí jsou vaše. A vaše duchovno je také jenom vaše. Nikdo jiný nemá právo určovat, jak má vypadat. To si rozhodujete vždycky jenom vy sami.