Aluška.org: Věděním ke svobodě

Napadá-li Vás nová otázka do příštích dotazníků, položte ji směle do diskuze….. Děkuji!

Dotazníky nejsou určeny k recenzím na zboží, posuzování osob, webů, hudebních skupin apod. Nenahrazují poradnu, s osobními problémy se prosím obracejte na e-mail.

1. Mělo by být psací písmo pro leváky nepovinné? (škola je ve stávající podobě k ničemu, ale zajímá mě tato konkrétní věc – jestli si myslíš, že by se leváci nemuseli psací písmo učit psát, jen případně učit a spíše jim nabízet se naučit Comenius script)

Já jsem levák a psací písmo mi nikdy nedělalo problém. Jediný problém byl, že nás nutili celý první stupeň používat plnící pero na bombičky a nesměli jsme používat propisky. V páté třídě jsem byla na jiné škole a byla jsem úplně vyvalená, že už můžu psát propiskou a nebyl s tím žádný problém. Dokonce se na té druhé škole divili, že nám nutili tak dlouho plnící pera a že nás učili sedět s rukama za zády, že to jsou předpotopní metody.

Tvrdili nám, že plnící pero máme, abychom psali hezky a že propiskou to bude naškrábané a hnusné, ale to vůbec není pravda. Nezáleží na tom, jestli je náplň v bombičce nebo v tyčince, hlavní je jak se člověku to pero drží, jestli dobře nebo blbě a jak má tlustý hrot. Tenčí hroty píšou precizněji, tlustší jsou víc lážo plážo. Nechala bych levákům možnost psát propiskou s tenčím hrotem, která jim dobře padne do ruky. Potom není problém a nebudou si nic mazat. Problémy s mazáním jsou jenom kvůli tekutým náplním. A taky když to pero držím trochu blíž hrotu, dělaly se mi vždycky na rukách velké modré fleky, pak jsem od toho byla zadělaná. Plnící pero bylo fakt za trest. Ideálně taky dopsalo, když jste to zrovna potřebovali nejméně.

Druhý můj problém byl a pořád je, že kdykoliv píšu psacím, neustále se upisuju, prostě udělám smyčku nebo čárku moc daleko, nebo ji udělám kde nemá být a pořád to musím opravovat. Pro člověka co má rád brambory v řádku a vše v pořádku, je pak dost nepříjemné koukat na ty přeškrtané smyčky nebo celá slova. Později jsme objevili zmizík, ale i s ním ta oprava šla poznat.

Taky proto mě jako malou úplně uchvátila možnost psát články na klávesnici, protože se jakákoliv chyba dá snadno opravit, není vidět a člověk může dodatečně změnit celé věty, když s nimi není spokojený a výsledek je hezký a úhledný na pohled. Do papírového dopisu si vpíšu celou větu celkem blbě, když později dostanu pocit, že tam chybí.

Už někdy ve čtvrté třídě jsem začala spát rukou tiskací písmenka ve formě která mi tak nějak pocitově sedla, protože jsem zjistila, že když píšu po svém, tak skoro nedělám chyby a když náhodou někde něco přetáhnu, tak v té tiskací variantě se to dá většinou snadno zamaskovat, že si člověk zvenku ani neuvědomí, že tam někde byla nějaká krpa. Dodneška si pamatuju, že si mě učitelka zavolala na kobereček, když jsem jí na začátku školního roku, poté co jsem přes prázdniny cvičila svoje tiskací, předložila úkol z češtiny napsaný tiskacím. Vyhubovala mi, že domácí úkoly budu psát psacím, že nemám nárok na tiskací písmena, že nejsem žádný dyslektik, nemám žádnou jinou poruchu učení nebo čehokoliv, takže budu používat psací a tohle prostě už nechce vidět… Odkývala jsem jí to a pak psala poslušně psacím domácí úkoly, ale všechny zápisy do sešitů, které slouží k tomu aby se z nich člověk učil, jsem jela tiskacím. Zjistila jsem totiž, že se mi z toho písma i mnohem líp učí, do mozku se mi to líp a jasněji otiskne. Podle mě by člověk měl určitě umět psát psacím, ale připadá mi blbost nutit to dětem za každou cenu, když cítí že jim tahle forma nevyhovuje a nutit jim za každou cenu bombičkové pero, když jsou od toho pořád špinavé a neustálé dokupování bombiček je taky pěkná otrava.

Dodneška si píšu občas psacím abych to procvičila, mám i oblíbené slovo ,,celkem“, to se píše psacím jak když krájíte máslo 😀

Nemyslím si že je škola vyloženě k ničemu, ale potřebovala by velmi mnoho dost zásadních a rozsáhlých změn, aby se v ní mohli učitelé i děti cítit dobře a aby nebyla za trest. Jsou systémy výuky, které to umožňují. Ale ten zkostnatělý aparát neumí reagovat na změny.

2. V jaké etapě života obvykle přichází bod, ze kterého již není návratu a nelze splnit životní poslání duše? Dá se říct, že je to obvykle určitá část života jedince před jeho smrtí?

Nemůžeme aplikovat takové digitální poučky na člověka. Člověk je živá neopakovatelná bytost, je jediný unikát na celém světě a jeho osud je také unikátní. Každý z nás má svoji cestu a své vlastní kapitoly. A navíc z cesty může vypadnou v jakékoliv fázi života, i když byla předtím správná.

Jestli byl nebo nebyl překročen bod ze kterého není návratu, si tedy musí každý člověk uvědomit sám za sebe, individuálně. Není to o konkrétním čísle v kalendáři.

Společné rysy by to však mělo mít. První problém je, že nechodí znamení. I to je však velmi zavádějící pojem, protože většina lidí neumí číst znamení, nebo si jich třeba všimne, ale neví, nebo si není jistá s jejich interpretací, nebo je tam něco, co nechtějí vidět, co si nechtějí připustit. Tak řeknou, že jim žádná nechodí, i když to není pravda. A problém se správnou interpretací mají někdy i lidé, co jsou v tomto poměrně zkušení. Takže pokud se v tom náhodou poznáváte, nepropadejte panice. Důležité je si všimnout, zamyslet se, pokusit se najít správný překlad, poděkovat. Všimnout si, utnout se a pochopit to blbě, je pořád lepší varianta, než to úplně ignorovat a zazdít. Když se něco nového učíte, tak to přece taky neumíte dokonale ze dne na den.

Také to bývají situace, kdy se člověk dostal už moc daleko, na až moc odlišnou kolej, než byla ta původní a už se opravdu nedají vymazat zásadní rozhodnutí, která udělal. Vymyslíme příklad:

Dejme tomu, že jsme měli ve dvaceti potkat nějaké lidi, třeba aktivisty a s jejich pomocí jsme měli zachránit deštný prales. No, ale my před tou dvacítkou uděláme nějakou krpu, jdem do baru kam jsme původně jít nechtěli ale někdo nás ukecal, zamilujem se tam do někoho kdo má na parketu nejlepší pohyby ze všech, řekneme si ,,to je on, mého srdce žampión“, přizpůsobíme svůj život partnerovi, založíme s ním rodinu a jsme doma s dětma… Tak už logicky nemůžeme zachránit ten prales, protože pokud to byl projekt a proces na určité roky, který byl pro nás naplánovaný a otevřený ,,OD – DO“, tak už na to nenaskočíme o 15-20 let později, protože jsme šli zcela jinou cestou, jsme jiný člověk, máme jiné znalosti, jiné zkušenosti a jsme v jiné životní situaci, čili už na tento úkol nemáme. Vybrali jsme si jiný.

A znamení mohla vypadat tak, že než nás někdo ukecal do toho baru, tak jsme při odcházení z domu mohli potkat kočku co nám přešla přes cestu (změna, ale ještě nevíme jaká), umírající krysu nebo mrtvého ptáka u cesty (tohle když se mi stane, tak je to varování před smůlou a problémem, vždycky se něco zásadně pokazí, ať je to cokoliv), dojdem na bus, ten nám ujede a místo abychom si řekli, že hvězdy tomu dneska nepřejí a šli dom, počkáme si na jiný bus a stejně tam odjedem.

A pokud k nám předtím nepřijde nikdo vidoucí (typu král Melchizedek, jako z příběhu Alchymista), který nám řekne co a jak, naučí nás číst znamení, nebo nás nechá nahlédnout aspoň trošku na naši cestu (protože svou vlastní nikdo z nás nevidí), tak nám ani nedojde, že jsme něco zásadního pokazili jenom tou jednou blbou cestou do baru. Že jsme původně přišli jako velice vzácná bytost, která měla velký úkol chránit tuto planetu a místo toho jsme se zařadili do průměrného průběhu života, zatímco prales se dál kácí a naše jedinečná bytost tam kriticky chybí. Takhle spousty vzácných nadaných lidí prosviští svůj život, aniž by zachránili prales.

3. Mám dotaz do dotazníku. Když byl člověk stvořen jakožto dokonalé stvoření, kdy a jak nastala ta chvíle, že se u nás objevil chtíč a touha po moci … když jsme tak dokonalé bytosti, něco takového by nás buď nenapadlo, a nebo jsme – v té dávné době – snad byli dost inteligentní na to, abychom viděli následky dopředu a nenechali to zajít tak daleko. Byl to snad záměr? Pokud byla temnota stvořena člověkem, nerozumím tomu, jak se něco takového mohlo stát.

Tyto věci popisuji v knize Anděl strážný, v jejím závěru. Nalistujte stranu 263. A pokud se člověk nad tou kapitolou zamyslí, pochopí proč to tak je. Člověk existuje na více planetách a to co vidíme zde, je pouze tady, je to naše ,,specialita“. ,,Temnota“, pokud je míněna jako prvotní primární zlo, není lidská. Člověk je zlu naučen, ale od své přirozenosti zlý není. Mnoho lidí věří tomu že jsou uvnitř zlí, nebo že někdo jiný je zlý, když se tak chová, ale všechno jsou to naučené parazitické programy. Je-li člověk zlý, pak není sám sebou, ale žije v zajetí těchto programů.

Mimojiné v Anděli strážném je dál vysvětlené i téma v otázce číslo dvě.

4. Jsou ženy obecně citlivější na energie než muži, nebo mají snad muži větší ochranu před destruktivní energií? Totiž, jsme na tom s přítelem energeticky podobně, ale pokud se setkáme s destruktivní energií, on nemá zdaleka tak silné reakce jako já. Já odpadnu s migrénou, jsem podrážděná a je mi zle a pak se dlouho dávám dohromady. On se otřepe a žije si spokojeně dál, mnohdy si ani destruktivní energie nevšimne a ťuká si na čelo co mi zas je.

Žena je jednoznačně citlivější, je více empatická, více křehká, jemná a jednoznačně má spirituální dary častěji, než muž. Souvisí to s jejím posláním na tomto světě, kdy má žena za úkol udržovat a chránit život, pečovat a přinášet lásku, jemnost, křehkost a pohlazení. Může být také spirituálním průvodcem. Bez lásky a mazlení se ani správně nevyvine dětský mozek. Existují studie, které potvrzují, že láska je pro bytost důležitější, než hmotné zajištění. Raději bude mít hlad a trpět zimou, ale hlavně že ji někdo miluje.

Muž samozřejmě také umí milovat, ale dává to najevo jinak a kdybychom se bavili vyloženě o dětech, tak dokud je malinké, hlavní je pro něj matka. Otec se k tomu pořádněji dostane ve chvíli, kdy se s dítětem dá mluvit a kdy ho může učit, nebo si s ním hrát. Tehdy poskytuje dítěti oporu a vedení, které jsou také zásadně důležité pro jeho vývoj a duševní pohodu.

Jenomže ženská křehkost a jemnost nemůže bezpečně fungovat, pokud se nemá o co opřít, pokud ji nemá kdo chránit. Protože když se zraní a nikdo ji nekryje, poškodí se, nebo se úplně uzavře. Toto zabezpečuje muž.

Klasický stereotyp, že chlap má ostré lokty, ničeho se nebojí a chrání a živí rodinu, mají své opodstatnění, protože vycházejí ze základních vlastností muže.

Muž, který je příliš zženštilý a příliš přecitlivělý, neposkytuje dostatečnou oporu křehké ženě, protože se v případě problému nebo překážky sesype stejně jako ona. A v takové chvíli se často přetáčejí role, žena vystoupí ze své křehkosti a začne se více podobat muži, aby v tomto světě obstála, protože si uvědomí, že když se nemůže spolehnout na muže, musí se spolehnout na sebe a musí být ona ta silná, ta která rozhodne, povede a která se nepodělá před problémem.

Obecně takové ženy máme za mužatky, ale vůbec to nemusí být baba co řídí traktor a pod nosem si pěstuje knírek. Bývají to i velmi krásné ženy se silnou osobností, které jsou dost úspěšné v práci a vydělávají hodně peněz. Vůbec nevypadají, že je něco trápí. Když se jim něco nelíbí, nebojí se skočit do problému po hlavě a radikálně ho řešit. Jsou to ženy, které se opírají samy o sebe. Někomu to možná připadá jako dokonalá varianta, když je žena takhle samostatná a vypadá že nikoho nepotřebuje, ale je to jen pohled zvenku. Ve skutečnosti je kvůli tomu pod neustálým tlakem, je ve stresu a pak má problém najít si chlapa, protože aby se o něho mohla opřít a aby se mohla uvolnit a uklidnit, musel by to být chlap, který je ještě silnější a ostřejší osobnost, než ona sama. Pokud je muž slabší, zase by velela ona jemu. Žena zkrátka nemůže zastupovat oba principy současně, a pokud to nějakým zázrakem dokáže, není v tom šťastná a trpí stresem.

Proto buď vděčná za muže kterého máš, protože je přesně takový, jaký má být a poskytuje ti pevnou podporu ve chvíli, kdy tě něco ,,zavalí“.

Že je chlap stvořen k tomu, aby byl pro svou ženu hrdina který všechno dokáže a od všeho má klíč, je vidět i na jeho základní touze. Většina mužů chce být obdivována, chválena, uznána, chce mít respekt, chce rozhodovat a velice trpí, pokud jim žena zkouší šlapat na krk, pokud pořád kritizuje a pokud si jich neváží. Je to naprostý zabiják pro jejich ego, sebevědomí a zásadně to poškozuje vztah. Ženu samozřejmě taky trápí když si jí muž neváží, ale nebere to tak fatálně jako její partner.

Spousta volných mužů si hledá ,,princeznu“, jak se člověk může dočíst na všelijakých seznamkách. Ukazuje to na jejich touhu najít křehkou ženu, kterou můžou chránit, opečovávat a které můžou nosit modré z nebe a být za to ctěni a váženi. Pokud je muži umožněno být opravdový muž a dělat to k čemu je předurčen, je šťastný.