Aluška.org: Věděním ke svobodě

1. Když si vybíráš knížku na čtení po jakém žánru sáhneš, nejsou-li to encyklopedie nebo duchovní literatura?
Já většinou poté co denně udělám 1-2 články, napíšu bambilion mailů a počtu si na netu co je nového nebo co by se kde dalo přeložit, už nemám buňky na další čtení. Ale co jsem za posledních pár let kupovala a četla knížky, tak to byla populárně naučná literatura, zdraví, psychologie, vývoj a výchova dětí. Prostě věci, ze kterých se něco naučím a pak to můžu použít. Duchovní knihy si běžně nekupuju, to spíš něco starého vyhrabu z krabice, nebo to musí být nějaká hodně zásadní výjimečná věc, kterou mi někdo doporučí, povypráví a musí mě to chytnout. Musí to být něco nového, co neznám, co mě zajímá, co vypadá užitečně. Což je poněkud těžké splnit, když v tom každej den ležím a pořád o tom píšu.

Nejvíc knížek co jsem za loňský rok ,,přečetla“ jsou audioknihy co se dají zadarmo najít třeba na youtube, povětšinou jsou tam tituly z povinné četby, ale třeba Čapkovy knihy jsou zajímavé moc. Výhoda audioknih je v tom, že i člověk co je zmožený psaním, si může ,,číst“ a přitom jeho oči můžou odpočívat a může u toho naráz dělat i něco jiného a být produktivní. Protože po sezení u kompu se ještě válet v posteli s knížkou – to bych byla za chvilku jak Jabba Hutt.

2. Posloucháš nějaké podcasty?
Poslouchám náhodně co mi nabídne youtube, pokud mě zajímá téma.

3. Máš nějaké místo v zahraničí nebo i v České republice, které by jsi chtěla fakt vidět? Jaké?
Chtěla bych odjet na nějaký ostrov u moře kde je celý rok teplo a už tam zůstat. Jinak nápadů na cestování by byla hromada. Prakticky by to byly všechny zajímavé přírodní památky po celém světě. Ale muselo by to být cestování bez toho, že bych musela přijít do kontaktu s velkým množstvím lidí, spát po hotelech a nechat se ozařovat wifinama. A to je nemožné. Tak jsem doma a chodím k řece.

4. Budou ještě články s Tvým andělem nebo s vílami, jak tomu bylo v minulosti?
Kdysi dávno, když můj web teprve začínal a bylo na něm jenom nějakých 400 lidí za den, jsem si mohla dovolit psát osobní věci, protože to stejně četlo pár lidí. Byla jsem jeden človíček s jedním malým webíkem kterého nikdo neznal.  Byla jsem taky malá, důvěřivá a naivní. Neuvědomovala jsem si, co za lidi ty věci čte a čeho jsou schopní.
Když se ze stovek staly tisíce, okolnosti se změnily. Svůj přístup k soukromí na internetu jsem přehodnotila hned z několika důvodů. Zaprvé jsem zjistila, kolik je za obrazovkou počítače schovaných nebezpečných a zlých lidí, kteří se neštítí ničeho a pro takové lidi je v podstatě jakýkoliv zápis ze soukromého života jako střelivo, nebo nápověda jak mi škodit, nebo mě šikanovat.
Člověku taky nedojde kolik toho na web napsal, dokud se nepotká s někým koho rok neviděl a cokoliv mu chce říct z toho co je nového, dotyčný na vše odpoví ,,já vím, četl jsem to na webu“, načež dojdou témata k rozhovoru. A to fakt není dobré.
Můj osobní život a tedy i mé rozhovory s bytostmi jsou hodně subjektivní, citlivé, většinou se bavíme o něčem co řeším, patří to jenom mně a na základě svých zkušeností s lidmi jsem pochopila, že je nebezpečné se o to dělit s tisíci lidmi na netu, které neznám. Z toho důvodu jsem začala psát na web pouze zážitky, které jsou čtenářsky zajímavé, záživné, kde se něco děje, nebo z čeho se dá vytáhnout poučení, zjištění, prakticky použitelný závěr… Ale už nedávám soukromé rozhovory s bytostmi. Pokud se od zážitku nedá vypreparovat pryč moje soukromí, tak ho na web nedám vůbec.
Normální čtenář s tím stejně nijak nenaloží, ale ten kdo po mně jde, to použije jako střelivo. Naposledy jsem si ,,dovolila“ napsat zkráceně do svého setkání s Laurejem pár vět co mi řekl, protože se mi zdálo, že by ten zážitek a ten článek bez dané věty nějak postrádal návaznost, že by to působilo usekle. A dočetla jsem se v diskuzi narážky na sex. Což bylo zaprvé úplně mimo a jenom to ukazovalo jak jsou někteří lidé nechutní, když ze zážitku z astrálního cestování (kde žádný sex nebyl) si tam umí domyslet sex a zadruhé není vůbec příjemné, když se s něčím osobním podělíte a lidi se vám v tom začnou rýpat, ňahňat, psát nesmysly, kritizovat to a hledat skryté významy, které tam ani nejsou. Je to pocit, jakoby vám na ten hezkej čistej zážitek někdo plivnul škaredej zelenej heml.
A pak mi také vadí lidé, co mají dojem, že když četli pár článků kde je něco o mém soukromém životě, tak mě zaprvé strašně dobře znají a mají právo mě kritizovat, soudit, nebo dokonce o mně psát články a dušovat se jak mě ZNAJÍ, nebo takoví, kteří věci co se dočetli zneužívají k tomu, aby se mnou manipulovali, aby mi podsouvali hlouposti, nebo se mě tím snaží zastrašovat a ovládat. Nejeden psychopat po letech denního čtení všeho co jsem o sobě na net napsala, byl schopen složit si docela dost podrobnou mapu, pak mě stalkovat, nebo jiným způsobem obtěžovat a šikanovat. Po pár letech mě to přestalo bavit a došlo mi, že si to vlastně dělám sama. Je to jakobych chodila a sama nabíjela těm lidem brokovnice, aby měli čím po mě střílet. Za blbost se platí.
Ačkoliv to není nic příjemného, člověk nakonec musí pochopit, že publikum není takové jaké si ho přeje mít a jaké ho chce vidět skrz svoje naivní růžové brejličky. Publikum je takové jaké je, je nutné si dávat na lidi pozor a soukromí na internet opravdu nepatří.
I to minimum očištěné od osobního života, kde se něco čtenářsky zajímavého děje, stačí mnoha lidem jako důvod k závisti, pomluvám a nenávisti, ALE už to není tak strašně zákeřné, jak to bývalo v době, kdy jsem neopatrně napsala na web všechno, co mi připadalo zajímavé a nedocházelo mi, jak nebezpeční lidé to čtou. Proto podobných článků ubylo. Je to výsledek mých zkušeností s lidma.
Nebo proč jsem před osmi lety zlomila hůl nad setkáváním a přestala jsem se zcela stýkat zejména s chlapy z internetu? Když jsem viděla co to je za individua, kolik toho o mně ví jenom čtením webu, jak jsou schopní toho zneužívat a jak jsem jim důvěřivě naběhla do pasti, přitom za normálních okolností bych jim nakašlala na první ,,ahoj“… Mnohokrát jsem si nadávala a styděla se za svou naivitu. Tohle všechno mě donutilo svůj pohled na svět přehodnotit a začít se chovat na internetu zodpovědně.
Když něco vhodného bude, moc ráda to na web napíšu. Ale už ne za cenu prozrazování svého soukromí – a to se od mnoha zážitků odříznout úplně nedá, takže jsou pak nepoužitelné.
Málokdo si uvědomuje, jak moc je soukromí cenné, křehké a jak je člověk zranitelný, když ho jenom tak neuváženě hodí do placu, aby se pak na něho mohly seběhnout všechny hyeny z okolí. A velice tento přístup doporučuji všem, kteří ho ještě nepraktikují – nedávejte na net svůj soukromý život, je jenom otázka času než toho někdo zneužije.

5. Na popud stranek jsem si nasla stribrne pravotocive slunicko na krk, lichy pocet paprsku. Nevim ale, jak pravotocivy symbol nosit. Tak, aby ho na me ostatni videli z jejich pohledu levotocive (neni to pro ostatni spatne?) a pro me, kdybych si ho z hrudi podzvedla pred oci, by byl pravotocivy? A nebo naopak? Aby pro lidi co me vidi, nebo napr. na fotkach, byl vzdy pravotocivy?
Uz jsem cetla Aluscinu odpoved, ze musi byt pravotocivy z pohledu mozku, ale porad to nechapu. 😀 (asi prvni moznost?) Diky.
To je otázka, která se pořád hodně opakuje  a není se čemu divit. V podstatě to co je tu shrnuté je všechno pravda, ale ještě je v tom další chyták. Když maluješ nebo tvoříš pravotočivý tvar, musíš dodržet při jeho vytváření pravotočivý postup. Pravotočivá spirála, zakreslená levotočivým pohybem ruky (zevnitř ven)
už není pravotočivá a ví to jenom autor co ji kreslil, ostatní lidé to pohledem nepoznají, protože vypadá pravotočivě. I proto se spirálám zásadně vyhýbám, pokud jsem je nekreslila já. Protože většina lidí je tvoří zevnitř ven.
U sluníčka, které bylo vytvořené (asi) strojovou výrobou, je to ještě zapeklitější. Nevíme, jakým způsobem postupoval umělec, který vytvářel šablonu pro vytváření výrobku. Pak nevíme, jakým způsobem postupoval stroj. Vyřezával to laser, nebo to je odlité, nebo vyražené?
Hádanka se dá vyřešit, když má sluníčko obličej. Potom si můžeme říct, že je jasné která jeho strana je přední a která je zadní a nosíme ho tou přední stranou ven, pokud vzhledem k obličeji máme pravotočivé paprsky. Ale pořád nevíme, jestli někdo to sluníčko při výrobě nedělal do levotočiva.
Protože spin výrobku dává šišinka tvůrce, tedy člověk. Stroj? – Stroj nemá šišinku, proto by levotočivost a pravotočivost tvaru byla buď odvozená od původního zadání umělce a jeho šablony, nebo  čistě podle daného tvaru, pokud je jasné, která jeho strana je přední a která je zadní.
Pokud tedy sluníčko nemá žádnou přední ani zadní stranu a nedá se jednoznačně určit jak na tom je, není rada jakou stranou se má nosit. Spíš nenosit. Vhodnější je kupovat si sluníčka bez spinu, bez točivých paprsků které jsou rovně. Tam totiž tahle složitá a neřešitelná úvaha úplně odpadá.

Napadá-li Vás nová otázka do příštích dotazníků, položte ji směle do diskuze….. Děkuji!
Dotazníky nejsou určeny k recenzím na zboží, posuzování osob, webů a hudebních skupin. Nenahrazují poradnu, s osobními problémy se prosím obracejte na e-mail.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2020