Aluška.org: Věděním ke svobodě

Jeden z krásných momentů dovolené byl den, kdy se nadhodilo ,,Co takhle postavit si z oblázků hrad?“

Po pravdě řečeno, já nikdy žádný takový hrad nestavěla. Nevěděla jsem jak na to, pochybovala jsem že to vůbec bude držet a chvíli jsem jentak koukala, jak se to dělá. Postavila jsem první malinkou stěnu, která mi po chvíli i spadla, což mě mrzelo. Ale pak mi to nějak v mozku zacvaklo a úplně mě ta stavba pohltila. Najednou jsem byla na to samozvaný expert a výsledky můžete vidět v tomto článku.

Takže jsem hledala jen určité tvary kamenů, to mi dovolilo stavět zdi do závratných výšek a lámat rekordy z minulých let.

A i ještě hodiny potom, co to ostatní dávno přestalo bavit, jsem vytrvale kroužila okolo skály jako brundibár a stavěla pořád dál a dál. Nakonec stavba hradu byla skvělá meditace.

Na pláži ležela pohozená ponožka. Taková ta thermo, pletená. Nevím co tam dělala, ale sebrala jsem ji, narazila na klacek, spolubudovatelé sehnali šutr s dírou a ops. – Ponožka visela nad hradem jako vlajka a z hradu už nebyl bezejmenný hrad z oblázků, ale dostal jméno. Byl pokřtěn na ,,Fuskenstein“, což jsme zamýšleli v překladu jako ,,Hrad Ponožka“.

Alue s pověstnou fusaklí

Pak byl hrozný příliv, který nám hrad další den způlky pobořil včetně nejvyšší zdi, na kterou jsem byla tak hrdá a stavěla ji předchozí den jako blázen. Přesto mi to odpoledne nedalo a vznikla nová hra, tedy že Fuskenstein nebude žádné zbořenisko a že se opravuje za šílené miliardy korun a taky že modernizujeme… a tak vznikly ještě krásnější zdi, stožáry, věže… a nově přibylo další den také dřevo.

A už jsme tam měli i mosty, trojitý viadukt, nebo krásný oblouk nad vjezdem do přístavu. Na této fotografii vidíte původní podobu nejvyšší zdi, která z velké části nepřežila první den příliv.

Ha! – Fuskenstein slavil triumf. Jeho stavba mě opravdu moc bavila, naštěstí jsme stihli odjet dostatečně brzy na to, abych zastavěla celou plochu skály během dvou dnů… další den už by nebylo kde stavět, leda by se postavil další hrad o kousek dál. Ale na to už nepřišla řada.

Stejně nás to tam ale proslavilo, protože přestože jsme byli na samém konci kempu, kde většinou chodilo jenom pár nudistů, tak se nám tam semtam rojili lidi a obdivovali stavbu. Někdo z dálky, někdo zblízka. Došlo i na fotky.

Fuskenstein nejenže tedy za svoji krátkou existenci zažil renovaci a triumf, ale užil si i svých patnáct minut slávy… samozřejmě jen Fuskenstein, my ostatní stavitelé jsme byli prd slavní, nás tam v kempu nikdo jménem neznal a – za což jsem fakt ráda – ani nepoznal. A bylo to tam samý Čech.

Proto máme šíleně moc fotek hlavně toho hradu, protože všechny změny a pokroky Fuskesteinu se musely náležitě ocenit a vyfotit, bez toho by to prostě nešlo. A možná bych se i urazila, kdyby mi někdo odepřel vyfotit pokroky na hradu. – To se ale nestalo, takže je to jenom moje domněnka. Prostě můj výraz ,,fotit!“ nesnesl námitku.

Abych pravdu řekla, kdybych mohla, hned se vrátím v čase a jdu stavět ještě jednou…

Za zmínku stojí také místní zelinářka. To vám byla ženská, co si fakt zaslouží vlastní a speciální pojednání v článku. Byla to Chorvatka středního věku, řádné prosušená slunkem, která měla přímo v kempu svůj stánek se zeleninou.

První nákup u babky byl velice vtipný. Šli jsme tam dva, postupně brali co bylo potřeba a babka byla velice komunikativní. Jak by taky ne, vždyť by se jinak na stánku unudila.

Takže správně odtušila, že budeme mít salát a hezky si to zbrblala pod vousy a přišoupla nám do sáčku cibuli, že ta přece do salátu taky patří, abychom ji nezapomněli.

Jenomže my byli řádně proškoleni, že jsou zelináři takoví šibálkové, co vám vnutí kdeco a ceny jsou také celkem pohyblivé.

,,Ne ne, cibuli máme, nepotřebujeme, díky.“ Odbyla jsem ji. – Paní koukala chvíli uraženě, ale bylo jí to prd platné. ,,Takhle vínečko, kdyby bylo. Nemáte?“

Babka zpozorněla. ,,Víno mám dobré, červené i bílé,“ povídá v chorvatské hatlamatilce.

,,A jaké je?“ zkouším ji.

,,Dobré, dobré, já ho pijem!“ – Ukázala babka na sebe a nadějně mi ulila do malého kelímku na košt.

Samozřejmě, že skoro každá část hradu měla svůj účel a smysl. Takže abyste nepřišli o náš koncept, zde jsem vám ho vykreslila. 🙂

Pravda je, že chorvatské víno, při jejich metodách výroby, není nic moc tak nějak všeobecně, ale na jejich poměry se mi to její zdálo pitelné. Rozhodně nesrovnatelně lepší, než ten patok ze sámošky odminula.

Přesto jsem se začala ošívat a mručet, že to je tak na hraně, no že nevím… a ona hned že co je, že to je skvělé víno.

Tak jí říkám, že já jsem z moravy a že vím jak chutná dobré víno… a ona se nafoukla a říká, že to je víno fajnové a že já jsem mladá, prd vím a že to neznám. Že nepoznám dobré víno.

A já říkám, že my u nás máme víno sladší. – A ona že ať si vezmu tohle (jakási červená šťáva, lepidlo), že to je sladké.. ale to už nebylo víno.

Pitelné bylo, celkem dobré, ani ne tak moc těžké, přesto jsem se ukecat nenechala.

Já si to radši nechala projít hlavou, abych si pak v klidu u stanu srovnala chutě, přepočítala ceny na české a posoudila, nakolik je ta cena vypovídající.

A později jsem fakt pro něho po konzultaci nechala poslat člena z naší výpravy.

A ten babku pěkně vypekl, protože za ní došel, že se jako doslech o víně a že by jako bral dva litry červeného za těch 50kun (my mu asi řekli blbě cenu). A babka povídá, že za 50kun má dvojlitrovku bílého, ale že červené je po litru za 30.

A on se začal ošívat, až babka změkla.

,,Tu máš dvě flaše, daj mi těch 50 kun, ale nikde to neříkaj, oni by to pak po mě chtěli všici!“ – A měli jsme víno se slevou 🙂

Potom za pár dní babku zase vypek, protože došel se slovy ,,No já bych chtěl litr červeného za těch 30, no ale kdyby byly dva litry za 50, tak to já bych si vzal i dva.“ – A babka dala 🙂 Holt u nich se smlouvat dá, to jenom my češi tohle vesměs neznáme a neumíme.

To ale není jediná věc, proč na ni tak vzpomínám. Ona taky četla jakousi chorvatskou obdobu našeho Blesku a v těch novinách byly samé katastrofy.

Tak se člověk u nákupu taky pokaždé standardně dozvěděl, kdo v okolí teď v poslední době umřel, koho kleplo z vedra, kdo se utopil a že bude 40stupňů a ať nechodíme vůbec na sluníčko, že to je boží dopuštění.

No, 40stupňů jsme tam fakt nezažili, ale babka vnášela do každodenního rána zajímavá témata k rozhovorům.

Byla moc fajn 🙂

… a já pořád melu kočka, knížka, sen, Fuskenstein, babka… já vám pořád ještě nepověděla o tom nejdůležitějším, kvůli čemu jsme tam přece jeli – Moře. Tak to bude v příštím díle.

Tomuhle říkám sonda: Koukáte dolů a snažíte se pohmatem vylovit kamínky správného tvaru. – Vypadá to vtipně, protože co jsem tam pod tou vodou dělala, víte jen z mého vyprávění, jinak je tu prostor pro fantazii 😀

Kam dál:

• Otevřít rubriku ,,Zážitky – Z cestování“ – Zde

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/