Aluška.org: Věděním ke svobodě

O ano, moře. Také důležitá kapitola v mém vyprávění. Samozřejmě určitě znáte tu euforii, když člověk vyjede z chorvatských skal a před ním se v krajině otevře pohled na modrou hladinu. Známe to všichni.

Ovšem krásný byl i okamžik prvního doteku, či snad chcete-li, kontaktu.

Nevím, jestli to taky někdy někdo zažil, třeba to prožívá každý z nás, možná trochu jinak a po svém, ale každopádně já se s mořem niterně vítala. Navenek jsem stála do pasu ve vodě, koukala někam do neurčita před sebe a měla takový spokojený výraz.

Ale uvnitř se odehrávalo něco mnohem hlubšího. Člověk splývá s živlem, cítí jeho energii. A cítí jeho vědomí… a jeho sílu, která mu ale teď jemně hladí tělo, voní… mělo to zkrátka úžasné kouzlo.

Člověk se na chvíli niterně ztišil a jen vnímal moře jako obrovskou sílu, jako zdroj života, jako centrum určitého druhu vědomí. A je tu také pokora, obdiv… všechno krásné a jednotné.

Hned první dny jsme objevili v přístavu kámen, který byl jiný než ty ostatní. – Lodě od moře odděloval veliký val balvanů, které byly ostré a moc se na nich odpočívat nedalo, až tedy na ten jeden, který měl tvar srdce, byl obrovský, plochý a dalo se na něm nejenom sedět, ale mohli jste i večer ležet, vlezli jste se na něj úplně pohodlně.. a mohli jste sledovat nebe, UFO a poslouchat šumění vln. Bylo to nádherné místo, většinu večerů jsem trávila právě tady.

Ať už s někým nebo sama, bylo mi tam vždycky dobře.

Jeden večer jsem se sebrala a šla si na tento balvan kreslit. Ačkoliv jsem dlouho předtím koukala na hladinu a hledala v ní námět, nakonec jsem kreslila podle fantazie, ale inspirace mořem je tu jasná.

S delfínem

Obrázek vznikl krásný a při té příležitosti jsem mohla i sledovat éterický život moře.

Jak vlastně vypadá? – Sama jsem na to byla zvědavá a tak jsem poprosila o možnost to celé spatřit.

Dlouho nic, až po nějaké době ztišení a toužení se mi otevřel pohled na moře, jako jsem ho nikdy předtím nepoznala.

Ve skutečnosti je to jedno éterické vědomí, nebo chcete-li jedna existence vedle druhé. Elementární bytosti v něm vypadají jako veliké výrony, gejzíry průsvitné energie, která vyrážela vysoko nad hladinu, až několik metrů. A byl to jeden gejzír vedle druhého. Obrovsky živé, husté, hutné, veselé a hravé. Byla v tom dynamika a radost. Kdybych to měla někdy nakreslit, nedokážu to.

Nikdo se mi nezjevil v podobě, samostatně. Moře se mi ukázalo jako živoucí celek. Byl to pohled k nezaplacení.

Od té chvíle se moje vnímání moře pozměnilo a jak jsem s ním při přivítání vnitřně splynula a cítila ho, po tomto zážitku to bylo ještě větší.

Měla jsem tu možnost prožít si niterně moře také jinými způsoby a to bylo také šnorchlování. – Věřili byste, že pro někoho může být šnorchlování v podstatě niterný, meditativní a opravdu hodně intimní prožitek? Pro mě byl.

Mnou koupené potápěčské brýle stály dost za prd, protože mi do nich teče, ale výhoda skupiny lidí je, že ten půjčí to a ten zase ono a je dobře.

Takže šnorchl svůj, brýle půjčit a mohla jsem vyrážet pod hladinu zcela bez obav. Ze začátku to šlo samozřejmě trošku ztuha, než se člověk naučil a zvykl.

Ale když jsem se konečně začala v malé hloubce potápět pro první mušličky a vyfukovat šnorchlem vodu, získala jsem už trochu jistotu a přišel čas na to pravé dobrodružství.

A tak jsem se sebrala a rozhodla se prošnorchlovat pobřeží.

První den jsem to vzala na obě strany, hoďku tam a hoďku sem. Další den jsem usoudila, že zajímavější je strana směrem k našemu kempu, po kterém následovat hned druhý. Tam bylo víc na co koukat. Velké pláže, všude lidi, rybičky, ježci… na tu druhou stranu to bylo jakési hluboké, sterilní a s výpustí. Tak tam teda ne, fujky.

Když má člověk dobré vybavení a nemusí se otravovat se zatékající vodou, může se úplně ponořit do zážitku proplouvání modrou hmotou.

Když jsem byla s někým, nebylo to vůbec to samé, jako když jsem plavala sama. Když jste s někým, soustředíte se na něj a na to co je okolo vás. Váš požitek je povrchní. Když ale člověk plave sám, může se zaměřit do nitra, do hloubky, protože nemusí hlídat, jestli někde u něj jeho společník je, aby do něho nekopl a nikdo ho neruší.

Bylo to pro mě úplné blaho. Úplně sama, hlavu ponořenou, slyším jenom svoje plíce, semtam to šplouchne. Moje opálené ruce se zdály být pod mořskou hladinou přes brýle úplně sytě oranžové. Tak se mi ta modro-oranžová kombinace líbila, že jsem pěkně pádlovala rukama před sebou, abych se na to mohla co nejdéle dívat.

Taky jsem zjistila, že když mě nikdo neruší a já mám možnost se absolutně ponořit do sebe a do mořského života okolo mě, tak se mi celé do moře jeví úplně jinak. Tělo plave tak nějak samo a já mám pocit, že nemusím vynakládat žádnou sílu. Jakoby mě to samo neslo.

Řekli byste, že zlatohlávek bude jíst citron? V Chorvatsku nemá květiny, ani kvetoucí černý bez, takže bere za vděk kdečím. Tento přiletěl a zažral se. Nakonec skončil s hlavou strčenou doprostřed citronu, koukala mu jenom prdelka. A nemohli jsme ho odtamtud vytáhnout, byl úplně v tranzu.

Ano, člověk neležel jako mrtvola, normálně jsem pořád plavala, ale necítila jsem skoro vůbec únavu, jakobych byla napojená na jakési univerzální super baterce. Tak se mi to jevilo celou plavbu, celé dvě a půl hodiny po cestě tam i zpátky.

Odpočinout jsem si potřebovala až po hodině, protože mi zatýkalo do brýlí, které jsem stejně měla příšerně zamlžené. – Až když člověk vypluje z moře a sedne si do kamínků, zjistí kolik toho vlastně uplaval. Byl to neuvěřitelný pocit, v životě jsem nikdy neplavala tak daleko okolo pobřeží. Zkrátka nebyla odvaha a nebyly tak parádní těsnící brýle.

Nutno však podotknout, že moje svaly, ačkoliv jsem zažila takové zvláštní energetické spojení s mořem a ačkoliv uplavaly kilometry, kterým doteď nemůžu uvěřit, tak se mi řádné za moje dobrodružství pomstily.

Ještě tři dny po téhle akci mě šíleně bolely. Na žebrech, mezi lopatkama, ale úplně nejvíc na zadku. Já si dokonce nemohla asi sednout. Buď jsem musela hodně do předklonu, nebo na břicho, nebo úplně lehnout. To se mi ještě nikdy nestalo 😀

Ale od dalších šnorchlovaček mě to stejně neodradilo. Stačilo vlézt do vody, bolest zmizela a když jsem měla možnost plavat si zase úplně sama, tak se mi to stalo vždycky znovu a znovu, ale snažila jsem se to pak už tolik nepřehánět. Vzpomínám na to ale s úžasem… a alespoň jsem si protáhla ty části těla, kde si masíčko spokojeně hoví a nic nedělá. – Uznejte, kdy jste si naposledy namohli svaly na žebrech?

Mě se neptejte, co dělá mladá veverka na skále přímo u moře, ale byla tam.

Co mě šíleně moc bavilo, tak byly šlofíky v houpací síti, anebo přímo na pláži. A na pláži to bylo extra zajímavé, protože jsem si v oblázcích vykopala postupně důlek, perfektně rýsující moje tělo, kam jsem si vždycky jenom dala plážovou podložku s ručníkem a bylo to akorát. A když náhodou něco tlačilo, tak jsem si to zase pod sebou trochu vyhrabala.

Představte si to, perfektně aerodynamické kamínkové lůžko, šumí moře, slunko do vás případně pere a vy si tam klidně usnete… Bez pardonu.

Tak zaprvé je to na mě dost výkon, já normálně bývám na spaní náročný tvor, neusnu někde jenom tak. A za druhé to byly jedny z nejpříjemnějších šlofíků vůbec. Takové jsou hodně uvolňující a hodně dobíjecí.

Sranda: Vybíráme v obchodě sušenky a já vemu tyhle. A v kempu jsme zjistili, že je na tom znak lilie, přesně ten, který mám i na své knize. – Náhoda?

Pamatuji si na svůj úplně první šlofík u moře v životě. To mi bylo myslím devět, nejsem si jistá. Každopádně jsem byla malinká.

A šli jsme podél pobřeží hledat mušličky. A na mě přišla šílená dřímota, tak jsem si jenom lehla na jeden placatý kus skály a usnula jsem na půl hodinu, což mě po probuzení dost překvapilo. I tehdy bylo kouzlo přímořského šlofíku stejně super jako letos. Má to prostě něco speciálního do sebe, co asi ani neumím úplně vyjádřit slovy, ale určitě jste už někdy na břehu moře taky spali, třeba na nějaká vhodná slova přijdete.

Roztomilí krabi na skále 🙂

Kam dál:

• Otevřít rubriku ,,Zážitky – Z cestování“ – Zde

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/