Aluška.org: Věděním ke svobodě

Autoři a odborníci na dětský vývoj Judith R. Schoreová a Alan N. Schore napsali: „Zážitky z doby připoutání k rodičům utvářejí ranou organizaci pravé části mozku, neurobiologického jádra lidského nevědomí.“ Tato část mozku je zodpovědná za zpracování myšlenek i ukládání vzpomínek, které působí jak na utváření našeho pohledu na emoční události, tak i na pocity, které v nás vyvolávají.

Dítěti, jehož výchova byla založena na lásce, důvěře a spolehlivosti, tyto vzpomínky pomáhají naučit se, jakou hodnotu má péče o lidi kolem sebe. Podporují pocity loajality, ochrany, soucitu a formují nás v dospělé, kteří vykazují vysokou úroveň duševního i emočního zdraví.

Na druhou stranu děti, které vyrůstají bez tohoto příkladu a cítí se nemilované, kritizované nebo odsuzované, si vytvářejí odlišné chápání své rodiny, a tím i odlišné chápání světa. V podstatě vidí svět jinou, pozměněnou optikou. Thomas Lewis a jeho spoluautoři ve své knize „Obecná teorie lásky“ vysvětlují tento dopad slovy: „Mentální mechanismus nehodnotí. Nedokáže zjistit, zda širší svět běží podle schématu, které si vyvodil z emocionálního mikrokosmu rodiny.“

Tento pocit nemilovanosti během dětství a dospívání způsobuje, že tito jedinci bojují s následujícími duševními bloky:

1. Místo skutečné lásky přijímají náklonnost na povrchní úrovni.
Dítě má v sobě hluboce zakořeněnou touhu být milováno a oceňováno. Očekává od svých rodičů péči, soucit a náklonnost. Pokud dítě vyrůstá a chybí mu tento důležitý kousek skládačky, bude se v dospělosti snažit tuto prázdnotu ve svém životě zaplnit. Místo aby pochopil hodnotu skutečné lásky ve svém životě, spokojí se s povrchní náklonností a vstupuje do toxických vztahů.

2. Neustále se cítí provinile.
V toxických domácnostech rodiče často dětem říkají věci, které jim naznačují, že by měly být vděčné za to, že mají střechu nad hlavou a jídlo na talíři. Vyrůstají s pocitem, že jsou pro rodiče přítěží, a rozvíjejí se u nich pocity viny, kdykoli pomyslí na své životní potřeby. To se promítá i do jejich dospělého života. Mohou se například cítit provinile, když pro ně jejich partner udělá něco hezkého, protože se domnívají, že si to nezaslouží.

3. Vnímají svět kolem sebe jako ze své podstaty nebezpečný.
Jako dítě máte pocit bezpečí a jistoty, který pramení z toho, že vám takové prostředí v rodinném domě vytvářejí rodiče. Díky tomu si děti uvědomují, že existují lidé a situace, kterým mohou důvěřovat, a začínají si osvojovat schopnost rozlišovat mezi těmi, které jsou a které nejsou bezpečné. Bez tohoto pocitu bezpečí vyrůstá z dítěte dospělý člověk, který se domnívá, že vše je nebezpečné a nikdo není hoden jeho důvěry.

4. Mají potíže s chápáním hranic.
Když je dítěti odepřena láska a náklonnost, po které touží, začne ji časem hledat jinde. V dospělosti si to začne přehnaně kompenzovat a věří, že hojnost lásky, pozornosti a náklonnosti je klíčem k doplnění té lásky, která mu chyběla v dětství. I když je to dobře míněno, má problém pochopit, že i jeho partner bude čas od času potřebovat vlastní prostor.

5. Neustále pochybují o tom, zda je lidé v jejich životě skutečně milují.
Protože tito jedinci vyrůstali v rodině, kde chybí láska a soucit, vyrůstají v přijetí toho, že toxický, odtažitý vztah, jaký mají se svými rodiči, je vlastně normální. Když se v dospělosti ocitnou ve vztahu, který toto schéma porušuje, nemohou si pomoci a ptají se sami sebe, zda je to skutečně skutečné, nebo zda jen čekají, až druhému člověku spadne ta líbivá maska.

5+1. Mají problém pustit si někoho k tělu.
Děti se učí základům vývoje vztahů tím, že pozorují dospělé. Již v kojeneckém věku jsou svědky toho, jak mezi sebou reagují jejich rodiče, a také toho, jak komunikují s ostatními lidmi mimo rodinnou jednotku. Nakonec, když vyrostou, začnou to zrcadlit. Když dítěti chybí příklad zdravého vztahu a nezažije pocit spojení, vyroste v dospělého, který si od všech lidí drží odstup.

7. Kvůli nízkému sebevědomí se často cítí být vyloučeni ze společnosti.
Když děti vyrůstají pod neustálým dohledem, jsou posuzovány a kritizovány, pochopí tak, že nic z toho, co dělají, nikdy nebude dost dobré. To se přenáší i do jejich dospělého života, kdy mají pocit, že je všichni neustále odsuzují. Často se nezúčastní skupinových akcí ze strachu, že budou odmítnuti, ale přitom se cítí být vyloučeni. Pro tyto pocity nemusí být ani žádný důvod, skupina nemusela říct nic špatného, nebo mít kritické názory, ale tyto pocity jsou u nemilovaných dětí tak hluboce zakořeněné, že je nejsou schopny vidět za ně.

© aluska.org 2021