Aluška.org: Věděním ke svobodě

Pamatujete si na nedávný článek, kde popisuji jak jsem odchytávala malou kočičku, jak mi ji pomohla dát paní sousedka do přepravky, jak mě hezky pohladila a jak byl pan domácí šťastný, že má kotě?

,,To je hezké kotě, to bych si vzal!“

Ten příběh má ještě takovou hezkou malou kouzelnou dohru, kterou vám chci říct. Původně jsem chtěla psát do zápisníčku, ale ten pro březen už je plný, nic se do něj připsat nedá a navíc si říkám že tak pěkná událost si zaslouží speciální prostor.

O pár dnů později po té hezké události byl za mnou pan domácí, abychom spolu spravili dřez. U toho mi vrátil přepravku a hned jsem se ptala, co kotě.

,,Tak co, je všechno dobrý? Žádné problémy nejsou?“

,,Ne, všechno je v pohodě.“

,,A ty granule, co na ně říkala?“

,,No ty byly sežraný hned.“

,,No vidíte.“

Pak jsme se teda pěknou dobu šťourali pod kuchyňskou linkou… On mi to hned na první otázku neřekl, asi přemýšlel jestli se se mnou o tom dá mluvit, ale jelikož už ze mě kde co vypadlo, nakonec tedy usoudil že mi to poví:

,,Víte, já vím že jste říkala že má zůstat doma tak 4-5dnů a pak až pomalu vypouštět ven. Ale to kotě se ke mně mělo hned první den, tak jsem ho rovnou vyšoupl ven. A to kotě, představte si, je tam jako doma. Přesně ví, kde co je… Prdlajs se ztratilo.

Elenka běžela hned k místu kde ta stará kočka dostávala jídlo, kde měla kdysi misky.

(To se týká předešlého článku. Měl kočku Elišku, která v osmi letech bohužel umřela.)

A to není všechno, víte? Ono to kotě normálně sedává přesně na parapetu přesně toho okna, kde sedávala Eliška… Teda my jsme pak později zjistili že to byl ve skutečnosti kocour, tak jsme mu pak říkali Elišák. No manželka nebyla nadšená, protože ti kocouři moc nechytají myši. Prej.

(To už jsem čuměla jak puk)

A se psama se taky zná, taky je s nima v pohodě, akorát jak je malá, tak má ještě trochu respekt, že je obchází, ale to bude za pár dnů zase jiný, to chce jenom trochu času.

A víte, já si ještě všiml jedné zajímavé věci. Mně Eliška umřela 13.3. 2014 a Elenka ke mně přišla 15.3. 2016. To je přesně o dva roky a dva dny později.“

,,No vidíte, takže vám se reinkarnovala Eliška zpátky.“

,,No,“ a oba jsme na sebe zůstali hledět.

,,A ještě se poučila z minule a už přišla jako samice, abyste nebyli zklamaní že nebude chytat myši.“

,,… A vaše žena to ví?“

,,Ne, to bych jí říct nemohl, už takhle jsem za blázna.“

Ještě jsem mu ve zkratce povyprávěla o zkušenosti mé čtenářky, které se kočka vrátila dvakrát, takže měla třikrát jednu duši ve třech kočkách. (Je to tady na webu po názvem Kočičí příběh, má to tři díly.) A ještě jsem domácímu řekla, že teď už vím, proč jsem tehdy měla ten pocit že už se to stalo a proč se mi o tom v noci zdálo. Prostě to bylo vepsáno v jejich osudu, synchronicita zapracovala.

Takové malé zázraky se kolem nás skutečně dějí.