Aluška.org: Věděním ke svobodě

Duchovní cesta není soutěž o to, kdo vidí víc energie, kdo má silnější zážitky, hlubší vhledy nebo odvážnější teorie o světě. Není to závod v neobyčejnosti, ani sbírka dramatických interpretací o světě.

To je myšlenka, která mi rezonuje hlavou už dlouhou dobu, protože na toto téma často narážím. Když jsem před dvaceti lety začala psát svoje první články, byla jsem vlastně taky taková. Bylo mi 13, hledala jsem svoje místo ve světě, svůj hlas a svou cestu.
To, co jsem v té době mohla najít na internetu, nebo vyčíst v knihách, vlastně nebylo ani moc duchovno, byla to spíš esoterika. Ačkoli se tyto dva pojmy hodně zaměňují, já v nich vnímám hodně zásadní rozdíl. Kdybych to měla definovat svými slovy, řekla bych to takto:

Duchovno: Seberozvoj, sebepoznání, psychologie, mindfulness, meditace, pochopení své minulosti a svých traumat, práce se svým stínem, hledání své vlastní individuální spirituality – co mi funguje, k čemu se chci modlit, k čemu mám vztah, co mě podporuje a uklidňuje. Postupný evoluční rozvoj s mnoha propady a výšinami, jako je temná noc duše, psychospirituální krize, osvícení, spojení s božstvím. To znamená, že duchovní cesta člověka není lineární a má i svoje temné fáze. Není to celou dobu třpytky a sluníčko. Když se ale temné fáze dobře zpracují, vedou k obrovskému rozkvětu.

Esoterika: Různé systémy a metody. Návody jak čeho dosáhnout a jak co spočítat, začarovat, zařídit, udělat. U některých lidí má slovo Esoterika pejorativní nádech, protože mohou mít předsudky, nebo špatné zkušenosti, nebo o špatné zkušenosti slyšeli od někoho jiného. Není špatná, ale je potřeba vybírat opatrně, protože je směsí metod zajímavých a přínosných i metod vybájených nebo neužitečných. V esoterice se mohou skrývat totální poklady i blbiny. Esoterika je technický přístup: Po něčem toužím, takto to udělám. Sama o sobě nerozvíjí osobnost a nepomáhá člověku hlouběji nahlédnout sám do sebe, ale snaží se mu dát do rukou různé nástroje. Do esoteriky řadím známé metody jako je tarot, numerologie, astrologie, magie.

Snad každý duchovně hledající člověk se setkává se směsí obou směrů. Hledání sebe sama a svého hlasu a zároveň hledá cesty jak co udělat, nebo jak si co usnadnit… Ještě by se vlastně mohl zmínit i třetí směr, který tak úplně neodpovídá ani jednomu ani druhému směru a to je Psychotronika.

Psychotronika je směs vlastní schopnosti (duchovno) s konkrétní technikou (esoterika). Spadá sem léčitelství, duchovní diagnostika, proutkaření, práce s energií, vnímání energií (míst, lidí, kamenů), i méně obvyklé jevy jako telekineze. Psychotronika je zajímavá v tom, že vychází z pokroku duchovního, ale aby mohla být skutečně rozvinuta a využita, využívá prostředky z tématu druhého. Tak vzniká naprosto unikátní obor, který by nebyl tím čím je, bez jednoho nebo bez druhého.

V zásadě nejsem proti žádnému z těchto směrů, protože se dlouhodobě pohybuji ve všech třech a opravdu můžu zodpovědně po dvaceti letech praxe prohlásit, že mi to hodně dalo a hodně mě to v životě i podrželo.  Ačkoli by se jistě našla spousta posměváčků a skeptiků, kteří by se tomu rádi smáli, moje zkušenost je jiná. Opravdu je to velice hodnotná cesta a opravdu to má obrovský potenciál.

Proč je duchovno základ

Co si ale hodně lidí příliš neuvědomuje – a tím se vracím zpátky k začátku tohoto článku i ke svému vlastnímu začátku v duchovním bádání – je to, že základním a prvotním pilířem, na kterém stojí veškerý pokrok i úspěch, je Duchovno. Bez dobře pojatého a dobře ukotveného duchovního života totiž člověk hloubkově nevyužije esoteriku… Může pro něho být zajímavá, například si může sestavit moc hezký numerologický rozbor nebo sestavit hezký horoskop, ale o zajímavost nejde opřít svůj život. Nevyužije ani psychotroniku, protože psychotronika stojí na schopnostech, které se otevírají hlubokým duchovním rozvojem. Až tehdy, kdy najdeme sami sebe, svůj hlas duše a napojíme se na své božství, začínají ty skutečné zázraky.

Ale nepůsobí tak populárně, tak rychle, zázračně a je vlastně docela nevýrazné. Proto se lidé primárně vrhají po esoterice na prvním místě a na druhém místě výhledově touží po psychotronice. Nejčtenější článek za celou éru co píšu tento web, je článek s návodem Jak správně platit penězi, aby se vracely zpátky. Tento návod jsem si kdysi dávno dovezla z Rakouska, sepsala jsem ho a rozlítl se po internetu rychlostí blesku. Esoterika je prostě rychlá a slibuje rychlé výsledky. Navíc když se spojí s penězmi, sakra kdo by to nebral? – A to není výčitka, ani se tomu nedivím. Já můžu být jedině ráda, že to lidi zajímalo. Že jsem mohla přinést něco užitečného, co zarezonovalo. Jen konstatuji, jak to funguje… ale toto není duchovno. Je to technika.

Duchovno by mělo člověku pomáhat žít lépe tady a teď . Ve svém těle, ve vztazích, v každodenních rozhodnutích. Mělo by podporovat vnitřní stabilitu, schopnost regulovat emoce, pracovat se stresem, zvládat zátěž a postupně si budovat zdravý vztah k sobě i k okolnímu světu.
Skutečná spiritualita se pozná podle toho, jak člověk zvládá obyčejný život: konflikty, nejistotu, bolest, zodpovědnost, hranice, vlastní slabost a chyby. Zda je schopen zůstat v kontaktu s realitou, se svým tělem a emocemi, místo aby před nimi utíkal do výkladů, symbolů a vysvětlení, která sice zní vznešeně, ale nepřinášejí skutečnou úlevu ani změnu.
To je to ukotvení, o kterém píšu. Když totiž člověk nestojí nohama pevně na zemi a chytá se rovnou technik, snadno s nimi ulítne.

Rizika neukotvené spirituality

Duchovní praxe by měla fungovat jako opora. Jako nástroj psychické hygieny, sebepoznání a postupného zrání.
Může se ale také zvrhnout, typickým příkladem je náboženský fanatismus a sektářství. Je důležité si pouze pamatovat, že duchovno není zdroj strachu, chaosu nebo závislosti na výjimečných stavech. Pokud duchovno člověka odtrhává od života, vztahů, práce a vlastního těla, je na místě se zastavit a položit si otázku, zda skutečně slouží růstu, nebo spíš úniku.

Jak poznat zralou spiritualitu

Zralá spiritualita ani není o tom být „víc než ostatní“. Je o tom být víc v sobě a být sám sebou. V klidu, v pravdivosti, v laskavosti k vlastnímu světu i k druhým. Je to dlouhodobý proces učení se vnímat své potřeby, své hranice, své zranitelnosti a nést za sebe odpovědnost.

Pokud nám duchovní přístup pomáhá zvládat těžké životní situace, lépe rozumět sobě, uklidňovat nervový systém a vytvářet bezpečnější vnitřní prostředí, pak plní svůj smysl. Pokud nás naopak žene do extrémů, do dramatizace a odtržení od reality, stojí za to hledat zdravější směr.