Aluška.org: Věděním ke svobodě

Když se na příběhy českých satanistů podíváme nejen sociologicky, ale i psychologicky a existenciálně, začnou se vynořovat hlubší vrstvy. Satanismus zde přestává být „provokací vůči společnosti“ a začíná se jevit jako jazyk, kterým si někteří lidé strukturovali vlastní vnitřní svět, bolest, sílu i identitu.

Pro běžného pozorovatele může být překvapivé, že mnoho motivací satanistů se podobá motivacím lidí kteří hledají svou cestu, možná i duchovní, ale používají jinou symboliku, jiný jazyk a jiný vztah k autoritě.

(Tento článek je pokračováním prvního dílu, který najdete Zde.)

Pracují se stínem. Povolují si to, co bylo zakázáno

Jedním z nejsilnějších psychologických aspektů ateistického satanismu je práce s tím, co C.Jung nazýval „stínem“. Stínové Já obsahuje potlačené částmi osobnosti, emoce, impulzy, sexualitu, agresi, touhu po moci, autonomii a autenticitu.
Jsou tam uložené ty části z nás, které se společnosti nelíbily, byly nepohodlné a tak jsme je schovali do temné skříně a snažíme se jim vyhýbat. Při duchovním zrání se děje to, že člověk tyto stíny začne ze skříně vytahovat a začne s nimi vědomě pracovat. Pokud se mu podaří své stíny integrovat do života, přichází duchovní moudrost, sebejistota a zacelují se staré rány a křivdy.

Mnoho z nich popisovalo odpor ke křesťanské morálce, která často označuje přirozené impulzy a pudy za „hřích“. Popisovali pocit viny, studu nebo omezení v dětství, a frustraci z autorit, které určovaly, co je „správné“.
Tento moderní typ Satanismu jim umožnil dovolit si prožívat hněv, vášeň, sílu a individualitu. Přestat se vnímat jako špatní za to, že mají přirozené pocity. Díky tomu mohli integrovat části osobnosti, které byly dříve vytěsněné. A tohle je cesta sebeuzdravování. I když má nehezký název.

Z psychologického hlediska jde o velmi podobný proces, jaký známe z terapie: přijetí a integrace stínu místo jeho potlačení.
Když se stín neintegruje, často se projeví destruktivně: psychosomaticky, vztahově, úzkostmi, depresí nebo závislostmi.  V mnoha satanistických příbězích je patrné, že právě přijetí „temnějších“ částí sebe sama, přineslo jedinci úlevu a pocit vnitřní celistvosti.

Rituál jako psychodrama a emoční ventil

Zajímavým zjištěním je, že rituály nejsou pro většinu ateistických satanistů magií v nadpřirozeném smyslu, ale spíše psychodramatem, které jim pomáhá uvolnit potlačené napětí.
Umožňuje symbolické vyjádření emocí, uzavření vnitřních konfliktů a posílení svého rozhodnutí nebo potvrzení své identity.
V tomto ohledu se jejich rituál velmi podobá terapeutickým technikám, které pracují s imaginací a somatické regulaci emocí. Někteří autoři dokonce řadí satanismus mezi „psychoterapeutické kulty“ právě proto, že umožňuje ventilaci emocí a vnitřní restrukturalizaci osobnosti. Akorát v symbolickém a kulturně odlišném rámci.

Trauma, autonomie a znovunabytí kontroly

U mnohých moderních satanistů můžeme sledovat společná témata, jako je narušení hranic v dětství, prožitky z autoritativního prostředí, zklamání z náboženských nebo rodinných struktur a pocity bezmoci. Satanismus pak v takové situaci může fungovat jako kompenzační mechanismus návratu kontroly. „Já rozhoduji o sobě. Moje tělo a moje vůle jsou posvátné. Nepodřizuji se slepě autoritám.“

Z terapeutického pohledu jde o přirozený pohyb směrem k obnově osobní síly a autonomie po období vnitřního nebo vnějšího omezení. Symbol Satana, neboli vzbouřence, vyhnance a individuality, zde nese silnou archetypální energii, se kterou se takový jedinec může ztotožňovat.

Paralely s duchovní cestou

Tohle je asi nejzajímavější rovina. Ateistický satanismus a duchovní cesta mají překvapivě řadu společných prvků (příčina, motiv, vize do budoucna), ale jsou zarámovány odlišným jazykem. Pojďme si projít pár základních stavebních kamenů duchovní cesty a porovnejme, v čem jsou si podobné.

Individuální pravda místo dogmatu

Jeden z nejsilnějších rysů duchovně hledajícího člověka je to, že se snaží spoléhat zejména na svou osobní zkušenost a na vlastní poznání. Snaží se aplikovat kritické myšlení a odmítá slepou víru bez klíčových otázek. Jsou to hledači pravdy a odpovědí, nikoli konformisté.
Tohle chování způsobuje, že se mnoho lidí odklání od pevných systémů, jako jsou náboženství a mohou se na ně i zlobit. Například za to, že odmítají odpovídat na jejich otázky a nejsou schopné se přizpůsobit jejich osobní potřebě a jejich úhlu pohledu.

Ateistický satanismus přitom také odmítá vnější autority a předává odpovědnost jednotlivci. Podobně jako to dělají mystické proudy, šamanismus, gnostické tradice nebo moderní spirituální psychologie.

Rozdíl je spíš v tónu. Zatímco duchovní směry často mluví jazykem lásky, jednoty, přijetí a světla, satanismus používá jazyk autonomie, síly a odporu. Je v něm tedy podstatně více agrese a vymezování se. Cíl však může být velmi podobný: Být sám sebou, žít svou individuální pravdu a být upřímný sám k sobě.

Iniciace, transformace a přerod identity

Cesta jednotlivců k satanismu často probíhala jako iniciační proces. Prožili krizi víry nebo identity, na základě toho zpochybnili svůj dosavadního světonázor. Následně nastalo hledání nového smyslu a přerod jejich osobnosti.

To je svým vývojem velmi podobné duchovnímu probuzení, nebo iniciační krizi. Stará identita se rozpadá, vzniká nové sebepojetí, nový hodnotový rámec a nový vztah ke světu.

Práce s polaritou: světlo a stín

Zatímco má mnoho duchovních směrů tendenci orientovat se primárně na světlo, čistotu, transcendenci a na dobro, satanismus vědomě zahrnuje i temnotu, instinkty, tělesnost, sexualitu, moc a ego.

Z hlediska celistvosti lidské osobnosti je však integrace polarity klíčová. Potlačené „vnitřní temno“ se vždy vrací jinými cestami a to nežádoucí formou. Například v podobě nízkého sebevědomí, depresí a neschopnosti vymezení vlastních hranic. Ve stínovém já je totiž kromě nepohodlných vlastností člověka ukryta i jeho osobní moc, síla vůle a jeho přirozené obrané mechanismy. Když se jich člověk zbaví, stane se slabým a bezmocným. V tomto smyslu satanismus paradoxně nabízí velmi realistický obraz lidské psychiky: člověk není jen světlo, ale celek.

To odpovídá i hlubším duchovním tradicím, které pracují s jednotou protikladů, jako jsou konkrétně taoismus, tantrické směry a alchymie.

Posvátnost těla a života

Mnoho satanistických proudů klade důraz na tělo jako hodnotu, prožitek, radost ze života, smyslovost a přítomný okamžik. Tohle také silně rezonuje s moderní somatickou spiritualitou, vědomou prací s tělem a terapiemi zaměřenými na integraci těla a psychiky.

Smysl není dán, je tvořen

Zásadní paralela, ve které se schází oba směry, je tato: Smysl života není nadiktován shora. Vytváří ho sám člověk tím jak žije.
To je společné existenciální filozofii, hlubinné psychologii i mnoha současným duchovním proudům.

Satanismus jako zrcadlo doby

Moderní satanismus lze proto chápat jako symptom doby, ve které slábne důvěra v tradiční autority, roste individualismus a lidé mnohem více hledají svou autenticitu.
Trauma a přetížení nervového systému jsou běžnou zkušeností, o které se může mluvit a která se otevřeně řeší. Duchovní hledání se přesouvá mimo instituce, protože hledající lidé přirozeně zastaralé systémy přerůstají.

Pro některé lidi je satanismus jazykem, kterým se učí postavit se sami za sebe, přijmout svůj vlastní stín, uzdravit vztah k moci, tělu a emocím, vytvořit si vlastní hodnotový svět. Dalo by se tedy říci, že ačkoli to má nepříjemný název, je to určitá vývojová fáze, kterou si takoví lidé procházejí, aby se naučili pracovat sami se sebou. A z pohledu psychologie i duchovna ta fáze dává smysl. Jim totiž nejde ani tolik o Satana, ale o individuálního člověka, který hledá celistvost, svobodu a pravdu v sobě.

Tento text není obhajobou ani propagací satanismu. Je psychologickou a existenciální analýzou fenoménu, který se objevuje v konkrétním společenském a vývojovém kontextu.