Aluška.org: Věděním ke svobodě

Knihu Byla jsem otrokyní v satanské sektě napsala německá spisovatelka a socioložka, Ulla Fröhling. Jedná se o biografický román zachycující život Angely Bahrové/Lenzové. Celá kniha je psána v mozaikovité posloupnosti – je střídána přítomnost s různými flashbacky, úseky flashbacků či rovnou celými příběhy. Pro lepší pochopení budu psát o této knize chronologicky.

Angela musela od dětství snášet těžké útrapy. Její matce Gisele se narodil první syn, Hansík, kterého uctívala. Další dva synové se narodili mrtví, pak přišla Angela. Gisela Angelu nenáviděla – ona ukradla život jejím dvěma synům, jejím Bohům! Holčičky jsou přece bezcenné. A Angele to dávala fakt vyžrat – za sebemenší chybičku následovaly tvrdé tresty.

Angela vyrůstá ve zdánlivě vážené a spořádané rodině. Její rodiče jsou ve skutečnosti členy satanské sekty a dceru „půjčují“ k sa*istickým hrátkám, se*uálnímu zneužívání a vymývání mozku…
Žánr: Literatura světová, Romány
Vydáno: 2009, Alpress
Originální název: Vater unser in der Hölle, 2008

Její otec žil dvojí život. Na veřejnosti vystupoval jako významný a všemi uznávaný ředitel banky. Za zavřenými dveřmi se však proměnil v ped*ofila s jedinou slabůstkou, svojí dcerou, svým andílkem. Nebohou Angelu poprvé zná*ilní ještě v době, kdy sama neumí mluvit. Angela ale má schopnost disociovat se, utéct ze světa a zanechat zde mentálního dvojníka. Zde krátký úryvek z knihy, kterému předcházelo právě první zná*ilnění:

“Pak se sobě vzdalovala stále dál, až nakonec vůbec neviděla, co se děje. Tak to mělo být. Neděje se to jí. Neděje se to vůbec.
Přestála to tak, že se ponořila do nějakého vnitřního prostoru, kam za ní nikdo nemohl, do svého vlastního světa, kde se jí nemohlo nic zlého stát, kde jí nikdo nemohl ublížit. Předpokladem pro tento únik před skutečností byla její schopnost disociovat, oddělit se od reality. Oddělit bytí od vědomí. A vědomí rozdělit na vědoucí a nevědoucí oblasti.
Nikdo ji to nenaučil, na možnost uvést samu sebe do takového stavu přišla úplně sama.
Stejně jako Alenka Lewise Carrola, když objevila svůj „kraj divů“ tak, že následovala běžícího králíka s velkými kapesními hodinkami a zřítila se do tajné díry ve vykotlaném stromě. Hluboko do jiného, cizího světa.
Angelin vnitřní svět byl ještě bezpečnější než Alenčin. Nebyli tu žádní šílení kloboučníci a žádné zlomyslné královny.
Prozatím.
A tak ta bytost, která by se jednou chtěla stát Angelou, zmizela.
A zůstala Nicki.
Najednou tu byla Nicki.”

Původní bytost, Angela, umřela, rozštěpila se. Nyní tu byla Nicki, osobnost, která musela snášet otcovo zná*ilňování. A Stefanie, která svého otce milovala nade vše. Nikdy si nevzpomínala, že by jí byť jen vlásek zkřivil.
(Všimněte si zde použitého příměru k Alence. Aluska.org na to nejednou upozorňovala, ale pro jistotu: Alenka v říši divů není nic jiného, než znázornění disociativního světa zahalené do pohádkové bavlnky.)
Když tělo Angely Bahrové dosáhlo tří let, její otec ji poprvé představil “strýčkům.” Stefanie si užívala jejich pozornosti, dárečků. Pak jí bylo nařízeno, aby se svlékla. Stefanie zmizela. Nicki tu byla sice na se*, to ano, ale jen s otcem. A tak vznikla další osobnost, Lena:
„Nesmí pít žádný alkohol,“ řekne tatínek přísně, „to není správné.“

„Nu, pak tu máme něco lepšího,“ řekne strýc, jedním douškem dopije svoje martini, vyklopí kostky ledu do květináče s nádhernou rudě kvetoucí anthurií, pýchou domácí paní, vyndá si z kalhot pe*is, vymočí se do prázdné sklenice a podá jí Leně.
Později je k této části dopsáno, že pro nejmenší děti satanistů je důležité, aby se už odmalička vystavovaly hnusu a potlačování těchto pocitů, aby byly co nejposlušnější.

Ulla Fröhling, autorka knihy (obr. nahoře)

V Angele byla od samého začátku i Sára, vnitřní hlídačka. Starala se o to, aby nevznikalo zbytečně mnoho osobností. U každého traumatu se snažila vyslat už existující osobnost, která by to ještě snesla. Nicméně ony to už nesnesly. Každá si prožila tu část traumatu, která ještě snesitelná byla a pak se vytratila a poslala jinou. Postupem času tělo Angely ovládalo více než 100 osobností. (Průměrný počet alter eg v jednom systému je 5-20, to bývají lidé, jež prošli “jen” zná*ilněním a žili v příliš toxické rodině.)
Kromě všech hrůz kniha také popisuje problémy disociovaných dětí. Stefanie často zažívala, že se třeba ve škole přihlásila, učitelka jí vyvolala a připomněla, že se hlásila, a Stefanie na to s klidem “ne, nehlásila.” Nebo skákala z místa na místo, jakoby se přemisťovala. Akorát jí u toho podivně mizel čas – to byly okamžiky, kdy tu nebyla Stefanie, ale jakékoliv jiné alter ego. Stefanie často ztrácela vzpomínky na společné víkendy s otcem. Jeden z těchto víkendů byl například na hromadných or*iích s dětmi i psy, které jsou v knize nechutně podrobně popsány.

Ona mentální transformace z člověka na zvíře praští mezi oči. Vizte Beta Kitten, všude leopardí vzory. Že to není kočka, ale pes? To je jedno, hlavně že jsou přístupní.

Kniha dál popisuje událost, kdy bylo Angele řečeno, že jede na Velikonoční oslavu za těmi „milými strýčky“ a jejich dětmi. Dospělí mají na sobě černý plášť s fialovým obráceným křížem a táhnou děti do sklepa. Tam došlo k podávání drog a se*uálnímu traumatu. Přesně tohle používá i program Monarch.
Děti jsou dále přivázány ke 12 křížům, kolem nich je rada sedmi a uprostřed je jeden muž:

Muž uprostřed je „zástupce Satana“, velekněz, velmistr, někteří jej jednoduše nazývají „pánem“, když o něm mluví. Povstane, přistoupí k oltáři a převezme od jiného muže Angelino kotě. Oltář je zakryt černým suknem s pentagramem v kruhu, satanským symbolem. Na něm stojí satanský kříž. Na jeho příčném trámu hoří množství svící. Černých svící.
Muž pozvedne Angelino kotě do výše, aby je všichni viděli, a rozřízne mu rychlým pohybem břicho. Do připraveného stříbrného poháru tryská krev. Po chvíli odhodí muž mrtvolku na oltář.
Nakonec si na tohle Angela začne zvykat a pokaždé ji to bolí o něco méně. Nakonec soucit s koťaty úplně zmizí. Jednoho dne cítí, že vůči nim nemá vůbec žádné pocity. A od té chvíle už to není tak zlé. A navíc je ráda, že na jejich místě není ona
Kromě toho jí dospělí vysvětlí, že pro kočku je to zvláštní pocta, když smí zemřít pro lidi a očistit je svojí krví. Její život pak dostane smysl. Jinak by to byl jen obyčejný bezvýznamný kočičí život.

Krev je neobyčejná tekutina.
Tohle říkají dospělí. V krvi obíhá životní energie dané bytosti, ať už je to člověk nebo zvíře. A v okamžiku smrti, tvrdí, opouští tato energie zvíře. Anebo člověka. V teplé krvi zabitého tvora je ještě obsažena. Ten, kdo krev vypije, přijímá tuto energii do sebe. Stává se silnějším. A mocnějším.
Krev hada dává sílu hada, říkají. Krev kočky dává mrštnost a mazanost kočky.
„Pij, Angelo!“
Satan, tak jí to říkají, miluje pach horké krve. Satan prý žije v těle svých učedníků a potřebuje k životu krev. Tohle tvrdí muži v kápích.
A tohle jí vysvětlují stále znovu a znovu. A Angela – Endora naslouchá. A protože to slyší stále dokola a protože neslyší nic jiného, nakonec dospělým uvěří. Neboť v těchto sklepeních mezi těmito muži v kutnách, není nikdo, kdo by říkal něco jiného.
„Překonej, co ti říká tvoje hlava, a rozšiř svoje vědomí tím, že budeš dělat věci, které ti připadají strašné,“ říkají dospělí. Endoře připadá strašné zabíjet malá koťátka. Musí být tedy správné, že se zabíjejí.
„Zlo je dobré a dobro je zlé,“ říkají dospělí. Musí být tedy dobré zabíjet koťata.
„Sex a hnus, krev a výkaly, bolest a utrpení očistí tvoji hlavu, osvobodí tě a povedou tě k novému životu,“ tvrdí dospělí. A Endora naslouchá. Opakují to stále znovu…“

Všimněte si inverze dobra a zla. Co za člověka vám bude tvrdit, že není ani dobrý, ani zlý? Nebo že je i dobrý i zlý?
Samozřejmě, spousta lidí má něco jako „temnou stránku,” která je ale u většiny vypěstovaná špatnými rodinnými vzorci, kamarády, zkrátka okolím.
A toho textu o krvi, že v krvi je energie… O tom tu taky vyšlo hodně. Satanisti to vědí. Elita to ví.
Co mi v této kapitole připadalo také zajímavé, byla narážka na symbol míru. Velekněz chce v knize obě*ovat malou holčičku. A ještě před tím jí onen znak Peace namaluje kočičí krví na tělo. Protože znak míru není ve skutečnosti znakem míru, ale smrti. Všímám si, že v symbolice funguje zvláštní věc. Pokud máte konstruktivní symbol (pentagram, runa života) a obrátíte jej vzhůru nohama, automaticky z něj vznikne destruktivní. Znak míru je právě obrácená runa života!

Kdykoli později Angela uvidí tak zvaný „mírový symbol“ mírového hnutí, vždy se zachvěje hrůzou. Je to tentýž znak, který se v knize dětem maluje krví na tělo. Kniha pak popisuje strašlivý způsob vraždy, který není na webu publikovatelný.
Opět, tohle o krvi jste určitě četli v článku o Báthory.

Satanisté schválně využívají dětí s DID. Hodí se proto, že když jsou velmi sugestibilní, můžete jim říct “Okamžitě zapomeneš na to, co se s tebou stalo. S nikým o tom nepromluvíš,” a ony o tom s nikým nepromluví a každé jiné alter ego má na tuto situaci blok.

Později je znovu upozorňováno na drogy:
Pak koluje kalich se směsí krve, spe*matu, moči a výkalů. Obsahuje také drogy, pravděpodobně meskalin nebo LSD. „Někdy,“ vypravuje Endora později, „bylo potom všechno pestré, lehounké jako peříčko, někdy najednou dokonce krásné, měla jsem pocit, že létám. Co se se mnou dělo, jsem si uvědomila teprve tehdy, až jsem přistála.“

Tyto a podobné výjevy se v knize opakují celkem pravidelně. Když je Angele 13, umře její otec a ona musí zůstat s matkou, což přináší také spoustu dalších alter eg a týrání.
Nicméně smrtí otce Angeliny problémy se zná*ilňováním nekončí, naopak. Když je prodána pasákovi, vznikne další úroveň alter eg. Tato alter ega jsou tu ryze kvůli kontaktu s pasákem a zákazníky. Zamezují, aby se o tom zbytek Angelina systému dozvěděl. Často to bývá kontraproduktivní, protože Angelin systém je vytvořen tak, že i když jedna  osobnost něco spáchá, trest si odnese nějaká úplně jiná.

Angela trpí sebevražednými tendencemi, proto vyhledá psychoterapeutku Ninu Tembergovou, jedinou důvěryhodnou osobu pro celý psychosystém. Angele je tou dobou 30, má více než 100 osobností a Nina skládá život Angely střípek po střípku.

Nina věděla, že pachatelé podnikají různá bezpečnostní opatření, když jejich oběti zahájí terapii. Není to tak těžké, protože mnohé tyto oběti mají stále kontakty s kultem – i když o tom jejich terapeuti a všednodenní systém zpočátku nevědí.
Jedna americká kolegyně na kongresu referovala o tom, že pachatelé například tajně nafilmují terapeuty a pak záběry pouštějí jejich klientům. Při tom je mučí – možná právě v okamžiku, kdy se terapeutka usmívá. Se záměrem, aby skutečný úsměv terapeutky během terapeutického sezení byl spouštěčem fantomových bolestí klientky.
Někdo jiný na kongresu líčil, že pachatelé si z fotografií terapeutů vyrobí masky, které si nasazují při mučení. V transovním stavu, do kterého se při bolestivém mučení dostanou, oběti věří, že jsou mučeny skutečnými terapeuty. A ztratí k nim důvěru.

Také Angelini trýznitelé zneužili fotografie Niny Tembergové, aby ji přesvědčili, že ji Nina nenávidí. Naštěstí o tom promluvila Lena, dětská osobnost a Nina jim to vše vysvětlila. I tak ale jsou její terapie vystavovány sabotážím.

Dále mě zaujaly tři osobnosti z výčtu všech alter osobností v závěru knihy:

Emma: 17 let, ve věku dvou a půl let byla v hypnóze umístěna dovnitř robota. Byla naprogramována na ochranu pachatelů (např. program sebevraždy).

Daniel: 8 let, vznikl ve sklepě „strýčka Paula“. Byl mučen a programován. Musel lákat jiné děti na dětské slavnosti a pak „pomáhat“. Jeho nejmilejší hračkou je malý červený porsche. Rád by jej zanesl tam, kde musel zahrabat dítě. Chtěl by se tomu dítěti omluvit a odevzdat mu svoji nejmilejší hračku.

Tessa: 7 let, vznikla, když „strýček Paul“ při jednom školení demonstroval, jak je možno vyvolat rozštěpení mučením, drogami a hypnózou. Má panický strach z elektrického proudu a nikdy by se dobrovolně nedotkla elektrického přístroje.

Proč o tom všem Angela nepodala trestní oznámení? Nesměla.
Rodina je u nás pod zvláštní ochranou státu. Pod čí ochranou se však nacházejí děti v rodinách, ve kterých jsou fyzicky a duševně týrány, se*uálně zneužívány či zanedbávány? Nejvíce násilí se odehrává za zavřenými dveřmi. Všude, na celém světě.
Poslechla jsem si kázání jednoho z pachatelů. Na počátku mého pátrání byl ještě ve svém úřadě. Angela jej neudala. Neudala nikoho. Taková je její úmluva s pachateli.
Známe jejich jména, víme, kde bydlí. Vždy když se „strýček Paul“ přestěhuje do jiné spolkové země, zaregistruji to, neboť si vždy nechá spořádaně zanést do telefonního seznamu svoje telefonní číslo. Ze svého posledního bydliště se mohl kochat výhledem na bývalý koncentrační tábor.

Angela sepsala jména pachatelů, místa činu a všechny okolnosti jejich zločinů a uložila je. Nejen u své advokátky, ale i na mnoha dalších místech. Takových, která materiál nevydají už ani Angele samotné, ale která je v případě její smrti odevzdají státnímu zastupitelství. Učiní tak i tehdy, kdyby se něco stalo někomu z rodiny, její terapeutce, autorce této knihy či její spolupracovnici. A to i v případě, že by to vypadalo jako „docela normální“ autonehoda.

Taková je úmluva s pachateli. Akceptovaná dokonce i policií.

Podtrženo sečteno… Není to věc jenom Američanů.
Děje se to docela blízko, i v Německu. To, že Angela přežila, je důležité, protože její život s sebou nese významné poselství.

Vězte, že satanisti, ti skuteční, mají výborný přehled v symbolice, v okultních věcech a podobně. Většina věcí, o kterých Aluska.org psala ve svých rozborových článcích, se objevila i tady. Pití krve, znak míru, Alenka v říši divů, podobnost křesťanství a satanismu (jak v symbolice, tak v uspořádání skupiny), inverze dobra a zla, se*, vynucený sa*ismus, rituální vra*dy, disociace, drogy, elektrošoky…

V této knize bylo zdůrazněno jako zlé všechno to, co nám dnes elity cpou.
Byla jsem otrokyní v satanské sektě – to je významná kniha pro všechny. Ať už jste psycholog, pseudosatanista, studujete symboliku, nebo vás jen kniha „nějak” zaujala. Ukáže vám, že tohle fakt není sranda. Ukáže vám satanismus z té nejodpornější, nejopravdovější stránky.

rozbor knihy napsala čtenářka Diana