Aluška.org: Věděním ke svobodě

Opakovaně se setkávám se zvláštním fenoménem, kdy se někdo začne ohánět duchovnem v situaci, kdy se chová společensky nebo sociálně nevhodně. Například si dovoluje hodnotit cizí tělo, určovat cizím lidem jejich rozhodnutí, nebo hodnotit jejich život, aniž by se jich někdo na ten názor ptal. Pod rouškou svého vlastního „osvícení“ tak vytvářejí nevítaný nátlak, ospravedlňují si tím svoje obtěžující moralizování a potřebu mít pravdu za každou cenu.

Nedávno jsem například dostala komentář následujícího znění: „Když nejsi proti plastikám, nejsi duchovní. Protože se nepřijímáš takovou jaká jsi.“
Pro kontext, někde jsem napsala v nadsázce, že nejsem proti tomu. Že když budu stará a někde mi něco bude plandat, tak si to klidně nechám spravit. Přeju starším lidem, aby se cítili dobře a sebevědomě ve svém těle, respektuju to a i já, pokud se toho dožiju, se samozřejmě budu chtít cítit dobře. To je přece úplně normální.

Ta útočná věta mě zarazila, protože přesně odhaluje tento styl myšlení. Představu, že existuje nějaký „správný seznam“ toho, co „duchovní člověk smí a nesmí“. Jako by snad duchovno bylo nějaká uniforma, kterou si musíš obléct, aby tě někdo uznal, nebo aby někdo uznal tvůj životní styl.

Jenže duchovno žádnou uniformu nemá. Duchovno je uvědomělý a zdravý životní styl, který člověku pomáhá lépe zvládat sám sebe a každodenní těžkosti života. Duchovno je pomoc na cestě, průvodce a podpora v těžkých dobách. Duchovno je pro všechny, patří všem a je součástí života každého člověka… a je úplně jedno, jak vypadáte nebo jaké máte preference.

Tělo není nepřítel duše

Plastická chirurgie je medicínský zákrok. Práce s tělem, zdravím, funkčností, estetikou, někdy i psychickou úlevou. Nemá duchovní nebo neduchovní význam. Je to prostředek.

Duchovno je něco úplně jiného. Je to vztah k sobě, stupeň vědomí, pravdivost k sobě a okolí, schopnost nést zodpovědnost za svá rozhodnutí a za sebe, empatie, práce s vnitřním stínem, schopnost vidět vlastní projekce a pracovat s nimi zdravě…. Je to vnitřní proces, ne vnější kontrola.

To, jestli si nechám píchnout náušnice, vytetovat obrázek nebo si v šedesáti nechám vytáhnout povadlou pleť, tedy nijak neurčuje hloubku mého vědomí, ani sílu mé duchovnosti. Je to o tom, co se mi líbí a v čem se cítím dobře. Stejně tak barva vlasů, oblečení nebo způsob stravování neurčuje kvalitu lidského duchovna, ani čistotu jeho duše nebo míru osvícenosti. Strava je o zdraví, její složení by mělo odpovídat tomu, aby se člověk cítil vitálně, aby tělo dostalo co potřebuje. Proto by se do stravy filozofie ani míchat neměla, protože se pak snadno stane, že tělu díky osobní víře upřeme něco, co biologicky potřebuje.

Tyto všechny roviny se mohou potkávat, ale jedna druhou neurčuje.

 Když se duchovno stane identitou ega

Problém nastává ve chvíli, kdy se duchovno nestane cestou vnitřního poznání, ale identitou ega. Když někdo začne potřebovat být „víc vědomý“, „víc čistý“, „víc správný“ než ostatní.
Pak vznikají věty typu: „Tohle bys jako duchovní člověk neměla.“ „Kdybys byla opravdu vědomá, nedělala bys tohle.“ „Tohle je nízká vibrace, to není správné.“
Ve skutečnosti už nejde o duchovno. Jde o potřebu kontroly, projevování pocitu nadřazenosti a potvrzování si své jistoty skrze snižování druhých. O strach z vlastních témat, který se promítá směrem ven – projekce.

Duchovno, které potřebuje řídit cizí životy, už není žádné duchovno. Je to jen jinak oblečená nafoukanost, nebo mindrák.

Přijetí není rezignace

Často se v těchto debatách objevuje i slovo „přijetí“. Jenže přijetí je v kontextu duchovního egoismu často zaměňováno za pasivitu, rezignaci, nebo popření přirozených lidských potřeb. Přijetí neznamená, že nemohu chtít změnu, že se nemohu starat o své tělo, že nemohu hledat cestu k vyšší kvalitě života, že musím všechno vydržet a mlčet.

Přijetí znamená pravdivý vztah k sobě tady a teď. Mohu se přijímat a zároveň se rozvíjet. Mohu se mít ráda a zároveň chtít změnu. Tyto věci se nevylučují. Vylučují se jen v rigidních ideologiích.

Tělo není veřejný majetek

Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou bychom si měli připomínat, je respekt k hranicím.
Moje tělo není veřejné téma. Moje rozhodnutí nejsou hlasování lidu. Moje cesta nemusí odpovídat cizím představám o „správném životě“.

Pokud někdo pod záminkou duchovna hodnotí, tlačí, moralizuje nebo zpochybňuje cizí svobodu, není to duchovno. Je to překračování hranic. Skutečné duchovno se pozná i podle toho, že druhému necháváme svobodu a respektujeme jeho cestu.

Skutečné duchovno neomezuje, ale naopak osvobozuje a rozšiřuje

Tohle je jedna z moc důležitých věcí. Ve chvíli, kdy se duchovní filozofie snaží člověku osekávat jeho svět, bere mu kompetence, bere mu svobodu volby a nutí ho žít podle nějakých mantinelů, měli bychom zpozornět, protože se může jednat o manipulaci.
„Nesmíš nosit černou, nesmíš nosit kov, nesmíš mít doma wifinu, nesmíš mluvit sprostě, nesmíš se potetovat, nesmíš poslouchat metal, nesmíš nikomu říct aby šel někam když tě obtěžuje… jinak NEJSI DUCHOVNÍ.“

Pravidlo se skládá na pravidlo a nakonec z vás zbude jen malý človíček, který se bojí vyjít ven z domu, aby náhodou zase něco neudělal blbě, protože už si nevěří a neví co je dobře. Už nevěří vlastnímu úsudku, chodí se raději ptát na všechno. Tím roste úzkost, snižuje se kvalita života, zvyšuje se psychická závislost na vnější autoritě. Na tomto pak fungují všelijaké sekty. Na principu: „Ty jsi blbec, ty nevíš jak se dělá správně duchovní rozvoj, ty nejsi kompetentní žít samostatně svůj život. My ti to řekneme, tady máš pravidla.

Ale duchovního na tom není absolutně nic. Naopak, čím větší úzkost a čím více zákazů, tím se člověk více vzdaluje sám od sebe. Přestává se řídit svým hlasem a začíná stagnovat. Protože když není prostor pro svobodné rozhodnutí a udělání chyby, tak není lekce a bez lekce není vývoj. A duchovno je právě o neustálém vývoji. Chyba je součástí života a procesu učení se.

Čím víc je člověk ukotvený sám v sobě, tím méně potřebuje opravovat svět kolem sebe. Nemá potřebu přesvědčovat, soudit, kontrolovat. Dokáže respektovat různost cest, těl, rozhodnutí i temp. Duchovno není o tom být „lepší člověk než ostatní“. Je o tom být pravdivější sám k sobě.
A pokud se někdy duchovno začne měnit v tlak, strach, soud a kontrolu, je možná čas se zastavit a podívat se, komu to vlastně slouží?