Aluška.org: Věděním ke svobodě

Slyšeli jste už někdy někoho říct „já na tyhle esoterický bláboly nejsem, na co je to dobrý hrabat se v minulých životech,“ nebo něco v podobném stylu?
Člověk, který neaspiruje na nic vyššího a o duchovno se nezajímá a neví co to je, může snadno nabýt dojmu – a ten často není daleko od pravdy – že duchovno znamená bandu infantilních pošahanců, co věří na pohádky, sypou kolem sebe sůl, pálí svíčky, zpívají mantry a těší se na přestup do 5D. Že jsou to vlastně jenom pohádky pro dospělé. Fantazie pro ty, kteří odmítli vyrůst a stát se dospělými lidmi.

Většina lidí ani nerozlišuje mezi esoterikou a duchovnem, protože k tomuto poznání je nutné také dojít postupem času přes zkušenosti.

Tento názor se vlastně nemůže nikomu zazlívat, protože takoví pošuci skutečně existují a dělají duchovnu všeobecně velice špatné jméno, hlavně když se provalí nějaký ten skandálek typu guru Jára.

A protože naše společnost úplně vymazala přechodové či zasvěcující rituály, mnoho lidí opravdu vstupuje do nové životní etapy nepřipraveno, jsou spíš hozeni do vody a plav.
Z dívky se stává slečna tak nějak za pochodu (třeba, dostala první menstruaci, doma jí možná řeknou ted už jsi slečna/žena, ale dál s ní zacházejí jako s dítětem, takže vlastně nic), ze slečny paní, z paní matkou, z matky – když má štěstí – bábinka. Z kluků se taky stávají muži a otcové podobně za pochodu. Někdy to rozseknou milníky, jako třeba mít první menstruaci, spravit první motorku, udělat maturitu, zasadit strom, oženit se, porodit první dítě. Ale celkově se můžeme shodnout na tom, že mnozí z nás nejsou svými rodiči (a školou už vůbec ne) pro život a jeho fáze náležitě připravováni, ani ověřeni. Nic jako zasvěcující rituál, který chlapec absolvuje, aby se stal zoceleným mužem, nemáme. A kolik maminek skutečně pečlivě a zodpovědně připravilo svoji dceru na důležitou úlohu manželky a matky, než je vypustily do světa?

Ruky hore, která z vás holky úderem 18ti let uměla dobře uvařit, věděla jak se má postarat o dům, postarat se případně o pozemek, zahradu, zvířata, ledacos umět vyrobit, jak ušetřit, zkrátka která z vás byla minimálně teoreticky vzdělanou hospodyní? A která z vás byla kvalitně poučena o tom, na jaké pelikány si má dávat pozor?

Spíš moc ne, spíš jste seděly ve škole v lavici, učily se o atomech a doma jste koukali na telku, protože rodiče mají často pocit, že po škole a po práci je splněno a ratolest se nic dalšího učit asi nepotřebuje. Hrozně se to podceňuje, přitom je to základ pro normální slušný život.

Mě třeba rodiče učili, že když se s někým pohádám, mám se omluvit, usmířit, podat si s ním ruku a zakopat sekeru. Že mám s každým vycházet v dobrém. – To je koncept pro reálný život absolutně zcestný. Nejde s každým vycházet po dobrém, lidé mé dobroty mnohokrát zneužili a ještě mě poplivali.
Když jsem odjela studovat a poprvé jsem dostala na úkol dát sama domácnost do richtiku, a já zjistila kolik mám děr ve znalostech, musela jsem volat starší kamarádce. Tohle vás má učit maminka s babičkou, dřív než vyletíte do světa. Na to nemáte překvapeně narazit. Dohnala jsem to, jistě, ale naštve to. Ve škole mi pořád říkali, že studium je příprava na život, ale škola nebyla místem, kde jsem se skutečně naučila how to život. Člověk, co čumí na pračku a neví do které přihrádky se lije aviváž, prostě připravený není.
Čím jsem starší, tím vidím v disciplínách How to hospodyně a how to život stále větší hodnotu a snažím se sunout laťku výš. Podle mě je líná ženská, co nic neumí a nic ji nebaví, učiněné neštěstí.

Když jsem u těch životních rolí, chlap má být chlap, má být velkej, silnej, má chránit ženu a když se děje něco zlého, má zařvat a dát lumpovi po hubě. A žena má být především milující pečující, má umět vařit, má se umět postarat o dům, zahradu a o děti. Má být milá a jemná a může si to dovolit, protože na řvaní a mlácení lumpů je tu chlap. Chlap bez ženy je utrápený, doma má binec a jí často polotovary, žena zase potřebuje mužovu ochranu a sílu, aby v drsném světě přežila… a samozřejmě je bez muže taky smutná. Být sám je hrozné utrpení. A kdo říká, že to tak není, tak je přežvýkanej moderní propagandou, časem ho dostihne neúprosná realita a měl by občas vzít do ruky lopatu. (To je podle mě i lék na 72 pohlaví.) Ale to jsem odběhla jinam. Zpátky k tomu duchovnu.

Většina z nás to musí nějak zvládnout sama a někteří to prostě nezvládnou. Takže mezi námi skutečně chodí čtyřicetiletí duševně zakrnělí chlapi co si hledají náhradní matku a čtyřicetileté líné fiflenky, zralost abys hledal lupou. Příčina? Podle mě špatné dětství, nedostatečné vedení, zanedbávající nebo rozmazlující rodiče, příliš komfortní prostředí, které je nedonutilo dozrát a dospět.

Nezralí, nešťastní a v nejhorším případě navíc osamělí lidé jsou schopní dělat všelijaké skopičiny, aby svou situaci zlepšili, aby z toho pekla unikli. A ujet si na duchovním blátíčku je snadné, protože esoterika ráda slibuje instantní zázrak. A z toho jsou pak ty průšvihy a ostudy. A to je to, čemu se pak normálové smějí. To je to, proč pak duchovno na někoho působí zbytečně, nebo směšně. – Jenomže to není duchovno. To je přehlídka zoufalství.

Žít duchovně znamená být zdravější, na těle i na duchu. Protože máte správně a ohleduplně nastavený režim a staráte se o sebe, protože jste poznali kdo skutečně jste a velice si sebe vážíte, vydržíte toho mnohem více, než někdo, kdo se o sebe nestará. Nesužují vás mnohé nemoci, nemáte mindráky, neřešíte pytloviny, nezávidíte, netoužíte po nedosažitelném. Neutrácíte za modní fíčury, drahá auta, nebo módu. Ušetříte si tím nepředstavitelné množství času a energie, které jiní promrhají na nesmysly. A můžete ji vložit do něčeho smysluplného, užitečného.

Když to děláte dobře a daří se vám, jste šťastnější člověk. A řekněte mi, kromě toho aby byl člověk prospěšný pro svět, není právě pocit štěstí a radost další smysl života? Na co by vám byl život, kdybyste byli jenom nešťastní? Duchovní život vám může přinést prožitek radosti, krásna, posvátnosti a lásky, i když nic nemáte, jste úplně sami, bydlíte v popelnici a všechno stojí za houby. Protože je to vyšší hodnota, která prosvětluje duši a dokáže to v každé situaci.

Když se něco hodně ale opravdu hodně pokazí, duchovní člověk je silnější, protože se nad to umí povznést. Umí vidět krásu ve všem. Umí se duševně očistit a energeticky vyladit. Umí najít naději. A když jde opravdu do tuhého a jiní by už skákali pod vlak, duchovní člověk se obrátí do svého nitra a začne se modlit. Začne vzývat tu mocnou sílu, kterou uvnitř sebe cítí. A ta síla ho udrží na hladině a vyvede ho z temnoty. Takový člověk přežije v podstatě všechno, pokud chce. (Něco jako švábi, o kterých se říká, že jsou to jediné organismy, které přežijí i výbuch atomové bomby.)

Duchovní život je záchranný člun v rozbouřeném moři, díky kterému se neutopíte. Já jsem duchovní hodnoty nejvíc ocenila právě v těch časech, kdy mi bylo ouvej. Vždycky jsem se měla na co obrátit, k čemu vzhlédnout, kde poprosit, o co se opřít. To je životní výhoda, kterou bezvěrec nemá.

Když navíc máte ty správné vlohy a znalosti, může to být právě duchovní síla, která vám řekne, co máte dělat, abyste se z toho dostali.

Hodnota duchovního života se hodně projeví i v době, kdy se setkáme se smrtí. Když víte, že nikdo skutečně neumírá, ale jen se přesouvá energie na jiné místo, nesete ztrátu mnohem lépe. O to lépe ji nesete, když víte, že ve Vesmíru se vaše myšlenky a modlitby šíří a že vás váš milovaný zesnulý může slyšet. Bezvěrec takovou výhodu nemá. Ten prostě nadobro ztratil.

Duchovno je cesta k vnitřní harmonii, ke štěstí, k lepšímu, zdravějšímu a jednoduššímu životu. Duchovno není esoterika, duchovno není náboženství a duchovno není sbírka certifikátů, nebo seznam paranormálních prožitků a schopností.

Kdybyste po mě chtěli příklady vysoce duchovních lidí, tak vám řeknu, že jsou to skromní přirození lidé, kteří se snaží dělat dobro pro společnost, kteří nic nepředstírají, kterým to jde od srdce a kteří se snaží lidi spojovat, podporovat, ne je rozeštvávat. Tak se pozná duchovně žijící člověk. Pozná se hlavně podle svých činů. A ne podle toho, že sedí někde na bobku, popatlaný barvičkama a polepený flitry.

konec série

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2022