Aluška.org: Věděním ke svobodě

Co jsou to vlastně fraktály a jak vznikají? Pojem fraktál je odvozen z latinského výrazu fractus (zlomený) a označuje geometrické formy, jež se vyznačují těmito vzláštnostmi:
– Nehledě na to, jak silné zvětšení zvolíme, obsahuje obraz vždy nové informace.
– Tvar je natolik nepravidelný, že se nedá popsat metodami konvenční geometrie. Především jej nelze složit ze základních geometrických tvarů.
– Tvar vykazuje přesnou nebo téměř přesnou sebepodobu. To znamená, že při zvětšení se tvar neustále opakuje, vlastně donekonečna.

Potom je tu ještě jedna podivuhodná vlastnost fraktálních obrazů, totiž jejich lomené dimenze. Fraktál nakreslený na list papíru už není dvojrozměrný, ale ještě není ani plně trojrozměrný. Jeho dimenzionalitu lze vyjádřit zlomkem, jehož hodnota leží někde mezi čísly 2 a 3.
Fraktální tvary jsou známé již od 19. stol., jsou však natolik komplikované, že se dlouho vymykaly systematickému vědeckému výzkumu. Teprve moderní počítačová éra nám umožňuje důkladně je zkoumat. Kromě toho bylo nutné, aby se změnil celý náš způsob myšlení – pryč od klasické geometrie, jejíž instrumenty k pochopení fraktálů skutečně nestačí.

Nový způsob myšlení se zrodil v souvislosti s rozvojem nové vědecké disciplíny – teorie chaosu. Dnes již víme, že fraktály jsou jen zdánlivě komplikované útvary. Ve skutečnosti se dají generovat velmi snadno, v podstatě k tomu potřebujete jen dvě věci:
1. matrici
2. zpětnou vazbu

Možná jste se i vy kdysi jako dítě postavili mezi dvě zrcadla a potom s úžasem pozorovali, jak se váš obraz donekonečna opakuje. To je příklad principu zpětné vazby: Pozorovatel v uvedeném případě pohlíží na vlastní obraz, v němž se dívá sám na sebe, jak se pozoruje.
Takový zrcadlový obraz, v němž vidíme sami sebe mnohokrát ve stále menším měřítku, představuje typický fraktál. Připomeňme si definici tohoto útvaru: skládá se z opakujícího se motivu ve stále větším (nebo menším) měřítku a je natolik komplikovaný, že se nedá popsat pojmy klasické geometrie.

Pokročme ještě o kousek dál. Představte si, že na list papíru nakreslíte čtverec a ten pak okopírujete na kopírce. Potom originál vyndáte a z kopie pořídíte druhou kopii, ze druhé třetí a tak dál. Na tom ještě není nic zvláštního. Výsledný obraz bude stále stejný, totiž čtverec. Pouze s tím rozdílem, že s přibývajícím množstvím kopií bude méně zřetelný. Každá z těchto kopií je projekce – pořízená prostřednictvím matrice, která obsahuje chyby. V důsledku toho je padesátá nebo šedesátá kopie už skoro nepoužitelná.

Ve skutečnosti jde i v tomto případě o zpětnou vazbu, protože něco, totiž originál, promítáte a vytváříte tak jeho obraz, jeho kopii. Tato kopie pak slouží jako „originál“ pro vyrobení další kopie a tak dál. Je to stejné jako v případě donekonečna se opakujících zrcadlových obrazů. Jinými slovy, i padesátá kopie vašeho čtverce představuje fraktál – i když už nevypadá nic moc.

Zajímavější situace vznikne, když si představíme, že naše kopírka je vybavena specifickými funkcemi. Má například tři čočky, které kopírovaný originál zmenší a tyto zmenšené kopie uspořádá na jeden list papíru, a to buď vedle sebe, nebo přes sebe. Po několika dalších kopírováních tímto stylem se postupně obraz ustálí do tvaru, který se už dalším kopírováním nemění. Tento výsledný, dále se už neměnící útvar, se nazývá atraktor.

obr. nahoře: Vznik Sierpinského trojúhelníku postupným kopírováním (zpětnou vazbou). Objevitelem je polský matematik Waclaw Sierpinski

Projekci, která vytváří toto speciální kopírování, lze samozřejmě popsat pomocí jedné nebo více matricí. V uvedeném případě to byly tři – každá pro jednu čočku. Kombinovaná projekce prostřednictvím tří matric se takříkajíc propracovává k výslednému fraktálnímu obrazu – atraktoru.
To také vysvětluje, proč se obraz při dalším kopírování už nemění – fraktál je hotový, sobě podobný, v každé části obsahující zmenšené kopie sebe sama.
Zajímavé přitom je, že pro konečnou podobu atraktoru (výsledného fraktálu) je vlastně nepodstatné, jak vypadal výchozí obraz. Kdybychom použili místo čtverce například kruh, výsledný obraz by byl stejný. Jeho tvar je totiž určován charakterem použité matrice.

Jakmile počítačová technika umožnila vytvářet a graficky znázorňovat fraktály zpětnou vazbou během několika vteřin, znamenalo to ohromný impuls pro další rozvoj teorie chaosu. Brzy se totiž ukázalo, že tímto způsobem je možné z nejjednodušších prvků sestavit velké množství forem, které se vyskytují v přírodě. K tomu patří nejen tvar a struktura listů a celých rostlin, ale rovněž vzory na srsti zvířat, sněhové vločky, nebo stavba vnitřních orgánů, například plic.
Veškerá příroda se skládá z fraktálů, což má samozřejmě rozhodující důsledky. Každá přírodní forma vznikla projekcí za pomocí jedné nebo několika matricí.
Pokud jste už slyšeli, nebo četli, že naše realita není skutečná, asi vám to zpočátku znělo podivně a velmi exoticky. Zde však můžete vidět, že tato představa je už pevně zakotvená i v koncepcích oficiální vědy.

Ve skutečnosti má každý živočich, každý živý i neživý (avšak přirozenou cestou vzniklý) objekt svou vlastní matrici, která přesně určuje jeho vzhled.
Takže Matrix naší reality musíme chápat jako soubor všech těchto individuálních projekcí.

Jaký smysl má existence nás lidí? A do jaké míry je vůbec reálná? Nejsme nakonec i my sami pouhé bezduché postavy, jako nechvalně známí Men in Black (Muži v černém – seriál o tomto fenoménu najdete zdarma zde)? Na tyto otázky můžeme odpovědět jasným a jednoznačným NE.
Skutečnost, že vnímáme svou podstatu jako soubor fraktálních forem, jasně dokazuje, že nevznikla pouze matrixem, nýbrž i z faktoru zpětné vazby.
Máme tu tedy co do činění s procesem, v němž je pozorovatel a projekce jedna a tatáž postava. Jen tak může vůbec vzniknout zpětná vazba. Čili naše tělesná podoba sice je pouhou virtuální projekcí, ale pozorující vědomí představuje nadřazenou instanci, která má svůj původ mimo matrix a mechanismem zpětné vazby se dokonce aktivně zapojuje do tvůrčího procesu jejím prostřednictvím.
Stará filozofická poučka, že každý člověk spoluvytváří svou realitu, tím nachází vědecké potvrzení.
Osobní účast na vytváření reality se však – při současném stupni lidské evoluce – odehrává výhradně v rovině nevědomí. Přesněji řečeno, v rovině DNA. Hezky to vyjádřil Virgil Armstrong, když řekl: „My všichni jsme bohové v amnézii.“

Co to znamená vzhledem k chybám, které se v Matrixu vyskytují?
Člověk, který je konfrontován s chybou v matrixu, na to zpravidla reaguje neklidem, nejistotou, obavami. Zároveň však v takových situacích dochází ke spuštění mechanismu sebekorektury, který vzniklou poruchu během poměrně krátké doby odstraní.

Opravný mechanismus pravděpodobně většinou není řízen zvenčí s cílem udržovat nás v iluzi, jíž zaměňujeme pouhou projekci za realitu, ale tyto korektury mohou být výsledkem procesu zpětné vazby. Matrix nepřetržitě usiluje o to, aby výsledek co nejpřesněji odpovídal atraktoru, který je definován jím samotným, tedy fraktálnímu tvaru, jenž odpovídá „normální podobě“ daného předmětu, nebo scenérie. Iniciátory této zpětné vazby jsme my lidé, v důsledku toho, že realitu, kterou spoluvytváříme, pozorujeme brýlemi své matrice. Tím se z nás stávají původci tohoto tajemného sebeopravného mechanismu.
Když zaregistrujeme něco neobvyklého, vzbudí to v nás strach a náš vrozený mechanismus vnímání se pak velmi rychle postará o to, aby se věci „daly dopořádku“. Při vysvětlování zmíněného mechanismu se tedy nemusíme uchylovat k nějakým vykonstruovaným teoriím o spiknutí. Je zde totiž řešení mnohem jednodušší – když se do takové situace dostaneme, zpravidla prostě sáhneme po modré pilulce.

Nyní, když znáte pravdu, si asi říkáte, jestli je možné tento mechanismus nějak obejít?
Jelikož je naše vědomí spolutvůrcem reality, principiálně touto schopností disponuje a není pochyb o tom, že se v našich dějinách vyskytovali jedinci, kteří toho dosáhli. Někdy je měli lidé za svaté, nebo za mágy a čaroděje. Tito lidé zkrátka pochopili, jak matrix funguje a dokázali toho využít, například konáním zázraků, nebo schopností bilokace.

Proč to většina lidí nedokáže napodobit? Protože energie matrixu, která vše směřuje ke svému běžnému atraktoru, je silnější než lidská vůle. Pokud neustojíme ani pohled na drobnou chybu v matrixu, nedokážeme vyřadit z provozu svůj seberegulační mechanismus. Když sami sobě dáváme impuls, aby se realita stabilizovala do obvyklého stavu, protože nás chyby v Matrixu znepokojují, pak nemůžeme vůbec očekávat, že by se nám mohlo podařit ovlivnit Matrix pouhou silou své vůle. My sami si to totiž nedovolíme!

Ve filmu Matrix I. to je vysvětleno ve scéně, kdy Neo potká dítě, které silou své mysli ohýbá lžíce. Dítě mu vysvětlí, aby se nesnažil ohnout lžíci, protože je to nemožné. Je třeba první pochopit, že lžíce neexistuje a že člověk jenom ohýbá sám sebe. Lépe to snad ani nejde vyjádřit.

Když nějaký člověk vydrží pohled na chybu v Matrixu – třeba uvidí UFO, svého dvojníka, nebo potká portál do jiné reality – nemá Matrix jinou možnost, než se stabilizovat v této nové rovině, aniž by vyvinul snahu o seberegulaci. Projektovaný obraz vnějšího světa se tak dostane ke zcela jinému atraktoru, v němž se anomální jev stává realitou.

Podle všeho dochází i k cíleným zásahům do matrixu za pomoci inteligentních programů, jako jsou například muži v černém a dobře oblečené ženy, o kterých jste mohli na Aluska.org nedávno číst podrobný seriál. Účelem těchto umělých zásahů zřejmě je snaha udržet Matrix v takovém stavu, který by zablokoval nebo přinejmenším přibrzdil evoluci lidského vědomí.

© aluska.org 2022