Aluška.org: Věděním ke svobodě

Tahle noc byla krušná. Byla krušná proto, že když jsme o svátcích vypnuli Švejka a šli spát, jaksi mi nebylo dovoleno spát z důvodu sloních pazvuků ozývajících se z druhé strany postele.
Ty chronické problémy se spaním, co jsem mívala kdysi, už dneska díkybohu dávno nemám. Všechno se srovnalo, když jsem začala dělat léčitelství a dala jsem si do pořádku sebe, život, i vztahy. Nakonec můj neklidný spánek byl zejména projev chronického stresu a absence jakéhokoli bezpečí. Takže tahle smutná kapitola je konečně pryč a už mě to netrápí. Žádné bušení srdce, žádný syndrom neklidných končetin, už nemám ani noční můry… Ale ani tak nejsem schopná spát za zvuku cirkulárky, jsem prostě člověk.
Smutný je, že špunty na spaní co mám, jsou sice dostatečně měkké abych je snesla v uchu více než 4 hodiny než mě začnou zvukovody nesnesitelně bolet, ale tlumí zvuky jen do určité míry hluku. Takže hodně silné pračlověčí noční vytí prostě neodzvuční. Cpát si na ucho peřinu je pak už jen chabý trapný pokus jak se zachránit, ale adept na spánek už předem ví, že i to je marný boj.
Takže jsem po dvou hodinách vzala peřinu a evakuovala jsem se na gauč.

Ani tam nešlo spát. Bylo mi nepohodlno a navíc už jsem jela stres, protože mě právě kontinuálně něco dvě hodiny v kuse budilo. Takže jsem několikrát začala usínat, ale tělo – podrážděné a vytočené že nemá chvilku klid – zůstávalo ve střehu a zase se hned probíralo zpátky. Moje tělo to pak po čtyřech marných hodinách úplně vzdalo a přestalo zkoušet spát. Tak jsem do sebe kopla tryptofan a zkoušela jsem to dál…

Začala jsem usínat, ale byl to ten divný nekvalitní vynucený „spánek“ víc indukovaný tryptofanem, než že by se tělo konečně vyladilo na klid, takže to mělo divný průběh.
Ležím na boku, cítím že usínám a začínám slyšet hlas. Zněl jako podcast. Mladý mužský hlas mluvil rychle a říkal věty jako: „A znáš tu situaci, jak někdo dojde a řekne ti, že…“
Chvilku jsem to poslouchala a pak mě napadlo, že si s tím zkusím pohrát, takže jsem poslala v mysli odpověď k tomu hlasu s dotazem, jestli mě slyší. Slyšina okamžitě utichla. To mě zklamalo. Doufala jsem, že to bude zábavnější, že mi odpoví a že to bude haluz. Napadlo mě, že jsem si právě pokazila usínání svou aktivitou, ale nepokazila. I tak jsem na chvilku usnula. Bylo to spíš pár minut.

Spím a najednou mě budí zvuk praskání podlahy. Nastražila jsem uši, ve kterých jsem měla vražené špunty proti hluku. To praskání jde slyšet i přes ně.
„Miláček jde na záchod, napadlo mě.“
Praskání se přibližuje směrem ke mně. Otevřela jsem krátce oči a vidím vysokou černou postavu, jak chodí v kuchyni. Zase jsem oči zavřela. Vlastně mě to moc nezajímalo, protože jsem chtěla spát.
„Asi má žízeň, teď mu asi došlo že tam nejsem, možná mě bude trošku hledat…“
Po chvilce znovu otevírám oči a vidím, že postava stojí přímo nade mnou. A na něco se mě ptá, mluví na mě. Jenomže přes ty špunty neslyším, co po mě Miláček chce. Slyším jenom huhňání zakončené nějakou otázkou.
Chci si vytáhnout alespoň ten jeden špunt. Sice mě to obtěžuje, protože sakra o čem si chceš povídat o půl třetí ráno? Sotva jsem usnula, už mě tady zase někdo budí, člověk nemá chvilku pokoj.
No, ale teď zjišťuju, že se nemůžu hýbat. Nejde mi pohnout rukou, nemůžu odpovědět, můžu jenom koukat.
Napadlo mě, že mě zastihnul ve špatnou chvíli a vytrhnul mě ze spánku moc nečekaně. Zrovna jak na potvoru do spánkové paralýzy. Jinak mi ale bylo dobře a byla jsem klidná… (Kromě toho, že mě štvalo, že se nemůžu vyspat.)

„Tak tohle je celkem blbý. Doufám, že na mě nezačne šahat, nebo mě odkrývat, zvedat, nebo trvat na nějaké odpovědi. Zaprvé neslyším, zadruhé se nemůžu hýbat, takže bych ho mohla šíleně vyděsit.“
Představ si, že najdeš svou mařku na gauči, neodpovídá ti na nic, nehýbe se, když zvedneš ty ji, zjistíš, že je jak hadr a vůbec nereaguje.
Už jsem to jednou dokázala. Byla jsem tak uvolněná a tak klidná, že jsem asi vypadala mrtvě a Miláček se příšerně vyděsil, že je po mě. Nebyla jsem tuhá, byla jsem tak moc spokojená. Ale ten rozdíl asi nebyl úplně vidět.

Zase slyším, jak praská podlaha, ale tentokrát směrem ode mě. Docela se mi ulevilo. Nic po mě nechce, asi pochopil že spím. Otevřela jsem znovu oči a už tam nestál.
Dobrý. Zase jsem je zavřela.
Ještě jsem stihla krátký, totálně debilní sen o tom, že mám kočku, co mi pořád leze pod polštář a já jsem ji asi pětkrát odtáhla pryč, než mi došla trpělivost a naštvala jsem se. Ten vztek mě probudil.
A zase ležím na tom gauči, už se můžu hýbat, ale jsem naštvaná. Protože podle hodinek jsem dohromady spala asi deset minut a to bylo ještě nekvalitních deset minut.

A jak jsem naštvaná, zase nemůžu usnout. A tak si říkám, tady je to naprd, tam je zase hluk, ale ty stejně nespíš… Tak jsem zase vzala peřinu a vrátila jsem se zpátky za Miláčkem. Sice nebudu spát, ale alespoň to budu mít pohodlnější.
Ten jak slyšel, že se otevírají dveře, otevřel oči a vítal mě zpátky.
Ale já, místo vřelého milého pozdravu, jsem mu vyčetla, že chodí po kuchyni a budí mě, že jsem sotva oko zamhouřila, že jsem úplně vyřízená a jak na sviňu zrovna když konečně usnu, tak mě on vyruší.
Miláček vůbec nechápal, o čem mluvím a tvrdil, že v kuchyni nebyl. Musel mi to několikrát zopakovat, než mi to do mozku konečně doteklo.

Ta postava se mě ani nedotkla, její hlas byl zvenku a bránily jí špunty v uších, ani mě neděsila. Přesto byla černá, vysoká a znatelně těžká.
Když to tedy nebyl Miláček, kdo to byl? … Vyměřila jsem si to přímo v posteli.
Cosi nedobrého. Ale ani se mě to nedotklo. Buď se to na mě přišlo jenom podívat, nebo pokud mi něco udělat chtělo, nemohlo. Od té doby, co jsme s Nebeským otcem jedna ruka, na mě nemůžou. Vídám je úplně minimálně, možná párkrát za rok a dávno už to nejsou dramatické traumatické epizody.
A navíc, vyděsit mě, je teď těžší, protože automaticky očekávám, že je to můj muž. Kdybych žila sama, tak se určitě bojím, protože nevím kdo to je… klidně by to taky mohl být zloděj.

Kdysi před lety se mi tohle totiž stalo. To jsem byla sama a uprostřed noci mě probudilo dupání na chodbě a na schodech. Byla jsem tehdy úplně mrtvá hrůzou, protože jsem slyšela tu nesmírnou tíhu a jak se pod ní otřásal beton. Podle kroků to snad ani nebyl člověk. Bála jsem se, že ta bestie projde dveřma a začne se mnou zabývat. To se tehdy nestalo, ale ani tak na tehdejší barák nemám dobré vzpomínky…

Miláček mě hladil po vlasech a já mu říkám, že jsem si naštěstí myslela, že je to on, protože mě to vůbec nevyděsilo. Usnuli jsme v objetí a bylo dobře.

Říkám si, jaká je to paráda. Že se i tyhle senzitivní schopnosti dají mnohem líp zvládat a mnohem klidněji prožívat, když má okolo sebe člověk zdravé prostředí, muže co je skutečnou oporou, když ví že je v bezpečí a může zůstat v klidu, i když se děje něco zvláštního. Přestávám být ve střehu a to je moc dobře.