Aluška.org: Věděním ke svobodě

Téma, které jste jistě mnohokrát prožili na vlastní kůži. Začnete na sobě pracovat. Začnete meditovat, chodit do přírody, učit se nové léčitelské techniky, začnete se psychicky uzdravovat, pročišťovat. Začnete vidět, jak je ta vaše situace hrozně nezdravá a chcete s tím začít něco fakt dělat.
Jenomže pak se vrátíte zpět do toho nízkovibračního toxického a vysilujícího prostředí, které vás primárně učinilo nemocné, a jste v tom zase…
Nebo se snažíte nebýt v tom zase, ale neustále znovu a znovu musíte odrážet další a další útoky, které se vás snaží vrátit zpět do mizérie, sebrat vám energii, sebrat vám osobní moc a zase vás udupat do malinkého slabého červíka. Abyste se zase plazili, zase byli slabí, nemocní, abyste zase žrali hlínu… co s tím? Jak přetrhnout tento řetěz mizérie a hnusu? Jak si udržet svou vibraci i v nepříznivém prostředí?

Tak se zastavíte a říkáte si sakra, to úplně vypadá, jakoby se stará matrice začínala bránit. Jakoby cítila, že nade mnou ztrácí moc, že se vytrhávám z jejích obludných pařátů a pokouší se mě dostat zase zpátky. Jak to ta potvora hned vycítila, že se něco uvnitř mě změnilo? Že jsem někde načerpal energii? Že jsem konečně pochopil svou božskou podstatu a začínám před sebou vidět cestu a získávám naději?

Najednou se ocitáte pod křížovou palbou. Často to bývá už v tu chvíli, kdy se z ozdravného prostředí vrátíte domů/do práce a jenom projdete futra vchodových dveří. Je to tady zase. Jedna atomovka za druhou. Mnohdy třeba vidíte, že se vůbec o nic nejedná, že situace vzniká z ničeho, je zcela imaginární a celý záměr je jinde. A teď máte na výběr. Necháte se umlátit a zase se stanete červíkem co žere hlínu, nebo si pořídíte pořádný štít a začnete se bránit. Občas možná seknete zpátky, aby stará matrice viděla, že nenosíte hnědé kalhoty… Ale jaké je řešení této situace?
Utéct. To je první věc, která napadne každého člověka. Ale co když utéct nemůžete? Co když je to vaše rodina a vy nemáte kam? Nebo je to vaše práce a vám nejde sehnat jinou, do toho platíte hypotéku? Babo raď a baba nějak furt nic neradí. Protože neví. Protože život prostě není černobílej.

Mnoho věcí, které se aktuálně vyskytují ve vašem životě, se vytváří podle vzorce, který jste pochytili, když jste byli malí. Psychologie i metafyzika se shodují na tom, že si vybíráme lidi a situace, které jsou nám povědomé, známé, emočně blízké. Vybíráme si je znova, protože dojem známosti zároveň vyvolává dojem bezpečnosti. Tento pocit známosti a blízkosti se aktivuje ve chvíli, kdy rozpoznáváme vzorec, který se vyskytoval v našem dětství.

Například, pokud jste muž a zamilujete se do ženy kterou si chcete vzít, zastavte se na chvilku a vzpomeňte si, jestli vám vaše žena náhodou nepřipomíná jinou ženskou postavu, která se ve vašem životě vyskytovala, když jste byli malí. Možná jste k ní vzhlíželi a idealizovali si ji. Často je to maminka, ale může to být i jiná žena. Tato žena tvoří předobraz vaší budoucí ideální partnerky a jakmile ji potkáte, už je kocour v troubě. Jste obrovsky zamilovaní a nemusíte si ani uvědomovat, proč.

Bohužel se tyto vzorce, vyvolávající pocit blízkosti a známosti, vztahují i na špatné věci a je to důvod, proč se děti z nezdravého rodinného prostředí dostávají do nezdravých vztahů, které mají stejné nebo hodně podobné rysy jako to, kvůli čemu trpěli ve své rodině, když byli malí. Je moc těžké tyto vzorce uvidět a ještě těžší je dostat se z nich ven.

Začněte se na tyto vzorce dívat a začněte je srovnávat s tím, v čem jste žili, když jste byli malí. Pak si možná začnete všímat, že je vaše realita vlastně pořád stejná. Například když jste byli malí, kašlal na vás otec, dneska na vás stejně kašle partner(ka). Nebo si všimnete, že tak jak vás nemilovali doma tehdy, tak jste nemilovaní i dneska, akorát jsou kolem vás jiní lidé. Ale princip zůstal stejný. Jste nemilovaní a jste v nepodporujícím prostředí, kde se cítíte jako vetřelec a černá ovce.
Schopnost uvidět tyto souvislosti a přiznat si je, je prvním krokem k nápravě problému – pozor ale, kdyby vám někdo sliboval, že to půjde snadno a rychle vyřešit, kecá. Tyhle věci opravdu nejsou na týden. Je to ale rozhodně započetí ozdravného procesu. Jakmile si totiž něco skutečně vnitřně uvědomíte, stává se to součástí vaší reality a vy už nebudete jednat stejně jako předtím.

Hodně častý problém, se kterým se lidé potýkají, je téma: Jsem tak slabý a tak bezmocný. Potřebuji nějakou osobu, která bude ovládat můj život a říkat mi, co mám dělat.
Tento program logicky vychází z dětství. Byli jsme všichni učeni tomu, abychom nevěřili sami sobě, považovali se za méněcenné, slabé a poslouchali autoritu. Když jsme to odmítali dělat, byli jsme „drzí“ a dostali jsme nakládačku, abychom pochopili, kde je naše místo. Když jsme začali oplakávat našeho zlomeného ducha, mohli jsme slyšet: „Přestaň dělat scény, nebo dostaneš ještě.“
Toto násilné programování a lámání našeho ducha pak může bohužel způsobit to, že pak tolerujeme partnera, který po nás řve, zkouší nás vychovávat když už jsme dospělí, nebo nám ve vyhrocené situaci jednu vrazí, aby si silou vynutil dominanci v situaci, kdy mu chybí inteligentní argumenty.

Prvním krokem je dokázat odpustit lidem, kteří vám ublížili a psychicky vás zlomili. Ne proto, že by si to zasloužili, nebo že byste popřeli míru svého utrpení. Odpustit musíte kvůli sobě, abyste se zbavili toxické zátěže. Nenávist a křivda, kterou cítíte, je koule na noze, která vám brání posunout se v životě dál a osvojit si nové, zdravější návyky. Kašlete na to, jestli si někdo zaslouží vaše odpuštění. Zbavte se toho, protože se máte rádi a chcete se mít lépe.

Nesnažte se svou bolest umrtvovat (pokud tedy nejste obětí trestného činu a netrpíte těžkou depresí, pak samozřejmě umrtvujte, pokud vám to brání vstát z postele… na čištění budete mít čas potom), snažte se ji pochopit, odpustit a osvobodit se z této zátěže. Přestaňte od té situace utíkat pryč, protože pokud se s ní vnitřně nesrovnáte, bude vás pronásledovat v podobě jiných lidí a jiných situací. Je potřeba pochopit co je špatně, abyste to poznali i příště a mohli s tím včas něco udělat, místo abyste to zase tolerovali.

Když té situaci přestanete dávat váhu a přestanete ji považovat za vysoce důležitou, začne nad vámi ztrácet moc a přestává vás tak moc kontrolovat. Pak se možná konečně zhluboka svobodně nadechnete, po mnoha letech, kdy jste trpěli v hrozných podmínkách a u toho se pomalu báli něco říct, cítili jste spoustu viny a výčitek ze situace, kterou jste možná nezpůsobili, ale vy jste si odmítali přiznat, že vás někdo ničí stejně, jako vás ničili vaši rodiče, když jste byli malí. Protože jste byli zacyklení ve vzorci hanba, obviňování, vina… podle tohoto vzorce je všechno jenom vaše vina, vy jste špatní, nenormální, nehodní lásky a nehodní respektu.

Prolomte zlozvyk být slabým já a dovolte si být silným autentickým a samostatným já. Dokud si toto povolení nedáte, tak zůstanete stejným člověkem a cyklus, ve kterém se pohybujete, se nezmění. Ztotožněte se s osobou, kterou chcete být. Nebuďte osobou, kterou nechcete být, která vás udržuje v utrpení. Celé je to o vašem vědomí a sebeidentitě. Není to okamžité řešení vaší životní situace, ale postupem času změna představy o tom kým jste a co si můžete dovolit způsobí, že se vaše loďka nakonec v neklidných vodách vydá jiným směrem, až nakonec vyjedete ven z bouře.

Univerzální rada? Jakmile se transformujete z červíka do člověka, už se do červíka určitě nevracejte. Raději si pořiďte štít. Nenechte starou matrici, aby vás zadupala zpátky do země. Už jste tam byli a nic dobrého z toho stejně nevzešlo. Proč se vracet k něčemu, co víte, že nefunguje a nikdy to fungovat ani nebude?

Vědomě se rozhodněte, kým jste a tímto člověkem buďte. Jakmile přijdou útoky starého programu, pozorujte je a uvědomujte si je. Snažte se na ně nahlížet z širšího spektra. Chápejte, co je za tím. Chápejte tu iluzornost a prázdnotu. Zbytečnost a nicotnost konfliktu, který pozorujete. Ano jistě bolí vás to. Protože je to váš život a možná vám to dělá někdo, koho milujete. Ale dokud si udržíte vyšší stav vědomí a budete mít nadhled, nestrhne vás to s sebou a máte šanci se ubránit.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2023