Aluška.org: Věděním ke svobodě

Ačkoliv jsou si bioroboti navzájem podobní, nejsou všichni stejní. Spíše by se dali dělit do skupin, kdy u každé skupiny převažuje některá neřest více, než u jiných. Nebo převažuje slabost. Ačkoli vědomý člověk humatona dráždí, nebo někdy až doslova se*e, vyrovnává se s tím každý trochu jinak. Mohou vás ignorovat, pomlouvat, nenávidět, být vámi zcela fascinováni, ale také se vás mohou bát, nebo k vám chovat posvátnou bázeň.

Poprvé jsem potkala humatonku, která ze mě měla hrozný strach, ale já jsem jí nic neudělala, na základce. I tento zážitek mi hodně let vrtal hlavou a nerozuměla jsem, co s tou holkou bylo špatně. Semlelo se to tak, že jednou o přestávce přišla holka (bylo nám asi 11) z cizí školy za někým od nás a měla v ruce malinké morčátko.
Kdo by nevěděl, já jsem s morčátky vyrostla a moc jsem je zbožňovala. Zažila jsem s nimi spoustu krásných (ale i smutných) zážitků a hodně jsme si jako děti s morčíky vyhráli. Pro mě byl vždycky morčík super malý kamarád a nenapadlo by mě, že by se s ním mohlo zacházet i nějak jinak.
Tak jsem k ní hned zašla a začala jsem se rozplývat, jaké to má krásné tříbarevné morčátko, jak se jmenuje, jestli je to sameček nebo samička.
Její odpověď mě úplně zničila: „Mně je to jedno, já to mám pro hada.“
Její věta mě tak vyděsila, že jsem ztuhla, vyvalila jsem na ni oči a vyšla ze mě nějaká zoufalá věta. Něco ve stylu takové krásné morčátko chceš dát HADOVI?! To nemyslíš vážně, nebo něco podobného.
A ona se najednou taky vyděsila. Odstoupila, řekla mi, že jsem v tu chvíli vypadala jako smrt a rychle odešla ze třídy.
Byla jsem úplně v šoku, říkala jsem si jak může někdo být taková hrozná bestie a krmit hady krásnýma milýma morčátkama. Navíc tohle byla holka v mém věku. To prostě není normální, aby děcko – holka – krmilo hady živými morčaty.
O dva měsíce později přišla do naší třídy znova, něco jsem jí chtěla říct, ale ona mě zarazila, dala před sebe ruku a řekla, že se mě bojí, ať na ni vůbec nemluvím a ať k ní nechodím. Pak se hned rozloučila a odešla z naší třídy…
Naprosto nepochopitelný, ujetý zážitek… Přitom podle mě děsivá a nenormální byla ta holka.

Mám na to odpověď. Humatoni při setkání se „skutečným hráčem“ někdy úplně zblbnou. Dostávají se mimo psaný program, nemají skripta a neví, jak se mají chovat. Vytáhnutí mimo kolej v nich vyvolá agresivitu, nebo strach. Záleží na povaze humatona. Jedním typem tohoto vytáhnutí mimo kolej je i situace, kdy mají čelit skutečně silným emocím – v tomto případě to bylo moje zděšení.
Tupý humaton, zvyklý na svou monotonnost, zvyklý dělat věci rutinně a nepřemýšlet nad nimi, je najednou otřesen tím, že někdo nastaví zrcadlo jeho surovému počínání a zděsí se. Její program to neustál a proto zblbnul.

Jednou mě šokoval kamarád, se kterým jsem se v tu dobu znala asi půl roku. Občas jsme se potkali venku a někam jsme šli, to mi bylo asi 17. Bylo to normální kamarádství, občas jsme blbli, občas jsme někde pili kafe. Sice mě ke konci toho přátelství hrozně štval (začal ze mě sát energii, tak jsem to zapíchla), ale byla s ním velká sranda.
Asi po půlroce co jsme se takto znali, z něho najednou vypadlo, že jsem záhada a že na něho občas působím, jakobych ani nebyla skutečná. Tak jsem se zarazila a zeptala jsem se ho, co to povídá za nesmysly.
Řekl mi, že má strach se mě vůbec dotknout, protože má pocit, že bych se mu jinak před očima rozplynula.
Bylo to extrémě divné. Nevěděla jsem, co mu na to mám říct.

Kromě nepochopitelného strachu jsou humatoni snadno rozpoznatelní i tím, že vás buď zbožňují až za hranici normálna, nebo totálně nenávidí, nebo balancují na hraně těchto obou extrémů. To vše, aniž byste jim k tomu dali zjevný důvod. Pak fungují jako účinní paraziti vaší energie. Buď se vám budou snažit ublížit co nejvíc a ideálně chronicky, aby z vás dostali energie co nejvíc, nebo vám budou chtít viset na noze a vyžadovat vaši pozornost, čím opět získají vaši energii. Pozornost si mohou vynucovat různými prostředky, od prošení po zastrašování, vydírání a ilegální činnost.
Pokud jste to zažili a přišlo vám to divné, po otevření očí a pochopení matrixu to začne dávat perfektní smysl. Jsou to hladové pijavice, kterým jde o tu energii, kterou máte. Protože o tom je celý systém, o energii… kterou oni nemají, nebo jí mají málo. Chtějí se prostě nažrat. Nemohou si pomoci, je to jejich dravý pud, který je k tomu žene.
A tak na mě pořád někdo visel, nebo do mě pořád někdo nezaslouženě kopal. A není to mou prací, ani mým webem, jak by spousta lidí chtěla namítat, i když je pravda, že je to rozhodně velký kanál, kudy pijavice mohou chodit. Ale já jsem tohle zažívala pořád, dávno předtím, než jsem vůbec poprvé sedla k nějakému počítači. A vím, že nejsem jediná, komu se to děje.

Humaton nepotřebuje, abyste pro něho udělali něco velkolepého, aby vás začal fanaticky milovat a bažit po vaší pozornosti. A už vůbec nemusíte humatonovi nijak ublížit, aby byl vámi fanaticky posedlý a toužil po vaší smrti. Dokonce vůbec nemusíte vědět ani o tom, že existuje.

Také jsem si všimla už dávno, že kdykoli někde jdu, okolí hodně hledí. Když jde někdo se mnou, kolikrát je z toho nervozní a někdy říká „pojď tady vedle, mě znervozňuje jak všichni čumí“. Hodně to vadilo i tomu kamarádovi, co se mě bál dotknout, abych se nerozplynula.
Jednu dobu jsem si říkala, že lidi asi čumí, protože vidí pěknou holku, že takhle čumí na každou. Pak jsem si říkala, že asi přitahují pozornost moje rozpuštěné vlasy, tak jsem je začala dávat do účesu. Nepomohlo to. Pak jsem to začala testovat a zjistila jsem, že můžu mít na sobě pytel od brambor a vlasy schované, oni čumí pořád stejně.

Jeden parádně divný zážitek jsem měla před pár dny. Vylezla jsem z auta a šla jsem na most, který vedl do města. Na tom mostě byli přede mnou tři lidé. Tři humatoni. Jeden opřený o zábradlí koukal do dálky (muž), jeden šel naproti mně (mladá holka) a třetí ťukal do mobilu (paní). Když jsem k nim přišla na vzdálenost asi 20 metrů, všichni tři naráz se zarazili, zarovnaní ve stejné vzdálenosti a podívali se zesynchronizovaně na mě. I ta holka, co šla naproti mně, se zastavila a čuměla. Jakoby se jim aktivoval program „na vzdálenost 20 metrů začni čumět“.
Byl to extrémě divný zážitek. To samé se mi stává ve snech, když se v nich proberu. Lidé v těch snech přestanou dělat co dělali a všichni se na mě společně podívají.
Stáli jsme na tom mostě, čuměli jsme na sebe a mě prolítla hlavou myšlenka, že to je jako v nějakém apokalyptickém hororu, teď se asi promění na zombíky, začnou mě po tom mostě honit a já se vzbudím v posteli a zjistím, že jsem nikam vlastně autem nejela, že se mi to celé jenom zdálo… v tu ránu se tři humatoni vrátili ke svému programu, tedy čučení do dálky, chůzi a ťukání do mobilu.
Humatoni to nedělají vědomě. Dělá to jejich instinkt, cítí energii.

Veškeré pronásledování, stalkování, vypisování, doprošování, posedlost a pomluvy jsou metody humatonů, jak sát energii z vědomého hráče, nebo z bojovníka. Jsou sice zákeřní, ale spojuje je také mimořádná tupost a absence kreativity. Protože pracují pouze s tím, co už existuje (protože UI neumí vytvořit nic nového), mohou být mimořádně úspěšní a šikovní v matrixových disciplínách, řídit velké firmy, programovat, cokoliv si vzpomenete… ale dělají pouze to, co byli naučeni dělat, co jim bylo řečeno, že mají dělat. Kreativity, vlastní tvorby a originálních myšlenek, se od nich nedočkáte.
Humaton se neptá, proč by tohle měl dělat. Dělá to, protože mu někdo řekl, že to dělat má a dělá to takhle, protože to tak dělají ostatní. Hlouběji jeho úvaha nesahá.

Odlišnost, kreativita a originalita jsou naopak znaky, podle kterých poznáte skutečné hráče. Patří k tomu také pracovitost. Zajímavé je, že humatoni mají mnohem omezenější rezervoár energie – asi proto po ní pořád tak pasou. Jsou líní a nepracují nikdy víc, než je vyloženě potřeba. Nikdy proto nejsou tak výkonní, jako skutečný hráč.

pokračování příště

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2022