Aluška.org: Věděním ke svobodě

Ve 12 letech jsem to měla téměř navlas podobné (jen tu šikanu jsem neměla tak drsnou, nevím, že by tenkrát ty děti nebyly zas až tak kruté?; to, jak se k tobě chovají, rozhodně není správné. Ať jsi jakákoliv, nikdo nemá právo se ti posmívat, klepat ti na čelo, nadávat ti, krást ti věci a kdo ví co ještě dělají, a být na tvém místě, rozhodně bych se snažila nějak účinně proti tomu bránit. Určitě Vám ve škole říkají, co s šikanou, a máš se kam obrátit? Dospělí můžou jít za podobné chování i před soud, nevím, proč by si tohle měly dělat mezi sebou děti a úplně beztrestně)

Ta holčina je jako já, když jsem byla ještě mladší teeneager. Taky mě zajímaly věci které ostatní neberou a raději jsem to skrývala a snažila se zapadnout abych nebyla za pitomce. Doma jsem si potom malovala a dělala různé blbiny potají. Teď by mě ani nenapadlo moje talenty zpochybnit. Určitě z toho vyroste tak jako já a my všichni ostatní :).

Taký jsem mýval podobné problémy ve škole. Nechci nikomu moc radit, 🙂 ale existují i školy kde je větší prostor pro vlastní názor a umění. Myslím tím školy Waldorfské a Montessori. Tam je také hodně uměleckých duší. 🙂 Na jednu z nich chodím i já.

Jojo, Klárko, jak vidíš, nejsi v tom sama. A je úžasné, že jsi objevila Aluščiny stránky. Teď opravdu zbývá přijmout sama sebe ráda. A až se přijmeš, takovou jaká jsi a budeeš se takovou mít ráda, najednou se změní i chování okolí vůči Tobě. Když si budeš sama sebou jistá, je možné, že Ti úplně dají pokoj. Nesmíš ten koflikt mít v sobě. TO, co miluješ a to co děláš ráda je jen krásným znamením, čemu se máš věnovat. A Ti, co Tě teď trápí za nějakou dobu budou tak akorát pěkně čubrnět jak jsi šikovná a jak jsi vytvořila… něco… to už je na Tobě 🙂

A já sem myslela že jsem jediná taková.

Tak tenhle článek mě dá se říci opravdu chytil za srdce. Jsem sice o pár  let starší, ale cítím se často podobně, akorát že mě okolí takovým způsobem nešikanuje. Spíš se mi posvívají za zády, a nebo mě prostě ingorují, protože si řeknou, že jsem nějaký exot, protože tak asi vypadám, a chvám se tak. Je to mažná tak i moje chyba, že mě okolí nebere, protože jsem už moc douho na jednom místě, a zajeté koleje i když asi špatným směrem se mi těžko mění.

Když mi bylo 12, tak jsem zažívala přesně to samé. Taky miluju čtení a kreslení a jsem dost citlivá(což byl taky hlavní důvod proč se mi smáli) Myslela jsem si, že chyba je na mojí straně, že divná a blázen. Hlavní, co mi pomohlo bylo ZMĚNIT SPOLEČNOST, přestoupila jsem do jiné třídy, kde jsou cvoci všichni a jsou tak nějak tolerantní. Nevím, jestli máš takovou možnost, ale mě to hodně pomohlo. Pak jsem zjistila, že ne já, ale oni jsou divní. A podívala jsem se na ty jakože populární a zjistila jsem, že jsou protivný a hloupí a musí se pořád přetvařovat a popularita vlastně není dobrá věc. Že taková nikdy nebudu, nemám to v povaze a ani to nechci. A nad takové lidi se jde povznést. A normálních lidí je spousta, být jiná je spíš výhoda, aspoň jste originální 🙂 Jsem jaká jsem a s partou šílenců v nové třídě si žiju dobře a to samé bych přála tobě Podle článku jsi mnohem lepší než většina lidí, co mají potřebu někoho šikanovat.

Ako som vyrozumel si nestastna, pretoze nepoznas nikoho kto by ti rozumel (rodicov z toho vynechame). Clovek je tvor spolocensky a ak mas dostatok kamaratov (ci len jedneho naozaj kvalitneho), je pre tebe zrazu vsetko omnoho lahsie. Prve co napadne cloveka, ktory je sam, ze sa bude opicit po ostatnych a dufat, ze ho prijmu medzi seba. Nerob to, stratis samu seba, stane sa z teba chameleon zabudnuc vlastnu identitu a budes nestastna este viac. Pritom je to take lahke, tento svet ti ponuka moznosti, ktore si predtym nemala. Mas internet, dokazes si najst podobne zmyslajucich (co si uz ciastocne nasla). Rodicia ti mozu najst kurz kreslenia, kde budu len "divni" ludia ak sa za taku pokladas. Maj sa vsak na pozore pred neznamymi znamostami z internetu.

[16]: Taky se mi to stalo. Když jsem dělala přijímačky, nejlepší zážitek z celé zkušenosi je vzpomínka na všechny, kteří je dělali se mnou. A úplně to z nich září. Vejdeš do místnosti a hned cítíš, že jsi mezi svými. Chováš se přirozeně, všichni pookřejí. V prvním kole jsme se nad papíry pořád jenom smáli, jak jsme si rozuměli na první pohled.

Přestože bych sám sebe nenazval uměleckou duší, přijde mi, že jsem to měl stejně. Niceméně jak jde člověk po šklách (teď mi je 20), tak je to lepší a lepší. Základka pro mě byla vůbec nejhorší, pral jsem se tam se spolužákama, s nikým jsem si nerozuměl a připadal jsem si uplně stejně. Jakmile jsem se dostal na střední (naštěstí už z 6. třídy na osmiletej gympl), tak se to všechno zlepšilo. Nebylo to uplně ideální, ale to prostředí tam bylo o dost lepší. Teď studuju elektrotechniku na vysoké (trošku paradox k tomu že čtu tyhle stránky ) A příjde mi, že jsou tam uplně nejlepší lidi co jsem kdy potkal. Zkrátka jak jsi víc mezi svejma, připadneš si vždycky líp a na základce jsou prostě všichni různí lidi naházení do jednoho pytle. Rozhodně to nevzdávej a nenech si od nikoho moc mluvit do toho kam máš jít dál. Znám lidi který rodiče natlačili někam kam nechtěli a jsou nešťastní. Jdi zkrátka svou cestou a uvidíš že to bude lepší ;). Uplně jsi mě tímhle článkem dojala. BTW: Na 12 let se vyjadřuješ fakt hodně dobře. Co jsou můj mladší bratr a jeho spolužáci občas schopni vyplodit se s tím ani nedá srovnat

Držím palce ať to vše dopadne;) také velmi nerada vzpomínám na základku, i když otevřenou šikanu jsem naštěstí nezažila. Jestli tě bude táhnout umění, jdi za tím – třeba na tu uměleckou školu. Já nešla, raději jsem to v sobě zadupala, protože jsem chtěla být strašně dospělá jako ostatní.

Je to vtipné, ale taky bych se pod to mohla podepsat. Můj život na základní i střední škole vypadal podobně. Celou základku jsem si četla pod lavicí a prakticky pořád. Pro své okolí jsem byla zasněný mimoň, kterého baví jen číst, případně si kreslit… Slohovky jsem měla nejlepší ze třídy, jezdila jsem po soutěžích, ale kamarády mi to nepřineslo ani nenahradilo. O něco lepší to bylo ve skautu, tam byly holky, které měly trochu zdravější pohled na svět než většina mých spolužáků. Škola pro mě ale byla utrpení. Snažila jsem se přiblížit ostatním, abych jim porozuměla, dokonce jsem kvůli tomu na čas zahodila některé své dobré vlastnosti, ale k ničemu to nebylo.

Ahoj, je mi stejně jako tobě a tento článek mi připomenul to proč vlastně mám ráda mou kamarádku(je také takový mimoň má na vše svůj vlastní názor odlišuje se od ostatních a žije ve svém vlastním světě)kterou lidi z naší třídy nemají rádi také jenom kvůli tomu že je jiná. Když jsem byla malá já tak jsem také byla mimoň(ale ve škole se to změnilo měli jsme ve třídě takovou holku a ať udělala cokoli všichni jí měli rádi(a to jsme s ní chtěli kamarádit i když nás donutila strčit ruku do záchoda) a tak jsem se změnila, sice dávám průchod mé zálibě v umění ale není to úplně ono.

Jako bych to psala já.Až na tu šikanu. Tu jsem měla trochu jinou,ne tak drsnou. Teď mi bude 16. Nastoupila jsem na střední(veterina) a jak to tak vidim,začnu víc mluvit a nebudu sama dřepět v lavici až tak v druháku. Bohužel potřebuji mnohem víc času než ostatní.Radši poslouchám než mluvim. Taky kreslím,tvořim,miluju zvířátka a přírodu, začínám číst a bohužel čím dál míň mám ráda lidi. Víc se uzavírám kvůli tomu co mi pořád říkají. Začínám si zvykat na to,že jsem podle ostatních divná,jiná. Často mám deprese. Ale prostě si řeknu,že jsem sice jiná ale výjmečná.Pokouším se spojit s Anděly,moc by mi pomohli..bohužel se to zatím moc nedaří.

Prožívám stejné trable.Mám jednu kamarádku které můžu věřit, ale ani ona neví jaká doopravdy jsem…Neví to nikdo…Nechci být stejná jako oni, bylo by lepší kdyby byly milý a výtvarní…Jako já……

Milá Neznámá,jak už ses určitě dovtípila z předchozích komentářů,je spousta lidí jako ty.I já jsem taková (jen o rok straší 🙂 )

Mám to úplně stejně. A jsem ráda, že nejsem jediná, kdo to tak má.