Aluška.org: Věděním ke svobodě

Co se týče aktivit žen v černém, policejní vyšetřovatelé nepracují s verzí, že by mohlo jít o běžné únosy (nebo pokusy o únos) dětí či se*uální delikty. Nemají však žádnou představu o tom, co by se za celou věcí mohlo skrývat. Jaké motivy mají „dobře oblečené ženy“ pro své podivné akce? Nikdo to neví. Kolují nejrůznější dohady, například že by mohlo jít o příslušníky nějaké fanatické sekty nebo bojovníky za občanské svobody, kteří chtějí „vzít zákon do svých rukou“. Pro žádnou z těchto domněnek však neexistují důkazy, ba ani pádné indicie.

Hlavní důvod, proč policie nikam nedošla je, že se nikdy žádnou ženskou Mibku nepodařilo přistihnout při činu a identifikovat. Tyto falešné „sociální pracovnice“ končí své neobvyklé výstupy tím, že beze stopy zmizí. Prostě zabočí za roh ulice a jsou pryč!

Policie prakticky ve všech zemích světa je přetížená nadměrným počtem trestných činů a nemůže se tomuto fenoménu intenzivně věnovat, což je vcelku pochopitelné. Přitom ale nejde o ojedinělé případy. Třeba v regionu kolem průmyslového města Sheffield ve střední Anglii bylo jen v průběhu srpna 1990 hlášeno více než 250 těchto návštěv.
To vyvolalo odpovídající reakci. Místní deník vypsal odměnu 10 000 liber za dopadení některé z těchto žen a policie rozjela intenzivní pátrání. Žádné výsledky se však nedostavily.

Výstupy falešných sociálních pracovnic vykazují řadu společných znaků:
– Jde o dobře oblečené mladé ženy, bělošky s bezvadným a sebevědomým vystupováním.
– Ženy jsou velmi štíhlé, mají úzký obličej a často jsou až přehnaně nalíčené.
– Jejich oblečení mnohdy neodpovídá venkovním podmínkám. Stává se například, že přijdou bez kabátu, i když venku prší.
– Mají překvapivě přesné a podrobné informace o rodinách, které navštíví.
– Sousedi je nikdy nespatří a nenavážou s nimi kontakt. Ženy se vynoří jakoby odnikud a stejným způsobem zase zmizí. Policie nikdy žádnou z nich nechytila ani nevypátrala.
– Ženy zpravidla navštěvují mladé matky, když jsou doma s dětmi samy. Jenom málokdy kontaktují otce, jak tomu bylo v následujícím případě:

Krátce před pátou hodinou odpoledne 18.února 1997 otevřel Patrick Leonard dveře svého domu v Glen Street ve městě Colne (anglické hrabství Lancashire), když zaslechl zvonek. Přede dveřmi stála žena, mohlo jí být něco přes dvacet, představila se jako sociální pracovnice a požádala ho, aby jí ukázal své dítě. Patrick Leonard ji vyzval, aby mu předložila služební průkaz. Na to dotyčná dáma odpověděla, že ho má v autě, které parkuje za rohem, a musí si pro něj dojít. Leonard ženu sledoval, jak odchází nápadně pomalou chůzí. Nezdálo se, že by ji jeho žádost vyvedla z míry. Když se ani po patnácti minutách neukázala, zavolal zneklidněný otec policii.
Pan Leonard popsal ženu takto: 160 cm vysoká, štíhlá, slámově žluté vlasy sahající po ramena. Na sobě měla černý kostýmek a bílou blůzu. Nápadné bylo, že i přes deštivé a sychravé počasí neměla kabát. Oděv měla úplně mokrý, takže její tvrzení, že parkuje hned za rohem, se jeví jako nevěrohodné.
Tajemnou ženu už nikdy nikdo nespatřil, avšak Patrick Leonard i jeho manželka trpí dodnes úzkostmi a poruchami spánku.

Podobně nepříjemnou zkušeností prošla 14. prosince 1998 také dvaadvacetiletá matka šestiměsíční holčičky v Londýně, ve čtvrti South Harrow. Přímo na ulici byla oslovena neznámou ženou, která se představila jako pracovnice sociálního úřadu a okamžitě mladou matku obvinila, že se o své dítě špatně stará. Správně přitom uvedla jméno dítěte a tvrdila, že má informace o tom, že je s miminkem špatně nakládáno a proto ho musí matce odebrat.
Mladá žena však měla naštěstí krátce před tímto setkáním kontakt s opravdovou pracovnicí sociálního úřadu. Proto jí byla tato žena, která se před ní objevila z ničeho nic na ulici, bez předchozího sjednání termínu, podezřelá.
Požádala ji tedy, aby se legitimovala. Když to žena neučinila, mladá matka se rychle vrátila i s dcerkou do bytu a pečlivě za sebou zamkla dveře. Nepravá sociální pracovnice poté zmizela a už se nikdy neobjevila. Byla následně popsána jako zhruba pětatřicetiletá žena s dlouhými vlasy kaštanové barvy. Na sobě měla béžový kabát.

Někdy se „dobře oblečená žena“ objeví v doprovodu „dobře oblečeného muže“. Tak tomu bylo při incidentu, k němuž došlo asi o tři roky dříve v londýnské čtvrti Edgware. I v tomto případě podivný pár požadoval, aby si směl prohlédnout dítě v jedné rodině. Matka se nechala zastrašit a dovolila oběma vstoupit do jejího bytu.
„Dobře oblečená žena“ pak miminko důkladně vyšetřila. Když byla s úkolem hotová, ona i její průvodce beze slova odešli, aniž by matce nebo dítěti nějak ublížili. Navzdory tomu byla mladá žena trvale traumatizovaná.
Možná není nijak překvapivé, že tyto ženské Mib představují pro policii nerozluštitelnou hádanku.
Když zde uvedené a další zveřejněné případy zanalyzujeme, dojdeme k závěru, že jsou velice podobné klasickým mužům v černém. Ti se také zničehonic objeví a beze stopy zmizí. Většinou je spatří pouze jeden člověk, nebo jen velmi málo lidí a ještě nikdy se žádného nepodařilo identifikovat, nebo zadržet. Také vystupují velice sebevědomě a také se uchylují k hrozbám. Také mají podrobné informace o lidech, které navštíví a není jasné, odkud je vzali.

Badatelé se proto domnívají, že jsou tyto elegantní ženy novou variantou klasických mužů v černém. A možná existuje i logický důvod. Mib nejdou vládní agenti nebo vojenští důstojníci. Jedná se o „chybu v matrixu“. Je to výsledek vědomé manipulace s naší realitou, jejímž cílem je vyvolat u dotčených osob strach.
V dobách studené války šlo především o strach  invaze nebo atomové války, k čemuž se ideálně hodil fenomén UFO, který v lidech rovněž vzbuzoval a udržoval pocit globálního ohrožení. Snad s výjimkou hrozby mezinárodního terorismu se dnes největší obavy lidí dotýkají spíše jejich soukromého života. V neposlední řadě to je, vzhledem ke stále stoupajícímu počtu se*uálních deliktů pe*ofilů, i strach o děti.
A to přesně odpovídá rozdílu mezi mužskými Mib a dobře oblečenými ženami. Zatímco prvně jmenovaní se prezentovali jako úctyhodné osoby z řad armády nebo tajných služeb, dobře oblečené ženy reprezentují sociální a společenská témata a s nimi spojené pocity ohrožení, běžné především u prostých lidí.

Není proto nijak překvapující, že incidenty s dobře oblečenými ženami se začaly množit počátkem devadesátých let a ve stejné době se omezily aktivity mužů v černém.
To neznamená, že dotyčné prožitky nejsou reálné. Je to spíš znamení toho, že vnější realita, jak ji prožíváme, se přizpůsobuje emocionálnímu rozpoložení lidstva.
Zdá se být téměř jisté, že původní verze podivných agentů, tedy první generace Mib, zprvu vznikla jako cílená manipulace. Zatím však nevíme jistě, zda byl další vývoj tohoto fenoménu výsledkem seberegulačního mechanismu matrixu – jenž se řídí pravidly genetického programování – nebo zda byl přímo řízen těmi, kdo stvořili první muže v černém a i nadále do tohoto procesu podle vlastního uvážení zasahují.

pokračování příště