Aluška.org: Věděním ke svobodě

Takový jednoduchý požadavek, viďte?

Byl pátek a došel mi med… Inu co naplat, bylo na čase se rychle pro něj vypravit, protože čaj s cukrem už mi nechutná, i když tam dám třtinový. Jsem už moc zmlsaná a bez medu prostě nemůžu žít.

Vyrazila jsem s MHD, směr Zdravá výživa. – Měli zavřeno.

27. prosince o půl páté a zavřeno, když měli vypsanou pracovní dobu až do sedmi? – Divné… Moc divné.

Zašla sem do nedalekého klasického obchodu. S tichou nadějí, že tam třeba čirou náhodou něco přijatelného bude. – Nebylo.

Supermarkety a jim podobné obchody nabízejí jen nekvalitní sladké cosi, co mají s medem společný jen ten název a včelu nepotkaly ani namalovanou… To bych nikdy nekoupila. Poznám supermarketovou srajdu po chuti, takže by to byly vyhozené peníze.

…Znovu jsem se vrátila ke zdravé výživě. – Zas nic. Pořád zavřeno. Paní si evidentně nikam neodskočila, mám smůlu…

Vzpomněla jsem si na medaře, co sídlí nedaleko. Nikdy jsem u něj nebyla, ale vím, že chová včelky. – Třeba bude mít?

Došla jsem k jeho domu… Už bylo půl sedmé a na plotě nápis ,,Plnění do vlastních sklenic“.

,,Sakra, já už nemám prázdné sklenice, do posledních jsem dala domácí tatarku a teď už pro ně nepůjdu, nebudu ho otravovat v osm večer.“ Prolétlo mi hlavou a smutně jsem se vrátila bez medu, s tím že to zkusím znovu v pondělí a že snad budu mít víc štěstí.

To bych ale chtěla od života moc…

Víkend jsem přečkala s třtinovým cukrem, takže můj ranní čajový rituál za moc nestál.

Konečně nastalo pondělí: Vydala jsem se ještě předtím na poštu s hromadou balíků, kde jsem zároveň potřebovala něco důležitého (a banálního) vyřídit. K mému překvapení systém odmítal zpracovat moje data. Slečna za přepážkou z toho byla nešťastná a zkoušela to pořád dokola.

Celkem jsem na poště strávila téměř hodinu a půl, se kterou jsem však původně nepočítala.

Snaha o vyřizování se setkala s neúspěchem. Slečna neměla dostatek informací, takže mi nebyla schopná poradit žádné jiné řešení jak obejít nefunkční systém a když nám tam ještě navíc začala nadávat netrpělivá důchodkyně ať pohnem zadkem, zklamaně jsem si vzala doklady zpátky, a babce autoritativně oznámila ,,ať se laskavě uklidní (to nebyla žádná hodná babička, ale něco jako Marfušina matka z Mrazíka) že už stejně končíme…“

Vysvětlete mi někdo, jakto, že důchodce co má celý den čas, jde na poštu odpoledne, v době kdy je na ní největší nával? V době kdy my pracující co dopoledne makáme, se na poštu dostaneme až teď? Proč nezvedne zadek ráno, když tam není ani noha? Ostatní normální lidi jejího věku to tak dělají, ale ona ne a pak si bude stěžovat…

A když tedy jdu na poštu v tu nejblbější dobu jaká existuje, tak s čekáním musím automaticky počítat, jako všichni ostatní. Takže nevím, čemu se babka vlastně divila.

Slečna se moc omlouvala, tohle se jí prý ještě nikdy nestalo.

,,To není vaše chyba.“ .. Fakt nebyla. Celou dobu jsem jí koukala na monitor.

Odešla jsem z pošty a bylo mi smutno. Nevěděla jsem co si s tím mám počít, ale něco mi říkalo, že to byl systémový naschvál. Všem ostatním to normálně jde, jenom mně ne… To přece nejde jinak vysvětlit.

Utěšovala jsem se, že si poradím, že přece pro mě nikdy nic nefunguje stejně jako pro ty ostatní. Že mám všechno jinak, takže se není čemu divit. Na chvilku jsem to hodila za hlavu a šla se pokusit koupit alespoň ten med, ať si s ním večer můžu spravit náladu.

Dojdu ke zdravé výživě a vidím, že na dveřích přibyla nová cedulka, co tam předtím nebyla ,,Zimní režim“. – No jasně. Podle zimního režimu měli do čtyř, akorát to zapomněli vylepit. Proto to v pátek nesedělo. Měla jsem radost, že je o jednu záhadu na světě míň a vzala za kliku.

,,Máte prosím med?“

Slečna na to: ,,No za normálních okolností ho sice máme, jenomže teď je bohužel vyprodaný a nějak nám hapruje dodání zásob. Ale budeme ho mít určitě příští týden ve čtvrtek.“

Víc jak týden na med čekat nemůžu. ,,A nějakou malinkou skleničku, co by zbyla někde bokem, nemáte?“ Škemrám smutně.

Neměli… Neúspěšně jsem vyšla před obchod a uvědomila si, že to byl celkem už 5. neúspěšný pokus o koupi medu.

Před obchodem stál starší pán a pozoroval mě…

Chvíli jsem tam jenom stála a silou vůle se snažila uklidnit. Zatla jsem pěsti, scvakla zuby a neustále si v duchu opakovala, že přece o nic nejde, že se zase až tak moc neděje, že ,,den blbec“ má občas každý, že z toho nebudu dělat kovbojku… Pohled na mě byl asi moc zajímavý, pánovi to vydrželo dlouho.

Sugesce mi pomohla. Když jsem se asi po minutě uklidnila, říkala jsem si, že to nevzdám, že bez medu se prostě dom nevrátím a basta fidli.

Chytla jsem spoj do centra města. Když jsem vystoupila, tak už bylo šero…

,,Potřebuju se něčeho napít.“

Šla jsem ulicí a vizualizovala si nějaké občerstvení. Sice bylo po Vánocích, ale říkala jsem si, že třeba někde něco ještě bude.

Na náměstí jsem jakoby ,,náhodou“ objevila otevřený jeden krámek. Měli horkou medovinu. – Dokonce Elizu.

Juch… Zničeně jsem přišla k okénku a poprosila… Měli.

KONEČNĚ mi alespoň jedna věc v tomto divném dni vyšla.

Pár doušků stačilo, a hned bylo líp. Vůně a sladkost medu mě vždycky dostane do nálady.

Mířila jsem k další zdravé výživě, kde jsem věděla, že se dá koupit sice předražený, ale kvalitní med…

Po cestě míjím ženu.

Je zabalená v šedivých hadrech, vypadá trošku špinavě, ale ne vyloženě jako klasický bezdomovec. Klečí před starým kostelem (nebo co to tam mají), drží v ruce nějakou velkou ceduli. Na ní něco stojí, špatně česky.

Dívá se moc smutně, v ruce drží kelímek. V něm pár papírových bankovek. (Což je taky divné, žebrákům lidi dávají drobné.)

Jak se mi mihla v zorném poli, trochu mě to překvapilo. Takhle normální ochlasta ani bezdomovec prostě nevypadá, navíc žena měla i normální tvář, vypadala v jádru slušně. Bylo to prostě celé nějaké divné.

Dojdu k obchodu a co nevidím!

Sice jsem se dostavila v otevírací době, ale na dveřích červená cedule: ,,30.12 ZAVŘENO, INVENTURA.“

Uvnitř se svítilo. – Dvě ženy tam měly nějaké papíry a přepočítávaly kasu.

Chvilku jsem přemýšlela, jestli nezaťukat na dveře a netřít rukama o sebe, že by mě třeba ty dvě pustily, že bych je ukecala… Ale něco mi říkalo, že to není dobrý nápad a že mi to nevyjde, tak jsem se nepokusila.

Uznejte, obchod má inventuru jeden jediný den a já tam přijdu jak na potvoru zrovna teď? To už prostě není náhoda.

To už mě fakt dopálilo.

,,Bože… to není možný! Děláte mi to naschvál, nebo co?!“ Nadávám polohlasem… To byl už 6. neúspěšný pokus!

Stojím před krámem a přemýšlím, co teď, kam dál… V hlavě mi svitlo, protože ještě o jednom posledním místě vím.

Než jsem se k němu ale vydala, vzpomněla jsem si na slova Ňufa, který mě kdysi učil, že když se proti vám takhle blbě postaví matrix a hodí vám do cesty takové divné situace, že už to prostě nemůže být náhoda, tak je potřeba udělat něco nečekaného.

Něco, co v programu nemůže být. Něco, co byste v dané situaci normálně nedělali.

Například když někam jedete a vůbec nestíháte, pořád vás něco brzdí, všude kolony, problémy a vy jste z toho už vyřízení, funguje zastavit auto a jakoby nic mu třeba umýt přední sklo, i když je čisté.

A pak se chvilku zabývat něčím úplně nepodstatným, jakoby se nic nedělo… Poté znovu nastoupit do auta a situace se změní, protože jste tím právě přepsali svůj nevýhodný program.

Prohlédla jsem si znovu tu ženu, která opodál klečela na žulové dlažbě.

,,No jasně, něco nečekaného!“ Řekla jsem si, že zkusím přepsat svůj program přes tu paní.

Nahmatala jsem co bylo zrovna po kapsách a přišla k ní.

Koukám na její ceduli a čtu… Ale moc tomu nerozumím, věty příliš nedávaly smysl. Jediné co jsem pochopila, že paní asi sbírá peníze na nějakou operaci srdce.

Položila jsem jí otázku, čí operace srdce to má být? – Paní se smutně podívala a začala mi to vysvětlovat.

Bohužel jazykem, který neznám.

Jak na mě promluvila, tak mi došlo, že to má pro jejího syna. První dvě slova jsem jí rozuměla ,,Moj syn…“ a pak ty další už vůbec nevím. Rusky to podle mě nebylo.

Beze slova jsem jí dala do kelímku hrst toho co bylo po ruce. – Paní děkovala… Za pár drobných, za které by se mohla ten večer možná trochu najíst, ale určitě ne zoperovat někomu srdce.

Kývla jsem hlavou a šla dál po svých, po pár krocích říkám: ,,Je mi úplně jedno, na co to použije. I kdyby si za to koupila rum a všechno to byla jen lež, tak já jí to přeju.“

A najednou se fakt něco změnilo, i moje nálada byla najednou úplně jiná.

Došla jsem k další zdravé výživě – to už bylo skoro 7 – a vešla dovnitř.

Měli otevřeno, měli med. – HURÁ. (Když to spočtu, tak jsem strávila vyřizováním a běháním po městě 5 hodin. Tolik času v čudu a přitom jsem jenom stihla poslat balíky, koupit med a postát chviličku u stánku.)

Takže ta metoda asi fakt funguje.. Vsadím se, že kdybych šla rovnou od toho zavřeného krámu, tak k té výživě už nedojdu, nebo dojdu, ale zase se to nějak pokazí.

S radostí jsem si nesla dvě sklenice a šla se ještě jednou potěšit s medovinkou na náměstí, protože jsem tušila, že další teplou Elizu si venku vychutnám až příští rok (a byla to pravda, o dva dny později to tam bylo zavřené a nikdo neprodával).

Postávala jsem ještě chvilku u stánku, popíjela, poslouchala rádio a měla jsem ze sebe konečně dobrý pocit. Že jsem se nenechala jentak odradit. Hned jsem byla i větší optimista ohledně toho zařizování na poště. – Že to nějak už vymyslím a že to zase tak zlé nebude.

Když jsem šla šouravě ulicí zpátky a dopíjela pomalu svoji medovinu, padla jsem do oka nějakému divnému nesympatickému chlapovi.

Byl malý, tlustý, plešatý, kulatý obličej, věk hádám tak přes 40 let. Oblečený v šedém kabátu, kožená hnědá aktovka v pravé ruce… Víc si nepamatuju, jen jsem po něm tak zběžně na vteřinu bleskla očima když si mě prohlížel a pak jsem se snažila rychle zmizet, aby mě neotravoval. To jsem ale nestihla.

Přimotal se ke mně zrovna když jsem zahodila kelímek do koše a říká mi:

,,Slečno, nepotkali jsme se náhodou na Miss Farmacie?“

Měl takový mazlavý, úlisný hlásek. Asi měl dojem, že mi tím polichotí, ale stal se přesný opak. – Urazil mě.

Ten mi šel rovnou do rány. Chudák ani nevěděl, komu takto nevhodnou otázku vlastně položil. Jestli má někdo na doktory získanou 100% averzi, tak jsem to já. Udělali mi toho v životě už dost.

… A ještě si vybral takovou blbou dobu, kdy už jsem v sobě měla 4 deci medoviny. Když si něčeho trošku líznu, tak bývám sice vtipná, ale taky hodně upřímná. Podle toho, s kým jsem.

Takže to chudák trochu schytal

,,Já a na miss farmacie?“ Odpovídám za pochodu, aniž bych se na něho podívala. ,,To zrovna. Všechny doktory by patřilo postřílet.“

To je taková drsná věta, proti které už není žádný argument. Když vám někdo tohle řekne, tak je jasné, že se mu něco v minulosti asi stalo a že v tuhle chvíli už je veškerá další konverzace úplně zbytečná, protože jste to s tou ,,farmacií“ pokazili na celé čáře.

Normální člověk by si v tuhle chvíli pomyslel ,,trhni si nohou otrávená blondýno“ a šel pryč, ale tenhle se nenechal odbýt, šel pořád za mnou a po chvilce říká:

,,No já nemyslel na podiu, já myslel jakože v hledišti.“

,,No to určitě. Koukat se na bandu blbých slepic, jak se tam někde promenádujou… A ještě před doktorama.“ Ťukám si na čelo.

(Můj názor na modelky a miss je v podstatě takový. Podle mě jsou to lidé, co nemají nic moc v mozku, tak se svlékají a natřásají před kamerou, protože doufají, že pak budou alespoň trochu zajímaví. Inteligentní a moudrá bytost tohle prostě dělat nebude. Výjimkou jsou u mne normální ženy (či muži) co se nechají OBLEČENÍ vyfotit do nějakého katalogu nebo e-shopu, aby nakupující věděl, jak ten hacafráček bude vypadat na těle. To za podřadnou práci nepovažuji, ta je potřebná a má smysl.)

Obojí šlo sice říct o dost mírněji a diplomatičtěji, ale co si budeme… Já si s ním přece nechtěla popovídat, já ho chtěla prostě setřást. Měla jsem z něho dost divný pocit… A když nad tím tak uvažuju: Fuj, co vlastně dělal na takové akci? Balil roštěnky?

Nebudete tomu věřit, ale ani touhle větou jsem se ho nezbavila!

,,A nezašla byste někdy na skleničku?“

,,Ne.“ Říkám znaveně. V tu chvíli už mě fakt nic jiného nenapadlo.

,,Aha.. tak se nezlobte. Nashledanou.“ Konečně.

Mávla jsem rukou, něco zabručela a šla dál. Celou dobu jsem myslela jenom na med, vyřízení toho problému z pošty a na tu ubohou paní, co tam klečela na zemi. Ne na toho baliče.

Sednu do MHD a přemýšlím nad sebou.

Rekapituluji si celý svůj den a přemýšlím nad tím, co se mi stalo… A když přišla řada na toho chlapa, došlo mi, jaká to byla vlastně strašně trapná situace a jaká jsem byla neskutečně hubatá. Začala jsem se tou absurdní situací bavit.

Potichu jsem dusila svoje návaly smíchu. Měla jsem dojem, že celý ten den je jeden obrovský blázinec, kdy už nic nefunguje jak má.

A čím víc jsem si zpětně projížděla tu vzpomínku na baliče, tím víc jsem se tomu smála, protože mě napadaly různé vtipné věty, co jsem mu teoreticky mohla říct. (Znáte to, ty nejlepší špeky vás napadají, až když je pozdě.)

Třeba jsem přemýšlela, jaká by asi byla jeho reakce, kdybych se ho zeptala na něco v tomto slovasmyslu: ,,Proč on, tlustý, plešatý, nehezký a na mě starý kocour má dojem, že má šanci? Proč bych s ním proboha měla jako někam chodit? Ať jde balit dámy středního věku, že já jsem jiná liga.“ – Záchvat smíchu. Nedokázala jsem si představit, co by asi dělal.

Nebo co by udělal, kdybych mu vysvětlila, co mě vlastně tak moc pobuřuje na slově ,,farmacie“… Koho mi vlastně doktoři zabili a co jsem si díky nim pak musela prožít? – A jestli ví, co dělají prášky v těle? Co to dělá s lidma? Jak jsou pak strašně nemocní? A jak nemocnice na zakázku vraždí staré lidi? Co se mi stalo teď před pár měsíci s mojí přítelkyní, co už byla důchodkyně a nehodila se jim do krámu? Přímo před mýma očima ji nechali umřít… A on mi po tom všem chce polichotit s nějakou blbou miss farmacie, ani neví o čem blábolí? Co to je ve skutečnosti za mafiánskou sebranku? – Ten by byl úplně mimo.

Pak mě napadaly další hlody: Na styl ,,krize středního věku“, nebo otázka, ,,kolik si asi myslí, že je mi let“ a pak mu nakecat, že je mi 16, a že co si myslel 😀 (Lidi jsou ze mě totiž často zmatení. Buď mi od pohledu hádají málo, nebo podle názorů strašně moc. A já se jim ani nevidím. Potkat sebe samu a neznat se, tak mě to asi taky zmate.)

Snažila jsem si vybavit, jaký by asi nahodil obličej… Zase jsem se začala smát.

Spolucestující si toho všimli a byli pohoršeni. Patrně měli dojem, že se jim posmívám, nebo něco takového, ale nemohla jsem si pomoct. Takhle ujetý den už jsem dlouho nezažila a podobné pouliční nabídky mě vždycky vyvedou z rovnováhy, takže pak řeknu i to, co bych normálně neprohlásila.

Je to divné, ale když jste já, tak jdete po ulici a všichni lidi zírají. – Na to se dá zvyknout.

Ale teď mám nový problém: Jdu po ulici a mám v ruce kelímek, a je jedno co v něm mám, najednou mají lidi okolo dojem, že tím dávám najevo, že s nimi chci jít někam zapařit a snaží se mě někam odtáhnout. A to se mi stane na ulici, i v podniku když sedím u vedlejšího stolu. – A tihle jsou pak strašně dezorientovaní, když je odmítnu.

Osamělá holka s čímkoliv tekutým po ruce je okamžitě cíl… Ale proč?

To nemůžu jít po venku ani s čajem nebo kafem v ruce, aniž by mě někdo hned nezačal otravovat? Proč mě baliči neotravují, když sama nejsem? Bojí se a čekají na snadnější kořist? Kde lidi berou tu představu že ženská co něco pije, bude povolná, i kdyby to byla voda?

A když na někoho upřete pohled, on si vás všimne a pak se snaží rychle vypařit, není to snad jasné, že se mu nelíbíte a že se s vámi nechce o ničem bavit?

A proč mají zdravé výživy vyprodaný med, nebo inventuru 30. prosince?

Otázky… samé otázky.

Ten večer jsem se asi dvě hodiny před spaním převalovala. Nemohla jsem přestat myslet na tu paní na ulici. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem tušila, že to fakt asi nebyla lež. – Cizinec přijede, najednou asi nastane problém, není pojištěný, co teď… Tak jde žebrat.

Bylo mi z toho strašně úzko. Kdyby paní uměla česky a nebyla v takové příšerné situaci, mohly jsme se pobavit. Mohla dostat rady, jak nefungující srdce opravit, bez toho že by byla potřeba nějaká operace. Děti regenerují rychle, o to snažší by to bylo.

Stačilo by vědět, co přesně s tím srdcem je. Stanovit správnou diagnozu, případně proměřit jestli nemá červíky nebo nocardii a bylo by to. Dostali by třeba jen magnetoterapii a nemusela žebrat na ulici, dítě mohlo žít se svým srdcem a bez operace.

…A třeba ne, třeba je to vážný úraz a srdce je poškozené tak, že skutečně operace nutná je… Ale co když ne?

Co když se ta paní fakt setkala náhodně na ulici s člověkem, který jí mohl poradit, kdyby mu rozuměla česky? Co když to fakt skazila jen jazyková bariéra? – To je hrozná představa, u které se nedá usnout.

… Přemýšlela jsem, jaká to musí být šílená situace. Matka bez peněz, dítě jí možná fakt někde leží nemocné a ona nemá vědomosti, neví jak mu má pomoct, tak v zoufalství klečí před kostelem a prosí lidi, kteří ani nerozumí její řeči. – Tady se opět potvrzuje, že to nejdůležitější na světě jsou správné vědomosti.

Kam dál:

• Zobrazit celou rubriku ,,Deníček“

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

.

Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue