Aluška.org: Věděním ke svobodě

Velmi dobrý článek!

[2]: máš absolutní pravdu.

[2]: To jak se v některých okamžicích cítíme je opravdu někdy těžké přesně vyjádřit. Důležité ale je, udržovat hned od začátku našeho vyjádření se k druhému oční kontakt a mohu říci, že když jsou si dva lidé opravdu blízcí(nebo ochotni se dívat se zájmem do očí), mohou přenášet více než slova. Mnohokrát se mi stalo, že jeden pohled od někoho ke mě, mě odzbrojil nebo dojmul do úžasu. Přece jen když je pro někoho upřímně důležité být pochopen, přenáší na druhého člověka značnou dávku povzbudivé energie i přes oči a tam je zpráva doručena ihned na správné místo přes srdce člověka a jeho cit. Je to čistý okamžik porozumění. No a když si dva lidé umí vzájemně dávat a posouvat se dál, jak je to příkladně ukázáno v Celestýnském proroctví pak dochází k přímé telepatii a jeden partner vždy pocítí, co je třeba říci nebo udělat s ,,otevřeným srdcem,,, prostě tak, jak ho vede jeho vyšší energie,,. Tím dochází k intenzivnímu vzájemnému porozumění a takoví lidé si vzájemně jsou schopni pohlédnout za masky, které jsme si ve společnosti a běžném energetickém stavu ze strachu a nutnosti jistě ovládat situaci a naše přežití, utvořili. Strach a zklamání je v těch okamžicích pouhým letmým stínem, co duše člověka moc nezná a přeje si v ten okamžik prožívat to dobré v nás, které vychází ze ,,vzájemnosti,,. Moudrost je pak nějaký čas takovým lidem na blízku a pak se zase vzdálí a je zahalena tajemstvím bolesti a utrpení z nevědomosti (z hlediska duše samozřejmě). Tak trochu z mých vzpomínek pro vás! ☺

Kdyby si toto uvědomili všichni v zemi, veškeré problémy by se okamžitě vyřešily…..

Doufám, že toho svého člověka už brzy potkám. . . Když vidím všude kolem sebe zamilované páry a nedokážu po někom tak šílet, i když bych třeba chtěla. Nikdy jsem nikoho neměla, občas se bojím, že nedokážu milovat.

[8]:Tím se netrapte a přejte si toho nejlepšího. Výraz "vymodleno" k ostatním, v té větě, nepatří. Přehoďte si to slovo k výrazu "vymodlené dítě". Třeba. Vytoužená práce. Vysněný dům. Myšleno je spíš to "vybrečený" – stalo se to například herci Peškovi, miloval a žil se Štěpničkovou ale měl fanatickou fanynku která jej bombardovala dopisy, svou přítomností a představou že si ji musí vzít. Nakonec spolkla tubu barbiturátů a rodina donutila Peška aby si ji vzal. Podlehl ale za čas se rozvedli…=vybrečený… Ten článek je zvláštní. Není to až tak pravda. Třeba hned první odstavec. Morálka je naštěstí v mnohých tak silná že od umírajících neodcházejí, zvláště pokud jde o rodiče, děti. Hm, rodiče nám dali život, utírali zadky, dali vzdělání, vlastně základy, a hluboké základy, všeho co jsme, co umíme, jak se chováme (ať chceme nebo ne, je to tak) a my se na ně ve stáří vykašleme? Ca co bychom pak stáli? Jak bychom obstály sami před sebou? Vím o čem mluvím-sám se starám o matku, velmi nemocnou, skoro devadesátiletou i když všichni tvrdí aby ji dal do ústavu. Co by si asi tak myslela kdybych to udělal… A co bych si o sobě myslel já? Narodí se vám postižené dítě a opustíte ho? Bez vás by se nenarodilo… Bez vás by nebylo postižené. Jistě, možná je to karma toho dítěte ale co tím opuštěním uděláte se svou karmou vy?? Ať už opušěním dítěte, partnera se kterým máte děti, starých nemocných rodičů… Ano, tisíckrát se můžeme zaříkávat, že máme právo oodejít a žít svůj život. Je to pravda-právo svobodné volby máme takřka vždy a ve všem. Ale utíkat před problémy bez řešení? Z pohodlnosti? Jsme lidé a máme nejen práva ale i povinnosti, či lépe – závazky k blízkým i cizím lidem. Přijdete k havárce a když to uvidíte odejdete? Nebo slespoň zavoláte záchranku? Trismegistos řekl že jak nahoře tak dole=vše souvisí se vším, vše je provázáno a nic se neděje bezdůvodně. Berte to do úvahy i když jste v manželství které prochází krizí a potkáte úžasného muže a je to láska jak hrom (i když… to jste asi prožívali s manželem také, jinak byste si jej nevzali). Pro lásku je potřeba bořit mosty a neohlížet se napravo nalevo? Rozhodit bolest a trápení pro ostatní a z toho vybudovat nový láskyplný vztah? Jistě, MÁTE NA TO PRÁVO. V partnerství je to ještě jednodušší neboť se obejdete bez rozvodu.

[9]: Vím, že to bude znít v kontextu mého prvního komentáře podivně, ale chápu tě. Taky mám občas pocit, že je se mnou něco špatně, že nedokáži milovat(no pocit, spíš když o tom začnu přemýšlet, tak dospěji k závěru, že to snad ani nejde, ačkoliv bych to někdy ráda zažila). Nikdy jsem do nikoho zamilovaná nebyla. A pokud ano, nevím o tom. Vždy jsem jen pociťovala jakési city vůči své rodině a přátelům .I ti lidé, o kterých mluvím ve svém prvním komentáři  jeden byl můj dobrý a možná nejlepší přítel a ten druhý – tam je to složité. Nevím, zda ho miluji a zda jsem takového citu vůbec schopná. Souhlasím s

"Půjdeš mu vstříc a setkáš se s ním v půli cesty. Neznal tě, nevolals ho. A našli jste se. A ať dále půjdete kamkoli, půjdete teď už spolu." heh… to teď prožívám… jsem úplně blažená a pořád se nedokážu tomu všemu otevřít. Díky za zprostředkování tohohle článku, asi si to všechno někam napíšu jako afirmaci.