Aluška.org: Věděním ke svobodě

Existují období v životě ženy, která jsou tak hluboká, že je nelze popsat jedním slovem. Puberta, menopauza… a pak ještě jedno, o kterém se dlouho mlčelo. Přitom je stejně bouřlivé, stejně transformační a stejně zásadní. Jmenuje se matrescence: přerod ženy v matku.

Tento pojem zavedla antropoložka Dana Raphael a později jej zpopularizovala psychiatrička Alexandra Sacks. A přestože je to slovo nové, proces, který popisuje, je starý jako lidstvo samo. Jen jsme pro něj dosud neměli jméno. A když něco nemá jméno, ženy si někdy neuvědomují, že to, co prožívají, je normální. Myslí si, že selhávají. Že jsou slabé. Že „to tak asi nemá být“. Jenže ono to tak má být. Matrescence je cesta a každá cesta má své bouře.

Když se rodí Matka, ne jen dítě

Matrescence není okamžik. Je to proces. Dlouhý, vrstevnatý, někdy jemný a někdy drsný. Je to období, kdy se žena přestává opírat o svou starou identitu a pomalu si vytváří novou. A stejně tak jako puberta, i matrescence je plná hormonálních výkyvů, změn v mozku, emočních vln a sociálních posunů.

Mozek ženy se během těhotenství a po porodu skutečně mění. Doslova se přenastavuje, aby byl citlivější na signály dítěte. Hladiny hormonů kolísají, někdy prudce. To, co žena prožívá jako přecitlivělost, zapomínání, nesoustředěnost nebo emoční výbuchy, není slabost. Je to biologie. Je to příroda, která přestavuje celý systém, aby připravila prostor pro novou životní roli.

A pak je tu psychika. Ta se mění možná nejvíc. Žena se loučí se svou dosavadní nezávislostí. Loučí se s tempem, které dřív měla i s tím, jak dříve fungovala. Najednou je tu někdo, kdo ji potřebuje neustále. A s tím přichází i určitá ambivalence: směs lásky, únavy, radosti, smutku, viny, něhy i frustrace. Nic z toho není špatně. Nic z toho není známkou selhání. Je to přirozená součást přerodu.

Co se v ženě během matrescence mění

Matrescence není jen pocit, že „už nejsem jako dřív“. Proměna zasahuje překvapivě mnoho oblastí života. Žena může mít pocit, že se jí najednou změnil vztah k vlastnímu tělu, času, práci, partnerovi, přátelům i sama k sobě. A často si nedokáže vysvětlit proč.

Najednou může mnohem silněji vnímat, co jí vyhovuje a co už ne. To, co dříve bez problémů tolerovala, ji začne vyčerpávat. Může být citlivější na hluk, chaos, konflikty nebo přítomnost lidí, kteří jí berou energii. Může mít větší potřebu bezpečí, klidu a předvídatelnosti. Někdy se začne přirozeně stahovat ze společnosti a zjistí, že už netouží být všude, všechno stíhat a všem odpovídat.

Proměňuje se také vztah k času. Dříve mohl být den její. Mohla spontánně odejít z domu, pracovat několik hodin v kuse, dlouho spát nebo si naplánovat víkend podle sebe. S dítětem se čas rozpadá na malé úseky a žena si postupně zvyká, že její potřeby už nejsou jedinými potřebami, podle kterých se den řídí. To může být krásné, ale zároveň velmi těžké. Člověk může někoho hluboce milovat a současně truchlit za svobodou, kterou měl předtím. Tyto dva pocity se navzájem nevylučují.

Mění se i vztah k vlastnímu tělu. Tělo, které dříve žena vnímala především jako své, se během těhotenství, porodu a šestinedělí stává místem obrovské fyzické proměny. Prsa, břicho, pánev, jizvy, váha, vlasy, pokožka i sexualita mohou vypadat a fungovat jinak než dříve. Žena se může ve vlastním těle chvíli cítit jako cizinec. Současně ho ale může poprvé vnímat jako neuvěřitelně silné. Je to tělo, které dokázalo vytvořit, porodit a živit nový život. A to je úžasné.

Proměňuje se také identita. Žena, která byla celý život například partnerkou, dcerou, kamarádkou, podnikatelkou, umělkyní nebo profesionálkou, najednou získává další obrovskou roli: matku. A někdy může být překvapivě těžké přijmout, že slovo „matka“ začne být pro ostatní lidmi tím nejdůležitějším, co o ní vědí. Může si klást otázky: Kdo jsem teď? Co ze mě zůstalo? Budu ještě někdy tou ženou, kterou jsem byla předtím?

Odpověď přitom nemusí být ani návrat ke starému já, ani jeho úplné opuštění. Matrescence spíš vytváří novou verzi ženy, která v sobě postupně spojuje obě identity. Neztrácí nutně tu ženu, kterou byla. Přidává k ní další vrstvu.

Často se mění také hranice. Žena může poprvé pocítit velmi silnou potřebu chránit sebe i své dítě před lidmi, situacemi nebo názory, které jí nejsou příjemné. Může začít odmítat návštěvy, rady, komentáře k výchově nebo nevyžádané zásahy do svého soukromí. To, co okolí někdy označí za přecitlivělost nebo „hormony“, může být ve skutečnosti procesem vytváření nových hranic.

A pak jsou tu emoce. Nejen ty krásné. Vedle obrovské lásky může existovat podráždění. Vedle vděčnosti smutek. Vedle radosti strach. Žena může své dítě milovat celým srdcem a přesto si někdy přát být na chvíli sama. Může být šťastná, že se její život změnil, a současně jí může chybět její starý život. Může se těšit na další den a zároveň toužit, aby na chvíli všechno ztichlo.

Právě tato ambivalence je jednou z věcí, o kterých se mluví velmi málo. Společnost často očekává, že narození dítěte automaticky vytvoří šťastnou matku. Ve skutečnosti ale může vytvořit ženu, která prožívá několik protichůdných emocí najednou. A všechny mohou být pravdivé.

Matrescence tedy není pouze cesta k tomu, aby se žena naučila pečovat o dítě. Je to proces, během kterého se učí znovu pečovat také o sebe, jen už z jiné životní pozice. Učí se rozpoznávat své potřeby, nastavovat hranice, přijímat své nové tělo, hledat rovnováhu mezi péčí o druhého a péčí o sebe a postupně si odpovídat na otázku, kterou mateřství přináší možná nejčastěji: Jakou ženou se teď vlastně stávám?

Matrescence zasahuje i do vztahů. Partnerství se přeskupuje. Role se mění. To, co dřív fungovalo, najednou nefunguje. Žena potřebuje víc podpory, víc prostoru, víc pochopení. A někdy se stane, že partner nechápe, co se děje. Ne proto, že by nechtěl, ale protože ani on neví, že matrescence existuje.

Mění se i vztahy s původní rodinou. Někdy se žena přirozeně odděluje od své matky, jindy se k ní naopak přibližuje. Někdy se objeví staré rány, které se hlásí o pozornost. A někdy se žena poprvé v životě cítí opravdu sama, i když je obklopená lidmi. To všechno je normální. Matrescence není jen fyzická změna. Je to sociální a duchovní přerod.

Je důležité si tuto fázi uvědomovat

Když žena neví, že matrescence existuje, může si myslet, že je s ní něco špatně. Že by měla být šťastná, vyrovnaná, vděčná a usměvavá. Že by měla všechno zvládat. Že by měla být dokonalá matka… Jenže dokonalé matky neexistují. Existují jen ženy, které procházejí obrovskou životní změnou a snaží se v ní najít samy sebe.

Znalost matrescence dává ženám úlevu. Dává jim jazyk, kterým mohou popsat své prožitky. Dává jim možnost říct: „Tohle je normální. Nejsem v tom sama.“ A to je někdy víc, než jakákoli rada. Matrescence od nás vyžaduje čas, laskavost a prostor. Pomáhá, když žena dovolí sama sobě nebýt dokonalá, sníží nároky, které na sebe klade, mluví o svých pocitech s partnerem, dopřeje si odpočinek, i když jen krátký. Když si najde čas na malé rituály, které ji uzemní a přijme, že její identita se mění a je to v pořádku.

Na duchovní rovině pomáhá práce se srdeční čakrou, uzemnění, jemné meditace, dech, kontakt s tělem, vědomé doteky a rituály přerodu. Žena se může symbolicky rozloučit se starým já a přivítat nové. Může si dovolit být citlivá. Může si dovolit být silná. Může si dovolit být obojí.

Matrescence není krize, ale zrození nové ženy

Když se rodí dítě, rodí se i matka. A stejně jako dítě, i matka potřebuje čas, aby se naučila chodit ve své nové roli. Proto potřebuje podporu, pochopení a potřebuje vědět, že to, co prožívá, je normální. Když tomu žena porozumí, přestane se bát svých emocí. Přestane se srovnávat, přestane se trestat. A začne se rodit do své nové síly. Mateřství totiž není „jen“ péče o dítě. Je to také návrat k sobě. A to je možná ta největší proměna ze všech.