Aluška.org: Věděním ke svobodě

V Indii je známa zvláštní bytost, které místní lidé říkají ,,Kichkanya“. Zmínky o ní najdete také pod názvem ,,Kichkandi“. Má to být druh čarodějnice, která napadá zejména mladé svobodné muže na místech, kde nejsou svědkové a saje z nich život. Ti, kteří osamoceni na cestách převážejí syrové maso, mají údajně nejvyšší šanci se s ní setkat. Ti, kteří se před touto čarodějnicí chtějí chránit, poslechnou rady svých předků a nosí u sebe zdroj ohně, nebo kouře, třeba v podobě zapálené cigarety. Další způsob, jak se chránit před Kichkanyou, je přejít most přes řeku, přes kterou údajně čarodějnice nemůže.

V nepálské mytologii je Kichkanya (nebo Kichkandi) duch ženy, která je připoutaná k nespálené části svého mrtvého těla, obvykle ke kosti. Je to žena ve věku na vdávání, která zemřela tragicky, nešťastnou nehodou, nebo se zabila.

Zdá se vám to jako bláznivá pověra, na kterou věří jenom potrhlé indické báby? V dnešním článku si můžete přečíst zážitek rodiny, která se dle svých slov skutečně s touto bytostí setkala. V Indii je tato nadpřirozená bytost dobře známá a dodnes aktivní.

Překrásná žena
Než začnu vyprávět svůj příběh, chci abyste věděli, že jsem indický Nepálec a většina z nás jsou hinduisté. Podle tradice se naše těla spálí, když zemřeme.

Tohle se stalo mému bratrovi minulý rok. Je to energický, sebevědomý a velmi veselý člověk. Když dokončil 10. třídu s velmi dobrými známkami, naši rodiče mu za odměnu darovali motocykl. Jezdíval s ním na dlouhé projížďky.

V listopadu v roce 2020 jel na motocyklu do Kalimpongu (Indie, Západní Bengálsko), který leží 3 hodiny jízdy od našeho domova ve městě Darjeeling. Vyjel z domu v 10 hodin dopoledne, jako každý den. Moje máma ho požádala, aby se vrátil domů před setměním, ale stejně přišel pozdě.
Když se vracel, přejel přes most Teesta, to bylo už 8 hodin večer. Věděl, že dostane od mámy vynadáno. Byla už tma, zima a projížděl přes husté lesy. Jeho kamarádi, se kterými jel společně, ho předjeli a on jel daleko za nimi.

Když se blížil k Peshoku (který leží asi v první třetině zpáteční cesty z Kalimpongu do Darjeelingu), uviděl ženu do třiceti let, která byla oblečena do chaubandi cholo (to je tradiční nepálský ženský oděv). Mávala na něj rukou, aby ji svezl. Zastavil u ní. Později nám ji popsal, jako tu nejkrásnější ženu, jakou kdy v životě viděl. Měla dlouhé vlasy a ty nejkrásnější oči.

Nepálská žena, foto z r. 1910, ilustrační obrázek

Požádala ho, aby ji svezl do horního Peshoku. Divil se, co dělá na cestě v tuhle noční dobu, uprostřed ničeho.
Řekla mu, že přijela navštívit své příbuzné v nedaleké vesnici a znova ho požádala, aby ji svezl do horního Peshoku.
Až do Peshoku ale nedojeli. Chtěla po něm, aby jí zastavil uprostřed ničeho a řekla mu, že její domov je ve vesnici. Pak odešla. Když odcházela, můj bratr se na ni díval a nějak mu to nesedělo, protože kráčela velmi zvláštním způsobem.

Pokračoval tedy v jízdě domů a narazil na své přátele, kteří na něj počkali. Ptali se ho, proč se tak opozdil.
Řekl jim, že svezl nějakou ženu. Přátelé se ho zeptali, kde ji vysadil a on jim řekl, že v lese poblíž Horního Peshoku. Protože mu řekla, že tam je její vesnice.
Jeho přátelé mu však řekli, že v blízkosti lesa u Horního Peshoku žádná vesnice není.
Protože měli zpoždění, tak dál nediskutovali a jeli domů.

Když bratr přišel domů, máma mu vynadala. Když jsme se chystali jít spát, povyprávěl mi tento zážitek. Přemýšlel jsem o tom oblečení, které bratr popsal, protože chaubandi cholo se nosí jen při zvláštních příležitostech a bylo populární zejména v 60. letech. Ale v domnění, že byla ta žena z nějaké malé vesnice, jsem usoudil, že to asi sedí, tam se mění móda pomaleji.

Jenomže pak se začaly dít věci. Další den mi bratr oznámil, že už zase potkal tu samou ženu, a to přímo u nás v Darjeelingu. Řekl, že s ní byl na procházce venku. To se pak dělo nějakou dobu. Chodil s ní ven každý den.
Řekl sice naší mámě o této své nové známosti, ale neřekl jí přesné podrobnosti, protože věděl, že by mu máma vynadala, když se dozvěděla, že bratr chodí ven se starší ženou.

Můj bratr pak začal postupně slábnout až do té míry, že se skoro nemohl hýbat. Máma ho hodně cpala jídlem a on ochotně jedl, ale přesto stále více slábl.
Vzali jsme ho k několika lékařům, ale ti nic nenašli. Mezitím se stále setkával s tou ženu v červeném chaubandi cholo.

Jednoho dne máma vzala bratra k Jhakrimu (to je indický kněz). Během pěti minut, už při prvním setkání, kněz věděl, o co tady jde.
Řekl mámě, že se můj bratr setkal s Kichkanyou a že zemře, pokud s tím okamžitě něco neuděláme.
Můj bratr byl naprosto vyděšený, protože se s ní setkal zrovna v ten samý den. Krátce předtím, než jsme šli k tomu knězi!

Kněz poradil mému bratrovi, aby se s ní setkal i zítra a dal mu špulku nitě. Řekl bratrovi, aby jí nitku uvázal někde tam, aby si toho nevšimla.

Bratr se s ní setkal další den, přímo v naší čtvrti, během noci. Já a moje máma jsme se dívali z okna a pozorovali jsme, co se bude dít. Ale to jediné, co jsme viděli, byl můj bratr, jak mluví do vzduchu. Nikoho druhého jsme neviděli!

Vrátil se domů dost vyděšený. Řekl nám, že jí tu nit přivázal a pak nechal špulku ležet na zemi. U toho si prý všiml, že ta žena má obrácená chodidla.

Druhý den ráno jsme šli hledat tu nit. Hodně místních lidí si také všimlo, že se po městě táhne nit. Vedla až k hornímu toku řeky Peshok, kde my hinduisté obvykle spalujeme mrtvé. A tam ta nit končila. Byla přivázaná na kosti. Bratra to strašlivě vyděsilo.

Vrátili jsme se zpět ke knězi, který nám řekl, že ta žena spáchala sebevraždu a tak bude muset provést celý obřad spalování mrtvé znovu.
Ten den můj bratr dost onemocněl, ale hned další den mu bylo mnohem lépe a teď je opět zcela zdravý.
Zajímalo by mě, co by se teoreticky stalo, kdyby moje matka nenavštívila kněze.
Můj bratr tu ženu stále vídá ve svých snech. Prý nemluví, ale dívá se na něj, jako by na něj čekala.

© www.aluska.org 2021